Lékař a publicista Dhruv Khullar v recenzi pro New Yorker otevírá otázku, jestli věda o dlouhověkosti vůbec stojí na pevných základech. Vychází ze dvou nových knih, které si paradoxně protiřečí v tónu, ale shodují se v podstatě. Tou první je Morbid od vědce Saula Justina Newmana, který dostal Ig Nobelovu cenu, což je satirické ocenění udílené na Harvardu za výzkum, jenž nejdřív rozesměje a pak přiměje k zamyšlení. Tady je to konkrétně za práci zpochybňující data o nejstarších lidech planety. Tou druhou je Eat Your Ice Cream od lékaře a bioetika Ezekiela Emanuela, který si stěžuje na to, čemu říká wellness průmyslový komplex, tedy záplavu drahých a často zbytečných biohackerských rad.
Khullar svou recenzi otevírá příběhem Jiroemona Kimury, který zemřel v roce 2013 jako podle záznamů nejstarší muž v dějinách, ve věku 116 let. Jeho smrt tehdy vyvolala vlnu článků o tajemství extrémní dlouhověkosti, tentokrát prý za tím stálo jedení menších porcí jídla. Jenže když se Newman podíval na Kimurovy školní záznamy blíž, zjistil, že má hned několik různých dokladů o ukončení základní školy, s daty, která si navzájem neodpovídají. Newmanova teze je nekompromisní. Takzvané Modré zóny, tedy regiony jako japonská Okinawa, italská Sardinie nebo řecká Ikaria, proslulé neobvykle vysokým počtem stoletých obyvatel, podle něj ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistují v podobě, v jaké je znají čtenáři popularizačních knih a diváci dokumentů. Demografická data, na kterých byla tahle image dlouho postavená, jsou podle Newmana prostě chybná, často kvůli špatné evidenci narození, záměně identit nebo přímo podvodům kolem vyplácení důchodů. Jinými slovy, řada nejstarších lidí planety možná nikdy nebyla tak stará, jak se tvrdilo.
Emanuelova kniha jde jiným směrem, ale míří ke stejnému bodu. Místo desítek doplňků, drahých vyšetření a přísných protokolů nabízí šest jednoduchých, důkazy podložených návyků a otevřeně říká, že honba za co nejdelším životem by neměla být soutěží. Khullar k tomu ve své recenzi dodává trefnou poznámku, totiž že nepotřebujeme nacházet nové a složité způsoby, jak prodloužit život. Stačí investovat do zdravotnictví, snížit znečištění, stavět města, kde se dá chodit pěšky, budovat bezpečná veřejná prostranství, dostupné bydlení a omezit kouření. Obě knihy tak z různých stran míří ke stejnému závěru, který rezonuje i s tím, o čem jsme tu psali už dřív u Bryana Johnsona nebo u longevity klinik: čím dramatičtější a exotičtější slib dlouhověkosti někdo nabízí, tím větší je šance, že za ním nestojí tvrdá data, ale jen snaha o dobrý příběh. A tvrdá data, jak se ukazuje i u samotných nejstarších lidí planety, občas rozhodí i základní kontrola školních vysvědčení.
Osamělost podle nové rozsáhlé analýzy zvyšuje riziko kognitivního úpadku a dřívější smrti, a to nezávisle na tom, jak často má člověk skutečný sociální kontakt. Výzkum publikovaný v červenci v Journal of Personality and Social Psychology spojil data z jedenácti dlouhodobých studií na 175 tisících dospělých starších padesáti let z osmnácti zemí. Účastníci uváděli, jak často se cítí osamělí a jak často se s někým reálně stýkají, a vědci pak sledovali, jak se u nich měnil kognitivní stav a kdo z nich zemřel.
Klíčové zjištění je, že rozhoduje vnitřní pocit. Člověk, který žije sám, ale osamělý se necítí, na tom byl výrazně lépe než člověk obklopený lidmi, který se přesto cítí odříznutý. Jinými slovy, osamělost je subjektivní stav, ne objektivní míra izolace, a právě tenhle subjektivní pocit koreloval s rychlejším přechodem od zdravého kognitivního stavu k vážnému poškození i s vyšší celkovou úmrtností. Studie zapadá do širšího obrazu, který se v posledních letech skládá dohromady. Osamělost se čím dál víc řadí vedle kouření nebo obezity jako rizikový faktor, který zkracuje život, jen o něm mluvíme mnohem méně. Souvisí to i s tím, o čem jsme psali dřív, o čínské aplikaci, která hlídá, jestli je člověk ještě naživu, nebo o slibech, že osamělost vyřeší AI společník.
