Zármutek po smrti blízkého není jen smutek. Může narušit paměť, soustředění, spánek, rozhodování i fungování celého těla. Přestože se většina pozůstalých postupně dokáže nové realitě přizpůsobit, přibližně sedm až deset procent lidí může podle odborných odhadů trpět dlouhodobým a ochromujícím zármutkem. Takzvaná porucha prodlouženého truchlení byla v roce 2022 zařazena mezi oficiální psychiatrické diagnózy, což má umožnit snazší rozpoznání lidí, kteří potřebují odbornou pomoc.
Rozhodnutí ale vyvolává spor o to, zda medicína nezačíná považovat přirozenou reakci na smrt za nemoc. Kritici varují před zbytečným předepisováním léků a snahou vtěsnat truchlení do přesného časového limitu. Výzkum zároveň ukazuje, že některým lidem mohou pomoci cílené psychoterapeutické metody, včetně terapie EMDR, která pracuje s traumatickými vzpomínkami. Cílem přitom není na zemřelého zapomenout ani zármutek odstranit, ale postupně se naučit žít se ztrátou, která už nikdy zcela nezmizí.
Chatboti dokážou působit empaticky, uklidnit nás a reagovat tak přesvědčivě, že snadno získáme pocit, že našim emocím skutečně rozumějí. Neurovědci z Université de Montréal a Johns Hopkins University však upozorňují na zásadní rozdíl mezi inteligentním chováním a vědomím. Současná umělá inteligence podle nich informace zpracovává a vytváří vhodné odpovědi, nemá ale vlastní prožívání, city ani schopnost skutečného soucitu.
Největší riziko vzniká ve chvíli, kdy se na chatboty obracejí lidé v psychické krizi, osamělosti nebo při hledání podpory v těžkých životních situacích. Odpověď může znít citlivě a lidsky, za jejími slovy však není nikdo, kdo by cítil odpovědnost, starost nebo morální závazek. Umělá inteligence může být užitečným nástrojem, neměla by se ale stát náhradou lidského vztahu, odborné pomoci ani skutečné péče.
Už dlouho se ví, že děti, které mají doma více knih, jsou chytřejší. Ale možné vysvětlení bylo vždy dvojí: buď knihy samy o sobě zlepšují gramotnost tím, že dítě víc čte — anebo jsou plné domácí knihovny jen příznakem bohatší rodiny, která dítěti poskytuje i vzdělané rodiče, kulturní zázemí a řadu jiných výhod. Knihy pak nejsou příčinou, ale symptomem. Korelace není kauzalita. Až nedávno byla publikována vědecká studie tuto otázku rozsekla. Ukázalo se, že přístup k vlastním knihám má přímý kauzální vliv na gramotnost — bez ohledu na příjem rodiny i vzdělání rodičů. Plná polička knih tedy není příznakem privilegií. Je sama o sobě nástrojem změny. A to velké změny: čtení dlouhých textů v průměru způsobí zlepšení žáka odpovídajícího přibližně polovině až dvěma třetinám roku vzdělávání navíc.
Jak je to možné? Maryanne Wolfová ve své knize Čtenáři, vrať se popisuje, že náš mozek nemá pro čtení vrozený modul. Čtení je kulturně naučená schopnost: mozek si kvůli němu „přepojí“ starší okruhy pro zrak, jazyk, pozornost, paměť, inferenci a emoce. Proto se podle ní může stát, že časté digitální skimování — rychlé přelétávání, skákání mezi odkazy a hledání klíčových slov — posílí jiný čtenářský režim než pomalé hluboké čtení. Její pojem je „bi-literate brain“, tedy mozek schopný dvou čtenářských módů: hlubokého i rychlého digitálního. Dlouhé čtení a fragmentární digitální čtení jsou pro mozek podobně odlišné jako dva naučené jazyky.
Jinými slovy, když čtete dlouhý příběh, filosofický esej nebo obtížnou studii, zapojujete delší pozornost, pracovní paměť, vytváření souvislostí, vnitřní simulaci situací, inferenci, empatii a kritický odstup. Když čtete krátké statusy, titulky, zprávy, notifikace nebo fragmenty, mozek optimalizuje spíš rychlé rozpoznání, filtrování relevance, přeskakování a okamžitou reakci. To jsou různé kognitivní návyky. Dlouhé čtení není jen „více krátkého čtení“. Je to kvalitativně jiný způsob práce mysli. Krátké texty často podporují reaktivní, selektivní a fragmentární pozornost. Dlouhé texty trénují kontinuitu vědomí, trpělivost, schopnost držet nejasnost a postupně budovat význam. Stejně jako při trénování AI velkých jazykových modelů, čtení dlouhých textů nejde ničím nahradit, protože jen takové texty neuronové síti dodávají kontexty. Největší riziko tedy není v tom, že čteme krátké texty, nýbrž že kvůli nim přestaneme umět číst texty dlouhé.
