Asistovaná smrt (MAID – Medical Aid In Dying) má obvykle formu eutanázie (smrtelný prostředek podává třetí osoba) nebo asistovaného sebeusmrcení (pacient činí smrtelný úkon sám).
Francouzský parlament ve středu definitivně schválil zákon umožňující asistovanou sebevraždu, když se pro vyslovilo 291 poslanců proti 241 a 29 se zdrželo. Smrtící látku si bude moci pacient podat sám, a pokud toho fyzicky nebude schopen, udělá to za něj lékař nebo zdravotní sestra. Zákon se týká pouze dospělých Francouzů nebo rezidentů, kteří trpí vážnou a nevyléčitelnou nemocí v pokročilé či terminální fázi a jsou schopni svobodně a vědomě vyjádřit svou vůli. Žádost musí posoudit alespoň dva lékaři a další zdravotník, a i po schválení má pacient minimálně dva dny na rozmyšlenou, než své rozhodnutí potvrdí.
Cesta k zákonu nebyla přímočará, dolní komora nakonec přehlasovala zamítavé stanovisko horní komory, a boj ještě nekončí. Premiér Sébastien Lecornu i předseda Senátu Gérard Larcher už oznámili, že se obrátí na Ústavní radu, francouzskou obdobu ústavního soudu, která by mohla rozhodnout v polovině srpna. Debata přitom společnost dlouhodobě štěpí stejně jako všude jinde, zastánci mluví o právu na důstojnou smrt bez zbytečného utrpení, odpůrci z řad části lékařů i katolické církve varují, že by k tomuto kroku mohli být dotlačeni i ti nejzranitelnější. Veřejnost je ale při tom všem jednoznačná, únorový průzkum agentury Ifop ukázal podporu 84 procent Francouzů.
V Nizozemsku poprvé v historii podstoupilo eutanázii dítě mladší dvanácti let. Stalo se tak už loni, na veřejnost se ale případ dostal teprve teď, když o něm promluvila ministryně zdravotnictví Sophie Hermansová. Dítě bylo nevyléčitelně nemocné, jeho přesný věk známý není. Nizozemsko od roku 2024 umožňuje po dohodě s rodiči ukončit život dětí ve věku od jednoho do dvanácti let, které trpí nesnesitelně a bez naděje na zlepšení. Do té doby byla eutanázie možná jen u novorozenců nebo u dětí starších dvanácti let. Lékař k ní navíc smí přistoupit pouze tehdy, pokud utrpení nelze nijak odstranit a zároveň se předpokládá, že dítě brzy zemře. Dřív v takové situaci zbývala jen paliativní péče, případně možnost přestat dítěti podávat stravu a tekutiny a nechat ho takto odejít, což mohlo trvat dlouhé dny i déle.
Švýcarská spolková rada schválila v polovině června změnu zdravotnické legislativy, díky níž bude od ledna 2027 povinné zdravotní pojištění hradit větší část nákladů na specializovanou paliativní péči. Cílem je, aby lidé v terminálním stádiu nemoci nemuseli za péči o dobré umírání platit vysoké částky, ať už chtějí dožít doma, nebo ve specializovaném ošetřovatelském zařízení. Dosud totiž tento typ péče spadal pod běžné úhrady, které na něj nestačily, takže rozdíl nesli sami nemocní a jejich rodiny. A šlo o poměrně vysoké částky.
Nově proto pojišťovna pokryje větší díl nákladů a zároveň se zastropuje, kolik smí pacient za den zaplatit ze svého. Jde zatím o přechodné opatření, které má platit do roku 2032, kdy Švýcarsko plánuje zavést jednotný systém financování zdravotní péče. Nejde tedy o úplnou revoluci, přesto je to pozitivní signál ze strany státu, který pomáhá odstranit finanční zátěž spojenou s důstojným odchodem.
Zdravotní výbor Senátu schválil a doporučil plénu ke schválení novelu o rozhodování na konci života, kterou připravila senátorka a lékařka MUDr. Věra Procházková. Zákon by lidem v terminální fázi života dal právní rámec pro důstojné rozhodování o vlastním odchodu, včetně možnosti asistované smrti za jasně daných podmínek. Inspirací je lucemburský zákon, jeden z nejpřísněji nastavených v Evropě. Smrtelník téma sleduje od začátku. Procházková byla hostem našeho podcastu a v loňském roce jsme spolu s Procházkovou uspořádali na toto téma konferenci v Senátu.
V Ostravě byla letos uvedena divadelní inscenace BŮH od Ferdinanda von Schiracha a nejde jen o další obyčejné divadelní drama. Na jevišti stojí osmasedmdesátiletý architekt Richard Gärtner, fyzicky zdravý muž, který po smrti manželky ztratil chuť dál žít. Chce odejít ze života s pomocí lékaře a diváci mají rozhodnout, jestli na to má mít právo. Divadlo tím dostává do sálu otázku, která se obvykle schovává za zavřenými dveřmi nemocnic, soudů a rodinných rozhovorů. Kde končí ochrana života a kde začíná právo člověka říct, že už nechce pokračovat?
Právě v tom je celý příběh silný. Není postavený na jednoduchém soucitu s těžce nemocným člověkem, ale na mnohem nepohodlnější situaci. Gärtner neumírá na rakovinu ani neleží v posledním stádiu nemoci. Je sám, starý, zlomený a přesvědčený, že jeho život už pro něj nemá smysl. V Ostravě se podle článku na ČT24 pro Gärtnerovo právo na asistovaný odchod vyslovilo zhruba 55 procent hlasujících. Smrt sice není anketa, ale zároveň se jí jako společnost nemůžeme donekonečna vyhýbat.
