Rozhovor s Miroslavou Kosečkovou otevírá téma, které se v českém prostoru stále drží spíš stranou veřejné pozornosti. Projekt Malovaná rakev připomíná, že poslední rozloučení nemusí být jen chladně předepsaný rituál, ale také osobní a citlivé gesto, které nese stopu člověka, jeho života i vztahů, které po něm zůstaly. Video ukazuje, že i podoba rakve může být součástí rozloučení, jež není anonymní, ale skutečně lidské. Právě v tom spočívá síla podobných přístupů. Nejde o efekt ani o snahu udělat ze smrti výtvarný objekt, ale o pokus vrátit loučení význam, paměť a důstojnost. V době, kdy se smrt často odsouvá mimo každodenní zrak i řeč, působí podobné projekty jako připomínka, že i konec života může nést něco pravdivého, autentického a osobního.
Pohřeb
Vše o posledním rozloučení.
Rok se s rokem sešel a po loňské objevné reportáži z boskovického Smrtfestu se kvapem blíží termín již sedmého ročníku festivalu o smrti a umírání. Letošní dvoudenní událost proběhne ve dnech 27. – 28. února 2026 v komunitním centru Prostor Boskovice a nabídne témata jako komunikace s dětmi a dospívajícími po bolestné ztrátě blízkých, péče o tělo zesnulého nebo tvůrčí workshop pro středoškoláky se zaměřením na detabuizaci smrti. Nebude opět chybět ani živá debata, tentokrát o duchovních aspektech umírání v kontextech alternativní spirituality s religionistkou Janou Nenadalovou nebo závěrečné večerní promítání filmu. Festival pořádá boskovický spolek zesnu, který dlouhodobě popularizuje a citlivě prohlubuje zájem o tematiku důstojných posledních rozloučení. Vstupné je možno zakoupit na celý festival nebo pouze na jednotlivé akce a přednášky.
https://www.zesnu.cz/#smrtfest
Japonský film Průvodce sleduje muže, který se shodou okolností dostane k profesi, již většina společnosti vytěsňuje za hranice každodenního života. Daigo Kobayashi se stává tím, kdo připravuje zemřelé na poslední rozloučení. Ne jako metaforický anděl smrti, ale jako řemeslník, který se učí přesnosti, klidu a respektu k tělu, jež už nenese život. Film sleduje, jak se Daigo skrze setkání s odchodem jiných učí o vlastním životě, ztrátě a konečnosti.
Smrt zde není vykládána jako tragédie ani jako duchovní zjevení, ale jako fakt, který vyžaduje péči. Průvodce ukazuje, jak silně je společnost ukotvena v popírání konečnosti a jak nepohodlné je setkání s těmi, kteří se jí dívají přímo do očí. Daigova práce je společensky neviditelná, přesto zásadní. Každé tělo má svůj příběh, každé rozloučení svůj rytmus.
Archeologický výzkum v oblasti dnešního slovenského města Vráble přinesl mimořádný objev desítek lidských těl bez lebek, pocházejících z doby neolitu. Nálezy byly učiněny v areálu rozsáhlého pravěkého osídlení, které patřilo k největším svého druhu ve střední Evropě. Skutečnost, že těla byla uložena systematicky a bez hlav, naznačuje, že nešlo o náhodný následek násilí, ale o záměrné a opakované jednání spojené s tehdejšími představami o smrti a lidském těle.
Způsob, jakým bylo s mrtvými nakládáno, otevírá zásadní otázky o sociálním a rituálním významu smrti v pravěkých komunitách. Oddělení lebek od těl ukazuje, že lidské ostatky nebyly vnímány pouze biologicky, ale nesly symbolickou hodnotu. Smrt zde zjevně nebyla koncem, po němž tělo ztrácí význam, ale okamžikem, kdy se s tělem dál pracovalo v rámci kulturních pravidel společenství. Právě tato systematičnost činí z nálezu jeden z nejdůležitějších archeologických objevů posledních let.
