Osamělost podle nové rozsáhlé analýzy zvyšuje riziko kognitivního úpadku a dřívější smrti, a to nezávisle na tom, jak často má člověk skutečný sociální kontakt. Výzkum publikovaný v červenci v Journal of Personality and Social Psychology spojil data z jedenácti dlouhodobých studií na 175 tisících dospělých starších padesáti let z osmnácti zemí. Účastníci uváděli, jak často se cítí osamělí a jak často se s někým reálně stýkají, a vědci pak sledovali, jak se u nich měnil kognitivní stav a kdo z nich zemřel.
Klíčové zjištění je, že rozhoduje vnitřní pocit. Člověk, který žije sám, ale osamělý se necítí, na tom byl výrazně lépe než člověk obklopený lidmi, který se přesto cítí odříznutý. Jinými slovy, osamělost je subjektivní stav, ne objektivní míra izolace, a právě tenhle subjektivní pocit koreloval s rychlejším přechodem od zdravého kognitivního stavu k vážnému poškození i s vyšší celkovou úmrtností. Studie zapadá do širšího obrazu, který se v posledních letech skládá dohromady. Osamělost se čím dál víc řadí vedle kouření nebo obezity jako rizikový faktor, který zkracuje život, jen o něm mluvíme mnohem méně. Souvisí to i s tím, o čem jsme psali dřív, o čínské aplikaci, která hlídá, jestli je člověk ještě naživu, nebo o slibech, že osamělost vyřeší AI společník.
Skupina sedmnácti senátorů navrhuje upravit pravidla péče o nevyléčitelně nemocné. Lékaři by mohli nepokračovat v léčbě, která už pacientovi nepřináší žádný prospěch a pouze prodlužuje umírání. Návrh má zároveň jasněji potvrdit právo člověka odmítnout léčbu, i když takové rozhodnutí může vést k jeho smrti. Kritici v návrhu vidí otevírání dveří eutanazii. Jeho předkladatelé to odmítají a upozorňují, že cílem není aktivně ukončovat život, ale zabránit léčbě za každou cenu.
Francouzský parlament ve středu definitivně schválil zákon umožňující asistovanou sebevraždu, když se pro vyslovilo 291 poslanců proti 241 a 29 se zdrželo. Smrtící látku si bude moci pacient podat sám, a pokud toho fyzicky nebude schopen, udělá to za něj lékař nebo zdravotní sestra. Zákon se týká pouze dospělých Francouzů nebo rezidentů, kteří trpí vážnou a nevyléčitelnou nemocí v pokročilé či terminální fázi a jsou schopni svobodně a vědomě vyjádřit svou vůli. Žádost musí posoudit alespoň dva lékaři a další zdravotník, a i po schválení má pacient minimálně dva dny na rozmyšlenou, než své rozhodnutí potvrdí.
Cesta k zákonu nebyla přímočará, dolní komora nakonec přehlasovala zamítavé stanovisko horní komory, a boj ještě nekončí. Premiér Sébastien Lecornu i předseda Senátu Gérard Larcher už oznámili, že se obrátí na Ústavní radu, francouzskou obdobu ústavního soudu, která by mohla rozhodnout v polovině srpna. Debata přitom společnost dlouhodobě štěpí stejně jako všude jinde, zastánci mluví o právu na důstojnou smrt bez zbytečného utrpení, odpůrci z řad části lékařů i katolické církve varují, že by k tomuto kroku mohli být dotlačeni i ti nejzranitelnější. Veřejnost je ale při tom všem jednoznačná, únorový průzkum agentury Ifop ukázal podporu 84 procent Francouzů.
Bryan Johnson, technologický milionář, který ročně utrácí dva miliony dolarů za to, aby porazil smrt, oznámil na sociálních sítích, že má diagnostikovanou autoimunitní gastritidu. Jeho vlastními slovy, žaludek si sám sebe požírá tím, že imunitní systém napadá buňky žaludeční sliznice. Nemoc je zatím nevyléčitelná a medicína ji umí jen zvládat. Johnson přitom celý svůj život podřídil programu, který sám nazval Blueprint. Je to do detailu rozepsaný režim postavený na rostlinné stravě, tvrdém cvičení, spánku podle rozvrhu a víc než stovce doplňků denně, přičemž vše nepřetržitě měří tým lékařů. Podle vlastní firmy je Johnson biologicky nejproměřenější člověk v dějinách a tvrdí, že si díky Blueprintu snížil biologický věk o víc než pět let.
