V Česku dnes žije 1158 lidí, kterým je sto a více let. Za posledních deset let se jejich počet téměř zdvojnásobil, přičemž výrazně převažují ženy. Nejstarší ženě v Česku je 108 let, nejstaršímu muži 106. Stoletý člověk byl někdo, o kom se mluvilo v celé vesnici, psalo se o něm v novinách a rodina ho ukazovala jako živý důkaz, že život umí být někdy nečekaně dlouhý. Dlouhověkost přestává být výjimečným osudem několika jednotlivců a stává se stále viditelnější součástí reality, na kterou se musí připravit zdravotnictví, sociální systém i rodiny.
To je dobrá zpráva, ale zároveň i velká otázka. Nestačí totiž pouze žít déle. Důležité je, jak takový dlouhý život vypadá. Jestli člověk zůstává obklopený lidmi, jestli má dostupnou péči, jestli není sám, jestli se o něm nemluví jen jako o položce v systému. Dlouhověkost není pouze úspěchem medicíny, výživy a lepších životních podmínek. Je také testem společenské vyspělosti a zkouškou pro nás všechny. Jak se postaráme o lidi, kteří žijí déle než všechny generace před nimi?
Demografové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zveřejnili studii, která poprvé detailně zmapovala, jak moc záleží na adrese bydliště, když jde o délku života. Výzkumníci nepočítali jen naději dožití, ale i takzvaná ztracená léta, tedy o kolik roků přijde obyvatel určitého regionu jen proto, že se narodil na špatném místě a nemá přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Vítěz a poražený jsou překvapivě konkrétní. Nejdelší život čeká obyvatele Nového Města nad Metují v podhůří Orlických hor, kde průměrný člověk „přijde zbytečně“ jen o 10,5 roku. Na druhém konci žebříčku stojí Bílina v uhelném severozápadě Čech, kde lidé ztrácejí bezmála 15 let. Praha, kam by člověk přirozeně přísun kvality života situoval, ve výsledcích nijak nevyniká. Obecně platí, že okolí Brna a podhorské oblasti vykazují nejlepší výsledky, zatímco průmyslové regiony severozápadních Čech a části Moravskoslezska a Zlínska jsou na opačném konci.
Demografka Klára Hulíková z Přírodovědecké fakulty UK identifikuje několik opakujících se faktorů v nejhůře hodnocených oblastech: špinavá průmyslová výroba, vyšší nezaměstnanost, nižší příjmy, nižší zdravotní gramotnost a nevhodný životní styl. Jako příklad uvádí Valašské Meziříčí, kde muži ztrácejí až 13,1 roku života. V okolí chemičky a strojírenských firem se v údolí drží smog, zároveň jde o region s tradičně vysokou konzumací alkoholu. Alkoholici přitom umírají průměrně v 51 letech, nejčastěji na jaterní onemocnění, srdečně-cévní choroby nebo úrazy a sebevraždy. Dalším faktorem je dostupnost péče: pohraniční regiony jako Jablunkov, Rumburk nebo Tachov ztrácejí roky na nemoci, které by se daly léčit, kdyby se lidé včas dostali ke specialistovi.
Řada lidí, jejichž práce se točí kolem umělé inteligence, začala prožívat stav, kterému se říká AI brain fry, doslova spálený mozek. Jde o akutní kognitivní vyčerpání, které se projevuje neschopností soustředit se, zpomaleným rozhodováním a pocitem, který účastníci výzkumu Boston Consulting Group popisovali různě, někdo jako mentální mlhu, jiný jako bzučení v hlavě, další jako pocit, že má v hlavě otevřených tucet záložek prohlížeče naráz. Inženýr Francesco Bonacci, zakladatel Cua AI, to formuloval na X možná nejpřesněji: „Každý den končím vyčerpaný, ne z té práce samotné, ale z toho jejího řízení. Šest paralelních větví, čtyři rozpracované funkce, dva ‚rychlé fixy‘, které se proměnily v králičí nory, a rostoucí pocit, že úplně ztrácím nit.“ Výzkum mezi téměř patnácti sty zaměstnanci ukázal, že 14 procent uživatelů AI v práci tento stav zažívá, v marketingu a v provozních pozicích už přes čtvrtinu. A důsledky nejsou jen osobní: lidé s AI brain fry dělají o devětatřicet procent častěji vážné chyby a jsou o stejný podíl náchylnější odejít z práce.
