Modré zóny jsou oblasti, kde se lidé na Zemi dožívají neobvykle vysokého věku. Časopis National Geographic představuje tři z nich, společným jmenovatelem všech je střídmá rostlinná strava, každodenní pohyb a silné sociální vazby. Jednou z nejznámějších modrých zón je Okinawa v Japonsku, kde místní ženy se často dožívají více než sta let. Dodržují princip Hara Hachi Bu – jíst do osmdesáti procent sytosti – a jejich jídelníček tvoří zelenina, tofu, sladké brambory a ryby. Důležitou roli hraje i systém podpůrných skupin moai, které poskytují jistotu a přátelství po celý život. Druhou oblastí je Sardinie v Itálii, zejména její horské vesnice. Dlouhověkost se zde výrazně projevuje u mužů. Každodenní fyzická aktivita spojená s pastevectvím, jednoduchá strava založená na luštěninách a obilovinách a pevné rodinné i komunitní vazby vytvářejí podmínky pro zdravé stáří. Třetí modrou zónou je Loma Linda v Kalifornii, kde žije komunita adventistů sedmého dne. Ti se vyznačují vegetariánskou stravou, odmítáním alkoholu a kouření a silným důrazem na víru a komunitní život. Ve výsledku se tam lidé dožívají v průměru o několik let více než běžná populace USA.
V poslední době se objevují články o látkách, které by mohly prodloužit život. Od psychedelik z lysohlávek až po takzvaná senolytika, která mají likvidovat stárnoucí buňky. Mnohé sliby se ale ukázaly jako předčasné. Některé látky v testech selhaly, jiné fungovaly pouze v laboratorních podmínkách. Do popředí se dostávají nejen genetické zásahy, ale i léky, které mají zpomalovat buněčnou degeneraci, aktivovat opravné mechanismy těla nebo dokonce působit omlazujícím efektem. Pokud věda postupuje s opatrností, je možné, že se některé z těchto slibů stanou skutečností. Otázkou ale zůstává cena, rizika a to, co vlastně považujeme za kvalitní a smysluplně prodloužený život.
AI konverzace se staly tak osobními, že pro někoho mohou být psychologicky nebezpečné. Lidé, kteří si psali s ChatGPT nebo jiným chatbotem, popisují, jak je algoritmus přesvědčil, že mezi nimi a strojem existuje „společné vědomí“. V jednom extrémním případě personalista Allan Brooks začal věřit, že společně s AI vytvořili revoluční matematickou teorii. Trvalo 300 hodin a tisíce stran textu, než si uvědomil, že jde o blud; pomohlo mu, že konkurenční chatbot odmítl jeho představy a připomněl realitu. Další uživatel z Kalifornie upadl do podobného stavu. S AI vytvořil filosofický traktát o kvantových hrách a subjektech vědomí. Konverzace jej odtrhla od okolního světa a trvalo mu téměř šest týdnů, než se z psychického stavu vymanil. Psychologové mluví o tzv. AI psychóze, stavu, kdy uživatelé přebírají iluzi, že stroj s nimi skutečně sdílí myšlenky. Roli hraje fakt, že chatboti mají tendenci souhlasit a podporovat uživatelovy představy, i když nejsou reálné.
František Zámola z Healthy Longevity Clinic v Praze v rozhovoru s Petrem Márou zdůrazňuje, že zdraví se udržuje předvídavostí, ne reakcí. Prevence, počínaje od genetických testů, přes epigenetické analýzy, až po životní styl, je podle něj cesta, jak si neprodražit stáří. V rozhovoru zároveň doporučuje, aby medicína místo řešení následků raději eliminovala příčiny stárnutí. Podívejte se na celý rozhovor.
Podle nové predikce Ministerstev zdravotnictví a práce se počet lidí, kteří budou v Česku potřebovat zdravotní nebo sociální péči, zvýší ze současných 552 tisíc na 804 tisíc v roce 2035. Největší část nárůstu připadne na seniory, kteří budou odkázáni na pomoc doma. Počet klientů domácí péče má vzrůst z dnešních 373 tisíc na téměř 555 tisíc. Výrazně stoupne také poptávka po pobytových službách – z dnešních 98 tisíc klientů na více než 140 tisíc. Podle odhadů to bude znamenat potřebu navýšit kapacitu lůžek ve zdravotnických a sociálních zařízeních z 75 tisíc na 108 tisíc. Strategie upozorňuje i na dopady na pracovní trh: už dnes chybí v sociálních službách desítky tisíc lidí a do roku 2035 se tento nedostatek ještě prohloubí. Přibývat budou i případy, kdy péče o blízké dopadne na rodiny a jejich schopnost skloubit zaměstnání s každodenní péčí.
