Demografové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zveřejnili studii, která poprvé detailně zmapovala, jak moc záleží na adrese bydliště, když jde o délku života. Výzkumníci nepočítali jen naději dožití, ale i takzvaná ztracená léta, tedy o kolik roků přijde obyvatel určitého regionu jen proto, že se narodil na špatném místě a nemá přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Vítěz a poražený jsou překvapivě konkrétní. Nejdelší život čeká obyvatele Nového Města nad Metují v podhůří Orlických hor, kde průměrný člověk „přijde zbytečně“ jen o 10,5 roku. Na druhém konci žebříčku stojí Bílina v uhelném severozápadě Čech, kde lidé ztrácejí bezmála 15 let. Praha, kam by člověk přirozeně přísun kvality života situoval, ve výsledcích nijak nevyniká. Obecně platí, že okolí Brna a podhorské oblasti vykazují nejlepší výsledky, zatímco průmyslové regiony severozápadních Čech a části Moravskoslezska a Zlínska jsou na opačném konci.
Demografka Klára Hulíková z Přírodovědecké fakulty UK identifikuje několik opakujících se faktorů v nejhůře hodnocených oblastech: špinavá průmyslová výroba, vyšší nezaměstnanost, nižší příjmy, nižší zdravotní gramotnost a nevhodný životní styl. Jako příklad uvádí Valašské Meziříčí, kde muži ztrácejí až 13,1 roku života. V okolí chemičky a strojírenských firem se v údolí drží smog, zároveň jde o region s tradičně vysokou konzumací alkoholu. Alkoholici přitom umírají průměrně v 51 letech, nejčastěji na jaterní onemocnění, srdečně-cévní choroby nebo úrazy a sebevraždy. Dalším faktorem je dostupnost péče: pohraniční regiony jako Jablunkov, Rumburk nebo Tachov ztrácejí roky na nemoci, které by se daly léčit, kdyby se lidé včas dostali ke specialistovi.
Básniřka Elena Pecenová ve svých předchozích knihách, Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky (NAVU, 2022) a Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (Adolescent, 2023), tematizovala digitální zkušenost, rozhraní, prolínání těla a technologie. Teď napsala knihu o smrti Jediný únor je opravdový měsíc, v níž sleduje odcházení blízké osoby, v jejím případě babičky, což Pecenová přiznává s překvapivou upřímností: „Že je ta kniha o babičce, jsem pochopila až v půlce psaní.“ Smrt v knize nikde přímo nejmenuje. Čtenář se k ní dostává postupně, verš po verši, stejně jako se k jejímu vlastnímu pochopení dostávala autorka sama. „Je o pocitu, kdy se člověk ráno probudí a uvědomí si, že se stal nějaký metafyzický zlom. Mysl si s tím prostě neumí poradit,“ popisuje autorka. Celý rozhovor s ní vyšel na Seznam Zprávách.
Média v posledních dnech oblétlo video, jak v čínském městě Liao-jang příbuzní zesnulého podnikatele nechali 9. dubna bagrem zakopat do země jeho milovaný Mercedes-Benz S450L i s registrační značkou plnou osmičkek, které v čínské kultuře symbolizují štěstí a bohatství. Zda to bylo nebožtíkovo poslední přání, nebo projev úcty pozůstalých, se liší zdroj od zdroje. Jisté je, že čínská veřejnost se okamžitě rozdělila: jedni mluví o tradici, druzí o absurditě, třetí o ekologii. A místní pragmatik dodal: „Myslím, že to za pár dnů stejně někdo vykope. Před pár lety tady při pohřbu zakopali přes deset gramů zlata a jen o pár dní později ten hrob někdo vykradl.“ Staří Egypťané pohřbívali faraony s loděmi a poklady. Číňané v roce 2026 pohřbívají podnikatele s mercedesy. Ostatně potřeba vzít si něco s sebou je stará jako smrt sama.
„Celá civilizace dnes v noci zemře a nikdy nebude obnovena. Nechci, aby se to stalo, ale pravděpodobně se to stane,“ hrozil včera Trump. A dnes, ve středu 8. dubna, se svět probudil a civilizace, která měla v noci zemřít, nezemřela. Bylo uzavřeno příměří a rétorika se změnila na: „Vydělají se velké peníze. Írán může začít s rekonstrukcí. Tohle by mohl být Zlatý věk Blízkého východu!!!“ Trhy vyskočily nahoru a ropa spadla o třináct procent.
Právě tento obrat je možná nejčistším příkladem endcore, což je všudypřítomný pocit, že se nacházíme ve finální fázi dějin, spojený s vědomím, že ten konec nikdy doopravdy nepřichází. Prožíváme trvalé ukončování (tento termín kulturního teoretika Shumona Basara jsme použili v tomto článku). Události posledních 24 hodin to posunuly do nové polohy, protože tentokrát to nebyl jen pocit. Člověk, který konec vyhlásil, měl skutečnou kapacitu ho uskutečnit. To rozpětí několika hodin, ve kterém lidstvo sledovalo, jak se hrozba civilizačního vyhlazení promění v obchodní optimismus se třemi vykřičníky, to je docela novinka.
