České i evropské řeky mizí před očima a odhalují dna, kterých se roky nikdo nedotkl. Podle zprávy OSN z letošního března je to jeden z viditelných projevů toho, čemu se říká vodní bankrot. To znamená, že spotřeba a vyčerpávání sladkovodních zdrojů trvale předbíhá rychlost, jakou se příroda stihne obnovit. Slovo „krize“ už podle autorů zprávy nestačí k popisu toho, co se děje, protože nejde o dočasný výkyv, ale o strukturální stav, ve kterém svět dlouhodobě žije nad poměry. Přes dvě miliardy lidí dnes nemají doma přístup k bezpečně spravované pitné vodě a přes tři a půl miliardy postrádá odpovídající hygienické zázemí.
Studie zveřejněná letos v lednu v časopise Nature Geoscience jde ještě dál a varuje, že bez zásadní změny ve způsobu, jakým s vodou nakládáme, by do roku 2100 mohlo čelit vážnému nedostatku vody až 62 procent světové populace. Voda se přitom podle analytiků čím dál víc stává i geopolitickým rizikem, loni bylo zaznamenáno přes čtyři sta konfliktních událostí spojených s vodou po celém světě, o osmnáct procent víc než rok předtím. Evropská vedra posledních týdnů, vysychající Dunaj i Rýn, odstavené jaderné elektrárny na vodních tocích, to všechno tak není izolovaná meteorologická anomálie, ale viditelný symptom mnohem většího posunu. Voda jako samozřejmá danost, přestává být samozřejmá.
Lékař a publicista Dhruv Khullar v recenzi pro New Yorker otevírá otázku, jestli věda o dlouhověkosti vůbec stojí na pevných základech. Vychází ze dvou nových knih, které si paradoxně protiřečí v tónu, ale shodují se v podstatě. Tou první je Morbid od vědce Saula Justina Newmana, který dostal Ig Nobelovu cenu, což je satirické ocenění udílené na Harvardu za výzkum, jenž nejdřív rozesměje a pak přiměje k zamyšlení. Tady je to konkrétně za práci zpochybňující data o nejstarších lidech planety. Tou druhou je Eat Your Ice Cream od lékaře a bioetika Ezekiela Emanuela, který si stěžuje na to, čemu říká wellness průmyslový komplex, tedy záplavu drahých a často zbytečných biohackerských rad.
Khullar svou recenzi otevírá příběhem Jiroemona Kimury, který zemřel v roce 2013 jako podle záznamů nejstarší muž v dějinách, ve věku 116 let. Jeho smrt tehdy vyvolala vlnu článků o tajemství extrémní dlouhověkosti, tentokrát prý za tím stálo jedení menších porcí jídla. Jenže když se Newman podíval na Kimurovy školní záznamy blíž, zjistil, že má hned několik různých dokladů o ukončení základní školy, s daty, která si navzájem neodpovídají. Newmanova teze je nekompromisní. Takzvané Modré zóny, tedy regiony jako japonská Okinawa, italská Sardinie nebo řecká Ikaria, proslulé neobvykle vysokým počtem stoletých obyvatel, podle něj ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistují v podobě, v jaké je znají čtenáři popularizačních knih a diváci dokumentů. Demografická data, na kterých byla tahle image dlouho postavená, jsou podle Newmana prostě chybná, často kvůli špatné evidenci narození, záměně identit nebo přímo podvodům kolem vyplácení důchodů. Jinými slovy, řada nejstarších lidí planety možná nikdy nebyla tak stará, jak se tvrdilo.
