Je apokalypsa blízko? Muž jménem Mojžíš, hebrejsky Moše, sestoupil z hory Sinaj a našel nevěrné, kterak se zlatému teleti klaní – i nařídil pobít ty modláře. Takto byli mamonáři smeteni v Bibli, na stejném místě se však nyní „vyrojili“ noví. Na jednom z nejposvátnějších míst světa buduje Egypt luxusní turistický resort, což budí kontroverze a vášně. Beduíni byli dokonce nuceni vynést těla z hrobů na hřbitově, aby uvolnili místo novému parkovišti.
Ve Spojených státech zemře na komplikace spojené s těhotenstvím a porodem podstatně více žen než v jiných vyspělých zemích – 19 úmrtí na 100 000 živě narozených dětí, zatímco v Kanadě, Spojeném království či Jižní Koreji je toto číslo méně než poloviční. Alarmující je především skutečnost, že většině těchto tragédií lze předejít. Jedná se především o selhání systému, nedostatek porodnické péče v některých regionech, strukturální nerovnosti a také podcenění standardizace zdravotnických postupů. Amerika se tak ocitá v paradoxní pozici: disponuje špičkovou medicínou i technologiemi, a přesto v otázce bezpečného mateřství oproti jiným zemím zaostává.
Na vojenské přehlídce v Pekingu věnované 80. výročí konce druhé světové války zachytily neztlumené mikrofony soukromou debatu mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a čínským vůdcem Si Ťin‑pingem. Místo diplomatických frázi totiž probrali poněkud neobvyklé téma: možnost dosáhnout nesmrtelnosti díky pokrokům v biotechnologiích, které umožňují neustálé transplantace orgánů, a prý dokonce prodloužení lidského života až na 150 let. Je fascinující, že nejmocnější lidé planety neplánují jen geopolitické aliance. To, co působí jako úryvek z dystopického románu, připomíná, jak chutná moc.
Japonské úřady zveřejnily působivé video vytvořené umělou inteligencí, které simuluje výbuch sopky Fudži a během několika hodin promění Tokio v město zakryté popelem. S cílem zvýšit připravenost obyvatel video ukazuje, jak by sopečný popel mohl ochromit dopravu, zásobování potravinami či energií a způsobit dlouhodobé zdravotní komplikace. I když experti i vládní úřady zdůrazňují, že žádné bezprostřední nebezpečí neexistuje, video slouží jako preventivní nástroj, který má motivovat obyvatele, aby byli připraveni na krizové situace. Zároveň ukazuje sílu vizuální komunikace v katastrofickém scénáři. Jak by na podobné „preventivní video“ asi reagovali Češi?
Estonský psycholog Andres Käosaar se věnuje výzkumu toho, co se stane s lidskou psychikou, když je dlouhodobě uzavřena v extrémních podmínkách, ať už jde o polární stanici v Antarktidě, mise NASA nebo budoucí lety do vesmíru. Na světě je jen hrstka odborníků, kteří se zaměřují na tuto tzv. „vesmírnou psychologii“. Käosaar nesbírá jen data z deníků účastníků polárních misí, kteří popisují měsíce izolace a emocionální napětí. Aby pochopil, co izolace skutečně dělá s lidskou psychikou, rozhodl se tyto podmínky testovat i na sobě. „Pokud se neshodnete na tom, co je přijatelné chování, stačí maličkost a vztahy se začnou hroutit,“ říká. Jeho cílem není jen akademický výzkum – chce zjistit, jaké strategie umožní lidem přežít v prostředí, kde není úniku, a tím připravit půdu pro budoucí vesmírné mise. Můžete být profesionálové, mít výcvik, ale když s někým strávíte osm měsíců bez možnosti odejít, začne se ozývat úplně jiná psychika,“ dodává Käosaar. Proto se účastní polárních expedic i extrémních experimentů – aby věděl, co se stane, když člověk a tým projdou dlouhodobou zkouškou. Jeho výzkum nekončí na ledových pláních. V prosinci se vydá s třemi společníky na veslici přes Atlantik – bez předchozích zkušeností s plavbou. Čtyřicet dní budou veslovat střídavě po dvou, čelit horku, vlhku a nekonečnému horizontu. „Je to pro mě osobní vesmírná mise,“ vysvětluje. Záměr je jasný: simulovat prostředí, kde není možnost úniku, a hledat, jak v něm udržet spolupráci a duševní rovnováhu. „Kdybych měl tu možnost, letěl bych do vesmíru hned zítra,“ říká.
Horní komora slovinského parlamentu zablokovala zákon, který by umožnil asistovanou sebevraždu. Přestože poslanci návrh dříve schválili (psali jsme zde). V zemi, kde se téměř dvě třetiny obyvatel identifikují jako katolíci se o tématu začaly vést emotivní diskuse. Přitom 55 % Slovinců vyjádřila podporu legalizaci asistované sebevraždy v celorepublikovém referendu, které předcházelo odhlasování zákona v parlamentu. Zákon sice pacientům umožňuje ukončit život v případě nevyléčitelného utrpení, nicméně explicitně se nejedná o eutanazii. Lékař neprovádí ukončení života, pacient aplikuje účinnou látku sám.
