V Česku dnes žije 1158 lidí, kterým je sto a více let. Za posledních deset let se jejich počet téměř zdvojnásobil, přičemž výrazně převažují ženy. Nejstarší ženě v Česku je 108 let, nejstaršímu muži 106. Stoletý člověk byl někdo, o kom se mluvilo v celé vesnici, psalo se o něm v novinách a rodina ho ukazovala jako živý důkaz, že život umí být někdy nečekaně dlouhý. Dlouhověkost přestává být výjimečným osudem několika jednotlivců a stává se stále viditelnější součástí reality, na kterou se musí připravit zdravotnictví, sociální systém i rodiny.
To je dobrá zpráva, ale zároveň i velká otázka. Nestačí totiž pouze žít déle. Důležité je, jak takový dlouhý život vypadá. Jestli člověk zůstává obklopený lidmi, jestli má dostupnou péči, jestli není sám, jestli se o něm nemluví jen jako o položce v systému. Dlouhověkost není pouze úspěchem medicíny, výživy a lepších životních podmínek. Je také testem společenské vyspělosti a zkouškou pro nás všechny. Jak se postaráme o lidi, kteří žijí déle než všechny generace před nimi?
Projekt DoStovky.cz od známého spisovatele a influencera Petra Ludwiga představuje promyšleně vystavěnou encyklopedii dlouhověkosti, kterou automaticky vybudovali AI agenti, které Ludwig provozuje a úkoluje. Encyklopedie stojí na syntéze rozsáhlého množství vědeckých dat — zejména metaanalýz a randomizovaných kontrolovaných studií. Multi-agenti se dlouhé hodiny věnují důsledné metodologické práci s informacemi a jejich vícenásobnému ověřování prostřednictvím paralelních běhů a neustálé vzájemné kontroly. V prostředí, kde se témata spojená s longevity často pohybují mezi popularizací a fake news, tak vzniká strukturovaný a transparentní zdroj, který se opírá o evidence-based principy a usiluje o maximální přesnost založenou na současném stavu poznání. Jak konstatuje sám tvůrce: „Aktuálně je hotových 16 PDF reportů postavených dohromady na 1 290 meta-analýzách, RCT studiích a dalších odborných zdrojích. Každé tvrzení prochází minimálně 5x ověřením nejlepších současných AI modelů. Spojit dohromady tolik meta-analýz a studií, vyhodnotit jejich kvalitu a aplikovat nejpřísnější standardy evidence-based medicíny by ještě nedávno bez AI zabralo týmu lidí několik měsíců.“
Vedle fyziologických procesů a vlivu konkrétních látek či suplementů se řeší i každodenní návyky, životní styl, kvalita spánku, práce se stresem i schopnost dlouhodobě udržet smysluplné životní směřování. Zařazení témat, jako je psychická zátěž, vnitřní motivace nebo rovnováha mezi výkonem a regenerací, znovu připomíná, že lidské zdraví nelze redukovat na soubor čísel a biomarkerů. Projekt tak propojuje precizní práci s vědeckými poznatky i reflexi toho, co znamená žít déle a zároveň dobře.
Někteří lidé, kteří se dožijí sta a více let, kouří, pijí tvrdý alkohol nebo si dávají pivo každý večer. Jiní si denně dopřávají zmrzlinu nebo pijí litry sladké limonády. Tento paradox je jedním z důvodů, proč vědce zabývajících se extrémním stářím nepřekvapila nedávná studie publikovaná v časopise Science, která ukázala, že dlouhověkost je zhruba z 50% dána genetikou a z 50% prostředím — tedy že genetický vliv je výrazně větší, než se dříve předpokládalo. Klíčovým poznatkem je, že poměr mezi genetickými a environmentálními vlivy se s věkem mění. Výzkumníci odhadují, že dožití do poloviny osmdesátky je zhruba z 25% dáno geny a ze 75% prostředím a životním stylem. Avšak dosažení věku 100 let je dědičné z 62% a při přežití do ještě vyššího věku se vliv dědičnosti blíží 80%. K podobnému závěru došel nedávno tým Manela Estellera, španělského lékaře a výzkumníka v oblasti genetiky a epigenetiky, který začal zkoumat ženu jménem Maria Branyas Morera, když jí bylo 116 let.