Emanuelova kniha jde jiným směrem, ale míří ke stejnému bodu. Místo desítek doplňků, drahých vyšetření a přísných protokolů nabízí šest jednoduchých, důkazy podložených návyků a otevřeně říká, že honba za co nejdelším životem by neměla být soutěží. Khullar k tomu ve své recenzi dodává trefnou poznámku, totiž že nepotřebujeme nacházet nové a složité způsoby, jak prodloužit život. Stačí investovat do zdravotnictví, snížit znečištění, stavět města, kde se dá chodit pěšky, budovat bezpečná veřejná prostranství, dostupné bydlení a omezit kouření. Obě knihy tak z různých stran míří ke stejnému závěru, který rezonuje i s tím, o čem jsme tu psali už dřív u Bryana Johnsona nebo u longevity klinik: čím dramatičtější a exotičtější slib dlouhověkosti někdo nabízí, tím větší je šance, že za ním nestojí tvrdá data, ale jen snaha o dobrý příběh. A tvrdá data, jak se ukazuje i u samotných nejstarších lidí planety, občas rozhodí i základní kontrola školních vysvědčení.
Dnešním dnem, 5. srpna, vstupuje v New Yorku v platnost zákon Medical Aid in Dying Act, který guvernérka Kathy Hochul podepsala letos v únoru. Podle newyorského ministerstva zdravotnictví umožňuje dospělým obyvatelům státu s nevyléčitelnou nemocí a předpokládanou délkou dožití do šesti měsíců požádat o předepsání smrtící látky, kterou si sami podají. USA nemají v této věci žádný federální zákon, každý stát si o asistovaném umírání rozhoduje sám, a New York se tak stává čtrnáctou americkou jurisdikcí, kde je něco takového legální, vedle Washingtonu D.C. a států jako Oregon, Kalifornie, Colorado, Havaj, New Jersey nebo Vermont.
I v rámci samotného New Yorku ale zákon nebude fungovat automaticky všude stejně. Účast je pro jednotlivé lékaře i zdravotnická zařízení dobrovolná, takže dostupnost se bude lišit nemocnice od nemocnice, podle toho, kdo se rozhodne službu poskytovat. Hlavní otázkou příštích měsíců nebude, jestli je zákon legální, ale jestli bude v praxi vůbec dostupný tam, kde pacient skutečně je. Cesta k zákonu o asistovaném umírání nebyla krátká, podobné návrhy newyorský zákonodárný sbor projednával přes deset let, než letos konečně prošly.
Generální tajemník OSN António Guterres varoval, že sílící klimatický jev El Niño, který by letos nebo příští rok mohl dosáhnout rekordní intenzity, zvyšuje riziko dalších extrémů počasí na planetě, jež už teď zažívá léto plné rekordních veder, ničivých požárů a tisíců úmrtí způsobených horkem. Podle něj se svět kombinací přirozeného jevu a probíhající klimatické změny dostává do „neprobádaného území“. Není to abstraktní varování, dá se ověřit i za naším oknem, Morava a Slezsko v pondělí zaznamenaly nejteplejší den v historii měření a dnešek by měl podle předpovědi přinést první čtyřicítku na Moravě vůbec. Stále platí, že kdo má klimatizaci, stinné bydlení a možnost zpomalit, přečká vedra v pohodě. Kdo pracuje venku nebo v rozpálené hale takovou možnost nemusí mít.
El Niño samo o sobě podle Guterrese není příčinou klimatické krize, jeho účinky se ale sčítají s dlouhodobým oteplováním ze spalování fosilních paliv, a v kombinaci s ním by mohly roky 2026 nebo 2027 vytvořit nový rekord nejteplejšího roku v historii. Guterres proto vyzval vlády, ať zavedou lepší varovné systémy, dostupnější chlazení ve městech a bezpečnější podmínky pro lidi pracující v horku, a hlavně ať přestanou brát každou vlnu veder jako izolovanou tragédii, ale jako součást jednoho pokračujícího problému. Otázka, jak se naučit s vedrem žít, tak nabývá na naléhavosti. Adaptace přestává být úkolem pro vzdálenou budoucnost a stává se prioritou už na příští léto.
Ve věku 81 let zemřel německý anatom Gunther von Hagens, přezdívaný Doktor Smrt. Proslavil se jako vynálezce plastinace, metody, při níž se voda a tuk v lidských tkáních nahrazují silikonem a pryskyřicí. Díky tomu dokázal zachovat skutečná lidská těla a vystavovat je v pohybu, při sportu, v zamyšlení, během sexu i s viditelnými následky nemocí. Jeho výstavy navštívily po celém světě miliony lidí. Jedni v nich viděli výjimečnou lekci anatomie a připomínku vlastní smrtelnosti. Druzí cirkus se zemřelými, který překročil hranici lidské důstojnosti.