Zajímavé ale je, jak dlouho mu nemoc unikala. Diagnózu dostal až letos v květnu, ve věku 48 let, přestože autoimunitní onemocnění štítné žlázy má prý už přes sedmadvacet let a obojí spolu velmi pravděpodobně souvisí. Na stopu ho nakonec přivedlo to, že mu záhadně mizelo železo, ačkoli chudokrevností netrpěl. Následovala endoskopie, pět biopsií ze tří míst žaludku a jasný nález. Nemoc v něm tiše pracovala nejspíš roky, možná dekády, aniž by ji stovky testů a biomarkerů odhalily. Sám to komentuje tak, že žádná nemoc by se neměla považovat za nevyléčitelnou jen proto, že se ji zatím nikdo nepokusil vyléčit, a chce ji se svým týmem vyřešit.
Bylo by laciné tvrdit, že za jeho problémy může biohacking, který podstupuje. Johnson svou nemoc spojuje spíš s mladým věkem, kdy jedl slazené cereálie, pil sladké limonády a chodil na rychlé občerstvení. Sporná je ale jeho obrovská důvěra v měření. Celý jeho režim stojí na tom, že si tělo neustále proměřuje, výsledky srovnává s ideálními hodnotami a podle nich pak upravuje, co jí, kdy spí a jaké prášky si vezme. Odborníci na dlouhověkost varují, že většina doplňků a postupů sice dává biologicky smysl, ale nikdo nikdy klinicky neověřil, že opravdu fungují tak, jak se slibuje. Ještě ostřeji mluví Oliver Zolman, lékař, který kdysi Johnsonův Blueprint sám pomáhal stavět a vedl jeho lékařský tým. Podle něj je velká část longevity poradenství jen divadlo a lidé si díky náhodným hodnotám myslí, jak jsou zdraví, přestože ty o skutečném stavu jejich těla nic nevypovídají. Johnsonův velkolepý příběh tak dostává šrámy v tom, že dokonalá kontrola nad vlastním tělem je stále jen iluze. A že biologické hodiny se nedají, aspoň zatím, dokonale vyladit.
Na Smrtelníku jsme už několikrát psali o tom, že dlouhý život se nedá jen koupit ani vyoptimalizovat, ať už drahými skenery, longevity klinikami, nebo celým spektrem zázračných doplňků. Nejnovější výzkum k tomu přidává tvrdá data a dokazuje, že velký díl toho, jak dlouho a hlavně jak zdravě se dožíváme, máme jednoduše v genech. Studie prezentovaná na výroční konferenci Evropské společnosti pro lidskou genetiku v Göteborgu vyšla z takzvané Leidenské studie dlouhověkosti a místo jednotlivců zkoumala celé dlouhověké rodiny. To je podstatný rozdíl, protože právě porovnání v rámci rodin pomáhá oddělit skutečně genetické vlivy od životního stylu a prostředí. A výsledek lze shrnout takto: lidé středního věku, jejichž rodiče se dožili vysokého věku, onemocněli srdečními a metabolickými chorobami v průměru o třináct let později než jejich vrstevníci s rodiči, kteří zemřeli dříve. Delší zdraví se tak dědí z generace na generaci.
Vědci prohledali genomy dvou set dvanácti dlouhověkých rodin a postupně zúžili pátrání z dvaceti tisíc genů na dvanáct vzácných variant. Jedna z nich, v genu s označením CGAS, se ukázala jako obzvlášť zajímavá, a to kvůli tomu, jak souvisí se zánětem. Zánět je obranná reakce těla, užitečná, když bojujeme s infekcí nebo hojíme ránu. Když ale v těle roky “doutná” potichu, tělo pomalu opotřebovává, a právě tuto skrytou dlouhodobou zánětlivost dnes vědci považují za jeden z hlavních motorů stárnutí. Vědci ale vyzkoumali, že u členů dlouhověkých rodin běží jakoby na poloviční výkon, takže jejich tělo reagovalo mírněji. Zestárli tedy pomaleji, aniž by přišli o obranyschopnost. Je důležité dodat, že jde zatím o ranou fázi a předběžné výsledky z konference. Ale i tak platí, že zatímco longevity průmysl slibuje, že si zdraví a čas přikoupíme, ukazuje se, že tu nejsilnější kartu jsme dostali nebo nedostali už při narození.