Pro podobné silné hrozby se minulosti už formovaly pojmy. Například brinkmanship, politika na hraně propasti, pochází z doby prezidenta Eisenhowera a jeho ministra zahraničí Dullese, kdy ji používali vůči Sovětskému svazu jako záměrné přivedení situace na hranu jaderné katastrofy, aby protivník ustoupil. Nebo madman theory, Nixonova doktrína, která pojmenovává strategii, ve které přesvědčíte protivníka, že jste nepředvídatelný a schopný čehokoliv. Ale ani brinkmanship, ani madman theory nepopisují tu druhou polovinu – náhlý přechod od apokalypsy k euforii, od „civilizace zemře“ k „vydělají se velké peníze“, bez jakéhokoliv přechodného stavu pokory, úlevy nebo reflexe.
Možná by tenhle obrat měl mít vlastní slovo. Možná by se dal nazvat jako performativní apokalypsa, tedy stav, ve kterém vyhlazení civilizace funguje jako úvodní nabídka v obchodním jednání, ve kterém konec světa není hrozba v tradičním smyslu, ale vyjednávací pozice, kterou lze kdykoliv odvolat a nahradit příslibem zlatého věku, aniž by kdokoliv od kohokoliv vyžadoval vysvětlení, jak je možné, že se za několik hodin změnila ne situace, ale samotná ontologie oné situace. Ráno umíráme, večer jsme ve zlatém věku. A dnes ráno pokračujeme, jako by se nic nestalo.
Ajatolláh Alí Chameneí, který 36 let stál v čele Íránu jako jeho nejvyšší duchovní i politický vůdce a byl zabit 28. února 2026 při americko-izraelských úderech na Teherán, patřil nejdéle vládnoucí autoritářské vůdce na světě. Režim pod jeho vedením brutálně potlačoval protesty, popravoval disidenty a systematicky drtil jakoukoli opozici. Z povahy svého postavení se Chameneí vyjadřoval také ke smrti a ve svých projevech rozvíjel svůj pohled na to, kam člověk odchází, když opustí tělo.
V roce 2000 řekl: „Není pravda, že člověk zahyne. Je to jako skok přes potok — přechod do jiné fáze.“ Smrt v jeho pojetí není konec, ale práh. Za ním čeká zúčtování, vzkříšení, nová existence. V dřívějším projevu z roku 1993 šel dál. „Další fáze našeho života je dokonalejší než ta současná,“ říkal. „Dnes jsme zajatci čtyř stěn těla. Náš rozum sice létá, náš zrak putuje všude a naše vůle překonává mnohé věci — ale fyzická omezení tu jsou.“ Po smrti se podle něj tato omezení rozpadnou. „V tom jiném těle, v onom světě, fyzické omezení neexistuje a člověk se stává nekonečným v mnohem širším smyslu.“ Člověk po smrti získává, jak to Chameneí nazval, „existenciální rozlehlost.“
A pak jasně rozlišil: v onom světě existují dva druhy života. Jeden příjemný, pohodlný a dokonalý — ráj. Druhý hořký a tvrdý na „nejvyšší úrovni mučení a přísnosti“ — peklo. Chameneího pohled na smrt byl tedy jednoznačný: smrt je upgrade. Tělo je vězení, ze kterého člověk smrtí unikne do širší, dokonalejší formy existence. Otázka není, jestli život pokračuje — to bral jako samozřejmost. Otázka je, do které z těch dvou forem člověk vstoupí. Tu odpověď teď hledá sám.
Rok se s rokem sešel a po loňské objevné reportáži z boskovického Smrtfestu se kvapem blíží termín již sedmého ročníku festivalu o smrti a umírání. Letošní dvoudenní událost proběhne ve dnech 27. – 28. února 2026 v komunitním centru Prostor Boskovice a nabídne témata jako komunikace s dětmi a dospívajícími po bolestné ztrátě blízkých, péče o tělo zesnulého nebo tvůrčí workshop pro středoškoláky se zaměřením na detabuizaci smrti. Nebude opět chybět ani živá debata, tentokrát o duchovních aspektech umírání v kontextech alternativní spirituality s religionistkou Janou Nenadalovou nebo závěrečné večerní promítání filmu. Festival pořádá boskovický spolek zesnu, který dlouhodobě popularizuje a citlivě prohlubuje zájem o tematiku důstojných posledních rozloučení. Vstupné je možno zakoupit na celý festival nebo pouze na jednotlivé akce a přednášky.
Článek věnující se využití psychedelik v péči o lidi na sklonku života popisuje projekt, který zkoumá, jak mohou psychedelika pomoci pacientům i pečujícím vyrovnat se se smrtelností, strachem ze smrti a existenciální úzkostí. Iniciativa z Kalifornie propojuje paliativní péči, komunitní přístup a práci se změněnými stavy vědomí (zejména s využitím ketaminu), a klade důraz na rozhovory s lidmi, kteří čelí vlastnímu umírání. V rozhovorech se reflektují neuzavřené vztahy, smysl života, odkaz, který po sobě zanechají, i své představy o tom, co přichází po smrti. Článek zdůrazňuje, že důležitou součástí projektu není jen samotná terapeutická práce, ale právě sdílení příběhů a vytváření prostoru pro otevřenou společenskou debatu o smrti a umírání.