Von Hagens proměnil mrtvé tělo z něčeho ukrytého v márnici v objekt veřejný. Znal staré anatomické atlasy, takže pokračoval v jejich stylu a dal společnosti možnost dívat se na to, co se běžně schovává pod oblečení, pod zem a za dveře pitevny. Kontroverze provázely nejen způsob vystavování těl, ale také otázky jejich původu a souhlasu zemřelých. Sám anatom tvrdil, že preparáty pocházely od dobrovolných dárců. Jeho posledním exponátem se má stát on sám. Rodina oznámila, že respektuje jeho přání a poskytne jeho tělo k plastinaci. Muž, který celý život ukazoval smrt bez závoje, tak možná ani po smrti neopustí výstavní sál.
Po dlouhých právních tahanicích se konečně otevřela možnost uvést od 18. září fantastickou filmovou adaptaci Mistra a Markétky v kinech v USA. Režisér Michael Lockshin (dlouhý a nesmírně zajímavý rozhovor s ním jsme přinesli zde) zažil při natáčení „nezfilmovatelné klasiky“ tolik podivných zážitků a situací, že prakticky změnil názor na fungování reality. „Dělal jsem film o tom, jak jsou umění a realita propojeny. A pak jsem to sám prožil. Jako by se budoucnost přizpůsobovala mému filmu.“ Bulgakovova kniha o cenzuře umění byla v Rusku desítky let cenzurována. Následně to samé před pár lety postihlo i film, který se však mezitím stačil stát v Rusku senzací a účast na projekci se stala asi posledním veřejným masovým protestem proti současnému režimu. Následně se ukázalo, že kvůli kuriozním právním důvodům není možné uvést film do kin v USA, protože slavný herec Johnny Depp chtěl Mistra a Markétku v angličtině jako první natočit sám a měl pocit, že práva na adaptaci světové klasiky vlastní on. „Bylo třeba vytrvat, všechno kolem tohoto mého filmu je jedna velká zkouška,“ napsal nám včera Michael Lockshin. A my mu v září přejeme úspěch, protože dílo, na kterém si vylámaly zuby režiséři jako Roman Polanski, Federico Fellini, Terry Gilliam nebo Baz Luhrmann, dokázal dotáhnout do brilantního konce. Navíc začal být obsah filmu kuriozně nesmírně aktuální i pro současnou politickou realitu v USA. Respektive geopolitickou realitu v celém světě.
Čínští vědci nabídli rodičům šestileté dívky naději, že pomocí experimentální genové terapie opraví jedinou chybu v její DNA. Zákrok měl být prvním svého druhu, který cíleně upraví genetickou informaci přímo v lidském mozku. Dívka se však stala jedinou účastnicí klinické studie a pouhých sedm dní po terapii zemřela. Nemocnice ani výzkumný tým její smrt veřejně nepřiznaly a neuvedly ji dokonce ani v pozdější studii o stejné metodě.
Podle oslovených odborníků lékaři rodičům dostatečně nevysvětlili rizika, přehlédli varovné výsledky pokusů na zvířatech a pokračovali, přestože věděli, že šance na úspěch je malá. Příběh, který měl být oslavou moderní medicíny, se tak změnil v ukázku toho, co se stane, když vědecké ambice předběhnou etiku. Genetické nástroje možná dokážou přepisovat DNA, ale nesmějí přepsat základní pravidlo medicíny, že člověk není laboratorní materiál a jeho smrt není nepohodlný údaj, který lze jednoduše vymazat.
