Asistovaná smrt (MAID – Medical Aid In Dying) má obvykle formu eutanázie (smrtelný prostředek podává třetí osoba) nebo asistovaného sebeusmrcení (pacient činí smrtelný úkon sám).
V Ostravě byla letos uvedena divadelní inscenace BŮH od Ferdinanda von Schiracha a nejde jen o další obyčejné divadelní drama. Na jevišti stojí osmasedmdesátiletý architekt Richard Gärtner, fyzicky zdravý muž, který po smrti manželky ztratil chuť dál žít. Chce odejít ze života s pomocí lékaře a diváci mají rozhodnout, jestli na to má mít právo. Divadlo tím dostává do sálu otázku, která se obvykle schovává za zavřenými dveřmi nemocnic, soudů a rodinných rozhovorů. Kde končí ochrana života a kde začíná právo člověka říct, že už nechce pokračovat?
Právě v tom je celý příběh silný. Není postavený na jednoduchém soucitu s těžce nemocným člověkem, ale na mnohem nepohodlnější situaci. Gärtner neumírá na rakovinu ani neleží v posledním stádiu nemoci. Je sám, starý, zlomený a přesvědčený, že jeho život už pro něj nemá smysl. V Ostravě se podle článku na ČT24 pro Gärtnerovo právo na asistovaný odchod vyslovilo zhruba 55 procent hlasujících. Smrt sice není anketa, ale zároveň se jí jako společnost nemůžeme donekonečna vyhýbat.
Příběh pětadvacetileté Noelie Castillo Ramosové ze Španělska patří k těm, které posouvají debatu o eutanazii a asistovaném sebeusmrcení do nejnáročnějších etických rovin. Její život se zásadně změnil v roce 2022 po brutálním hromadném znásilnění, po němž trpěla těžkými psychickými následky a po pokusu o sebevraždu zůstala ochrnutá. Po letech léčby a zhoršujícího se psychického stavu se rozhodla využít zákonné možnosti asistované smrti, kterou Španělsko umožňuje i v případech dlouhodobého a nesnesitelného utrpení.
Podle dostupných informací mladá žena dnes eutanazii skutečně podstoupila, čímž se její případ uzavřel nejen jako osobní tragédie, ale i jako výrazný moment v širší společenské debatě. Může být psychické utrpení vnímáno stejně závažně jako to fyzické a jaké místo v takových rozhodnutích zaujímá stát, lékaři i samotný člověk? Tento případ nenabízí jednoznačné odpovědi, ale ukazuje, jak složité a mnohovrstevnaté je dnes uvažování o konci života v evropském kontextu.
Nizozemsko patří dlouhodobě mezi země s nejliberálnějším přístupem k eutanazii, který je právně ukotvený a podléhá přesně definovaným podmínkám. V posledních letech se však debata posouvá i do oblasti pacientů s duševním onemocněním, včetně mladších věkových skupin. Jak popisuje The Atlantic, nizozemský psychiatr Menno Oosterhoff se specializuje na pacienty s těžkými psychickými obtížemi a v některých případech asistuje i při rozhodnutí o ukončení života. Za jakých okolností lze psychické utrpení považovat za dlouhodobě neřešitelné a jak nastavit proces posuzování tak, aby odpovídal jak medicínským, tak právním standardům? To je velmi složitá otázka. Současná praxe je vázána na přísné procedurální podmínky, včetně opakovaného posouzení nezávislými odborníky a potvrzení, že pacientovo rozhodnutí je dobrovolné a informované. Přesto se diskuze rozšiřuje o další dimenze, například o dostupnost specializované péče nebo roli lékařů při posuzování těchto žádostí. Případy mladších pacientů zároveň přinášejí specifické otázky spojené s věkem, vývojem osobnosti a dlouhodobou prognózou.
Australský lékař Philip Nitschke, zakladatel Exit International, posouvá debatu o konci života do úplně nové roviny. Jeho zařízení Sarco pod, 3D tištěná kapsle využívající dusík k navození hypoxie, by mohla podle něj zcela odstranit potřebu lékařů jako strážců smrti. Nitschke otevřeně říká, že o způsobilosti člověka zemřít by v budoucnu nemuseli rozhodovat psychiatři, ale umělá inteligence, která dokáže posoudit mentální stav bez lidského zásahu, což je poměrně kontroverzní a odvážné tvrzení.
Jeho projekt „Sarco Pod“ se navíc dále vyvíjí. Nová verze tzv. „double podu“ (někdy označovaná jako Double Dutch) má umožnit společný odchod dvou lidí najednou, přičemž zařízení se aktivuje pouze tehdy, pokud oba současně potvrdí své rozhodnutí. Součástí systému má být i AI test, který nahradí klasické psychiatrické posouzení, a po jehož splnění se zařízení na omezenou dobu zpřístupní. Celý koncept tak posouvá smrt z osobního aktu do technologického procesu řízeného pravidly, softwarem a schvalovacím mechanismem. Je ale náš svět vůbec připraven svěřit takto důležité rozhodnutí umělé inteligenci?
Senát přes výhrady části svých členů připustil uzákonění možnosti, aby lékaři nemuseli udržovat nevyléčitelně nemocného pacienta při životě za každou cenu.
