V Teheránu se čtvrtý den rozloučení se zavražděným Alím Chameneím proměnil v událost, která dávno přesáhla osobní zármutek. Podle reportáže The Guardian zaplnily hlavní ulice íránské metropole davy lidí. V horku přesahujícím šestatřicet stupňů zněla městem smuteční hudba, náboženské zpěvy i výzvy k odvetě. Intimní okamžik smrti se zde změnil ve veřejnou scénu, na níž stát předváděl kontinuitu, sílu a schopnost sjednotit společnost kolem společného symbolu.
Odchod politického vůdce nekončí jeho smrtí. Teprve veřejné rozloučení rozhoduje o tom, jak bude jeho příběh dál vyprávěn a jakou roli získá v kolektivní paměti. V Íránu se z Chameneího pohřbu stal obraz odporu a mučednictví, ale také připomínka toho, že státem organizovaný smutek nikdy není pouze emocí. Může být jazykem moci. A někdy i způsobem, jak mrtvé tělo zůstává součástí živé politiky.
V Bolívii existují místa, kterým se říká sloní hřbitovy. Ne proto, že by tam odcházela umírat zvířata, ale proto, že se tam podle svědectví uchylují lidé, kteří už nemají kam jinam jít. Jsou to lidé, které alkohol, chudoba a samota postupně vytlačily až tam, kde už je společnost přestává vidět. V polorozpadlých domech na okraji La Pazu pijí alkohol tak silný, až se pití stává pomalým odchodem ze světa. Tekutá forma asistovaného sebeusmrcení. Žádná paliativní péče, žádná poslední vůle, žádná rodina kolem postele. Jen matrace na zemi, špinavé zdi, levný jed v plastu a tělo, které se propadlo tak hluboko, že ho svět přestal počítat mezi živé ještě dřív, než skutečně zemřelo.
Na celé věci není nejděsivější samotný alkohol, ale příběhy o lidech, kteří měli být v extrémní opilosti dokonce pohřbíváni zaživa jako rituální oběť Pachamamě, matce zemi. To nám může znít jako temná legenda z jiné civilizace. Jenže i kdyby tyto hřbitovy zůstaly na hranici mýtu, ukazují něco velmi skutečného. Když člověk spadne dostatečně hluboko, svět ho přestane vnímat jako člověka. Stane se problémem, troskou, rozpadlým a zbytečným tělem. Bolivijský sloní hřbitov pro umírající alkoholiky proto není jen bizarní příběh z druhého konce světa. Je to místo, kam člověk nepřichází žít, ale dopít zbytek svého života a umřít v zapomnění.
The Washington Post popisuje rostoucí fenomén takzvaných živých pohřbů. Tedy rozloučení, která se nekonají až po smrti, ale ještě ve chvíli, kdy je člověk naživu a může být jejich součástí. Ember Maucere ze státu Idaho v USA si po návratu agresivní rakoviny prsu uspořádala vlastní třídenní „restival“, směs festivalu, posledního setkání a velmi osobního obřadu. Přišlo více než sto blízkých, hrála hudba, tančilo se, jedlo se, vzpomínalo a plakalo. Nešlo o popření smrti, ale přesně naopak. O její přijetí bez nemocniční sterility, bez černé divadelní kulisy a bez čekání na chvíli, kdy člověk naposledy vydechne.
Živé pohřby poukazují na něco podstatného o našem vztahu ke konci života. Často umíme mluvit krásně o mrtvých, ale neumíme říct živým, co pro nás znamenají. A tak nejdůležitější věty necháváme na okamžik, kdy už je pozdě. Tento nový typ rituálu obrací logiku pohřbívání. Dává umírajícímu možnost být přítomen vlastnímu odkazu a pozůstalým dovoluje začít truchlit společně, otevřeně a bez předstírání, že smrt nenastane. Naopak nabízí možnost smířit se se smrtí ještě před smrtí. Důstojnost konce života nespočívá jen v péči o tělo, ale také v péči o poslední rozhovory, poslední doteky a poslední pravdivá setkání.
Rozhovor s Miroslavou Kosečkovou otevírá téma, které se v českém prostoru stále drží spíš stranou veřejné pozornosti. Projekt Malovaná rakev připomíná, že poslední rozloučení nemusí být jen chladně předepsaný rituál, ale také osobní a citlivé gesto, které nese stopu člověka, jeho života i vztahů, které po něm zůstaly. Video ukazuje, že i podoba rakve může být součástí rozloučení, jež není anonymní, ale skutečně lidské. Právě v tom spočívá síla podobných přístupů. Nejde o efekt ani o snahu udělat ze smrti výtvarný objekt, ale o pokus vrátit loučení význam, paměť a důstojnost. V době, kdy se smrt často odsouvá mimo každodenní zrak i řeč, působí podobné projekty jako připomínka, že i konec života může nést něco pravdivého, autentického a osobního.
