Asistovaná smrt (MAID – Medical Aid In Dying) má obvykle formu eutanázie (smrtelný prostředek podává třetí osoba) nebo asistovaného sebeusmrcení (pacient činí smrtelný úkon sám).
Senátorka za hnutí ANO Věra Procházková představila návrh zákona, který by za přísně stanovených podmínek umožnil legalizaci eutanazie v České republice. Podle její představy by se tento akt týkal výhradně svéprávných dospělých osob s nevyléčitelným onemocněním, které opakovaně a vědomě vyjádří své přání ukončit život. Žádost by musela být notářsky ověřena a mohla by být kdykoli odvolána. Zákon by také kladl důraz na posouzení zdravotního stavu a respekt k lidské důstojnosti. Senátorka Věra Procházková doufá, že se návrh podaří znovu otevřít po sněmovních volbách. Téma zůstává politicky i společensky citlivé. Podporu návrhu vyjadřují také Piráti, kteří s Procházkovou spolupracovali již na předchozí verzi zákona z roku 2020. Naopak KDU-ČSL, SPD i Motoristé sobě se k možnosti legislativní úpravy staví odmítavě.
Téma eutanazie se v Česku začíná promítat i do předvolebních programů. Zatímco hnutí STAN ji výslovně podporuje, KDU-ČSL ji odmítá a její zastánce označuje za „koalici smrti“. Pro eutanazii se staví také Piráti, kteří už v roce 2020 předložili návrh zákona spolu s nynější senátorkou za ANO Věrou Procházkovou. Ta tento postoj zastává i nadále. Většina politických stran však zůstává v postoji nejednotná a opatrná. „Otázka by neměla být úplně politická, ale spíše otázkou uvažování o možnosti vlastního rozhodování o konci života,“ upozorňuje odborník na bioetiku Adam Doležal v článku pro Seznam Zprávy. Ačkoli je eutanazie v Česku nadále nelegální, řada lidí již dnes hledá cesty, jak ukončit život důstojně na vlastní žádost, ať už v zahraničí, nebo prostřednictvím informací dostupných online.
Podstoupil Ozzy eutanazii? Legenda Ozzy Osbourne z kapely Black Sabbath, přezdívaný princ temnot, zemřel 22. července 2025 ve věku 76 let, krátce po svém závěrečném koncertu v Birminghamu. Kromě nekonečných kondolencí a vzpomínek se na sociálních sítích spustila lavina spekulací: někteří fanoušci na platformách X, Reddit i Facebook tvrdí, že závěrečný koncert Back to the Beginning možná sloužil jako promyšlené rozloučení. Nebo dokonce jako součást plánu asistované sebevraždy ve Švýcarsku. Tyto domněnky se opírají o dřívější prohlášení Ozzyho a jeho manželky Sharon, týkající se zhoršujícího se zdravotního stavu zpěváka, který bojoval s Parkinsonovou chorobou. Oba uvedli, že pokud by se Ozzyho stav zhoršil a on ztratil důstojnost, neváhali by odjet do Švýcarska využít možnosti asistovaného sebeusmrcení (psali jsme také na Smrtelníku). Sharon tehdy v rozhovorech otevřeně popsala, že nemá smysl zůstat „uvězněn“ v těle, které už nefunguje. Když se proto po Ozzyho smrti objevily záběry a vzpomínky na jeho závěrečný koncert v Birminghamu, mnozí v nich četli víc než jen hudební tečku. Jeho vystoupení působilo jako slavnostní odchod: Ozzy sedící na trůnu, obklopený hudbou, přáteli a fanoušky, s úsměvem i vědomím, že se loučí. Na platformách jako X a Reddit se rychle objevily komentáře typu: „Ozzy splnil svůj plán eutanazie a rozlučkový koncert byl jeho vlastní pohřeb. Nic nemůže být víc metal.“ Přestože neexistuje žádné potvrzení a rodina ústy dcery Kelly Osbourne tyto spekulace odmítla, poslední okamžiky metalové legendy blíže nepopisovala. Pro fanoušky, kteří roky sledovali Ozzyho otevřenost k tématu smrti a v poslední době i k rozhodování o vlastním konci, má verze o plánovaném závěrečném defilé zvláštní přitažlivost. Představa, že se legenda sama stala režisérem svého posledního aktu, je sama o sobě příběhem, který zapadá do mytologie metalu.