Zdarma shlédnutelný nový dokument Unraveling the Dream nabízí inovativní pohled na změny stavů vědomí a jejich význam pro pochopení povahy lidské mysli. Vedle psychedelických látek jako LSD, psilocybin či DMT se věnuje také meskalinu, který sehrál v padesátých letech 20. století klíčovou roli v kulturním i filozofickém uchopení těchto zkušeností. Skrze slavného spisovatele Aldouse Huxleyho a jeho knihu The Doors of Perception se stal meskalin jedním z prvních mostů mezi subjektivním prožitkem a intelektuální reflexí lidského vědomí. Dokument zároveň připomíná objev LSD chemikem Albertem Hofmannem i vliv Timothy Learyho, který zásadně přispěl k jeho společenskému rozšíření v USA.
Druhou rovinu filmu, který koprodukoval filosof, neurolog a nekorunovaný král intelektuálnícch podcastů Sam Harris, tvoří současný výzkum, reprezentovaný především Rolandem Griffithsem, jemuž je snímek věnován. Jeho práce dokazuje, že psychedelické látky mohou za specifických podmínek vést k zásadním kvalitativním posunům v prožívání identity, smyslu bytí i vztahu ke konečnosti. Nejde jen o samotný prožitek, respektive „trip“. Ale o jeho následky, a také o to, zda člověk dokáže něco z radikální změny perspektivy přenést zpět do běžného života, do svých vztahů, svého rozhodování i vnímání své existence.
Longevity se v posledních letech proměnila v jeden z nejrychleji rostoucích segmentů současné biotechnologie, který přitahuje kapitál, pozornost i očekávání. Aktuální článek popisuje, jak mezi reálnou vědou a marketingem vzniká stále větší propast. Zatímco investice do longevity dosahují miliard dolarů a vznikají nové koncepty jako bio-pojištění, tedy ukládání mladých buněk pro budoucí využití. Samotná věda zůstává mnohem opatrnější. Podle odborníků totiž zatím neexistuje žádný zásadní medicínský zásah, který by prokazatelně zpomaloval biologické stárnutí mimo základní faktory jako spánek, pohyb nebo strava. Tím se celý fenomén posouvá z roviny medicíny do prostoru, kde se střetává věda, ekonomika a kulturní imaginace. Longevity přestává být pouze otázkou zdraví a stává se i projekcí lidské touhy po kontrole nad vlastním koncem. Kritici upozorňují, že část trhu se pohybuje na hraně mezi inovací a spekulací, kde se prodává spíše možnost než výsledek. Snažíme se skutečně prodloužit život, nebo jen oddálit konfrontaci s jeho konečností?
Nizozemsko patří dlouhodobě mezi země s nejliberálnějším přístupem k eutanazii, který je právně ukotvený a podléhá přesně definovaným podmínkám. V posledních letech se však debata posouvá i do oblasti pacientů s duševním onemocněním, včetně mladších věkových skupin. Jak popisuje The Atlantic, nizozemský psychiatr Menno Oosterhoff se specializuje na pacienty s těžkými psychickými obtížemi a v některých případech asistuje i při rozhodnutí o ukončení života. Za jakých okolností lze psychické utrpení považovat za dlouhodobě neřešitelné a jak nastavit proces posuzování tak, aby odpovídal jak medicínským, tak právním standardům? To je velmi složitá otázka. Současná praxe je vázána na přísné procedurální podmínky, včetně opakovaného posouzení nezávislými odborníky a potvrzení, že pacientovo rozhodnutí je dobrovolné a informované. Přesto se diskuze rozšiřuje o další dimenze, například o dostupnost specializované péče nebo roli lékařů při posuzování těchto žádostí. Případy mladších pacientů zároveň přinášejí specifické otázky spojené s věkem, vývojem osobnosti a dlouhodobou prognózou.
Izraeli se v Íránu podařila mimořádná kybernetická operace. Během běžného vysílání se na obrazovkách na několik desítek vteřin objevily záběry s projevy amerického prezidenta Donalda Trumpa a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, kteří se obraceli přímo k íránskému obyvatelstvu. Podle dostupných informací šlo pravděpodobně o kybernetický zásah do vysílání státní televize IRIB, který na krátký čas převzal kontrolu nad signálem a vyslal vzkaz, jenž měl Íránce vyzvat, aby se postavili vlastnímu režimu. Pro diváky zvyklé na standardní obsah státního vysílání šlo o nečekanou situaci, která rychle skončila návratem k běžnému programu.