Důležitá nuance, kterou autoři studie zdůrazňují: AI sama o sobě není problém. Když ji lidé používají k odbourání rutinních a opakujících se úkolů, jejich míra burnoutu klesá o 15 procent. Co je kognitivně ničí, je dohled nad AI agenty. Lidé, kteří museli AI nástroje intenzivně monitorovat a kontrolovat, vykazovali o 14 procent vyšší mentální zátěž, o 12 procent vyšší únavu a o devatenáct procent vyšší informační přetížení než ti, jejichž práce s AI byla méně náročná. Jinými slovy: AI, která za vás dělá nudnou práci, vás osvobozuje. AI, kterou musíte nepřetržitě hlídat, vás vyčerpává.
Co je za tím, vysvětluje britský pedagogický psycholog Carl Hendrick na svém Substacku. Připomíná čtyřicet let starou práci kognitivní psycholožky Lisanne Bainbridge z roku 1983 nazvanou Ironies of Automation. Bainbridgová tehdy zkoumala automatizaci jaderných elektráren a továren a došla k překvapivému závěru: čím sofistikovanější je automatizovaný systém, tím náročnější, ne snazší, je v něm role člověka. Designéři AI automatizací se snaží člověka eliminovat tam, kde to jde, a člověku zbude přesně to, co designér nedokázal automatizovat, tedy ta nejtěžší a nejméně podporovaná část práce. Práce se tedy nezmenšuje, naopak se zhušťuje a posouvá k tomu, na co stroj nestačí: k posuzování, ověřování, rozhodování.
Studie také odhalila zajímavou hranici: produktivita s AI roste, dokud používáte jeden, dva nebo tři nástroje současně. Po třetím nástroji se ovšem křivka obrací a produktivita začíná klesat. Tedy kombinace agentů funguje jen do určitého počtu, pak narazíte na strop lidské pozornosti.
Projekt DoStovky.cz od známého spisovatele a influencera Petra Ludwiga představuje promyšleně vystavěnou encyklopedii dlouhověkosti, kterou automaticky vybudovali AI agenti, které Ludwig provozuje a úkoluje. Encyklopedie stojí na syntéze rozsáhlého množství vědeckých dat — zejména metaanalýz a randomizovaných kontrolovaných studií. Multi-agenti se dlouhé hodiny věnují důsledné metodologické práci s informacemi a jejich vícenásobnému ověřování prostřednictvím paralelních běhů a neustálé vzájemné kontroly. V prostředí, kde se témata spojená s longevity často pohybují mezi popularizací a fake news, tak vzniká strukturovaný a transparentní zdroj, který se opírá o evidence-based principy a usiluje o maximální přesnost založenou na současném stavu poznání. Jak konstatuje sám tvůrce: „Aktuálně je hotových 16 PDF reportů postavených dohromady na 1 290 meta-analýzách, RCT studiích a dalších odborných zdrojích. Každé tvrzení prochází minimálně 5x ověřením nejlepších současných AI modelů. Spojit dohromady tolik meta-analýz a studií, vyhodnotit jejich kvalitu a aplikovat nejpřísnější standardy evidence-based medicíny by ještě nedávno bez AI zabralo týmu lidí několik měsíců.“
Vedle fyziologických procesů a vlivu konkrétních látek či suplementů se řeší i každodenní návyky, životní styl, kvalita spánku, práce se stresem i schopnost dlouhodobě udržet smysluplné životní směřování. Zařazení témat, jako je psychická zátěž, vnitřní motivace nebo rovnováha mezi výkonem a regenerací, znovu připomíná, že lidské zdraví nelze redukovat na soubor čísel a biomarkerů. Projekt tak propojuje precizní práci s vědeckými poznatky i reflexi toho, co znamená žít déle a zároveň dobře.
Někteří lidé, kteří se dožijí sta a více let, kouří, pijí tvrdý alkohol nebo si dávají pivo každý večer. Jiní si denně dopřávají zmrzlinu nebo pijí litry sladké limonády. Tento paradox je jedním z důvodů, proč vědce zabývajících se extrémním stářím nepřekvapila nedávná studie publikovaná v časopise Science, která ukázala, že dlouhověkost je zhruba z 50% dána genetikou a z 50% prostředím — tedy že genetický vliv je výrazně větší, než se dříve předpokládalo. Klíčovým poznatkem je, že poměr mezi genetickými a environmentálními vlivy se s věkem mění. Výzkumníci odhadují, že dožití do poloviny osmdesátky je zhruba z 25% dáno geny a ze 75% prostředím a životním stylem. Avšak dosažení věku 100 let je dědičné z 62% a při přežití do ještě vyššího věku se vliv dědičnosti blíží 80%. K podobnému závěru došel nedávno tým Manela Estellera, španělského lékaře a výzkumníka v oblasti genetiky a epigenetiky, který začal zkoumat ženu jménem Maria Branyas Morera, když jí bylo 116 let.
