České i evropské řeky mizí před očima a odhalují dna, kterých se roky nikdo nedotkl. Podle zprávy OSN z letošního března je to jeden z viditelných projevů toho, čemu se říká vodní bankrot. To znamená, že spotřeba a vyčerpávání sladkovodních zdrojů trvale předbíhá rychlost, jakou se příroda stihne obnovit. Slovo „krize“ už podle autorů zprávy nestačí k popisu toho, co se děje, protože nejde o dočasný výkyv, ale o strukturální stav, ve kterém svět dlouhodobě žije nad poměry. Přes dvě miliardy lidí dnes nemají doma přístup k bezpečně spravované pitné vodě a přes tři a půl miliardy postrádá odpovídající hygienické zázemí.
Studie zveřejněná letos v lednu v časopise Nature Geoscience jde ještě dál a varuje, že bez zásadní změny ve způsobu, jakým s vodou nakládáme, by do roku 2100 mohlo čelit vážnému nedostatku vody až 62 procent světové populace. Voda se přitom podle analytiků čím dál víc stává i geopolitickým rizikem, loni bylo zaznamenáno přes čtyři sta konfliktních událostí spojených s vodou po celém světě, o osmnáct procent víc než rok předtím. Evropská vedra posledních týdnů, vysychající Dunaj i Rýn, odstavené jaderné elektrárny na vodních tocích, to všechno tak není izolovaná meteorologická anomálie, ale viditelný symptom mnohem většího posunu. Voda jako samozřejmá danost, přestává být samozřejmá.
Osamělost podle nové rozsáhlé analýzy zvyšuje riziko kognitivního úpadku a dřívější smrti, a to nezávisle na tom, jak často má člověk skutečný sociální kontakt. Výzkum publikovaný v červenci v Journal of Personality and Social Psychology spojil data z jedenácti dlouhodobých studií na 175 tisících dospělých starších padesáti let z osmnácti zemí. Účastníci uváděli, jak často se cítí osamělí a jak často se s někým reálně stýkají, a vědci pak sledovali, jak se u nich měnil kognitivní stav a kdo z nich zemřel.
Klíčové zjištění je, že rozhoduje vnitřní pocit. Člověk, který žije sám, ale osamělý se necítí, na tom byl výrazně lépe než člověk obklopený lidmi, který se přesto cítí odříznutý. Jinými slovy, osamělost je subjektivní stav, ne objektivní míra izolace, a právě tenhle subjektivní pocit koreloval s rychlejším přechodem od zdravého kognitivního stavu k vážnému poškození i s vyšší celkovou úmrtností. Studie zapadá do širšího obrazu, který se v posledních letech skládá dohromady. Osamělost se čím dál víc řadí vedle kouření nebo obezity jako rizikový faktor, který zkracuje život, jen o něm mluvíme mnohem méně. Souvisí to i s tím, o čem jsme psali dřív, o čínské aplikaci, která hlídá, jestli je člověk ještě naživu, nebo o slibech, že osamělost vyřeší AI společník.
Generální tajemník OSN António Guterres varoval, že sílící klimatický jev El Niño, který by letos nebo příští rok mohl dosáhnout rekordní intenzity, zvyšuje riziko dalších extrémů počasí na planetě, jež už teď zažívá léto plné rekordních veder, ničivých požárů a tisíců úmrtí způsobených horkem. Podle něj se svět kombinací přirozeného jevu a probíhající klimatické změny dostává do „neprobádaného území“. Není to abstraktní varování, dá se ověřit i za naším oknem, Morava a Slezsko v pondělí zaznamenaly nejteplejší den v historii měření a dnešek by měl podle předpovědi přinést první čtyřicítku na Moravě vůbec. Stále platí, že kdo má klimatizaci, stinné bydlení a možnost zpomalit, přečká vedra v pohodě. Kdo pracuje venku nebo v rozpálené hale takovou možnost nemusí mít.
El Niño samo o sobě podle Guterrese není příčinou klimatické krize, jeho účinky se ale sčítají s dlouhodobým oteplováním ze spalování fosilních paliv, a v kombinaci s ním by mohly roky 2026 nebo 2027 vytvořit nový rekord nejteplejšího roku v historii. Guterres proto vyzval vlády, ať zavedou lepší varovné systémy, dostupnější chlazení ve městech a bezpečnější podmínky pro lidi pracující v horku, a hlavně ať přestanou brát každou vlnu veder jako izolovanou tragédii, ale jako součást jednoho pokračujícího problému. Otázka, jak se naučit s vedrem žít, tak nabývá na naléhavosti. Adaptace přestává být úkolem pro vzdálenou budoucnost a stává se prioritou už na příští léto.
