Australský lékař Philip Nitschke, zakladatel organizace Exit International a nejhlasitější propagátor svépomocného umírání, představil nové zařízení jménem Kairos. Má podobu límce, který se nasazuje na krk a tlačí na cévy vedoucí do mozku až do bezvědomí. Nitschke ho popisuje jako výrobek, který je levný na zhotovení a nachází se ve fázi testování, a už dřív letos oznámil, že první asistovanou sebevraždu s jeho pomocí provede u ženy ve Švýcarsku, o níž mluví jako o své první testované osobě. Do Velké Británie, kde chtěl výrobek předvést, nakonec Kairos nepřivezl. Nechal ho v Nizozemsku, protože se bál, že mu ho zabaví celníci, a ztráta prototypu by podle něj vývoj vrátila zpátky. Poslanci a aktivisté předtím vyzývali ministryni vnitra Shabanu Mahmoodovou, aby mu vůbec nepovolila vstup do země. Nitschke vystoupil tedy bez zařízení, na plně obsazeném semináři v západním Londýně, kde většinu publika tvořili starší lidé zvažující asistovanou sebevraždu, a to šest dní před hlasováním o zákonu o asistovaném umírání.
Že si v Jižní Koreji lze najmout člověka, který navenek zahraje partnerku nebo sekretářku je součástí tamějšího castingového průmyslu. Placení hosté se objevují také na svatbách, kam si je objednávají nevěsty. Důvodem je čchämjon, tedy jak vypadají v očích ostatních. Pravidla agentur jsou přísná a hlavně jednosměrná: komunikace výhradně přes agenturu, klient nedostane číslo, dotyk zakázán. Prodává se vztah zbavený všeho, co dělá vztah nákladným, tedy minulosti, nároku a rizika, že se ozve v nevhodnou chvíli. Vedle toho stojí čísla korejského ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí. V roce 2024 zemřelo osamoceně 3 924 lidí, o 7,2 procenta víc než rok předtím, tedy 7,7 na 100 tisíc obyvatel; nejohroženější jsou muži mezi padesáti a sedmdesáti lety. Soul na to v říjnu 2024 odpověděl pětiletým programem Soul bez samoty, jehož součástí je nepřetržitá telefonní linka pro osaměle se cítící lidi.
Na obálce zářijového National Geographic je tentokrát otázka, která by ještě před pár desítkami let patřila spíš do sci-fi než do seriózního vědeckého časopisu: The End of Aging? Konec stárnutí? Nedávno na stránkách National Geographic zároveň vyšel rozsáhlý článek, jež se věnuje závodu vědců a biotechnologických firem, které se snaží biologické hodiny nejen zpomalit, ale v některých případech skutečně otočit zpátky. Jednou z nejsledovanějších cest je buněčné neboli epigenetické přeprogramování vycházející z objevu nositele Nobelovy ceny Shinyi Yamanaky. V laboratořích už vědci dokázali omlazovat buňky a tkáně zvířat. Teď se hranice posouvá k člověku. Firma Life Biosciences letos zahájila první klinickou studii přípravku ER-100 u pacientů s glaukomem. Jejím prvním úkolem není dokázat nesmrtelnost, ale bezpečnost léčby. Pokud by však dokázala obnovit poškozené nervové buňky návratem do mladšího biologického stavu, otevřela by dveře něčemu mnohem většímu.
A právě tady začíná otázka, která nás zajímá možná ještě víc než samotná technologie. Co se stane se smrtí ve chvíli, kdy stárnutí přestane být neměnným přírodním zákonem a začne připomínat nemoc, kterou lze léčit? Do výzkumu proudí miliardy dolarů od lidí jako Jeff Bezos, Sam Altman nebo zakladatel Coinbase Brian Armstrong a vedle vědeckého problému tak vzniká i problém společenský a k tomu i další řada otázkek. Kdo si případné omlazení bude moct dovolit? Budeme prodlužovat zdravý život, nebo jen vytvoříme další luxusní zboží pro nejbohatší? A pokud jednou půjde lidské biologické hodiny opravdu otočit, nebude největší otázkou, jestli umíme žít déle, ale co vlastně uděláme se světem, ve kterém už stáří nemusí znamenat konec?
