V Ostravě byla letos uvedena divadelní inscenace BŮH od Ferdinanda von Schiracha a nejde jen o další obyčejné divadelní drama. Na jevišti stojí osmasedmdesátiletý architekt Richard Gärtner, fyzicky zdravý muž, který po smrti manželky ztratil chuť dál žít. Chce odejít ze života s pomocí lékaře a diváci mají rozhodnout, jestli na to má mít právo. Divadlo tím dostává do sálu otázku, která se obvykle schovává za zavřenými dveřmi nemocnic, soudů a rodinných rozhovorů. Kde končí ochrana života a kde začíná právo člověka říct, že už nechce pokračovat?
Právě v tom je celý příběh silný. Není postavený na jednoduchém soucitu s těžce nemocným člověkem, ale na mnohem nepohodlnější situaci. Gärtner neumírá na rakovinu ani neleží v posledním stádiu nemoci. Je sám, starý, zlomený a přesvědčený, že jeho život už pro něj nemá smysl. V Ostravě se podle článku na ČT24 pro Gärtnerovo právo na asistovaný odchod vyslovilo zhruba 55 procent hlasujících. Smrt sice není anketa, ale zároveň se jí jako společnost nemůžeme donekonečna vyhýbat.
Pokud umělá inteligence nahrazuje lidské zaměstnance rychleji, než je ekonomika schopna je znovu absorbovat, podkopává tím spotřebitelskou poptávku, na níž jsou firmy samy závislé. Vzniká paradox, který ekonomové Brett Hemenway Falk z University of Pennsylvania a Gerry Tsoukalas z Boston University popisují jako cestu do celkové chudoby: AI bude schopná vyrobit téměř cokoliv, ale nikdo nebude mít peníze na to, aby si to koupil. Továrny poběží, sklady se naplní, služby budou dostupné, jen zákazníci zmizí, protože jejich příjem vzala ta samá automatizace, která to vše vyrobila.
Podle autorů chytřejší AI situaci podle ještě více zhoršuje. Nazývají to efektem Červené královny, pojmem z evoluční biologie: organismy se musí neustále vyvíjet jen proto, aby přežily, ne proto, aby se zlepšily v absolutním smyslu. Když se AI stane produktivnější, zesílí motivace firem nahrazovat lidi. Všichni konkurenti mají přitom stejnou příležitost, takže všichni zdvojnásobí úsilí. Konkurenční výhody se na úrovni trhu navzájem vyruší, ale škody způsobené tím, že ještě víc lidí přišlo o příjem, se nevyruší. Rychlejší běh situaci pro všechny zhoršuje. Autoři posoudili šest běžně navrhovaných řešení, od univerzálního základního příjmu přes daně z kapitálových výnosů po podílové vlastnictví zaměstnanců, a dospěli k závěru, že účinné je pouze jedno: přímý poplatek za každého zaměstnance nahrazeného AI.
Řada lidí, jejichž práce se točí kolem umělé inteligence, začala prožívat stav, kterému se říká AI brain fry, doslova spálený mozek. Jde o akutní kognitivní vyčerpání, které se projevuje neschopností soustředit se, zpomaleným rozhodováním a pocitem, který účastníci výzkumu Boston Consulting Group popisovali různě, někdo jako mentální mlhu, jiný jako bzučení v hlavě, další jako pocit, že má v hlavě otevřených tucet záložek prohlížeče naráz. Inženýr Francesco Bonacci, zakladatel Cua AI, to formuloval na X možná nejpřesněji: „Každý den končím vyčerpaný, ne z té práce samotné, ale z toho jejího řízení. Šest paralelních větví, čtyři rozpracované funkce, dva ‚rychlé fixy‘, které se proměnily v králičí nory, a rostoucí pocit, že úplně ztrácím nit.“ Výzkum mezi téměř patnácti sty zaměstnanci ukázal, že 14 procent uživatelů AI v práci tento stav zažívá, v marketingu a v provozních pozicích už přes čtvrtinu. A důsledky nejsou jen osobní: lidé s AI brain fry dělají o devětatřicet procent častěji vážné chyby a jsou o stejný podíl náchylnější odejít z práce.
Důležitá nuance, kterou autoři studie zdůrazňují: AI sama o sobě není problém. Když ji lidé používají k odbourání rutinních a opakujících se úkolů, jejich míra burnoutu klesá o 15 procent. Co je kognitivně ničí, je dohled nad AI agenty. Lidé, kteří museli AI nástroje intenzivně monitorovat a kontrolovat, vykazovali o 14 procent vyšší mentální zátěž, o 12 procent vyšší únavu a o devatenáct procent vyšší informační přetížení než ti, jejichž práce s AI byla méně náročná. Jinými slovy: AI, která za vás dělá nudnou práci, vás osvobozuje. AI, kterou musíte nepřetržitě hlídat, vás vyčerpává.