Chytré hodinky slibují, že z vás udělají experta na vlastní tělo. Ve skutečnosti vás většinou jen zahltí čísly, kterým nikdo pořádně nerozumí, ani vy, ani často ti, kdo je vyrábí. Takové zařízení, které nepřetržitě hlídá tep, spánek, kroky nebo variabilitu srdečního rytmu, dnes nosí třetina Američanů. Fyziolog Michael Joyner k posuzování těchhle metrik používá tři jednoduché otázky. Dá se to vůbec spolehlivě měřit? Má to, co měřím, skutečný význam? A dozvím se z toho něco, co mi pomůže se rozhodnout? Většina čísel na displeji projde nejvýš jednou z nich.
Nejlíp to ukazuje variabilita srdečního rytmu, dnes vychvalovaná jako nejužitečnější ukazatel zdraví vůbec. Vědecký základ sice má, vyšší variabilita skutečně souvisí s lepším zdravím, jenže neexistuje jednotná definice toho, co je vysoká nebo nízká hodnota, ani žádný konkrétní zásah, kterým by se dala cíleně zlepšit. Číslo tedy roste na displeji, ale nikdo vám neřekne, co s ním dělat. Kardioložka Ami Bhatt z Amerického kardiologického kolegia to shrnuje střízlivě, základem posouzení srdečního zdraví jsou pořád stejné věci jako před desítkami let: krevní tlak, cholesterol, kouření, rodinná historie. Náramek k nim nic nepřidává, jen to zabalí do grafu.
Přehnané sledování vlastního těla navíc dokáže zdraví přímo škodit. Letošní průzkum Americké společnosti pro spánkovou medicínu zjistil, že tři čtvrtiny Američanů přišly o spánek kvůli obavám o svůj spánek, jev, kterému lékaři říkají ortosomnie, posedlost dokonalým spánkem, která ironicky způsobuje nespavost. Sám Joyner se přiznává k obavě, že vstupujeme do světa přemíry informací, který bude spíš vyvolávat úzkost než pomáhat. Má to ale také pozitivní stránku věci: lidé, kteří nosí náramek, chodí v průměru o čtyřicet minut chůze denně víc. Ne proto, že by rozuměli svým datům, ale proto, že je zařízení jemně tlačí ven z gauče.
Americký technologický milionář a biohacker Bryan Johnson oznámil, že se nechal naklonovat. Nejde však o skutečné dítě ani lidskou kopii rostoucí ve zkumavce. Z jeho krve vědci získali buňky, které pomocí takzvaných Yamanakových faktorů přeprogramovali do embryonálního stavu. Takto vytvořené indukované kmenové buňky se mohou teoreticky proměnit v různé druhy tkání. Johnson jim říká „baby Bryan“ a tvrdí, že by na nich mohl testovat léčbu, získávat mladé buňky a v budoucnu z nich pěstovat náhradní orgány, které by jeho tělo díky shodné DNA nemuselo odmítnout.
Johnson svou nejnovější cestu za biologickou nesmrtelností představil krátce poté, co mu lékaři diagnostikovali autoimunitní gastritidu. Z nevyléčitelného onemocnění udělal další kapitolu svého projektu proti stárnutí a technologii označuje za budoucnost obnovy lidského těla. Odborníci však jeho slova výrazně mírní. Vytvoření vlastních kmenových buněk není totéž jako naklonování člověka a medicína zatím neumí spolehlivě vypěstovat plně funkční lidské orgány připravené k transplantaci.
Myšlenka probudit se desítky nebo stovky let po smrti zní jako science fiction, přesto už ji dnes bere vážně více než 650 lidí. Po vyhlášení klinické a právní smrti jsou jejich těla nebo pouze mozky ochlazeny na −196 °C a uloženy v kapalném dusíku. Místo klasického zmrazení se používá vitrifikace, při níž jsou tělní tekutiny nahrazeny kryoprotektivními látkami, aby se zabránilo tvorbě ledových krystalů, které by nenávratně poškodily tkáně. Současný výzkum se zaměřuje především na bezpečnější rozmrazování, nové kryoprotektivní látky a technologie, které by jednou mohly opravit vzniklá poškození.