Chytré hodinky slibují, že z vás udělají experta na vlastní tělo. Ve skutečnosti vás většinou jen zahltí čísly, kterým nikdo pořádně nerozumí, ani vy, ani často ti, kdo je vyrábí. Takové zařízení, které nepřetržitě hlídá tep, spánek, kroky nebo variabilitu srdečního rytmu, dnes nosí třetina Američanů. Fyziolog Michael Joyner k posuzování těchhle metrik používá tři jednoduché otázky. Dá se to vůbec spolehlivě měřit? Má to, co měřím, skutečný význam? A dozvím se z toho něco, co mi pomůže se rozhodnout? Většina čísel na displeji projde nejvýš jednou z nich.
Nejlíp to ukazuje variabilita srdečního rytmu, dnes vychvalovaná jako nejužitečnější ukazatel zdraví vůbec. Vědecký základ sice má, vyšší variabilita skutečně souvisí s lepším zdravím, jenže neexistuje jednotná definice toho, co je vysoká nebo nízká hodnota, ani žádný konkrétní zásah, kterým by se dala cíleně zlepšit. Číslo tedy roste na displeji, ale nikdo vám neřekne, co s ním dělat. Kardioložka Ami Bhatt z Amerického kardiologického kolegia to shrnuje střízlivě, základem posouzení srdečního zdraví jsou pořád stejné věci jako před desítkami let: krevní tlak, cholesterol, kouření, rodinná historie. Náramek k nim nic nepřidává, jen to zabalí do grafu.
Přehnané sledování vlastního těla navíc dokáže zdraví přímo škodit. Letošní průzkum Americké společnosti pro spánkovou medicínu zjistil, že tři čtvrtiny Američanů přišly o spánek kvůli obavám o svůj spánek, jev, kterému lékaři říkají ortosomnie, posedlost dokonalým spánkem, která ironicky způsobuje nespavost. Sám Joyner se přiznává k obavě, že vstupujeme do světa přemíry informací, který bude spíš vyvolávat úzkost než pomáhat. Má to ale také pozitivní stránku věci: lidé, kteří nosí náramek, chodí v průměru o čtyřicet minut chůze denně víc. Ne proto, že by rozuměli svým datům, ale proto, že je zařízení jemně tlačí ven z gauče.
Americký technologický milionář a biohacker Bryan Johnson oznámil, že se nechal naklonovat. Nejde však o skutečné dítě ani lidskou kopii rostoucí ve zkumavce. Z jeho krve vědci získali buňky, které pomocí takzvaných Yamanakových faktorů přeprogramovali do embryonálního stavu. Takto vytvořené indukované kmenové buňky se mohou teoreticky proměnit v různé druhy tkání. Johnson jim říká „baby Bryan“ a tvrdí, že by na nich mohl testovat léčbu, získávat mladé buňky a v budoucnu z nich pěstovat náhradní orgány, které by jeho tělo díky shodné DNA nemuselo odmítnout.
Johnson svou nejnovější cestu za biologickou nesmrtelností představil krátce poté, co mu lékaři diagnostikovali autoimunitní gastritidu. Z nevyléčitelného onemocnění udělal další kapitolu svého projektu proti stárnutí a technologii označuje za budoucnost obnovy lidského těla. Odborníci však jeho slova výrazně mírní. Vytvoření vlastních kmenových buněk není totéž jako naklonování člověka a medicína zatím neumí spolehlivě vypěstovat plně funkční lidské orgány připravené k transplantaci.
Zármutek po smrti blízkého není jen smutek. Může narušit paměť, soustředění, spánek, rozhodování i fungování celého těla. Přestože se většina pozůstalých postupně dokáže nové realitě přizpůsobit, přibližně sedm až deset procent lidí může podle odborných odhadů trpět dlouhodobým a ochromujícím zármutkem. Takzvaná porucha prodlouženého truchlení byla v roce 2022 zařazena mezi oficiální psychiatrické diagnózy, což má umožnit snazší rozpoznání lidí, kteří potřebují odbornou pomoc.