Projekt Adopce významných hrobů, který spravuje Správa pražských hřbitovů, dává veřejnosti možnost podílet se na záchraně míst posledního odpočinku významných českých osobností. Na webu projektu lze najít desítky příběhů obnovených hrobů spisovatelů, umělců, vědců či lékařů, jejichž památka by bez této podpory postupně zmizela z krajiny města i z kolektivní paměti. Smyslem iniciativy je nejen fyzická obnova hrobů, ale především oživení příběhů, které k nim patří. Každá adopce se tak stává aktem kulturní odpovědnosti a výrazem úcty k historii, která formovala naši současnost.
https://www.hrbitovy-adopce.cz/pribehy-zachranenych-hrobu/
V českých uličkách se pomalu mísí dva světy. Barvité masky, vydlabané dýně a koledování na jedné straně, a tiché zapalování svíček na hrobech, vzpomínání a úcta, tedy tradiční Dušičky, na straně druhé. Jak původní irský svátek Samhain, přetvořený v Halloween, vstoupil do naší kultury, zatímco u nás stále převažuje den piety 2. listopadu, kdy lidé navštěvují hřbitovy? Na světové scéně se ukazuje, že smutek nad mrtvými může mít i podobu veselí. Třeba v Mexiku se během El Día de los Muertos slaví živě, pestrobarevně, s tancem a nabídkou pro duše zesnulých. Každý z těchto přístupů má svou krásu i hloubku.
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-halloween-u-nas-i-ve-svete-taky-dlabete-dyni-40300948
Na pražském Ďáblickém hřbitově, který vznikl podle projektu architekta Vlastislav Hofman v letech 1912–1914, se nachází neobvyklá kombinace památek, přírodní krajiny a moderního pohřbívání. V areálu najdeme mimo jiné kruhové čestné pohřebiště padlým ze 2. světové války nebo „Luční hřbitov“ – první přírodní pohřebiště v Česku – či Les vzpomínek, kde je možné uložit popel v ekologické papírové urně pod strom. Na Lučním hřbitově se těla pohřbívají v ekologických rakvích z neupravovaného dřeva, bez lakování a ozdob, aby se po jejich rozkladu stala součástí přírody. Správcem, zahradníkem a hrobníkem tohoto přírodně laděného sektoru je Adam Vokáč, který o Ďáblickém hřbitově hovoří spolu s Adamem Hájkem z odboru pro válečné veterány a válečné hroby v pořadu Miroslava Buriánka natočeném pro Český rozhlas. V podzimní atmosféře doporučujeme k poslechu.
Stát New Jersey se stal čtrnáctým americkým státem, který povolil metodiku nazývanou human composting neboli přirozenou organickou redukci neboli „kompostování lidí“. Novelu zákona podepsal demokratický guvernér Phil Murphy. Tato alternativa k tradičnímu pohřbu či kremaci umožňuje, aby lidské tělo bylo umístěno do speciálního zásobníku s přírodními materiály jako sláma či dřevní štěpky, a pomocí tepla a občasného obracení bylo rozloženo na půdní hmotu podobnou kompostu. Výsledný materiál může obdržet rodina zesnulého a využít ho například pro pěstování rostlin. Tato metoda je prezentována jako ekologičtější alternativa k tradičnímu pohřbu a kremaci, má nižší spotřebu energie, bez použití formaldehydu a s menší uhlíkovou zátěží. Někteří kritici ovšem upozorňují na morální, náboženské či kulturní bariéry – pro mnoho lidí je tento proces příliš radikální změnou rámce tradice pohřbu.
Ve Vysokém Mýtě vyrostl prostor, který dává smrti novou tvář. Radnice si pro výběr vítězné podoby povolala Petra Stolína a Davida Krause, kteří patří mezi nejvýznamnější české architekty současnosti. Architektonicky čistou, civilní a hluboce lidskou. Nová obřadní smuteční síň nahradila původní nevyhovující budovu a stala se jedním z nejvýraznějších veřejných projektů města posledních let. Architekti zvolili kruhový půdorys zasazený do třešňového háje, který symbolizuje koloběh života, kontinuitu a návrat. Interiér lze otevřít do krajiny, čímž vzniká jedinečný dialog mezi prostorem a tichem, mezi přítomností a odchodem. Místo nebude sloužit jen smutku, ale i kultuře. Počítá se s koncerty a veřejnými akcemi, které mají prostor oživit i mimo chvíle loučení.
Je apokalypsa blízko? Muž jménem Mojžíš, hebrejsky Moše, sestoupil z hory Sinaj a našel nevěrné, kterak se zlatému teleti klaní – i nařídil pobít ty modláře. Takto byli mamonáři smeteni v Bibli, na stejném místě se však nyní „vyrojili“ noví. Na jednom z nejposvátnějších míst světa buduje Egypt luxusní turistický resort, což budí kontroverze a vášně. Beduíni byli dokonce nuceni vynést těla z hrobů na hřbitově, aby uvolnili místo novému parkovišti.
https://forbes.cz/apage-satanas-je-luxus-na-hore-sinaj-hrisnym-byznysem-na-posvatnem-miste
