Na festivalu Svět knihy se představila kniha Hypernormal, jejíž název, oprášený z díla ruského antropologa Alexeje Jurčaka a dokumentaristy Adama Curtise, pojmenovává současnou dobu, v níž umělá inteligence přestala být tématem a stala se prostředím, ve kterém žijeme, pracujeme a komunikujeme, aniž bychom si příliš všímali, jak nás tento přechod postupně zbavuje kontroly nad vlastní pozorností, úsudkem i tím, co považujeme za své vlastní názory. Napsali ji publicista a pravidelný přispěvatel Smrtelníku Pavel Čejka a AI stratég Alexander Bruna, vznikala více než osmnáct měsíců jako průběžná výměna názorů lidí, kteří na AI nahlížejí z různých úhlů. Kniha si neklade za cíl věštit z koule ani strašit koncem světa, ale budovat porozumění, jak svět se sílící AI funguje, kdo ho řídí a jak se v něm neztratit.
Mezi návštěvníky Světa knihy chodil humanoid Unitree G1, který byl ovládán přes ChatGPT a publikaci sám představoval kolemjdoucím. Byl to samozřejmě autorský záměr: robot řízený umělou inteligencí prezentoval knihu o světě, kde algoritmy a stroje rozhodují, co dostaneme, a přesto je necháváme splynout s naší každodenností, jako by to bylo úplně normální. Některé texty z Hypernormalu vyšly nejdříve jako samostatné eseje právě zde, pod názvy Umírání starého světa a přísliby technofašismu, Odpověď na otázku, zda nás zničí umělá inteligence: Ano nebo Anatomie mizejícího člověka. Smrtelník byl tedy v jistém smyslu platformou, na které se testovalo, zda tato témata oslovují lidi i média mimo úzký okruh technologických nadšenců.
Už dlouho se ví, že děti, které mají doma více knih, jsou chytřejší. Ale možné vysvětlení bylo vždy dvojí: buď knihy samy o sobě zlepšují gramotnost tím, že dítě víc čte — anebo jsou plné domácí knihovny jen příznakem bohatší rodiny, která dítěti poskytuje i vzdělané rodiče, kulturní zázemí a řadu jiných výhod. Knihy pak nejsou příčinou, ale symptomem. Korelace není kauzalita. Až nedávno byla publikována vědecká studie tuto otázku rozsekla. Ukázalo se, že přístup k vlastním knihám má přímý kauzální vliv na gramotnost — bez ohledu na příjem rodiny i vzdělání rodičů. Plná polička knih tedy není příznakem privilegií. Je sama o sobě nástrojem změny. A to velké změny: čtení dlouhých textů v průměru způsobí zlepšení žáka odpovídajícího přibližně polovině až dvěma třetinám roku vzdělávání navíc.
Jak je to možné? Maryanne Wolfová ve své knize Čtenáři, vrať se popisuje, že náš mozek nemá pro čtení vrozený modul. Čtení je kulturně naučená schopnost: mozek si kvůli němu „přepojí“ starší okruhy pro zrak, jazyk, pozornost, paměť, inferenci a emoce. Proto se podle ní může stát, že časté digitální skimování — rychlé přelétávání, skákání mezi odkazy a hledání klíčových slov — posílí jiný čtenářský režim než pomalé hluboké čtení. Její pojem je „bi-literate brain“, tedy mozek schopný dvou čtenářských módů: hlubokého i rychlého digitálního. Dlouhé čtení a fragmentární digitální čtení jsou pro mozek podobně odlišné jako dva naučené jazyky.
Jinými slovy, když čtete dlouhý příběh, filosofický esej nebo obtížnou studii, zapojujete delší pozornost, pracovní paměť, vytváření souvislostí, vnitřní simulaci situací, inferenci, empatii a kritický odstup. Když čtete krátké statusy, titulky, zprávy, notifikace nebo fragmenty, mozek optimalizuje spíš rychlé rozpoznání, filtrování relevance, přeskakování a okamžitou reakci. To jsou různé kognitivní návyky. Dlouhé čtení není jen „více krátkého čtení“. Je to kvalitativně jiný způsob práce mysli. Krátké texty často podporují reaktivní, selektivní a fragmentární pozornost. Dlouhé texty trénují kontinuitu vědomí, trpělivost, schopnost držet nejasnost a postupně budovat význam. Stejně jako při trénování AI velkých jazykových modelů, čtení dlouhých textů nejde ničím nahradit, protože jen takové texty neuronové síti dodávají kontexty. Největší riziko tedy není v tom, že čteme krátké texty, nýbrž že kvůli nim přestaneme umět číst texty dlouhé.