Rozhodnutí ale vyvolává spor o to, zda medicína nezačíná považovat přirozenou reakci na smrt za nemoc. Kritici varují před zbytečným předepisováním léků a snahou vtěsnat truchlení do přesného časového limitu. Výzkum zároveň ukazuje, že některým lidem mohou pomoci cílené psychoterapeutické metody, včetně terapie EMDR, která pracuje s traumatickými vzpomínkami. Cílem přitom není na zemřelého zapomenout ani zármutek odstranit, ale postupně se naučit žít se ztrátou, která už nikdy zcela nezmizí.
Emise oxidu uhličitého loni ve Spojených státech vyskočily o 3,2 procent, což je po letech, kdy americké emise spíš klesaly, prudký obrat. A protože se v Číně, největším znečišťovateli světa, růst emisí téměř zastavil, připadla loni na Ameriku polovina celého globálního nárůstu. Podle statistické ročenky Energetického institutu za tím stojí kombinace rostoucí spotřeby elektřiny a nečekaného návratu k uhlí, jehož výroba v USA skočila o třináct procent.
Hlavním tahounem té spotřeby jsou datacentra pro umělou inteligenci. Spojené státy dnes spotřebují zhruba čtyřicet procent veškeré elektřiny, kterou datacentra na světě spolykají, a jejich hlad roste rychleji, než stačí přibývat čisté zdroje. Solární energie sice v zemi loni vzrostla o 28 procent, ale v absolutních číslech tento přírůstek pohltila obří poptávka a zbytek dorovnaly staré uhelné elektrárny, které Trumpova administrativa nutí zůstat v provozu, zatímco velké větrné a solární projekty blokuje.
Je důležité dodat, že jeden rok ještě nedělá trend a že celý skok nárůstu emisí nelze svést jen na datacentra. Přesto je to výmluvný obraz doby. Zatímco svět se pracně snaží odklonit od fosilních paliv, nová technologie, která má být revoluční, roztáčí spotřebu energie tak, že kvůli ní jsou potřeba zastaralé uhelné elektrárny. Umělá inteligence tedy spíš připomíná, že každý slib pokroku má i svůj špinavý účet, který někdo (planeta) musí zaplatit.
V Číně roste nový trh, kterému se říká ekonomika doprovodu. Za peníze si tam najmete společníka na výstup na horu, na běhání nebo jen na večeři, abyste u ní neseděli sami. Psychoterapeutka Placená společnost šetří zákazníkům bolest z odmítnutí, protože když si tuto službu zaplatíte, vždy ji dostanete. Podle čínských státních médií dosáhla hodnota tohoto odvětví loni v přepočtu zhruba sto padesáti šesti miliard korun. Osamělost se stala zbožím jako každé jiné. Není to náhoda. Jednočlenných domácností bylo v Číně v roce 2024 přes sto milionů a do roku 2030 by se jejich počet mohl zdvojnásobit.
O rozsahu problému svědčí i to, že jednou z nejstahovanějších aplikací v zemi se stala Are You Dead?, tedy Jsi mrtvý?, kde uživatel pravidelně mačká tlačítko na důkaz, že ještě žije, a když to přestane dělat, appka uvědomí jeho nouzový kontakt. Za tím vším stojí proměna, kterou popisuje sinolog Martin Kříž. Ještě před dvěma generacemi žila většina Číňanů ve vícegeneračních rodinách pohromadě, jenže urbanizace a dozvuky politiky jednoho dítěte tenhle svět rozebraly. Kříž k tomu dodává trefnou myšlenku, že současná technika sice zkrátila vzdálenost mezi lidmi, ale žádnou blízkost zatím nevytvořila. Osamělost je ale globální jev, který Světová zdravotnická organizace označuje za naléhavou zdravotní hrozbu a který nejtvrději dopadá na mladé. Podle výzkumu agentury STEM se i v Česku cítí osamělá až třetina lidí a jednočlenných domácností u nás přibylo z třiadvaceti na dvaatřicet procent.
Bryan Johnson, technologický milionář, který ročně utrácí dva miliony dolarů za to, aby porazil smrt, oznámil na sociálních sítích, že má diagnostikovanou autoimunitní gastritidu. Jeho vlastními slovy, žaludek si sám sebe požírá tím, že imunitní systém napadá buňky žaludeční sliznice. Nemoc je zatím nevyléčitelná a medicína ji umí jen zvládat. Johnson přitom celý svůj život podřídil programu, který sám nazval Blueprint. Je to do detailu rozepsaný režim postavený na rostlinné stravě, tvrdém cvičení, spánku podle rozvrhu a víc než stovce doplňků denně, přičemž vše nepřetržitě měří tým lékařů. Podle vlastní firmy je Johnson biologicky nejproměřenější člověk v dějinách a tvrdí, že si díky Blueprintu snížil biologický věk o víc než pět let.