Kryonika už dávno není jen zálibou technologických nadšenců. Mezi kryoprezervovanými lidmi jsou například baseballová legenda Ted Williams, průkopník Bitcoinu Hal Finney nebo Robert Ettinger, autor knihy The Prospect of Immortality a zakladatel moderního hnutí kryoniky. Vedle známých osobností však tuto možnost volí i běžní lidé, kteří si zákrok financují například prostřednictvím životního pojištění a doufají, že budoucí medicína jednou zvládne napravit nejen následky kryoprezervace, ale i nemoc, na kterou zemřeli.
Přesto je důležité připomenout, že zatím nebyl oživen ani jediný kryoprezervovaný člověk. Vědecká komunita považuje návrat člověka k životu po kryoprezervaci za čistě hypotetický scénář. Vývoj v oblasti kryobiologie a uchovávání orgánů sice postupuje rychle kupředu, ale otázka, zda bude jednou možné probudit člověka z kapalného dusíku (a bude to stále on), zůstává jednou z nejvíce sporných otevřených výzev současné vědy.
V Číně roste nový trh, kterému se říká ekonomika doprovodu. Za peníze si tam najmete společníka na výstup na horu, na běhání nebo jen na večeři, abyste u ní neseděli sami. Psychoterapeutka Placená společnost šetří zákazníkům bolest z odmítnutí, protože když si tuto službu zaplatíte, vždy ji dostanete. Podle čínských státních médií dosáhla hodnota tohoto odvětví loni v přepočtu zhruba sto padesáti šesti miliard korun. Osamělost se stala zbožím jako každé jiné. Není to náhoda. Jednočlenných domácností bylo v Číně v roce 2024 přes sto milionů a do roku 2030 by se jejich počet mohl zdvojnásobit.
O rozsahu problému svědčí i to, že jednou z nejstahovanějších aplikací v zemi se stala Are You Dead?, tedy Jsi mrtvý?, kde uživatel pravidelně mačká tlačítko na důkaz, že ještě žije, a když to přestane dělat, appka uvědomí jeho nouzový kontakt. Za tím vším stojí proměna, kterou popisuje sinolog Martin Kříž. Ještě před dvěma generacemi žila většina Číňanů ve vícegeneračních rodinách pohromadě, jenže urbanizace a dozvuky politiky jednoho dítěte tenhle svět rozebraly. Kříž k tomu dodává trefnou myšlenku, že současná technika sice zkrátila vzdálenost mezi lidmi, ale žádnou blízkost zatím nevytvořila. Osamělost je ale globální jev, který Světová zdravotnická organizace označuje za naléhavou zdravotní hrozbu a který nejtvrději dopadá na mladé. Podle výzkumu agentury STEM se i v Česku cítí osamělá až třetina lidí a jednočlenných domácností u nás přibylo z třiadvaceti na dvaatřicet procent.
Bryan Johnson, technologický milionář, který ročně utrácí dva miliony dolarů za to, aby porazil smrt, oznámil na sociálních sítích, že má diagnostikovanou autoimunitní gastritidu. Jeho vlastními slovy, žaludek si sám sebe požírá tím, že imunitní systém napadá buňky žaludeční sliznice. Nemoc je zatím nevyléčitelná a medicína ji umí jen zvládat. Johnson přitom celý svůj život podřídil programu, který sám nazval Blueprint. Je to do detailu rozepsaný režim postavený na rostlinné stravě, tvrdém cvičení, spánku podle rozvrhu a víc než stovce doplňků denně, přičemž vše nepřetržitě měří tým lékařů. Podle vlastní firmy je Johnson biologicky nejproměřenější člověk v dějinách a tvrdí, že si díky Blueprintu snížil biologický věk o víc než pět let.
Zajímavé ale je, jak dlouho mu nemoc unikala. Diagnózu dostal až letos v květnu, ve věku 48 let, přestože autoimunitní onemocnění štítné žlázy má prý už přes sedmadvacet let a obojí spolu velmi pravděpodobně souvisí. Na stopu ho nakonec přivedlo to, že mu záhadně mizelo železo, ačkoli chudokrevností netrpěl. Následovala endoskopie, pět biopsií ze tří míst žaludku a jasný nález. Nemoc v něm tiše pracovala nejspíš roky, možná dekády, aniž by ji stovky testů a biomarkerů odhalily. Sám to komentuje tak, že žádná nemoc by se neměla považovat za nevyléčitelnou jen proto, že se ji zatím nikdo nepokusil vyléčit, a chce ji se svým týmem vyřešit.