Co je za tím, vysvětluje britský pedagogický psycholog Carl Hendrick na svém Substacku. Připomíná čtyřicet let starou práci kognitivní psycholožky Lisanne Bainbridge z roku 1983 nazvanou Ironies of Automation. Bainbridgová tehdy zkoumala automatizaci jaderných elektráren a továren a došla k překvapivému závěru: čím sofistikovanější je automatizovaný systém, tím náročnější, ne snazší, je v něm role člověka. Designéři AI automatizací se snaží člověka eliminovat tam, kde to jde, a člověku zbude přesně to, co designér nedokázal automatizovat, tedy ta nejtěžší a nejméně podporovaná část práce. Práce se tedy nezmenšuje, naopak se zhušťuje a posouvá k tomu, na co stroj nestačí: k posuzování, ověřování, rozhodování.
Studie také odhalila zajímavou hranici: produktivita s AI roste, dokud používáte jeden, dva nebo tři nástroje současně. Po třetím nástroji se ovšem křivka obrací a produktivita začíná klesat. Tedy kombinace agentů funguje jen do určitého počtu, pak narazíte na strop lidské pozornosti.
Média v posledních dnech oblétlo video, jak v čínském městě Liao-jang příbuzní zesnulého podnikatele nechali 9. dubna bagrem zakopat do země jeho milovaný Mercedes-Benz S450L i s registrační značkou plnou osmičkek, které v čínské kultuře symbolizují štěstí a bohatství. Zda to bylo nebožtíkovo poslední přání, nebo projev úcty pozůstalých, se liší zdroj od zdroje. Jisté je, že čínská veřejnost se okamžitě rozdělila: jedni mluví o tradici, druzí o absurditě, třetí o ekologii. A místní pragmatik dodal: „Myslím, že to za pár dnů stejně někdo vykope. Před pár lety tady při pohřbu zakopali přes deset gramů zlata a jen o pár dní později ten hrob někdo vykradl.“ Staří Egypťané pohřbívali faraony s loděmi a poklady. Číňané v roce 2026 pohřbívají podnikatele s mercedesy. Ostatně potřeba vzít si něco s sebou je stará jako smrt sama.
Současné napětí mezi Trumpovou administrativou a Vatikánem, tedy Trumpovy útoky na americké biskupy, papežská kritika deportací, veřejná výtka J. D. Vanceovi za teologické zdůvodňování imigrační politiky a v posledních dnech otevřená válka slov k americkým úderům na Írán, není jen klasickým politicko-náboženským konfliktem o morální autoritu.
Je to další dějství sporu, který Peter Thiel, miliardář, zakladatel PayPalu a Palantiru a hlavní finanční podporovatel hnutí MAGA, vede teologickým slovníkem s Římem. Jde o to, zda technologie a moc, která ji vlastní, mají být podřízeny lidské, demokratické a mravní kontrole, nebo zda jakákoliv taková kontrola je sama o sobě podezřelá, v Thielově slovníku přímo „antikristovská“.
Už jsme psali o tom, že Thiel odjel v polovině března do Říma, aby pár set metrů od Vatikánu uspořádal sérii tajných a vyprodaných přednášek o Antikristu. Původně se měly konat na papežské univerzitě Angelicum, kde svého času psal doktorskou práci dnešní papež Lev XIV. (tehdy ještě augustinián Robert Prevost). Univerzita se od akce veřejně distancovala, stejně jako Katolická univerzita v Americe, druhý údajný spolupořadatel. Lev XIV., první americký papež v dějinách, totiž od svého zvolení v květnu 2025 učinil z regulace umělé inteligence jedno ze svých hlavních témat. AI přirovnává k průmyslové revoluci co do dosahu a opakovaně volá po tom, aby člověk zůstal v centru technologického vývoje, což stojí v ostrém protikladu k tomu, co prosazuje Thiel. Massimo Faggioli, profesor církevních dějin na Trinity College v Dublinu, to pro The Telegraph shrnul takto: „Tohle je operace, kterou vnímám jako nepřátelskou vůči papežství. Tento papež je velmi kritický vůči umělé inteligenci a Thiel je jedním z pánů AI. Je to pokus vytvořit alternativní americký okruh v Římě, který by konkuroval tomu, co říká papež Lev.“ V rozhovoru pro DW Faggioli ještě dodal, že Vatikán vidí Thiela jako někoho zapojeného do „násilného projektu zaměřeného na změnu budoucnosti“, který je fundamentálně v rozporu s hodnotami současné katolické církve.