Příběh pětadvacetileté Noelie Castillo Ramosové ze Španělska patří k těm, které posouvají debatu o eutanazii a asistovaném sebeusmrcení do nejnáročnějších etických rovin. Její život se zásadně změnil v roce 2022 po brutálním hromadném znásilnění, po němž trpěla těžkými psychickými následky a po pokusu o sebevraždu zůstala ochrnutá. Po letech léčby a zhoršujícího se psychického stavu se rozhodla využít zákonné možnosti asistované smrti, kterou Španělsko umožňuje i v případech dlouhodobého a nesnesitelného utrpení.
Podle dostupných informací mladá žena dnes eutanazii skutečně podstoupila, čímž se její případ uzavřel nejen jako osobní tragédie, ale i jako výrazný moment v širší společenské debatě. Může být psychické utrpení vnímáno stejně závažně jako to fyzické a jaké místo v takových rozhodnutích zaujímá stát, lékaři i samotný člověk? Tento případ nenabízí jednoznačné odpovědi, ale ukazuje, jak složité a mnohovrstevnaté je dnes uvažování o konci života v evropském kontextu.
Nizozemsko patří dlouhodobě mezi země s nejliberálnějším přístupem k eutanazii, který je právně ukotvený a podléhá přesně definovaným podmínkám. V posledních letech se však debata posouvá i do oblasti pacientů s duševním onemocněním, včetně mladších věkových skupin. Jak popisuje The Atlantic, nizozemský psychiatr Menno Oosterhoff se specializuje na pacienty s těžkými psychickými obtížemi a v některých případech asistuje i při rozhodnutí o ukončení života. Za jakých okolností lze psychické utrpení považovat za dlouhodobě neřešitelné a jak nastavit proces posuzování tak, aby odpovídal jak medicínským, tak právním standardům? To je velmi složitá otázka. Současná praxe je vázána na přísné procedurální podmínky, včetně opakovaného posouzení nezávislými odborníky a potvrzení, že pacientovo rozhodnutí je dobrovolné a informované. Přesto se diskuze rozšiřuje o další dimenze, například o dostupnost specializované péče nebo roli lékařů při posuzování těchto žádostí. Případy mladších pacientů zároveň přinášejí specifické otázky spojené s věkem, vývojem osobnosti a dlouhodobou prognózou.
Australský lékař Philip Nitschke, zakladatel Exit International, posouvá debatu o konci života do úplně nové roviny. Jeho zařízení Sarco pod, 3D tištěná kapsle využívající dusík k navození hypoxie, by mohla podle něj zcela odstranit potřebu lékařů jako strážců smrti. Nitschke otevřeně říká, že o způsobilosti člověka zemřít by v budoucnu nemuseli rozhodovat psychiatři, ale umělá inteligence, která dokáže posoudit mentální stav bez lidského zásahu, což je poměrně kontroverzní a odvážné tvrzení.
Jeho projekt „Sarco Pod“ se navíc dále vyvíjí. Nová verze tzv. „double podu“ (někdy označovaná jako Double Dutch) má umožnit společný odchod dvou lidí najednou, přičemž zařízení se aktivuje pouze tehdy, pokud oba současně potvrdí své rozhodnutí. Součástí systému má být i AI test, který nahradí klasické psychiatrické posouzení, a po jehož splnění se zařízení na omezenou dobu zpřístupní. Celý koncept tak posouvá smrt z osobního aktu do technologického procesu řízeného pravidly, softwarem a schvalovacím mechanismem. Je ale náš svět vůbec připraven svěřit takto důležité rozhodnutí umělé inteligenci?
Senát přes výhrady části svých členů připustil uzákonění možnosti, aby lékaři nemuseli udržovat nevyléčitelně nemocného pacienta při životě za každou cenu.
Rozhovor filozofa Stanislava Komárka v pořadu Spotlight na Aktuálně.cz otevírá téma asistovaného sebeusmrcení způsobem, který se vyhýbá moralizování. Stanislav Komárek vychází z osobní zkušenosti a imaginace vlastního stáří v institucionální péči bez autonomie a důstojnosti a právě touto cestou vstupuje do úvahy o tom, zda má moderní společnost právo a zároveň povinnost umožnit jednotlivci rozhodovat o vlastním konci. Nejedná se o provokaci, ale o filozofický test hranic svobody, soucitu a odpovědnosti v době, kdy medicína dokáže život prodlužovat, nikoli však vždy naplňovat jeho smysl.
Argumentace Stanislava Komárka se přirozeně dotýká širšího evropského kontextu, v němž je asistované sebeusmrcení nebo eutanazie v některých zemích legálně ukotvena a přísně regulována. Například Švýcarsko, Rakousko nebo Nizozemsko ukazují, že právní rámec může existovat bez toho, aby vedl k plošné banalizaci smrti nebo k oslabení ochrany zranitelných skupin. Česká republika se zatím nachází ve fázi váhavé diskuse, kde se střetává obava ze zneužití s rostoucím důrazem na autonomii pacienta.
Rozhovor tak zapadá do odborné a společenské debaty o konci života, která zahrnuje bioetiku, právo, medicínu i sociologii. Výzkumy i zahraniční zkušenosti ukazují, že otázka asistovaného sebeusmrcení a eutanazie není jen o smrti, ale především o kvalitě života, dostupnosti paliativní péče a o tom, zda společnost dokáže rozlišovat mezi svobodným rozhodnutím a tlakem okolí. Úvaha poukazuje na to, že odmítání tohoto tématu neznamená ochranu života, ale často jen odsouvání nepohodlných otázek.