Bylo by laciné tvrdit, že za jeho problémy může biohacking, který podstupuje. Johnson svou nemoc spojuje spíš s mladým věkem, kdy jedl slazené cereálie, pil sladké limonády a chodil na rychlé občerstvení. Sporná je ale jeho obrovská důvěra v měření. Celý jeho režim stojí na tom, že si tělo neustále proměřuje, výsledky srovnává s ideálními hodnotami a podle nich pak upravuje, co jí, kdy spí a jaké prášky si vezme. Odborníci na dlouhověkost varují, že většina doplňků a postupů sice dává biologicky smysl, ale nikdo nikdy klinicky neověřil, že opravdu fungují tak, jak se slibuje. Ještě ostřeji mluví Oliver Zolman, lékař, který kdysi Johnsonův Blueprint sám pomáhal stavět a vedl jeho lékařský tým. Podle něj je velká část longevity poradenství jen divadlo a lidé si díky náhodným hodnotám myslí, jak jsou zdraví, přestože ty o skutečném stavu jejich těla nic nevypovídají. Johnsonův velkolepý příběh tak dostává šrámy v tom, že dokonalá kontrola nad vlastním tělem je stále jen iluze. A že biologické hodiny se nedají, aspoň zatím, dokonale vyladit.
Peter Thiel není jen technologický investor fascinovaný dlouhověkostí, umělou inteligencí a překonáváním lidských limitů. Nová investigativa popisuje širší ekosystém uzavřených klubů, konferencí a vlivových sítí, které propojují miliardáře, politiky, vědce i kulturní elity. Nejde přitom o jednu tajnou organizaci řízenou z centra, ale spíše o síť sítí, v níž se formují vztahy, ideje a lidé schopní zasahovat do politiky i technologického vývoje.
Významnou součástí těchto debat je také snaha nově definovat lidskou přirozenost. Stárnutí, biologické limity a smrt zde stále častěji nevystupují jako nevyhnutelné podmínky existence, ale jako problémy, které lze prostřednictvím technologií analyzovat, řídit a případně překonat. Thiel nedávno vyzval nejbohatší lidi světa, aby opustili iniciativu Giving Pledge a namísto tradiční filantropie směřovali svůj kapitál do technologických vizí, startupů a projektů, které podle něj mohou zásadně proměnit budoucnost. Témata dlouhověkosti, genetických zásahů, umělé inteligence nebo existenčních rizik se tak postupně přesouvají z oblasti vědeckých spekulací do prostoru politického a ekonomického rozhodování.
Na Smrtelníku jsme už několikrát psali o tom, že dlouhý život se nedá jen koupit ani vyoptimalizovat, ať už drahými skenery, longevity klinikami, nebo celým spektrem zázračných doplňků. Nejnovější výzkum k tomu přidává tvrdá data a dokazuje, že velký díl toho, jak dlouho a hlavně jak zdravě se dožíváme, máme jednoduše v genech. Studie prezentovaná na výroční konferenci Evropské společnosti pro lidskou genetiku v Göteborgu vyšla z takzvané Leidenské studie dlouhověkosti a místo jednotlivců zkoumala celé dlouhověké rodiny. To je podstatný rozdíl, protože právě porovnání v rámci rodin pomáhá oddělit skutečně genetické vlivy od životního stylu a prostředí. A výsledek lze shrnout takto: lidé středního věku, jejichž rodiče se dožili vysokého věku, onemocněli srdečními a metabolickými chorobami v průměru o třináct let později než jejich vrstevníci s rodiči, kteří zemřeli dříve. Delší zdraví se tak dědí z generace na generaci.