V Česku se v roce 2025 narodilo 77 600 dětí, což je podle dat Českého statistického úřadu nejméně v historii statistického sledování. Přesto celkový počet obyvatel mírně vzrostl, a to především díky migraci. Nová čísla tak ukazují proměnu životního stylu, hodnot a rozhodování celé společnosti. Rodičovství se dnes častěji posouvá do pozdějšího věku a rozhodnutí mít dítě bývá mnohem více propojeno s otázkami finanční stability, bydlení, partnerského zázemí i osobní svobody. Založení rodiny už pro mnoho lidí nepředstavuje samozřejmý životní krok, ale rozhodnutí, které podléhá dlouhému zvažování. Do úvahy vstupují také obavy z nejisté budoucnosti, rostoucích životních nákladů i proměny pracovního a společenského prostředí. Dítě tak stále častěji nepřichází na začátku dospělosti, ale až ve chvíli, kdy mají lidé pocit, že na něj budou skutečně připraveni.
Nejde přitom o jednorázový výkyv, ale o pokračování delšího trendu. Porodnost v Česku klesá už čtvrtým rokem, snižuje se počet dětí připadajících na jednu ženu a proměňuje se i samotná struktura rodičovství. Současně se mění i rodinné modely, partnerské vztahy a očekávání, která jsou na rodiče kladena. Demografický vývoj v Česku vypovídá o tom, jak složité a podmíněné se v dnešní době stalo samotné rozhodnutí přivést na svět nový život.
Světová spotřeba vína klesla v roce 2024 na 214 milionů hektolitrů, což je nejnižší úroveň od roku 1961 – tedy od časů, kdy většina dnešních vinařských velmocí teprve budovala svůj průmysl. V USA, největším trhu na světě, propadly prodeje meziročně o téměř šest procent, v Číně o devatenáct, ve Francii o čtyři; Bordeaux dnes prodává láhve pod dva eura a francouzská vláda vyčlenila 130 milionů eur na to, aby vinaři vytrhali své révy ze země a už je nikdy nesázeli zpět. Nejde ani tak o to, že by jiné nápoje převzaly roli vína, The Economist přišel s méně pohodlným vysvětlením: víno umírá proto, že lidé stále častěji jedí a žijí sami.
Víno totiž nikdy nebylo nápoj pro samotáře, ale je to produkt, který dává smysl teprve v přítomnosti druhého člověka, u prostřeného stolu, při konverzaci, která se protahuje do nočních hodin a u které nikdo nepočítá čas. Lahev otevřená pro jednoho je skoro absurdní, víno předpokládá společnost stejně samozřejmě jako šachová partie předpokládá protihráče, a když společnost zmizí, není důvod láhev otevřít. World Happiness Report 2025, jehož editorem je oxfordský ekonom Jan-Emmanuel De Neve, přitom zjistil, že frekvence společného stolování predikuje životní spokojenost s téměř stejnou silou jako relativní příjem nebo zaměstnanost že optimální počet sdílených obědů a večeří za týden je třináct ze čtrnácti možných, přičemž žádná země na světě tohoto čísla nedosahuje. V Senegalu sdílejí lidé necelých dvanáct jídel týdně, ve Švédsku devět a půl, v Americe necelých osm, v Japonsku necelé čtyři. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že osamělost trápí každého šestého člověka na planetě, a ve svém loňském reportu ji spojila s přibližně 871 000 úmrtími ročně – zhruba sto mrtvých každou hodinu. Ve dvaceti dvou evropských zemích kleslo mezi lety 2018 a 2022 procento lidí, kteří o sobě řekli, že se „nikdy necítí osamělí“, z padesáti devíti na padesát jedna procent. A devatenáct procent mladých dospělých po celém světě v roce 2023 uvedlo, že nemají nikoho, na koho by se mohli v těžké chvíli spolehnout – o třetinu více než v roce 2006.
Statistiky prodejů vína tohle všechno samozřejmě přímo neměří; jsou to čísla z jiného oboru, z jiných tabulek. Pokles spotřeby alkoholu se obvykle vykládá jako příběh zdravého rozumu, kdy generace Z nepije, suchý únor se stále více rozšiřuje, lidé si víc hlídají kalorie a játra. A to všechno je pravda. Pokles konzumace vína nám ale nepřímo říká, že se rozpadají rituály, které lidi drží pohromadě. A společné jídlo s rodinou a přáteli je jedním z nejstarších rituálů, jaké naše civilizace zná.
Podle rozsáhlé studie, která analyzovala 834 lidí, prožitek blízké smrti (NDE: Near-Death Experience) může zásadně proměnit životní směr. Zážitek blízké smrti, kdy jedinec zažije stav na hranici života a smrti, má trvalé dopady. Lidé po NDE často uvádějí, že se výrazně snížil jejich strach ze smrti. Studie ukázala, že se u nich posiluje soucit, empatie a mnohdy se obracejí k hlubší spiritualitě. Prožitek blízké smrti se tak stává momentem, po kterém mnoho lidí přehodnocuje své životní priority a nachází nové pojetí smyslu.