Rok se s rokem sešel a po loňské objevné reportáži z boskovického Smrtfestu se kvapem blíží termín již sedmého ročníku festivalu o smrti a umírání. Letošní dvoudenní událost proběhne ve dnech 27. – 28. února 2026 v komunitním centru Prostor Boskovice a nabídne témata jako komunikace s dětmi a dospívajícími po bolestné ztrátě blízkých, péče o tělo zesnulého nebo tvůrčí workshop pro středoškoláky se zaměřením na detabuizaci smrti. Nebude opět chybět ani živá debata, tentokrát o duchovních aspektech umírání v kontextech alternativní spirituality s religionistkou Janou Nenadalovou nebo závěrečné večerní promítání filmu. Festival pořádá boskovický spolek zesnu, který dlouhodobě popularizuje a citlivě prohlubuje zájem o tematiku důstojných posledních rozloučení. Vstupné je možno zakoupit na celý festival nebo pouze na jednotlivé akce a přednášky.
Japonský film Průvodce sleduje muže, který se shodou okolností dostane k profesi, již většina společnosti vytěsňuje za hranice každodenního života. Daigo Kobayashi se stává tím, kdo připravuje zemřelé na poslední rozloučení. Ne jako metaforický anděl smrti, ale jako řemeslník, který se učí přesnosti, klidu a respektu k tělu, jež už nenese život. Film sleduje, jak se Daigo skrze setkání s odchodem jiných učí o vlastním životě, ztrátě a konečnosti.
Smrt zde není vykládána jako tragédie ani jako duchovní zjevení, ale jako fakt, který vyžaduje péči. Průvodce ukazuje, jak silně je společnost ukotvena v popírání konečnosti a jak nepohodlné je setkání s těmi, kteří se jí dívají přímo do očí. Daigova práce je společensky neviditelná, přesto zásadní. Každé tělo má svůj příběh, každé rozloučení svůj rytmus.
Archeologický výzkum v oblasti dnešního slovenského města Vráblepřinesl mimořádný objev desítek lidských těl bez lebek, pocházejících z doby neolitu. Nálezy byly učiněny v areálu rozsáhlého pravěkého osídlení, které patřilo k největším svého druhu ve střední Evropě. Skutečnost, že těla byla uložena systematicky a bez hlav, naznačuje, že nešlo o náhodný následek násilí, ale o záměrné a opakované jednání spojené s tehdejšími představami o smrti a lidském těle.
Způsob, jakým bylo s mrtvými nakládáno, otevírá zásadní otázky o sociálním a rituálním významu smrti v pravěkých komunitách. Oddělení lebek od těl ukazuje, že lidské ostatky nebyly vnímány pouze biologicky, ale nesly symbolickou hodnotu. Smrt zde zjevně nebyla koncem, po němž tělo ztrácí význam, ale okamžikem, kdy se s tělem dál pracovalo v rámci kulturních pravidel společenství. Právě tato systematičnost činí z nálezu jeden z nejdůležitějších archeologických objevů posledních let.
Projekt Adopce významných hrobů, který spravuje Správa pražských hřbitovů, dává veřejnosti možnost podílet se na záchraně míst posledního odpočinku významných českých osobností. Na webu projektu lze najít desítky příběhů obnovených hrobů spisovatelů, umělců, vědců či lékařů, jejichž památka by bez této podpory postupně zmizela z krajiny města i z kolektivní paměti. Smyslem iniciativy je nejen fyzická obnova hrobů, ale především oživení příběhů, které k nim patří. Každá adopce se tak stává aktem kulturní odpovědnosti a výrazem úcty k historii, která formovala naši současnost.
V českých uličkách se pomalu mísí dva světy. Barvité masky, vydlabané dýně a koledování na jedné straně, a tiché zapalování svíček na hrobech, vzpomínání a úcta, tedy tradiční Dušičky, na straně druhé. Jak původní irský svátek Samhain, přetvořený v Halloween, vstoupil do naší kultury, zatímco u nás stále převažuje den piety 2. listopadu, kdy lidé navštěvují hřbitovy? Na světové scéně se ukazuje, že smutek nad mrtvými může mít i podobu veselí. Třeba v Mexiku se během El Día de los Muertos slaví živě, pestrobarevně, s tancem a nabídkou pro duše zesnulých. Každý z těchto přístupů má svou krásu i hloubku.
Na pražském Ďáblickém hřbitově, který vznikl podle projektu architekta Vlastislav Hofman v letech 1912–1914, se nachází neobvyklá kombinace památek, přírodní krajiny a moderního pohřbívání. V areálu najdeme mimo jiné kruhové čestné pohřebiště padlým ze 2. světové války nebo „Luční hřbitov“ – první přírodní pohřebiště v Česku – či Les vzpomínek, kde je možné uložit popel v ekologické papírové urně pod strom. Na Lučním hřbitově se těla pohřbívají v ekologických rakvích z neupravovaného dřeva, bez lakování a ozdob, aby se po jejich rozkladu stala součástí přírody. Správcem, zahradníkem a hrobníkem tohoto přírodně laděného sektoru je Adam Vokáč, který o Ďáblickém hřbitově hovoří spolu s Adamem Hájkem z odboru pro válečné veterány a válečné hroby v pořadu Miroslava Buriánka natočeném pro Český rozhlas. V podzimní atmosféře doporučujeme k poslechu.