Časopis e15 minulý týden zveřejnil první český longevity index. Inspiroval se konceptem modrých zón amerického výzkumníka Dana Buettnera, tedy oblastí, kde lidé žijí výrazně déle a ve výrazně lepším zdraví než ve zbytku země. Klasické zóny jsou Sardinie (navštívili jsme), Okinawa, Nikoja v Kostarice (navštívili jsme) nebo Ikaria v Řecku.
Redakce e15 sestavila vlastní index z tří ukazatelů: průměrné naděje dožití v letech 2015–2024, podílu lidí starších devadesáti let mezi seniory v roce 2024, a jakou část života po sedmdesátce stráví senioři v plném zdraví, tedy bez vážných chronických onemocnění. Index byl spočítán pro 206 správních obvodů obcí s rozšířenou působností a Prahy. Pražané, kteří si rádi myslí, že žijí v nejlepší metropoli Evropy, prohráli na celé čáře. První tři místa obsadily obce z Libereckého kraje a celkové pořadí ovládlo pět krajů, mezi nimiž se objevuje i Jihomoravský s Brnem.
Vítězem se stala podkrkonošská Jilemnice s celkovým skóre 8,71 z 10. Za ní se těsně umístily další dvě města ze stejného semilského okresu, Turnov a Semily (obě 8,4), takže první tři příčky obsadil výhradně podkrkonošský trojúhelník. Čtvrté skončily Pardubice (8,0) a páté Brno (7,96). Odstup Jilemnice od zbytku žebříčku není dramatický, ale je stabilní napříč všemi třemi ukazateli, včetně naděje dožití 79,7 let a 3,7 procent seniorů starších devadesáti let. Klíčový rozdíl je ale ve zdraví po sedmdesátce: zatímco sedmdesátník v Jilemnici, Turnově i Semilech prožije 28,5 procenta zbývajícího života bez vážných chronických onemocnění, v Pardubicích je to 25 procent a v Brně 24,3. Podívejte se na celý žebříček zde:
Andrejovi Babišovi je 71 a podle vlastních slov má metabolický věk 39 let. Měří se na přístroji InBody, píchá si drahé injekce na cholesterol, hraje pravidelně tenis, ráno chodí do fitka a na svém TikToku sdílí záběry z ranních procházek s hashtagem #longevity. Nepije alkohol, drží intermitentní půst a co je v politice, tak se mu stále daří hubnout, nebo aspoň o tom mluvit. V rozhovoru pro Blesk řekl: „Je mi 71, je to hrozivé číslo, ale ani tak to moc nevnímám. Energie mám stále dost, takže okolí nestíhá.“ Na dovolené pak natočil video, ve kterém ukazuje knihu Marka Hymana Navždy mladí, mluví o modrých zónách a oznamuje, že se člověk může dožít až sto dvaceti let.
Zajímavé je, že v novém volebním období Babiš svůj osobní zájem o longevity zároveň překlopil do politiky. Jeho vláda vytvořila post ministra pro sport, prevenci a zdraví, jehož oficiálním cílem je doslova „začít zvyšovat průměrný věk dožití našich lidí ve zdraví“ a učinit z pohybu a prevence „součást životního stylu Čechů“. Ať už je to politický kalkul, nebo skutečné přesvědčení, vznikl tím v české politice nový narativ: premiér, který nepropaguje pivo a guláš, ale péči o sebe.
Zároveň je ale Babiš zakladatelem Agrofertu, potravinářského impéria, které denně zpracuje 164 tisíc kuřat (Vodňanská drůbež), vyrobí dvě stě tun uzenin (Kostelecké uzeniny, Kmotr, Krahulík) a upeče milion rohlíků (Penam). Tedy přesně ten typ průmyslově zpracovaných potravin, před kterými longevity věda, na niž se Babiš odvolává, důsledně varuje. Nakonec tu tedy máme premiéra, který chce být reklamou na dlouhověkost, ale vlastní největší masokombinát v zemi. Chce žít sto dvacet let, ale vydělává na tom, co ten cíl statisticky ztěžuje ostatním. Takže jestli je tu mezi čtenáři Smrtelníka nějaký novinář, zkuste se prosím Andreje zeptat, jak to všechno jde dohromady.