Letošní nominace navigačního systému pro pražské hřbitovy od dvojice Eduard Herrmann a Josef Tomšej na cenu Czech Grand Design je osvěžující. Konečně někdo myslí na místa, kam se všichni nevyhnutelně dostaneme, jen tam většinou neumíme najít cestu. A proč by měla vyhrát zrovna tahle nominace, a ne zase další židle? Ztratit se na hřbitově má nepopiratelnou romantiku, ale prakticky je to otrava, zvlášť když hledáte hrob pradědečka a Google Maps končí u brány. Dosavadní orientace spoléhala na cedule z dob habsburské monarchie, které sice fungují překvapivě dobře, ale přece jen se pomalu rozpadají, což je na hřbitově sice tematicky přiléhavé, ale nikoli ideální. Herrmann a Tomšej navrhliněco, co se na první pohled tváří nenápadně: kónické litinové sloupy, minimalistické desky, kohoutky na vodu a stojany na konve.
Hřbitovy jsou jedny z největších zelených ploch ve městě, říkají autoři, a dodávají, že mohou být ideální místa na klidnou procházku, odpočinek, nebo dokonce piknik s přáteli za slunečného odpoledne. Vůbec to nezní morbidně – například malíř Jan Gemrot pro náš web nedávno vytvořil průvodce po nádherných hrobech na Olšanech. Navigační systém pro mrtvé je tedy určitě nejživějším projektem v letošních nominacích CGD. Protože dobrý design není jen o tom, jak věci vypadají, ale o tom, jak fungují v kontextu místa a času. A co je věčnějšího než hřbitov?
V Číně se stala nejstahovanější placenou aplikací jednoduchá věc: tlačítko, které musíte zmáčknout každé dva dny. Pokud to neuděláte, aplikace pošle zprávu vámi určenému člověku, že s vámi možná není něco v pořádku. Jmenuje se Sileme, v překladu „Jsi mrtvý?“. Název je humornou slovní hříčkou na populární čínskou rozvážkovou aplikaci Eleme („Máš hlad?“). Vytvořil ji tým tří lidí narozených po roce 1995 a vývoj stál v přepočtu asi tři tisíce korun. Aplikace byla spuštěna v květnu loňského roku bez jakékoliv propagace. Teprve v posledních týdnech explodovala. „Poprvé se někdo zajímá, jestli jsem mrtvý nebo živý,“ napsal jeden uživatel na síti Weibo. Jiný dodal: „Tahle aplikace za osm jüanů je poslední špetkou důstojnosti pro tolik mladých lidí žijících o samotě. Nejstrašidelnější není samota – je to zmizení.“
Čína má totiž problém, že do roku 2030 by mohlo žít až 200 milionů lidí v jednočlenných domácnostech. Rostoucí náklady na bydlení, odkládání sňatků, dlouhá pracovní doba a migrace za prací vytvořily generaci, která žije sama, často tisíce kilometrů od rodiny. Počet nových sňatků v Číně v roce 2024 klesl na historické minimum od roku 1986. „Mám strach, že kdyby se mi něco stalo, mohl bych zemřít sám v bytě, který si pronajímám, a nikdo by o tom nevěděl,“ řekl BBC osmatřicetiletý Wilson Hou z Pekingu. Jako nouzový kontakt nastavil svou matku.
Úspěch aplikace s tak morbidním názvem je znakem hlubších společenských změn a její obliba šplhá v žebříčcích i mimo Čínu. V USA, Singapuru a Hongkongu patří mezi dvě nejstahovanější placené utility, v Austrálii a Španělsku je v první čtyřce. Pravděpodobně za to může čínská diaspora, ale také trend jednočlenných domácností, který je globální. Podle amerických dat tvořily v roce 2020 jednočlenné domácnosti 27,6 % všech amerických domácností, oproti pouhým 7,7 % v roce 1940. V Evropské unii se podle dat z roku 2024 cítí osamělá více než třetina obyvatel a přes 75 milionů domácností tvoří jednotlivci bez dětí. O fenoménu samoty a mizení lidí ze společnosti už jsme psali zde.
„Máte 175 slov, abyste popsali svůj život. Už víte, která to jsou?“ Ptá se Miloš Čermák ve svém krátkém zamyšlení. „Možná – jen možná – je dobře prožitý život takový, kde propast mezi naší představou o sobě a naším nekrologem je co nejmenší. Kde to, jak vidíme sami sebe, se aspoň trochu podobá tomu, jak nás vidí lidé, které milujeme. A kteří milují nás.“
Zkuste si těch 175 slov napsat (aspoň v duchu), než dneska půjdete spát.