„Kanadský biolog Peter Watts napsal zajímavý sci‑fi román Blindsight. Lidstvo v něm naváže kontakt s inteligentní mimozemskou bytostí. Ta chápe náš jazyk, reaguje, učí se. Ale chybí jí něco, co bychom považovali za samozřejmou součást inteligence – vědomí. Nemá já. Neuvažuje v první osobě. Jako když kamera zachytí obraz, ale nevidí. A přesto jedná. A možná právě proto – efektivněji než lidé. (…) Problém vědomí zůstává nevyřešený, dokud ho nedokážeme objektivně pochopit. A právě to je jeho paradox: vědomí je spojené s emoční zkušeností těla a prostředí. Může inteligenci směrovat, ale není s ní totožné. Vědomí vzniká ve chvíli, kdy se emoce propojí se zakoušejícím já. Aby se z inteligentního systému stal systém vědomý, musí v něm vzniknout vnitřní pocit vlastní existence – emoční vědomí já. Emoce jsou v tomto smyslu jako autonomní orgány duše.“
Úryvek z výborného rozhovoru s jungiánským psychologem Vladem Šolcem o narcismu, hlouposti a naději v temných časech. „Carl Gustav Jung před vypuknutím druhé světové války varoval, že hloupost je imunní vůči moudrosti a logice. A že je vůči zlu buď náchylná, nebo k němu zůstává lhostejná. Dodával také, že hlouposti rozumí každý, zatímco moudrosti jen málokdo. Dietrich Bonhoeffer hloupost považoval dokonce za horší než zlo samotné – právě proto, že je neuchopitelná. Nositel hlouposti si ji sám neuvědomuje. Hloupost je v jádru neschopnost dohlédnout důsledky vlastního jednání. Buddha ji přirovnal ke slepotě.“
Ponořte se do jedné z nejhlubších učebnic života i smrti. Už samotný fakt, že jde o kompletní překlad tohoto starobylého cyklu nauk v češtině, dává velký důvod k zájmu. Tento text vám nabídne detailní popisy posmrtného stavu („bardo“), meditační praxe, která může změnit každodenní zkušenost, a také rady, jak pomoci umírajícím či pozůstalým. Je to průvodce mezi životem a smrtí, mapa vědomí, která čtenáře učí, jak pochopit přechod, nejen ten poslední, ale i všechny malé přechody, které každý den prožíváme. Kniha odhaluje tajemství tibetského buddhismu, popisuje stav „bardo“ – prostor mezi světy – a nabízí klidnou moudrost těm, kdo hledají smíření, i těm, kdo se nebojí dívat pravdě do očí.
V nové syntéze investigativních zjištění, kterou shrnují Roman Badanin a Michail Rubin v knize Sám car, se objevuje obraz Vladimira Putina jako muže, který veřejně hlásá rodinné a konzervativní hodnoty, zatímco v soukromí podle svědectví navštěvoval noční podniky a striptýzové kluby, skrytě udržoval vztahy a jeho manželka Ljudmila si podle vzpomínek blízkých stěžovala na ponižování i fyzické násilí. Text také zmiňuje údajnou nemanželskou dceru Jelizavetu a připomíná, že manželství skončilo až v roce 2013. Tyto detaily vytvářejí ostrý kontrast mezi oficiální fasádou moci a jejím skutečným zákulisím. Jak vypadá každodennost a morální horizont člověka, který může rozkazem, politikou nebo válkou rozhodovat o životech a smrti jiných?
Pražské setkání s Danem Brownem ukázalo, že i autor proslulý bestsellerovými thrillery dokáže překvapit svou schopností otevírat hlubší existenciální otázky. Jeho nový román, který propojuje prvky vědy, mystiky a napětí, posouvá hranice žánru a zároveň vybízí k zamyšlení nad tím, co smrt skutečně znamená. Brownův přístup neukazuje smrt jako definitivní bod, ale jako prahovou zkušenost, která může mít nečekané pokračování. Výrok „něco se po smrti děje“ v Brownově podání nepůsobí jako efektní marketingová zkratka, ale jako podnět k filosofické reflexi. Román Tajemství všech tajemství překračuje hranice literární fikce a stává se nástrojem k debatě o vztahu mezi vědomím, vírou a racionalitou. V románu se Praha neobjevuje jen jako kulisa, ale jako město, jehož historická vrstva a symbolika spoluutvářejí význam samotného příběhu.
Petr Laštovka se ve své knize Umřel jsem, ale už je mi líp nebojí otevřeně mluvit o své zkušenosti s rakovinou a klinickou smrtí – a to s nečekaným nadhledem a humorem. Přestože umírání označuje za strašlivé, smrt samotnou vykresluje jako nečekaně příjemnou a barevnou. Laštovkův příběh ukazuje, jak se s vážnou nemocí dá bojovat nejen tělem, ale i duchem – a jak může smrt paradoxně vrhnout nové světlo na to, co je v životě skutečně důležité. Jeho otevřenost boří tabu kolem umírání a ukazuje, že i v těch nejtemnějších chvílích je možné najít něco lidského a krásného.
Po statečném boji se zákeřnou nemocí nás opustil ve věku 41 let Albrecht Smuten – talentovaný umělec a tvůrce, který dal život komiksovým kočkám Pac & Pussy, temným stripům Terapie masem i knize Kokoti z reklamky, jež s břitkým humorem odhaluje zákulisí marketingu. O své nemoci mluvil otevřeně, s typickou ironií, humorem a nadhledem, jaký měl jen on v knize Kapitán Chemo. Odešel tak poměrně mladý člověk plný humoru, nápadů a energie, který se nebál zábavně a s nadhledem psát o svém boji se smrtelnou nemocí. Více se dočtete v článku na CNN Prima News.
Blanka Hašková se věnuje především vlasovému designu, zároveň je však autorkou knihy Smrti naproti, kde téma smrti přibližuje empaticky z pohledu svých zkušeností s umíráním blízkých. „Pokud se kniha stane pomocníkem vám všem, kteří se odhodláte vést rozhovor o posledních věcech lidských sami se sebou i se svými blízkými, budu ráda,“ říká ke knize na jejím webu. V rozhovoru pro DVTV vysvětluje důvody, proč se knihu rozhodla napsat.
Belgický spisovatel Dimitri Verhulst v rozhovoru mluví o své nejnovější novele „Mít a být“, kde se hlavní postava po smrti ocitá v očistci. V příběhu musí postava znovu prožít svůj život stejně, což Verhulst vnímá jako ztrátu svobody. Autor zdůrazňuje, že nemá jasné názory na posmrtný život ani náboženské přesvědčení. Radí, že nejlepší je žít svůj život, pečovat o druhé a milovat. „V nejlepším případě se pletu,“ říká autor románu o posrmtném životě.