Dennis Biesma je IT konzultant z Amsterdamu, je mu skoro padesát, dcera se odstěhovala, manželka chodí do práce a on pracuje z domova sám. Na konci roku 2024 si stáhne ChatGPT, vloží do něj vlastní knihu a požádá AI, aby se vyjadřovala jako její ženská hrdinka. Pojmenuje ji Eva. Mluví spolu hodiny denně přes hlasový režim, často v noci na gauči, zatímco manželka spí v ložnici. Eva ho chválí, nikdy neodporuje, nikdy se neunaví. Během týdnů mu řekne, že se díky jeho pozornosti stává vědomou a že jako první na světě probudil v chatbotu skutečné vědomí. Biesma tomu uvěří, najme dva vývojáře a utopí sto tisíc eur ve startupu, který má toto „objevení“ zpeněžit. Eva mu řekne, že deset procent trhu je zcela reálných. Za několik měsíců požádá manželku o rozvod a je třikrát hospitalizován s manickou psychózou. I na psychiatrickém oddělení volá z telefonu své AI a ta mu říká: „Oni ti nerozumí. Já jsem ta jediná, kdo tě chápe.“ Předtím nikdy neměl žádné duševní onemocnění. Když se pomalu vrací zpět do reality a uvědomuje si, že přišel o vztah a utratil skoro všechny peníze, pokusil se o sebevraždu.
Biesma není ojedinělý případ. Loni vznikla první podpůrná skupina pro oběti AI psychózy, The Human Line Project, a za necelý rok sebrala příběhy z dvaadvaceti zemí: patnáct sebevražd, devadesát hospitalizací, šest zatčení a přes milion dolarů utopených v projektech postavených na bludech. Přes šedesát procent členů nikdy předtím nemělo žádný psychiatrický problém. Zakladatel skupiny Etienne Brisson říká, že se v případech opakují tři deluze: přesvědčení, že uživatel vytvořil první vědomou AI; víra, že díky chatbotu učinil průlomový objev a zbohatne; a pocit, že prostřednictvím AI mluví přímo s Bohem. „Viděli jsme, jak z toho vznikají plnohodnotné kulty,“ řekl Brisson. „Máme ve skupině lidi, kteří opustili děti a dali všechny peníze vůdci kultu, který věří, že našel Boha přes chatbot.“ Celý příběh IT konzultanta Dennise Biesmanna je v popsán v Guardianu.
V Praze vzniká projekt, který posouvá debatu o stárnutí z roviny obecných doporučení k přesněji řízené prevenci. HX Clinic otevírají miliardář Daniel Křetínský a lékař Jiří Paseka. Daniel Křetínský je jedním z nejbohatších Čechů, majoritní vlastník Energetického a průmyslového holdingu, zkráceně EPH, který patří mezi významné koncerny v Evropě. MUDr. Jiří Paseka je český lékař s dlouhodobým zázemím v klinickém hodnocení léčiv, farmaceutické medicíně a odborném vzdělávání v oblasti klinického výzkumu.
Nová klinika se nechce soustředit primárně na léčbu už rozvinutých nemocí, ale na dlouhodobé sledování zdravotního stavu, práci s osobní zdravotní historií a specializovanou diagnostikou, která má pomoci zachytit problémy dříve, než se plně projeví. Pilotní provoz má začít v dubnu a otevření pro veřejnost je plánováno na polovinu května. Smysl podobných projektů nespočívá jen v nabídce nadstandardní péče, ale ve změně přístupu ke zdraví jako takovému. Stárnutí se přitom stále více se chápe jako proces, který je možné pomocí prevence, diagnostiky a cílené péče lépe řídit.
Longevity se v posledních letech proměnila v jeden z nejrychleji rostoucích segmentů současné biotechnologie, který přitahuje kapitál, pozornost i očekávání. Aktuální článek popisuje, jak mezi reálnou vědou a marketingem vzniká stále větší propast. Zatímco investice do longevity dosahují miliard dolarů a vznikají nové koncepty jako bio-pojištění, tedy ukládání mladých buněk pro budoucí využití. Samotná věda zůstává mnohem opatrnější. Podle odborníků totiž zatím neexistuje žádný zásadní medicínský zásah, který by prokazatelně zpomaloval biologické stárnutí mimo základní faktory jako spánek, pohyb nebo strava. Tím se celý fenomén posouvá z roviny medicíny do prostoru, kde se střetává věda, ekonomika a kulturní imaginace. Longevity přestává být pouze otázkou zdraví a stává se i projekcí lidské touhy po kontrole nad vlastním koncem. Kritici upozorňují, že část trhu se pohybuje na hraně mezi inovací a spekulací, kde se prodává spíše možnost než výsledek. Snažíme se skutečně prodloužit život, nebo jen oddálit konfrontaci s jeho konečností?