Incident se odehrál v kontextu digitální války, která dnes doprovází skutečné vojenské konflikty. Událost je malou symbolickou ukázkou toho, jak dnes vypadají moderní konflikty. Kybernetické operace mohou zasáhnout nejen státní instituce nebo průmysl, ale také veřejné informační kanály. Vedle bombardování a sankcí probíhá paralelní boj o informace, psychologii a veřejné mínění. Kybernetické operace mají narušovat komunikaci protivníka. V autoritářských režimech, kde je obraz a kontrola médií klíčovým nástrojem moci, má takový zásah mimořádný význam.
Podle rozsáhlé studie, která analyzovala 834 lidí, prožitek blízké smrti (NDE: Near-Death Experience) může zásadně proměnit životní směr. Zážitek blízké smrti, kdy jedinec zažije stav na hranici života a smrti, má trvalé dopady. Lidé po NDE často uvádějí, že se výrazně snížil jejich strach ze smrti. Studie ukázala, že se u nich posiluje soucit, empatie a mnohdy se obracejí k hlubší spiritualitě. Prožitek blízké smrti se tak stává momentem, po kterém mnoho lidí přehodnocuje své životní priority a nachází nové pojetí smyslu.
Proměna je znatelnější u těch, kteří si zážitkem blízké smrti skutečně prošli, než u lidí, kteří přežili nebezpečí bez takové zkušenosti. Změna se netýká jen vztahu ke smrti, ale ovlivňuje celé nastavení života. Prožitek blízké smrti tak není jen extrémní událostí, ale často funguje jako katalyzátor dlouhodobé vnitřní proměny, která se promítá do všech aspektů života. Někdy právě ty nejtěžší zkušenosti, jako zážitek blízké smrti, v sobě nesou zárodek transformace a tato zkušenost nás vede k tomu, abychom rozvinuli svůj plný potenciál, právě díky tomu, že jsme se ocitli tváří v tvář konečnosti.
Po většinu dvacátého století psychologové sledovali pozoruhodný trend. Výsledky IQ testů napříč vyspělými zeměmi stabilně rostly a tento jev dostal jméno Flynnův efekt podle novozélandského vědce Jamese Flynna, který jej systematicky popsal. Každá nová generace dosahovala lepších skóre než ta předchozí, což bylo přičítáno kvalitnějšímu vzdělávání, lepší výživě, zdravotní péči a stále komplexnějšímu prostředí moderní společnosti. Inteligence se zdála být akcelerujícím kapitálem civilizace. Data z Norska však ukázala první systematický obrat. Analýzy tamních branců prokázaly, že mladší ročníky dosahují nižších výsledků než jejich starší sourozenci, přestože vyrůstaly ve stejných rodinách. Právě tento detail posílil hypotézu, že změna je environmentální, nikoli genetická.
Reverze Flynnova efektu tak otevírá další otázku, než jen zda lidé hloupnou. Jde o to, jakým způsobem se mění samotná struktura kognitivních schopností. Moderní informační prostředí podporuje rychlé přepínání pozornosti, fragmentární čtení a práci s vizuálními podněty, zatímco tradiční IQ testy jsou konstruovány pro měření abstraktního a analytického uvažování v podmínkách soustředěného výkonu. Nemusí jít tedy nutně o civilizační kolaps, ale může se jednat o proměnu mentální ekologie člověka. Inteligence zůstává plastická a citlivá na podmínky, v nichž vyrůstáme. Nejde o to, zda naše inteligence skutečně slábne, ale zda prostředí současného světa rozvíjí právě ty formy myšlení, které tradičně považujeme za zásadní.
Článek věnující se využití psychedelik v péči o lidi na sklonku života popisuje projekt, který zkoumá, jak mohou psychedelika pomoci pacientům i pečujícím vyrovnat se se smrtelností, strachem ze smrti a existenciální úzkostí. Iniciativa z Kalifornie propojuje paliativní péči, komunitní přístup a práci se změněnými stavy vědomí (zejména s využitím ketaminu), a klade důraz na rozhovory s lidmi, kteří čelí vlastnímu umírání. V rozhovorech se reflektují neuzavřené vztahy, smysl života, odkaz, který po sobě zanechají, i své představy o tom, co přichází po smrti. Článek zdůrazňuje, že důležitou součástí projektu není jen samotná terapeutická práce, ale právě sdílení příběhů a vytváření prostoru pro otevřenou společenskou debatu o smrti a umírání.