Zatímco britský parlament projednává návrh zákona o asistovaném umírání, The Guardian přináší silnou vizuální výpověď těch, kterých se téma týká nejvíce – lidí s nevyléčitelnou diagnózou. Nejde o anonymní čísla, ale o konkrétní tváře, příběhy a hlasy těch, kteří vědí, že jejich čas je omezený. Fotografie terminálně nemocných pacientů doprovázené jejich osobními příběhy a důvody, proč podporují právo rozhodnout o vlastním konci, dávají jinak abstraktní debatě lidskou tvář a naléhavost. Pod heslem „My body. My death. My decision.“ požadují tito lidé nejen důstojnost, ale i kontrolu nad posledními okamžiky života.
Zdeněk Bárta v článku na médium.cz ostře kritizuje europoslance Zdechovského za šíření lživých demagogií, když tvrdí, že zastánci eutanazie chtějí „zabíjet psychicky rozhozené děti“. Podle Bárty jde o čistě fiktivní výmysl. Neexistuje žádný zákon ani připravovaný návrh, který by eutanazii umožňoval čtrnáctiletým mladistvým trpícím psychickou krizí. Připomíná, že jedinou zmínkou o možnosti eutanazie u mladších pacientů byla hypotetická reflexe poslankyně Šebelové, která uvažovala o tom, že pokud by zavedení eutanazie u dospělých proběhlo, mohlo by se časem uvažovat i o mladších. Bárta rovněž upozorňuje, že eutanazie je v debatě vedena především jako možnost pro nevyléčitelně nemocné dospělé pacienty, či v krajních případech i smrtelně nemocné děti, nikoli mladé lidi s psychickými obtížemi.
Slovinsko se v pátek 18. července 2025 připojilo k zemím jako Austrálie, Kanada, Nizozemsko a schválilo zákon umožňující asistovanou smrt. Parlament rozhodl 50 hlasy pro, 34 poslanců bylo proti a tři se zdrželi. Nový zákon, který má vstoupit v platnost během několika měsíců, umožní nevyléčitelně nemocným dospělým pacientům trpícím nesnesitelným utrpením, aby s lékařskou asistencí (ale vlastní aplikací látky) ukončili svůj život. Před tím musí být vyčerpané všechny možnosti léčby, a posouzení provedou dva lékaři. Přijetí zákona předcházelo neformální referendum v červnu 2024, kdy 55 % hlasujících podpořilo zavedení práva na asistované umírání. Slovinsko se zároveň stalo historicky první bývalou zemí východního bloku, která legalizovala asistované sebeusmrcení.
V předvolebním programu Starostů a nezávislých je vepsán bod týkající se legalizace eutanazie. Stínová ministryně zdravotnictví Michaela Šebelová za STAN v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje detaily dobrovolného ukončení života. Tuto možnost nejdříve zavedla pro lidi, kteří v terminální fázi nemoci trpí tělesnou bolestí. „Zpočátku bych to povolila jen dospělým. Teprve až bychom si to vyzkoušeli v praxi a nabrali nějaké zkušenosti, začala bych uvažovat o mladších pacientech,“ říká Šebelová, a jako mezní věk zmínňuje 14 let, protože podle občanského zákoníku mohou děti od tohoto věku samy rozhodovat o zdravotní péči, například o očkování.