Ve věku 88 let zemřel 11. června David Hockney, jeden z největších malířů 20. a 21. století. Maloval prakticky až do konce a byl to stejně velký umělec jako svéhlavý člověk, který nesnášel, když mu kdokoli, a stát už vůbec, organizoval život. Kromě umění byl inspirativní i ignorováním jakýchkoliv longevity tendencí. Kouřil od sedmnácti a rád připomínal, že mu přestat poručili už čtyři lékaři a všichni čtyři jsou dávno po smrti. Není to jen vtipná historka, je to celá jeho filozofie ve zkratce. Už v roce 2005 přišel na konferenci labouristů s cedulí, na níž stálo, že smrt si přijde pro každého, i pro toho, kdo nekouří. Ne proto, že by si nebezpečí cigaret nevšiml, ale proto, že trval na tom, že je to jeho riziko a jeho radost, do které nikomu nic není.
Vlastní lidskou autonomii stavěl na první místo. Loni pařížské metro odmítlo vylepit plakát k jeho velké výstavě ve Fondation Louis Vuitton kvůli tomu, že na fotografii drží cigaretu. Hockney to označil za šílenství a za důkaz, že panovačnost těch, kdo řídí naše životy, nezná mezí. V době, která se smrtelnosti nejradši brání a snaží se optimalizovat co jde, zní Hockneyho přístup k životu i ke smrti jako osvěžení. On ji bral jako přirozenou součást života, který se má hlavně žít. Když mu v Paříži uspořádali k osmdesátinám velkou retrospektivu, zůstala po ní na bílé zdi galerie dvě modře načmáraná slova, Love Life. Milujte život. Ne prodlužujte, ne chraňte před ním sami sebe, prostě ho mějte rádi.
Švýcarská spolková rada schválila v polovině června změnu zdravotnické legislativy, díky níž bude od ledna 2027 povinné zdravotní pojištění hradit větší část nákladů na specializovanou paliativní péči. Cílem je, aby lidé v terminálním stádiu nemoci nemuseli za péči o dobré umírání platit vysoké částky, ať už chtějí dožít doma, nebo ve specializovaném ošetřovatelském zařízení. Dosud totiž tento typ péče spadal pod běžné úhrady, které na něj nestačily, takže rozdíl nesli sami nemocní a jejich rodiny. A šlo o poměrně vysoké částky.
Nově proto pojišťovna pokryje větší díl nákladů a zároveň se zastropuje, kolik smí pacient za den zaplatit ze svého. Jde zatím o přechodné opatření, které má platit do roku 2032, kdy Švýcarsko plánuje zavést jednotný systém financování zdravotní péče. Nejde tedy o úplnou revoluci, přesto je to pozitivní signál ze strany státu, který pomáhá odstranit finanční zátěž spojenou s důstojným odchodem.
Článek Hospodářských novin „Život dat po smrti“ upozorňuje na stále důležitější problém digitální pozůstalosti. Profily na sociálních sítích, e-mailové účty, soukromé zprávy, fotografie, cloudová úložiště nebo účty u online služeb po smrti automaticky nezmizí. Mohou zůstat aktivní, být převedeny do pamětního režimu, smazány, zpřístupněny pozůstalým, nebo naopak zůstat uzamčené podle pravidel konkrétní platformy.
Téma je praktické i právní. Některé služby, například Google nebo Meta, umožňují uživatelům předem nastavit, co se má s účtem po smrti stát, případně určit kontaktní osobu. Neexistuje ale jednotné pravidlo platné pro všechny platformy, a proto se digitální pozůstalost může pro rodinu změnit v nepřehledný problém. Stejně jako řešíme závěť, majetek nebo poslední přání, začíná být důležité myslet i na data. Jde především o soukromí, památku, rodinný archiv a hranici mezi tím, co má po smrti zůstat zachováno, a co má definitivně zmizet.