Andrejovi Babišovi je 71 a podle vlastních slov má metabolický věk 39 let. Měří se na přístroji InBody, píchá si drahé injekce na cholesterol, hraje pravidelně tenis, ráno chodí do fitka a na svém TikToku sdílí záběry z ranních procházek s hashtagem #longevity. Nepije alkohol, drží intermitentní půst a co je v politice, tak se mu stále daří hubnout, nebo aspoň o tom mluvit. V rozhovoru pro Blesk řekl: „Je mi 71, je to hrozivé číslo, ale ani tak to moc nevnímám. Energie mám stále dost, takže okolí nestíhá.“ Na dovolené pak natočil video, ve kterém ukazuje knihu Marka Hymana Navždy mladí, mluví o modrých zónách a oznamuje, že se člověk může dožít až sto dvaceti let.
Zajímavé je, že v novém volebním období Babiš svůj osobní zájem o longevity zároveň překlopil do politiky. Jeho vláda vytvořila post ministra pro sport, prevenci a zdraví, jehož oficiálním cílem je doslova „začít zvyšovat průměrný věk dožití našich lidí ve zdraví“ a učinit z pohybu a prevence „součást životního stylu Čechů“. Ať už je to politický kalkul, nebo skutečné přesvědčení, vznikl tím v české politice nový narativ: premiér, který nepropaguje pivo a guláš, ale péči o sebe.
Zároveň je ale Babiš zakladatelem Agrofertu, potravinářského impéria, které denně zpracuje 164 tisíc kuřat (Vodňanská drůbež), vyrobí dvě stě tun uzenin (Kostelecké uzeniny, Kmotr, Krahulík) a upeče milion rohlíků (Penam). Tedy přesně ten typ průmyslově zpracovaných potravin, před kterými longevity věda, na niž se Babiš odvolává, důsledně varuje. Nakonec tu tedy máme premiéra, který chce být reklamou na dlouhověkost, ale vlastní největší masokombinát v zemi. Chce žít sto dvacet let, ale vydělává na tom, co ten cíl statisticky ztěžuje ostatním. Takže jestli je tu mezi čtenáři Smrtelníka nějaký novinář, zkuste se prosím Andreje zeptat, jak to všechno jde dohromady.
„Celá civilizace dnes v noci zemře a nikdy nebude obnovena. Nechci, aby se to stalo, ale pravděpodobně se to stane,“ hrozil včera Trump. A dnes, ve středu 8. dubna, se svět probudil a civilizace, která měla v noci zemřít, nezemřela. Bylo uzavřeno příměří a rétorika se změnila na: „Vydělají se velké peníze. Írán může začít s rekonstrukcí. Tohle by mohl být Zlatý věk Blízkého východu!!!“ Trhy vyskočily nahoru a ropa spadla o třináct procent.
Právě tento obrat je možná nejčistším příkladem endcore, což je všudypřítomný pocit, že se nacházíme ve finální fázi dějin, spojený s vědomím, že ten konec nikdy doopravdy nepřichází. Prožíváme trvalé ukončování (tento termín kulturního teoretika Shumona Basara jsme použili v tomto článku). Události posledních 24 hodin to posunuly do nové polohy, protože tentokrát to nebyl jen pocit. Člověk, který konec vyhlásil, měl skutečnou kapacitu ho uskutečnit. To rozpětí několika hodin, ve kterém lidstvo sledovalo, jak se hrozba civilizačního vyhlazení promění v obchodní optimismus se třemi vykřičníky, to je docela novinka.
Pro podobné silné hrozby se minulosti už formovaly pojmy. Například brinkmanship, politika na hraně propasti, pochází z doby prezidenta Eisenhowera a jeho ministra zahraničí Dullese, kdy ji používali vůči Sovětskému svazu jako záměrné přivedení situace na hranu jaderné katastrofy, aby protivník ustoupil. Nebo madman theory, Nixonova doktrína, která pojmenovává strategii, ve které přesvědčíte protivníka, že jste nepředvídatelný a schopný čehokoliv. Ale ani brinkmanship, ani madman theory nepopisují tu druhou polovinu – náhlý přechod od apokalypsy k euforii, od „civilizace zemře“ k „vydělají se velké peníze“, bez jakéhokoliv přechodného stavu pokory, úlevy nebo reflexe.