Global Wellness Institute identifikoval pět klíčových trendů, které zásadně mění náš pohled na konec života. Prvním z nich je Medical Aid in Dying (MAID), tedy lékařsky asistované umírání, které se rychle rozšiřuje ve Spojených státech, vyvolává debaty ve Velké Británii a posouvá právní hranice také v Latinské Americe. Druhým výrazným fenoménem je vzestup end-of-life doul, nemedicínských průvodkyň, které stojí po boku umírajících a poskytují jim i jejich rodinám citlivou emocionální podporu. Ta se ukazuje jako cenný doplněk k formální péči lékařů a domácích pečovatelů. Třetí trend představuje psychedelická péče na konci života, která využívá psilocybin, ketamin či MDMA k léčbě úzkosti a existenciálního strachu, přičemž klinické studie uvádějí až 80% úlevu od těchto obtíží. Stále větší prostor získávají také rituály truchlení a retreaty, jež propojují kulturní moudrost s terapeutickou komunitní podporou. Pátým trendem jsou komunitní deathcare programy, které navrhují, aby péče o umírající probíhala více lokálně s důrazem na důstojnost, sdílení a návrat tradičních přístupů do našeho moderního života.
Ústavní soud zamítl stížnost invalidního důchodce Petra Bartheldiho, který se u české justice domáhal práva na eutanazii. Bartheldi utrpěl po dopravní nehodě těžké zranění páteře a žádal, aby soudy uznaly jeho právo na asistovanou smrt jako součást práva na lidskou důstojnost. Podle něj mu současný stav znemožňuje vést plnohodnotný život a způsobuje mu nepřiměřené utrpení. Soud ale rozhodl, že český právní řád eutanazii ani asistovanou sebevraždu neumožňuje. Zvažovali jsme právo na možnost svobodně se rozhodnout o svém životě a jeho konci a rovněž jsme uvažovali o právu na život, které zohledňuje i povinnost státu život chránit. Zvažovali jsme i otázku duševního a fyzického stavu stěžovatele a došli jsme k závěru, že jeho zdravotní omezení je přiměřené ve vztahu k právu na ochranu života,“ uvedla soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová. Jinými slovy, i nadále bude jakákoli forma eutanazie v ČR kvalifikována jako vražda či napomáhání k sebevraždě.
Debata o asistované sebevraždě se u nás i jinde obvykle točí kolem etiky, práva a medicínských protokolů. Méně často se však stočí k tomu, co se děje mezi dvěma lidmi ve chvíli, kdy se jeden rozhodne odejít a druhý mu s tím chce pomoci. Právě tento opomíjený rozměr, který bychom mohli nazvat posledním vztahem, rozebírá čerstvě vydaný text německých autorů Thomase Reustera a Floriana Brunse v prestižním časopise Nature. Autoři se ptají, co se vlastně odehrává v okamžiku a těsně poté, kdy člověk vyřkne slova „Chci umřít. Pomoz mi s tím.“ Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Pomocník – většinou mluvíme o lékaři, autoři však záměrně používají slovo pomocník, protože jde o osobu se svým svědomím, pohledem na svět a vlastními pochybnostmi, která se sama svobodně rozhoduje, zda vůbec pomůže – není pouhým pasivním nástrojem, který jen splní cizí přání. Pomocník zároveň otevírá prostor pro proměnu celého rozhodnutí. Z filosofického pohledu – od Kanta přes Levinase až po Gadamera – je vztah mezi člověkem, který žádá o pomoc se smrtí, a jeho pomocníkem jedním z nejniternějších dialogů, jaké můžeme zažít. V tomto rozhovoru je přítomna svoboda i zranitelnost, jistota i pochybnost. Možná proto asistovaná sebevražda není nikdy jen technický akt, ale spíše křehký příběh, jehož konec se může změnit i ve chvíli, kdy se zdá být všechno rozhodnuto. Reuster a Bruns zároveň zdůrazňují, že do hry mohou vstoupit prvky nevyzpytatelnosti – lidské slovo, dotek, pohled –, které mohou změnit konečné rozhodnutí. Pomocník totiž nenese jen břemeno praktického výkonu, ale i morální a emoční zátěž, kterou společnost často přehlíží. Asistovaná sebevražda proto není jen medicínský úkon, ale otevřený proces, v němž se setkávají dvě bytosti, a který se může vyvíjet do poslední chvíle.