Po internetu koluje krátký text, kde se někdo zeptal AI modelu Claude, co potichu, bez povšimnutí zničilo svět. Model odpověděl, že za tím stojí „kolaps nestrukturovaného času“, tedy to, co chytré telefony a algoritmické feedy udělaly s obyčejnou nudou. Podle jeho vysvětlení nebyla nuda po většinu lidských dějin problém, ale kognitivní stav, který mozek nutil přepnout se do takzvané výchozí sítě („default mode network“), tedy jakéhosi mentálního zpracování na pozadí, při kterém se konsolidují vzpomínky, rozvíjí empatie tím, že si člověk představuje životy druhých, generují nové nápady a buduje se soudržný pocit vlastního já. Kdykoli člověk dřív civěl z okna, čekal na autobus nebo si po večeři jen tak seděl, mozek dělal jednu z nejdůležitějších prací, jaké je schopen. Nuda (ve smyslu času prožívaného bez plánů, vjemů a struktury) tak byla v jistém smyslu motorem vnitřního života.
„Je dlouhověkost věda, nebo módní trend? Od obojího kousek, a v tom je ten problém,“ soudí ve svém vtipně napsaném příspěvku autor blogu Jedno procento Miloš Čermák. Víte, co byl Brown-Séquardův elixír mládí a kdo byl jeho výstřední tvůrce? „Každá generace má svůj elixír a každá je skálopevně přesvědčena, že ta předchozí byla naivní. My máme kolagen, ledovou vanu a NAD+ infuzi v pražské klinice, platba hotově nebo kartou.“
Lékař a publicista Dhruv Khullar v recenzi pro New Yorker otevírá otázku, jestli věda o dlouhověkosti vůbec stojí na pevných základech. Vychází ze dvou nových knih, které si paradoxně protiřečí v tónu, ale shodují se v podstatě. Tou první je Morbid od vědce Saula Justina Newmana, který dostal Ig Nobelovu cenu, což je satirické ocenění udílené na Harvardu za výzkum, jenž nejdřív rozesměje a pak přiměje k zamyšlení. Tady je to konkrétně za práci zpochybňující data o nejstarších lidech planety. Tou druhou je Eat Your Ice Cream od lékaře a bioetika Ezekiela Emanuela, který si stěžuje na to, čemu říká wellness průmyslový komplex, tedy záplavu drahých a často zbytečných biohackerských rad.
Khullar svou recenzi otevírá příběhem Jiroemona Kimury, který zemřel v roce 2013 jako podle záznamů nejstarší muž v dějinách, ve věku 116 let. Jeho smrt tehdy vyvolala vlnu článků o tajemství extrémní dlouhověkosti, tentokrát prý za tím stálo jedení menších porcí jídla. Jenže když se Newman podíval na Kimurovy školní záznamy blíž, zjistil, že má hned několik různých dokladů o ukončení základní školy, s daty, která si navzájem neodpovídají. Newmanova teze je nekompromisní. Takzvané Modré zóny, tedy regiony jako japonská Okinawa, italská Sardinie nebo řecká Ikaria, proslulé neobvykle vysokým počtem stoletých obyvatel, podle něj ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistují v podobě, v jaké je znají čtenáři popularizačních knih a diváci dokumentů. Demografická data, na kterých byla tahle image dlouho postavená, jsou podle Newmana prostě chybná, často kvůli špatné evidenci narození, záměně identit nebo přímo podvodům kolem vyplácení důchodů. Jinými slovy, řada nejstarších lidí planety možná nikdy nebyla tak stará, jak se tvrdilo.
Emanuelova kniha jde jiným směrem, ale míří ke stejnému bodu. Místo desítek doplňků, drahých vyšetření a přísných protokolů nabízí šest jednoduchých, důkazy podložených návyků a otevřeně říká, že honba za co nejdelším životem by neměla být soutěží. Khullar k tomu ve své recenzi dodává trefnou poznámku, totiž že nepotřebujeme nacházet nové a složité způsoby, jak prodloužit život. Stačí investovat do zdravotnictví, snížit znečištění, stavět města, kde se dá chodit pěšky, budovat bezpečná veřejná prostranství, dostupné bydlení a omezit kouření. Obě knihy tak z různých stran míří ke stejnému závěru, který rezonuje i s tím, o čem jsme tu psali už dřív u Bryana Johnsona nebo u longevity klinik: čím dramatičtější a exotičtější slib dlouhověkosti někdo nabízí, tím větší je šance, že za ním nestojí tvrdá data, ale jen snaha o dobrý příběh. A tvrdá data, jak se ukazuje i u samotných nejstarších lidí planety, občas rozhodí i základní kontrola školních vysvědčení.