Americký technologický milionář a biohacker Bryan Johnson oznámil, že se nechal naklonovat. Nejde však o skutečné dítě ani lidskou kopii rostoucí ve zkumavce. Z jeho krve vědci získali buňky, které pomocí takzvaných Yamanakových faktorů přeprogramovali do embryonálního stavu. Takto vytvořené indukované kmenové buňky se mohou teoreticky proměnit v různé druhy tkání. Johnson jim říká „baby Bryan“ a tvrdí, že by na nich mohl testovat léčbu, získávat mladé buňky a v budoucnu z nich pěstovat náhradní orgány, které by jeho tělo díky shodné DNA nemuselo odmítnout.
Johnson svou nejnovější cestu za biologickou nesmrtelností představil krátce poté, co mu lékaři diagnostikovali autoimunitní gastritidu. Z nevyléčitelného onemocnění udělal další kapitolu svého projektu proti stárnutí a technologii označuje za budoucnost obnovy lidského těla. Odborníci však jeho slova výrazně mírní. Vytvoření vlastních kmenových buněk není totéž jako naklonování člověka a medicína zatím neumí spolehlivě vypěstovat plně funkční lidské orgány připravené k transplantaci.
Francouzský parlament ve středu definitivně schválil zákon umožňující asistovanou sebevraždu, když se pro vyslovilo 291 poslanců proti 241 a 29 se zdrželo. Smrtící látku si bude moci pacient podat sám, a pokud toho fyzicky nebude schopen, udělá to za něj lékař nebo zdravotní sestra. Zákon se týká pouze dospělých Francouzů nebo rezidentů, kteří trpí vážnou a nevyléčitelnou nemocí v pokročilé či terminální fázi a jsou schopni svobodně a vědomě vyjádřit svou vůli. Žádost musí posoudit alespoň dva lékaři a další zdravotník, a i po schválení má pacient minimálně dva dny na rozmyšlenou, než své rozhodnutí potvrdí.
Cesta k zákonu nebyla přímočará, dolní komora nakonec přehlasovala zamítavé stanovisko horní komory, a boj ještě nekončí. Premiér Sébastien Lecornu i předseda Senátu Gérard Larcher už oznámili, že se obrátí na Ústavní radu, francouzskou obdobu ústavního soudu, která by mohla rozhodnout v polovině srpna. Debata přitom společnost dlouhodobě štěpí stejně jako všude jinde, zastánci mluví o právu na důstojnou smrt bez zbytečného utrpení, odpůrci z řad části lékařů i katolické církve varují, že by k tomuto kroku mohli být dotlačeni i ti nejzranitelnější. Veřejnost je ale při tom všem jednoznačná, únorový průzkum agentury Ifop ukázal podporu 84 procent Francouzů.
Emise oxidu uhličitého loni ve Spojených státech vyskočily o 3,2 procent, což je po letech, kdy americké emise spíš klesaly, prudký obrat. A protože se v Číně, největším znečišťovateli světa, růst emisí téměř zastavil, připadla loni na Ameriku polovina celého globálního nárůstu. Podle statistické ročenky Energetického institutu za tím stojí kombinace rostoucí spotřeby elektřiny a nečekaného návratu k uhlí, jehož výroba v USA skočila o třináct procent.
Hlavním tahounem té spotřeby jsou datacentra pro umělou inteligenci. Spojené státy dnes spotřebují zhruba čtyřicet procent veškeré elektřiny, kterou datacentra na světě spolykají, a jejich hlad roste rychleji, než stačí přibývat čisté zdroje. Solární energie sice v zemi loni vzrostla o 28 procent, ale v absolutních číslech tento přírůstek pohltila obří poptávka a zbytek dorovnaly staré uhelné elektrárny, které Trumpova administrativa nutí zůstat v provozu, zatímco velké větrné a solární projekty blokuje.
Je důležité dodat, že jeden rok ještě nedělá trend a že celý skok nárůstu emisí nelze svést jen na datacentra. Přesto je to výmluvný obraz doby. Zatímco svět se pracně snaží odklonit od fosilních paliv, nová technologie, která má být revoluční, roztáčí spotřebu energie tak, že kvůli ní jsou potřeba zastaralé uhelné elektrárny. Umělá inteligence tedy spíš připomíná, že každý slib pokroku má i svůj špinavý účet, který někdo (planeta) musí zaplatit.