Proměna je znatelnější u těch, kteří si zážitkem blízké smrti skutečně prošli, než u lidí, kteří přežili nebezpečí bez takové zkušenosti. Změna se netýká jen vztahu ke smrti, ale ovlivňuje celé nastavení života. Prožitek blízké smrti tak není jen extrémní událostí, ale často funguje jako katalyzátor dlouhodobé vnitřní proměny, která se promítá do všech aspektů života. Někdy právě ty nejtěžší zkušenosti, jako zážitek blízké smrti, v sobě nesou zárodek transformace a tato zkušenost nás vede k tomu, abychom rozvinuli svůj plný potenciál, právě díky tomu, že jsme se ocitli tváří v tvář konečnosti.
Po většinu dvacátého století psychologové sledovali pozoruhodný trend. Výsledky IQ testů napříč vyspělými zeměmi stabilně rostly a tento jev dostal jméno Flynnův efekt podle novozélandského vědce Jamese Flynna, který jej systematicky popsal. Každá nová generace dosahovala lepších skóre než ta předchozí, což bylo přičítáno kvalitnějšímu vzdělávání, lepší výživě, zdravotní péči a stále komplexnějšímu prostředí moderní společnosti. Inteligence se zdála být akcelerujícím kapitálem civilizace. Data z Norska však ukázala první systematický obrat. Analýzy tamních branců prokázaly, že mladší ročníky dosahují nižších výsledků než jejich starší sourozenci, přestože vyrůstaly ve stejných rodinách. Právě tento detail posílil hypotézu, že změna je environmentální, nikoli genetická.
Reverze Flynnova efektu tak otevírá další otázku, než jen zda lidé hloupnou. Jde o to, jakým způsobem se mění samotná struktura kognitivních schopností. Moderní informační prostředí podporuje rychlé přepínání pozornosti, fragmentární čtení a práci s vizuálními podněty, zatímco tradiční IQ testy jsou konstruovány pro měření abstraktního a analytického uvažování v podmínkách soustředěného výkonu. Nemusí jít tedy nutně o civilizační kolaps, ale může se jednat o proměnu mentální ekologie člověka. Inteligence zůstává plastická a citlivá na podmínky, v nichž vyrůstáme. Nejde o to, zda naše inteligence skutečně slábne, ale zda prostředí současného světa rozvíjí právě ty formy myšlení, které tradičně považujeme za zásadní.
Zažitá klubová kultura, která běží přes noc až do rána a nabízí hlasitou taneční hudbu, anonymní davy a jednoduchý byznys model (vstup + bar), umírá v New Yorku, Berlíně, Velké Británii i v Praze. Washington Post to na jaře pojmenoval provokativně: „Parties are dead. Or does it just feel that way?“, tedy „Večírky jsou mrtvé. Anebo se to tak jen zdá?“. Text dává dohromady několik souvislostí: krach řetězce Party City, pokles prodeje šampaňského, ústup velkých večírků, ale i obyčejný pocit, že se lidem často víc uleví, když se akce zruší, než když proběhne. Společnost je víc rozdělená, tribalizovaná, unavená a úzkostná a večírky, kde se míchají různé sociální bubliny, jsou najednou emočně i logisticky náročnější.
Berlín byl posledních třicet let symbolem techna a klubové kultury, za kterou se sjížděli lidé z celého světa. Kdo nestál frontu do klubu Berghain a neprošel face-checkem kolem slavného vyhazovače Svena, ten nezažil berlínské techno. Teď se v německých médiích vžilo slovo „Clubsterben“ (umírání klubů). Kluby čelí trojímu tlaku: prudce rostoucím nájmům a cenám energií, developerskému zájmu o lukrativní pozemky a rostoucímu počtu stížností sousedů. Zároveň přichází generace, která méně pije a do klubů vyráží méně často, což je problém pro model, který historicky stál na tržbách z barů.
Postupně to navíc povede ke komercionalizaci města: jakmile se některé kluby zavřou a jiné zůstanou jen pro turisty a korporátní večírky, těžko budeme dál mluvit o autentické berlínské klubové kultuře. Ještě tvrdší čísla přicházejí z Británie. Podle dostupných dat tam v roce 2013 fungovalo zhruba 1 700 klubů, v červnu 2024 jich zbylo už jen 787, tedy méně než polovina. Důvody jsou podobné jako v Berlíně: vysoké náklady, daně, drahá energie, slabá doprava v noci, covid, ale i změna návyků – méně lidí chce pravidelně trávit noci v přeplněných klubech, více preferuje domácí zábavu nebo jiné formy trávení času.