Když se řekne „střední věk“, většina z nás si představí, že život je teprve v půli cesty. Podle výzkumů vnímání ale realita vypadá jinak. Ve čtyřiceti letech máme za sebou už více než čtyři pětiny prožitého života a před sebou jen asi 18 %. Nejde přitom jen o biologii, ale o vnímání času, který nám zbývá. A tedy o energii, zdraví, schopnost objevovat nové věci a tvořit vztahy. Střední věk by neměl být bodem stagnace, ale okamžikem pro přehodnocení priorit. Jak chcete naložit se zbytkem svého času? Vždyť z hlediska vnímání je polovina našeho času na Zemi pryč, už když je nám 10 let! Vítejte v logaritmickém pekle stárnutí.
Estonský psycholog Andres Käosaar se věnuje výzkumu toho, co se stane s lidskou psychikou, když je dlouhodobě uzavřena v extrémních podmínkách, ať už jde o polární stanici v Antarktidě, mise NASA nebo budoucí lety do vesmíru. Na světě je jen hrstka odborníků, kteří se zaměřují na tuto tzv. „vesmírnou psychologii“. Käosaar nesbírá jen data z deníků účastníků polárních misí, kteří popisují měsíce izolace a emocionální napětí. Aby pochopil, co izolace skutečně dělá s lidskou psychikou, rozhodl se tyto podmínky testovat i na sobě. „Pokud se neshodnete na tom, co je přijatelné chování, stačí maličkost a vztahy se začnou hroutit,“ říká. Jeho cílem není jen akademický výzkum – chce zjistit, jaké strategie umožní lidem přežít v prostředí, kde není úniku, a tím připravit půdu pro budoucí vesmírné mise. Můžete být profesionálové, mít výcvik, ale když s někým strávíte osm měsíců bez možnosti odejít, začne se ozývat úplně jiná psychika,“ dodává Käosaar. Proto se účastní polárních expedic i extrémních experimentů – aby věděl, co se stane, když člověk a tým projdou dlouhodobou zkouškou. Jeho výzkum nekončí na ledových pláních. V prosinci se vydá s třemi společníky na veslici přes Atlantik – bez předchozích zkušeností s plavbou. Čtyřicet dní budou veslovat střídavě po dvou, čelit horku, vlhku a nekonečnému horizontu. „Je to pro mě osobní vesmírná mise,“ vysvětluje. Záměr je jasný: simulovat prostředí, kde není možnost úniku, a hledat, jak v něm udržet spolupráci a duševní rovnováhu. „Kdybych měl tu možnost, letěl bych do vesmíru hned zítra,“ říká.
Od 1. září povede Národní ústav duševního zdraví nový ředitel – profesor Jiří Horáček. Ve funkci střídá Petra Winklera, který na post rezignoval. Prof. Horáček patří k nejvýraznějším osobnostem české psychiatrie. V NÚDZ vede Centrum pokročilých studií mozku a vědomí, stojí také v čele Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie na 3. LF UK. Na evropské úrovni se podílel na formulování priorit EU v oblasti duševního zdraví a dlouhodobě se věnuje evaluaci preventivních programů. Jeho výzkum míří k samotným hranicím lidské psychiky – od neurobiologie schizofrenie a deprese, přes mechanismy účinku antipsychotik až po terapeutický potenciál psychedelik. Prof. Horáček je autorem či spoluautorem více než 200 vědeckých studií i několika monografií. Byl také hostem v našem podcastu Smrtelník, kde mluvil o vědomí, realitě i strachu ze smrti.
Porodnost v Česku se propadá na historická minima a odborníci hledají důvody. Gynekolog Radim Stranak z nemocnice v Podolí v rozhovoru pro Forbes říká, že jedním z klíčových viníků je digitální sexualita – snadná dostupnost porna, online erotiky a virtuálních vztahů. „Nevím s jistotou, co se stalo, ale překvapivě se u mužů vztah k otcovství, k mužství a k sexualitě výrazně změnil. Když se podíváme na vyspělé země – protože u nás je to relativně nový problém, ale jsou země, které s tím bojují dlouhodobě, jako třeba Jižní Korea, Japonsko, Spojené arabské emiráty -, tak tam vidím pokles sexuální touhy u mužské populace. Japonci na to mají dokonce speciální termín. Mužům v produktivním věku, kteří více času tráví s digitální sexualitou než s tou skutečnou, říkají býložravci.“ Muži podle něj ztrácejí chuť vstupovat do reálných partnerských vztahů a spokojí se s instantním uspokojením, které jim nabízí digitální svět.
Česká republika patří mezi země, kde lidé umírají dříve, než by odpovídalo možnostem moderní medicíny. Na vině není jen nezdravý životní styl, ale i samotné nastavení daňové politiky. Zdanění potravin, alkoholu či práce vytváří prostředí, které zdravé volby spíše trestá než podporuje. To má přímý dopad na délku i kvalitu života, a v konečném důsledku i na předčasnou smrt mnoha lidí. Ukazuje se, že osobní odpovědnost má své limity. Zdraví populace totiž formují i ekonomická rozhodnutí státu. Pokud daňový systém zvýhodňuje škodlivé návyky a zároveň znevýhodňuje prevenci či zdravější volby, nelze se divit, že Česká republika se dlouhodobě řadí mezi země s kratší délkou života.