Generální tajemník OSN António Guterres varoval, že sílící klimatický jev El Niño, který by letos nebo příští rok mohl dosáhnout rekordní intenzity, zvyšuje riziko dalších extrémů počasí na planetě, jež už teď zažívá léto plné rekordních veder, ničivých požárů a tisíců úmrtí způsobených horkem. Podle něj se svět kombinací přirozeného jevu a probíhající klimatické změny dostává do „neprobádaného území“. Není to abstraktní varování, dá se ověřit i za naším oknem. Morava a Slezsko v pondělí zaznamenaly nejteplejší den v historii měření a dnešek by měl podle předpovědi přinést první čtyřicítku na Moravě vůbec. Stále platí, že kdo má klimatizaci, stinné bydlení a možnost zpomalit, přečká vedra v pohodě. Kdo pracuje venku nebo v rozpálené hale takovou možnost nemusí mít.
El Niño samo o sobě podle Guterrese není příčinou krize. Jeho účinky se ale sčítají s dlouhodobým oteplováním způsobeným spalováním fosilních paliv a v kombinaci s ním by mohly roky 2026 nebo 2027 snadno vytvořit nový rekord nejteplejšího roku v historii. Guterres proto vyzval vlády, ať zavedou lepší varovné systémy, dostupnější chlazení ve městech a bezpečnější podmínky pro lidi pracující v horku. A hlavně ať přestanou brát každou vlnu veder jako izolovanou tragédii, ale jako součást jednoho pokračujícího problému. Otázka, jak se naučit s vedrem žít, tak nabývá na naléhavosti. Adaptace přestává být úkolem pro vzdálenou budoucnost a stává se prioritou už na příští léto.
Ve věku 81 let zemřel německý anatom Gunther von Hagens, přezdívaný Doktor Smrt. Proslavil se jako vynálezce plastinace, metody, při níž se voda a tuk v lidských tkáních nahrazují silikonem a pryskyřicí. Díky tomu dokázal zachovat skutečná lidská těla a vystavovat je v pohybu, při sportu, v zamyšlení, během sexu i s viditelnými následky nemocí. Jeho výstavy navštívily po celém světě miliony lidí. Jedni v nich viděli výjimečnou lekci anatomie a připomínku vlastní smrtelnosti. Druzí cirkus se zemřelými, který překročil hranici lidské důstojnosti.
Von Hagens proměnil mrtvé tělo z něčeho ukrytého v márnici v objekt veřejný. Znal staré anatomické atlasy, takže pokračoval v jejich stylu a dal společnosti možnost dívat se na to, co se běžně schovává pod oblečení, pod zem a za dveře pitevny. Kontroverze provázely nejen způsob vystavování těl, ale také otázky jejich původu a souhlasu zemřelých. Sám anatom tvrdil, že preparáty pocházely od dobrovolných dárců. Jeho posledním exponátem se má stát on sám. Rodina oznámila, že respektuje jeho přání a poskytne jeho tělo k plastinaci. Muž, který celý život ukazoval smrt bez závoje, tak možná ani po smrti neopustí výstavní sál.
Pavel Jungwirth, jeden z nejlepších českých vědců a držitel ceny Neuron za celoživotní dílo, si vzal v šedesáti letech život. Pod článkem o této smutné situaci na serveru Novinky vznikla neobvykle kultivovaná diskuze, která se zabývá fenoménem sebevraždy. Nepřekvapí příspěvky typu ‚Geniální muž, škoda ho, velká škoda.‘ nebo ‚Psychika dokáže s člověkem zacloumat. Příliš chytří lidé mívají křehkou psychiku.‘ Řada lidí ale zpochybňuje samotné právo člověka předčasně odejít nebo kritizuje způsob komunikace o takové věci: ‚Mne na tom příspěvku dost vadí nedůstojné slovo „spáchat“, jako by se jednalo o nějaký zločin.‘ Česká věda každopádbě ztrácí asi vůbec nejtalentovanějšího chemika své generace.