V Rusku se rozšířil velmi děsivý trend. Smlouvu s armádou podepisuje značný počet osob ve velmi pokročilém věku. Ne proto, že by museli, ale proto, že mají tak mizernou životní úroveň, že v „hrdinské smrti za vlast“ vidí jednoduchý způsob, jak zajistit lepší budoucnost pro svá vnoučata. Jeden z ruských blogerů k tomu nedávno napsal: „Chci se vyjádřit k těm, kteří nemají co ztratit, kterým je 50 let a více, kteří strávili polovinu života pitím alkoholu. Ostatní spolubojovníci a velitelé s mnohými z nich mluvili a ptali se jich: proč tam jdete, jste přece, zjednodušeně řečeno, přítěží a nedokážete ujít ani 100 metrů! Odpověď je až zarážející: říkají, že chtějí zanechat peníze svým rodinám! Je to dobře, nebo špatně? Je dobře, že myslí na své rodiny, ale je špatné, že nechápou, že kvůli nim mohou umřít normální chlapi, kteří jsou s nimi ve stejné útočné skupině. Evakuační týmy už teď umírají při pokusech dostat zraněné ven. Ale mám spoustu otázek nejen pro ně, ale i pro ty, kteří je v první řadě rekrutují a přidělují je nejen kamkoli, ale rovnou na frontovou linii útoku! Aby se mohlo hlásat, že jste naverbovali dostatek dobrovolníků?“ Pokud takový člověk padne na frontě, měla by jeho rodina dostat od státu kompenzaci ve výši 5 miliónů rublů (1,31 mil. Kč). Jak ale víme ze mnoha jiných zdrojů, to se často neděje: Velitelé nahlásí padlé jako „pohřešované“ nebo zajaté, a zajistí tak, že rodina nedostane nic.
Nezanechat sms nebo dopis na rozloučenou, ale prostě beze slova jednou večer zavřít za sebou dveře a zmizet. V Japonsku pro to mají slovo: jōhatsu, což znamená doslova „vypaření“. Označuje lidi, kteří se rozhodnou nechat zmizet svou existenci, aniž by zemřeli. Odejdou ze života rodiny, přátel, kolegů a nenechají žádnou stopu. Neděje se to jen ojediněle. Každý rok se v zemi ztratí 80 tisíc lidí, kteří se už nikdy neobjeví. Motivy? Dluhy, nezvladatelné pracovní tlaky, domácí násilí, ztráta tváře, stud, někdy prostě nechuť pokračovat v životě, který jim byl přidělen. V japonské společnosti, kde je selhání těžko odpustitelné a kde ostuda padá nejen na jednotlivce, ale i na rodinu, je pro některé jōhatsu únikovou cestou, jak z tohoto rámce vystoupit. Existují i speciální noční stěhovací agentury, yonige-ya, které s tím pomáhájí. Přijedou za tmy, sbalí váš život do krabic, vymažou digitální stopy a odvezou vás pryč. Žádné otázky, žádné vysvětlování. Jen nový začátek na jiném místě… Téma jōhatsu se nedávno dostalo i na filmová plátna. Dokument Johatsu: Into Thin Air režisérů Andrease Hartmanna a Araty Moriho sleduje Saitu, majitelku jedné z těchto agentur, a několik příběhů lidí, kteří se rozhodli zmizet. Nečekejte senzaci ani detektivní pátrání po ztracených lidech, ale chladně realistický pohled na fenomén, který balancuje mezi zoufalstvím a osvobozením.
Frane Selak, chorvatský učitel hudby, se stal známým díky sérii mimořádně nepravděpodobných událostí, při nichž opakovaně unikl smrti. V roce 1962 přežil vykolejení vlaku, který skončil v ledové řece, o rok později pád z letadla bez padáku, při němž dopadl do balíku sena a přežil jako jediný. V následujících letech čelil například havárii autobusu, automobilovým nehodám, požáru vozu či pádu z horského svahu a pokaždé vyvázl s minimálním zraněním. Ve věku 73 let mu štěstí přineslo i finanční obrat. Při své první účasti v loterii vyhrál částku odpovídající zhruba 20 milionům korun. Za výhru si pořídil dva domy a loď, zbytek daroval rodině a přátelům.
Dalajlama prohlásil během oslav svých 90. narozenin (popřát mu přijel poblahopřát i český prezident Petr Pavel), že doufá, že bude žít ještě dalších 30–40 let, tedy až do věku 130 let. Cítí se podle svých slov požehnán Avalokitéšvarou – bódhisattvou soucitu – a je odhodlaný dál sloužit lidem Tibetu. Z exilu v Indii, kde žije od roku 1959 po útěku před čínskou okupací, vzkazuje, že i navzdory životním zklamáním má stále sílu a vůli pokračovat. Dalajlama zároveň potvrdil, že po jeho smrti bude tradice reinkarnací pokračovat. Výlučné právo volby jeho nástupce má podle něj jeho vlastní nadace Gaden Phodrang Trust, nikoli čínská vláda, která se tuto roli snaží získat. Pro duchovního vůdce, který často mluví o pomíjivosti a cyklu zrození a smrti, není dlouhověkost jen biologickým cílem, ale i snahou, jak udržet živé poselství o nenásilí a soucitu ve světě, který se rychle mění.