Vědci prohledali genomy dvou set dvanácti dlouhověkých rodin a postupně zúžili pátrání z dvaceti tisíc genů na dvanáct vzácných variant. Jedna z nich, v genu s označením CGAS, se ukázala jako obzvlášť zajímavá, a to kvůli tomu, jak souvisí se zánětem. Zánět je obranná reakce těla, užitečná, když bojujeme s infekcí nebo hojíme ránu. Když ale v těle roky “doutná” potichu, tělo pomalu opotřebovává, a právě tuto skrytou dlouhodobou zánětlivost dnes vědci považují za jeden z hlavních motorů stárnutí. Vědci ale vyzkoumali, že u členů dlouhověkých rodin běží jakoby na poloviční výkon, takže jejich tělo reagovalo mírněji. Zestárli tedy pomaleji, aniž by přišli o obranyschopnost. Je důležité dodat, že jde zatím o ranou fázi a předběžné výsledky z konference. Ale i tak platí, že zatímco longevity průmysl slibuje, že si zdraví a čas přikoupíme, ukazuje se, že tu nejsilnější kartu jsme dostali nebo nedostali už při narození.
Česko má za sebou nejteplejší den v historii měření. V neděli 28. června vyšplhal teploměr na 41,9 stupně a vedra, která jsme donedávna brali jako jižanskou exotiku, jsou teď i u nás. Nejbližší úkol je pro nás praktický, totiž naučit se s horkem žít po vzoru jihu Evropy, zatáhnout přes den okenice, zpomalit v poledních hodinách, větrat v noci a hlídat ty nejzranitelnější. Jenže za tímto, řekněme běžným, oteplováním číhá ještě jeden problém, který pramení z toho, že vůbec nějakou energii používáme. Ať topíme uhlím, nebo solárem, ať jezdíme spalovákem, nebo elektromobilem, vždycky po sobě zanecháme teplo. A pokud ho budeme vyrábět čím dál víc, jednou nás dožene bez ohledu na to, jak čistě budeme žít.
Většinou si přitom namlouváme příběh se šťastným koncem. Do poloviny století přejdeme na solár a vítr, opustíme fosilní paliva, srazíme emise a planetu zachráníme. I kdyby tahle optimistická verze vyšla, narazíme na něco, čemu fyzici říkají hluboké oteplování. Nejde o skleníkové plyny, ale o samotnou fyziku. Pokaždé, když použijeme energii k čemukoli, část se podle druhého termodynamického zákona nevyhnutelně promění v odpadní teplo, ať jde o motor auta, výrobu oceli, nebo o generování videa pomocí AI. To teplo tady zůstává a planetu ohřívá bez ohledu na to, jak je zdroj čistý.
Dnes je to zanedbatelné, řádově procenta toho, co napáchá skleníkový efekt. Odpadní teplo ale narůstá v souvislosti s tím, jak se naše spotřeba energie zhruba každých třicet až padesát let zdvojnásobuje a roste exponenciálně. Jako jeden z prvních to popsal harvardský astrofyzik Eric Chaisson už v roce 2008 a došel k tomu, že naše civilizace možná naráží na základní limit růstu daný čistě termodynamikou. Pokud trend potrvá, odhadují vědci, že za nějakých sto padesát až dvě stě let bude samotné odpadní teplo stejně velký problém jako dnešní oteplování od emisí. A tentokrát se z něj nevyvlékneme tím, že vyměníme jeden zdroj za druhý, protože nejde o palivo, ale o energii jako takovou. Jedinou částečnou výjimkou jsou slunce a vítr, které nepřidávají žádné nové teplo, protože jen využívají energii mířící k Zemi tak jako tak, kdežto všechno, co vyhrabeme zpod země, ať ropa, nebo jádro, přidává do systému teplo nové.
Lidstvo se celá staletí hnalo za tím, jak získat a využít víc energie, od ohně přes páru až po čipy, a jsme v tom úspěšní až příliš. Na rozdíl od emisí, kde „stačí vyměnit“ špinavý zdroj za čistý, na odpadní teplo žádný jednoduchý technický trik neexistuje. Co v tuto chvíli umíme nabídnout, jde proti celému modernímu příběhu o pokroku – totiž že budeme muset srovnat účty s každou novou spotřebou tak, že ji někde jinde umenšíme. Pokud zvládneme tu současnou zkoušku s emisemi, možná se na tu těžší s hlubokým oteplováním líp připravíme. Globální oteplování je ve srovnání s ním teprve začátek, takový test, jestli se vůbec dokážeme jako lidstvo včas a rozumně domluvit, jak celé téma uzavírá fyzik Mark Buchanan ve své eseji z roku 2023.