Možná by tenhle obrat měl mít vlastní slovo. Možná by se dal nazvat jako performativní apokalypsa, tedy stav, ve kterém vyhlazení civilizace funguje jako úvodní nabídka v obchodním jednání, ve kterém konec světa není hrozba v tradičním smyslu, ale vyjednávací pozice, kterou lze kdykoliv odvolat a nahradit příslibem zlatého věku, aniž by kdokoliv od kohokoliv vyžadoval vysvětlení, jak je možné, že se za několik hodin změnila ne situace, ale samotná ontologie oné situace. Ráno umíráme, večer jsme ve zlatém věku. A dnes ráno pokračujeme, jako by se nic nestalo.
V Česku se v roce 2025 narodilo 77 600 dětí, což je podle dat Českého statistického úřadu nejméně v historii statistického sledování. Přesto celkový počet obyvatel mírně vzrostl, a to především díky migraci. Nová čísla tak ukazují proměnu životního stylu, hodnot a rozhodování celé společnosti. Rodičovství se dnes častěji posouvá do pozdějšího věku a rozhodnutí mít dítě bývá mnohem více propojeno s otázkami finanční stability, bydlení, partnerského zázemí i osobní svobody. Založení rodiny už pro mnoho lidí nepředstavuje samozřejmý životní krok, ale rozhodnutí, které podléhá dlouhému zvažování. Do úvahy vstupují také obavy z nejisté budoucnosti, rostoucích životních nákladů i proměny pracovního a společenského prostředí. Dítě tak stále častěji nepřichází na začátku dospělosti, ale až ve chvíli, kdy mají lidé pocit, že na něj budou skutečně připraveni.
Nejde přitom o jednorázový výkyv, ale o pokračování delšího trendu. Porodnost v Česku klesá už čtvrtým rokem, snižuje se počet dětí připadajících na jednu ženu a proměňuje se i samotná struktura rodičovství. Současně se mění i rodinné modely, partnerské vztahy a očekávání, která jsou na rodiče kladena. Demografický vývoj v Česku vypovídá o tom, jak složité a podmíněné se v dnešní době stalo samotné rozhodnutí přivést na svět nový život.
Longevity se v posledních letech proměnila v jeden z nejrychleji rostoucích segmentů současné biotechnologie, který přitahuje kapitál, pozornost i očekávání. Aktuální článek popisuje, jak mezi reálnou vědou a marketingem vzniká stále větší propast. Zatímco investice do longevity dosahují miliard dolarů a vznikají nové koncepty jako bio-pojištění, tedy ukládání mladých buněk pro budoucí využití. Samotná věda zůstává mnohem opatrnější. Podle odborníků totiž zatím neexistuje žádný zásadní medicínský zásah, který by prokazatelně zpomaloval biologické stárnutí mimo základní faktory jako spánek, pohyb nebo strava. Tím se celý fenomén posouvá z roviny medicíny do prostoru, kde se střetává věda, ekonomika a kulturní imaginace. Longevity přestává být pouze otázkou zdraví a stává se i projekcí lidské touhy po kontrole nad vlastním koncem. Kritici upozorňují, že část trhu se pohybuje na hraně mezi inovací a spekulací, kde se prodává spíše možnost než výsledek. Snažíme se skutečně prodloužit život, nebo jen oddálit konfrontaci s jeho konečností?
Příběh pětadvacetileté Noelie Castillo Ramosové ze Španělska patří k těm, které posouvají debatu o eutanazii a asistovaném sebeusmrcení do nejnáročnějších etických rovin. Její život se zásadně změnil v roce 2022 po brutálním hromadném znásilnění, po němž trpěla těžkými psychickými následky a po pokusu o sebevraždu zůstala ochrnutá. Po letech léčby a zhoršujícího se psychického stavu se rozhodla využít zákonné možnosti asistované smrti, kterou Španělsko umožňuje i v případech dlouhodobého a nesnesitelného utrpení.
Podle dostupných informací mladá žena dnes eutanazii skutečně podstoupila, čímž se její případ uzavřel nejen jako osobní tragédie, ale i jako výrazný moment v širší společenské debatě. Může být psychické utrpení vnímáno stejně závažně jako to fyzické a jaké místo v takových rozhodnutích zaujímá stát, lékaři i samotný člověk? Tento případ nenabízí jednoznačné odpovědi, ale ukazuje, jak složité a mnohovrstevnaté je dnes uvažování o konci života v evropském kontextu.