Zajímavé ale je, jak dlouho mu nemoc unikala. Diagnózu dostal až letos v květnu, ve věku 48 let, přestože autoimunitní onemocnění štítné žlázy má prý už přes sedmadvacet let a obojí spolu velmi pravděpodobně souvisí. Na stopu ho nakonec přivedlo to, že mu záhadně mizelo železo, ačkoli chudokrevností netrpěl. Následovala endoskopie, pět biopsií ze tří míst žaludku a jasný nález. Nemoc v něm tiše pracovala nejspíš roky, možná dekády, aniž by ji stovky testů a biomarkerů odhalily. Sám to komentuje tak, že žádná nemoc by se neměla považovat za nevyléčitelnou jen proto, že se ji zatím nikdo nepokusil vyléčit, a chce ji se svým týmem vyřešit.
Bylo by laciné tvrdit, že za jeho problémy může biohacking, který podstupuje. Johnson svou nemoc spojuje spíš s mladým věkem, kdy jedl slazené cereálie, pil sladké limonády a chodil na rychlé občerstvení. Sporná je ale jeho obrovská důvěra v měření. Celý jeho režim stojí na tom, že si tělo neustále proměřuje, výsledky srovnává s ideálními hodnotami a podle nich pak upravuje, co jí, kdy spí a jaké prášky si vezme. Odborníci na dlouhověkost varují, že většina doplňků a postupů sice dává biologicky smysl, ale nikdo nikdy klinicky neověřil, že opravdu fungují tak, jak se slibuje. Ještě ostřeji mluví Oliver Zolman, lékař, který kdysi Johnsonův Blueprint sám pomáhal stavět a vedl jeho lékařský tým. Podle něj je velká část longevity poradenství jen divadlo a lidé si díky náhodným hodnotám myslí, jak jsou zdraví, přestože ty o skutečném stavu jejich těla nic nevypovídají. Johnsonův velkolepý příběh tak dostává šrámy v tom, že dokonalá kontrola nad vlastním tělem je stále jen iluze. A že biologické hodiny se nedají, aspoň zatím, dokonale vyladit.
Na Smrtelníku jsme už několikrát psali o tom, že dlouhý život se nedá jen koupit ani vyoptimalizovat, ať už drahými skenery, longevity klinikami, nebo celým spektrem zázračných doplňků. Nejnovější výzkum k tomu přidává tvrdá data a dokazuje, že velký díl toho, jak dlouho a hlavně jak zdravě se dožíváme, máme jednoduše v genech. Studie prezentovaná na výroční konferenci Evropské společnosti pro lidskou genetiku v Göteborgu vyšla z takzvané Leidenské studie dlouhověkosti a místo jednotlivců zkoumala celé dlouhověké rodiny. To je podstatný rozdíl, protože právě porovnání v rámci rodin pomáhá oddělit skutečně genetické vlivy od životního stylu a prostředí. A výsledek lze shrnout takto: lidé středního věku, jejichž rodiče se dožili vysokého věku, onemocněli srdečními a metabolickými chorobami v průměru o třináct let později než jejich vrstevníci s rodiči, kteří zemřeli dříve. Delší zdraví se tak dědí z generace na generaci.
Vědci prohledali genomy dvou set dvanácti dlouhověkých rodin a postupně zúžili pátrání z dvaceti tisíc genů na dvanáct vzácných variant. Jedna z nich, v genu s označením CGAS, se ukázala jako obzvlášť zajímavá, a to kvůli tomu, jak souvisí se zánětem. Zánět je obranná reakce těla, užitečná, když bojujeme s infekcí nebo hojíme ránu. Když ale v těle roky “doutná” potichu, tělo pomalu opotřebovává, a právě tuto skrytou dlouhodobou zánětlivost dnes vědci považují za jeden z hlavních motorů stárnutí. Vědci ale vyzkoumali, že u členů dlouhověkých rodin běží jakoby na poloviční výkon, takže jejich tělo reagovalo mírněji. Zestárli tedy pomaleji, aniž by přišli o obranyschopnost. Je důležité dodat, že jde zatím o ranou fázi a předběžné výsledky z konference. Ale i tak platí, že zatímco longevity průmysl slibuje, že si zdraví a čas přikoupíme, ukazuje se, že tu nejsilnější kartu jsme dostali nebo nedostali už při narození.