Česká scéna je menší, ale symptomy jsou stejné. PageNotFound i ČT24 nedávno popsaly těžko udržitelnou ekonomiku některých hudebních klubů v důsledku úbytku návštěvníků a nižších útrat. Ovšem potřeba společného rytmu a tělesného setkávání se obecně nevytrácí. Jen nechce být nutně spojena s alkoholem, kocovinou a ekonomicky neudržitelným nočním provozem. Migruje do jiných, často střízlivějších a „wellnessovějších“ forem. CNN se poměrně obsáhle věnuje fenoménu sober party, které pracují s podobně silnou energií, jakou známe z klasických klubů, ale s jinak nastavenou chemií: ranní nebo odpolední taneční party, coffee clubbing v kavárnách nebo sauna raves. Podle dat zájem o tyto formy soft clubbingu vzrostly mezi roky 2023 a 2024 o 92 %.
Typickým příkladem je akce Daybreaker, která místo páteční noci strávené v zadýchaném klubu nabízí ranní taneční akci od 6 hodin, kde DJ, světla a společný tanec fungují stejně intenzivně jako klasický rave, ale místo alkoholu se podává káva, matcha, voda a smoothies. Kdo na tyhle akce chodí? Hlavním tahounem je Gen Z a mladší mileniálové, pro které je typické menší pití alkoholu, větší důraz na duševní zdraví, spánek a rozpočet. Místo aby víkendem „utíkali od života“, chtějí spíš zážitky, které s jejich životem ladí – být fit, mít ráno energii, nemít úzkosti z toho, co se stalo v noci.
Sober party mají několik výhod, které se opakují v rozhovorech i reportech: lidé se cítí bezpečněji (méně agresivity a obtěžování), vytvářejí se autentičtější vztahy (pamatujete si jména i rozhovory) a podle návštěvníků zároveň získáváte to, co klasické party vždycky slibovaly: blízkost a kolektivní euforii.
Podle aktuálního výzkumu agentury STEM si jen 37 procent Čechů myslí, že „většině lidí se dá důvěřovat“. Zbytek je spíše skeptický. Přitom v roce 2022 bylo důvěřivých ještě méně, pouhých 29 procent, což výzkumníci spojují se sérií krizí – od energetické až po válku na Ukrajině. Podle sociologů má ale česká nedůvěra hlubší kořeny, sahající do období komunismu, kdy byla společnost systematicky učena žít ve stínu státní kontroly, podezíravosti a dvojího života, což vytvářelo prostředí, v němž se loajalita vyplácela jen uvnitř nejbližšího okruhu rodiny a přátel. V osobních vztazích jsou tedy výsledky mnohem lepší: za šťastné označuje své rodinné soužití 83 procent lidí a tento ukazatel je dlouhodobě stabilní. V posledních letech neklesl pod hranici 80 procent. Důvěřivost, která se drží hlavně v rodině a mezi blízkými, ale mimo osobní okruh rychle mizí, což vede k tomu, že lidé snadněji nabývají dojmu, že společnost je rozdělená na „my“ a „oni“ a že rozhodování je v rukou skupiny jednající bez ohledu na běžné občany. Důvěra je přitom úzce spjata i s tématem dlouhověkosti. Důležitost sociálních vazeb, vzájemné důvěry a stabilních mezilidských vztahů jako faktoru zdraví potvrzují jiné výzkumy a jejich závěry říkají, že ti, kdo v průběhu života udržují silné sociální sítě a kvalitní vztahy, mají podle autorů větší šanci prožít vyšší věk v dobré kondici. Sociální izolace a nedůvěra jsou naopak spojeny s vyšším rizikem závažných onemocnění i předčasného úmrtí.
Téměř polovina všech nakažených v České republice pochází z Prahy. Podle dat hygieniků se letos v hlavním městě potvrdilo už 939 případů hepatitidy typu A, což je několikanásobný nárůst oproti minulým letům. V celé zemi je evidováno přes 1900 nakažených a onemocnění zatím podlehlo 11 lidí. Situaci zhoršuje i fakt, že mezi nemocnými je vysoký podíl dětí a mladých dospělých. Virus se přenáší špatnou hygienou rukou nebo kontaminovanými potravinami a vodou. Odborníci upozorňují, že jde o největší epidemii tohoto typu v posledních letech a apelují na důsledné dodržování hygienických pravidel i očkování, které zůstává nejúčinnější ochranou. Ministerstvo zdravotnictví vyzvalo k posílení dostupnosti vakcín a k informování veřejnosti o rizicích nákazy.