Rozhovor filozofa Stanislava Komárka v pořadu Spotlight na Aktuálně.cz otevírá téma asistovaného sebeusmrcení způsobem, který se vyhýbá moralizování. Stanislav Komárek vychází z osobní zkušenosti a imaginace vlastního stáří v institucionální péči bez autonomie a důstojnosti a právě touto cestou vstupuje do úvahy o tom, zda má moderní společnost právo a zároveň povinnost umožnit jednotlivci rozhodovat o vlastním konci. Nejedná se o provokaci, ale o filozofický test hranic svobody, soucitu a odpovědnosti v době, kdy medicína dokáže život prodlužovat, nikoli však vždy naplňovat jeho smysl.
Argumentace Stanislava Komárka se přirozeně dotýká širšího evropského kontextu, v němž je asistované sebeusmrcení nebo eutanazie v některých zemích legálně ukotvena a přísně regulována. Například Švýcarsko, Rakousko nebo Nizozemsko ukazují, že právní rámec může existovat bez toho, aby vedl k plošné banalizaci smrti nebo k oslabení ochrany zranitelných skupin. Česká republika se zatím nachází ve fázi váhavé diskuse, kde se střetává obava ze zneužití s rostoucím důrazem na autonomii pacienta.
Rozhovor tak zapadá do odborné a společenské debaty o konci života, která zahrnuje bioetiku, právo, medicínu i sociologii. Výzkumy i zahraniční zkušenosti ukazují, že otázka asistovaného sebeusmrcení a eutanazie není jen o smrti, ale především o kvalitě života, dostupnosti paliativní péče a o tom, zda společnost dokáže rozlišovat mezi svobodným rozhodnutím a tlakem okolí. Úvaha poukazuje na to, že odmítání tohoto tématu neznamená ochranu života, ale často jen odsouvání nepohodlných otázek.
Ludwig Minelli, zakladatel švýcarské organizace Dignitas, v sobotu ve věku 92 let podstoupil asistovanou sebevraždu – přesně tu možnost, kterou jeho organizace poskytuje lidem trpícím nevyléčitelnými nemocemi. Minelli, který založil jedno z nejznámějších center umožňujících důstojné ukončení života, využil nakonec stejnou cestu, jakou umožnil dalším lidem. Tím uzavřel kruh své vlastní životní filozofie, že možnost rozhodnout o konci života má být svobodnou volbou.
V neděli se ve Slovinsku v referendu hlasovalo o tom, jestli mají mít těžce nemocní dospělí právo rozhodnout o vlastním odchodu ze světa. Těsná většina voličů řekla ne. Podle výsledků odmítlo zákon o asistovaném umírání zhruba 53 % hlasujících, pro bylo asi 47 %, účast se pohybovala kolem 41 %. Zákon přitom parlament schválil už v létě a navazoval na loňské nezávazné referendum, v němž se veřejnost k legalizaci přikláněla. Norma měla umožnit asistované umírání dospělým, kteří jsou při smyslech, trpí nesnesitelnou bolestí bez naděje na zlepšení a projdou schválením dvěma lékaři a povinnou konzultací; šlo o tzv. self-administered model, kdy si pacient sám vezme předepsanou látku, a zákon se výslovně nevztahoval na lidi s duševním onemocněním. Podporovala ho liberální vláda premiéra Roberta Goloba, která v něm viděla řešení lidské důstojnosti, práv a osobní volby. Proti se stavěla silná koalice konzervativních iniciativ, části lékařských sdružení a katolické církve. Jejich tahounem byl aktivista a pravicový politik Aleš Primc, který po oznámení výsledků mluvil o vítězství kultury života nad kultem smrti. Odpůrci argumentovali tím, že norma je v rozporu s ústavou a že stát má místo asistované sebevraždy investovat do paliativní péče a podpory rodin a že by legalizace otevřela prostor k tlaku na nemocné, seniory a zranitelné.
Uruguay se stala první zemí Latinské Ameriky, která zákonem legalizovala eutanazii. Nová legislativa umožňuje dospělým pacientům v terminálním stadiu nevyléčitelné nemoci požádat o důstojné ukončení života, pokud jejich utrpení nelze jinak zmírnit. Žádost musí potvrdit dva nezávislí lékaři nebo odborná komise, čímž má být zaručeno, že rozhodnutí není unáhlené ani zneužitelné. Zákon se vztahuje nejen na občany, ale i na dlouhodobé rezidenty země. Schválení vyvolalo širokou debatu v regionu, kde stále převládá silný vliv katolické církve a konzervativních hodnot. Uruguay tímto krokem opět potvrdila svou pověst liberální společnosti, která se nebojí otevírat témata, jež jiné země považují za tabu. V zemi, která už dříve legalizovala manželství osob stejného pohlaví, marihuanu i interrupce, je eutanazie vnímána jako další krok směrem k plné autonomii člověka nad vlastním životem i jeho koncem.
Britská herečka Ruth Posnerová a její manžel Michael dobrovolně ukončili svůj život na klinice ve Švýcarsku. Příbuzní prý dostali zprávu až po jejich smrti. Ruth bylo 96 let, Michaelovi 97. V e-mailu, který zaslali svým blízkým, uvedli, že jejich rozhodnutí bylo společné, že je nikdo nenutil, a že „bude radost, když si je pozdravíte na druhé straně“. Ani jeden netrpěl smrtelnou chorobou — oba uváděli, že je opouští zrak, sluch i síla. Nemohli si představit život jeden bez druhého. Ruth Posnerová se narodila ve Varšavě, během druhé světové války přežila útěk z ghetta a později se prosadila jako herečka a tanečnice v Británii. S Michaelem se vzali v roce 1950 a po 75 letech společného soužití se rozhodli odejít bok po boku.