Pražský rodák Franz Kafka přikázal svému blízkému příteli Maxu Brodovi, aby jeho nedokončené romány, deníky i další dosud nepublikované písemnosti po spisovatelově smrti spálil. Brod ale neposlechl, literární dílo postupně vydával a zavdal na pozdější globální kafkovský hype. Dnes prakticky všichni pozůstalí stojí před dilematem, zda mají pozůstalost sestávající z dat zachovat, nebo provést jakousi digitální kremaci a vše smazat.
Peter Thiel, spoluzakladatel Palantiru a jeden z nejvlivnějších mužů Silicon Valley, se přestěhoval do Buenos Aires. Koupil vilu v jedné z nejexkluzivnějších čtvrtí, zapsal děti do místní školy a na večeři s argentinskými ekonomy diskutuje o Antikristu, jednom ze svých oblíbených témat. Není to Thielův první záložní plán na přežití, kdyby přišel nějaký světový konflikt. Thiel má občanství na Novém Zélandu, žádal o pas na Maltě a dlouhodobě sbírá země jako pojistku proti rizikům, před nimiž veřejně varuje: jaderná válka, nekontrolovaná umělá inteligence, případně obojí najednou. Argentina ho láká mimo jiné proto, že leží daleko od potenciálních konfliktů na severní polokouli. Španělsko-argentinský technologický podnikatel z jeho okruhu to říká otevřeně: „Ve chvíli, kdy Čína vezme Tchaj-wan nebo Rusko Litvu, jsem v Buenos Aires.“
Ideologicky Thiel v Argentině našel souputníka v prezidentu Mileim, jehož libertariánská politika deregulace a škrtů mu sedí. Milei jejich setkání popsal jako „schůzku dvou anarchokapitalistů“. Thiel se prý Mileia ptal, jak zajistí, aby libertarianismus v Argentině přežil i jeho prezidentství. Podle New York Times, které příběh přinesly, část argentinské opozice šíří spekulace o datových centrech, zasahování do příštích voleb nebo o roli Palantiru, který má hluboké vztahy s americkou vládou. Thiel zatím investoval pouze do nemovitostí, včetně pozemku v Uruguaji poblíž Punta del Este, kde někteří předpokládají i kryt pro případ jaderné apokalypsy. Možná přehnané, možná ne. Člověk, který pomohl vybudovat systémy sledování pro americké zpravodajské služby a nyní hledá útočiště na konci světa, každopádně ví něco, co většina z nás neví.
Argetina navíc plánuje vytvoření nové kategorie AI korporací v argentinském právu: nelidské korporace. Jedná se o subjekty provozované agenty umělé inteligence nebo roboty. Tam, kde tyto systémy vykonávají nezávislý úsudek v nepředvídatelném prostředí – pak musí, pokud mají být skutečně užitečné – jejich jednání s sebou nést skutečná rizika. Omezená odpovědnost není pro takové subjekty luxusem; je předpokladem jejich existence. Lidští akcionáři se mohou účastnit, ale nebude je povinné mít.
Nejbohatší Američané umírají dříve než nejchudší Evropané. Američan z jednoho procenta, který si platí tu nejdražší péči a investuje do prodloužení života prémiovým způsobem, má statisticky kratší život než průměrný Evropan, který každý den konzumuje klobásy. Tak zní závěr výzkumu 73 000 lidí ve věku 50 až 85 let napříč USA a Evropou publikovaného v New England Journal of Medicine.
Výzkumníci rozdělili lidi do čtyř majetkových skupin a porovnali míru mortality. Ve všech čtyřech skupinách umírali Američané dříve než jejich evropské protějšky. Nejchudší Evropané v Německu, Francii nebo Nizozemsku přitom vykazovali nižší míru úmrtnosti než nejbohatší Američané. Být bohatý sice snižuje riziko úmrtí o čtyřicet procent, ale tento bonus má v USA menší hodnotu než kdekoli jinde. Vysvětlení, ke kterému výzkumníci dospěli, není překvapivé, jen politicky nepohodlné: zdravotní péče. Většina Evropanů neodkládá návštěvu lékaře proto, že si ji nemůže dovolit, a rozhodující roli hraje také míra stresu a to, jak dobře nebo špatně stát nastavuje podmínky pro život svých občanů.
