Moderní longevity kultura proměnila péči o tělo v nekonečný projekt řízený čísly. Sledujeme spánek, tep, počet kroků, glukózu, regeneraci i teplotu v ložnici a každou odchylku vnímáme jako selhání, které je potřeba opravit. Článek „Optimalizujeme se k smrti“ od legendárního tvůrce špičkových destilátů Martina Žufánka upozorňuje na paradox této posedlosti. Ve snaze žít co nejdéle začínáme žít jako pacienti, přestože jsme zdraví. Místo aby technologie sloužily člověku, člověk se podřizuje grafům a skóre, která z běžného dne dělají laboratorní experiment. Technologie mohou být užitečným pomocníkem, problém ale nastává ve chvíli, když začnou určovat, zda jsme svůj den strávili správně. Zdraví se potom přestává chápat jako schopnost žít (tedy naplno prožívat proud různorodých zkušeností) a fungovat i mimo ideální podmínky.
Text zároveň míří na rychle rostoucí průmysl dlouhověkosti, který ze strachu ze stárnutí a smrti vytvořil mimořádně výnosný obchod. Chytré hodinky, testy, doplňky stravy, předplatné a drahé programy slibují delší a kvalitnější život, ale často jen převádějí základní doporučení do podoby produktu. Přitom dlouhodobé výzkumy opakovaně ukazují, že pro dlouhý život nejsou rozhodující jen dokonale vyrovnané hodnoty v aplikaci, ale především kvalitní vztahy, pohyb, přiměřenost a smysluplně strávený čas. Chvíle, které stojí za to skutečně žít.
Nejnovějším trendem v longevity byznysu není další klinika ani předplatné, ale adresa. Bydlení samo se stává produktem, který slibuje delší život. Ukázkovým příkladem je newyorský luxusní projekt One High Line, jehož developeři pronajali pět pater komerčních prostor společnosti Atria, jednomu z hráčů odvětví dlouhověkosti. Ta svým členům za zhruba 20 až 75 tisíc dolarů ročně nabízí pokročilou diagnostiku od celotělové magnetické rezonance přes genetický screening až po detailní zobrazování srdce. Nejžádanějším vybavením prémiové rezidence tak přestal být bazén na střeše nebo restaurace s michelinským šéfkuchařem a stal se jím celotělový sken.
Atria není výstřelek, ale špička rychle rostoucího trhu. První kliniku otevřela už v roce 2022 v budově 432 Park na newyorské Billionaires‘ Row a od té doby přibyly pobočky v Palm Beach, Beverly Hills, Miami i Menlo Parku. Její šéf Alan Tisch to shrnuje příznačně, totiž že restaurací a kaváren už má New York dost a opravdovým odlišovacím prvkem je dnes centrum zdraví a dlouhověkosti. Podle Philipa Newmana ze společnosti Longevity.Technology dnes po světě funguje kolem tří set padesáti longevity klinik, které slučují celotělové skeny, sledování biomarkerů a personalizovanou medicínu do jednoho předplatného, přičemž model se teprve začíná stěhovat do rezidencí, fitness center a telemedicíny, protože, jak Newman bez okolků dodává, na udržování lidí déle naživu se dají vydělat slušné peníze.
Bohatí ostatně utráceli za zdraví odjakživa, dříve jezdili do lázní, později si platili osobní trenéry a lékaře, kteří jim prodávali víc času a pozornosti. Longevity jako součást nemovitosti neprodává jen lepší péči, ale také tichou separaci. Ovšem, jak jsme nedávno psali, nejbohatší Američané v průměru umírají dříve než nejchudší Evropané, protože o průměrné délce života nerozhoduje ani tak privátní MRI jako dostupná zdravotní péče, nižší míra stresu a podporující stát.
Vědci popsali nový způsob, jak přesněji sledovat biologické stárnutí organismu. Studie publikovaná v časopise Nature vychází z dat tisíců jedinců a ukazuje, že změny v genové aktivitě mohou pomoci odhadnout biologický věk u laboratorních zvířat, primátů i lidí. Nejedná se o předpověď konkrétního data smrti, ale o analýzu molekulárních změn, které doprovázejí stárnutí organismu. U lidí navíc výsledky souvisejí také s rizikem úmrtí.
Chronologický věk říká, jak dlouho člověk žije, zatímco biologický věk lépe popisuje, v jakém stavu jsou jeho buňky a tkáně. Studie je důležitá hlavně tím, že ukazuje stárnutí jako měřitelný biologický proces, který lze sledovat přes konkrétní změny v buňkách. V budoucnu může být tato metoda využitelná při testování léčebných postupů, preventivních intervencí a výzkumu mechanismů, které rozhodují o kvalitě a délce života.
Nejbohatší Američané umírají dříve než nejchudší Evropané. Američan z jednoho procenta, který si platí tu nejdražší péči a investuje do prodloužení života prémiovým způsobem, má statisticky kratší život než průměrný Evropan, který každý den konzumuje klobásy. Tak zní závěr výzkumu 73 000 lidí ve věku 50 až 85 let napříč USA a Evropou publikovaného v New England Journal of Medicine.
Výzkumníci rozdělili lidi do čtyř majetkových skupin a porovnali míru mortality. Ve všech čtyřech skupinách umírali Američané dříve než jejich evropské protějšky. Nejchudší Evropané v Německu, Francii nebo Nizozemsku přitom vykazovali nižší míru úmrtnosti než nejbohatší Američané. Být bohatý sice snižuje riziko úmrtí o čtyřicet procent, ale tento bonus má v USA menší hodnotu než kdekoli jinde. Vysvětlení, ke kterému výzkumníci dospěli, není překvapivé, jen politicky nepohodlné: zdravotní péče. Většina Evropanů neodkládá návštěvu lékaře proto, že si ji nemůže dovolit, a rozhodující roli hraje také míra stresu a to, jak dobře nebo špatně stát nastavuje podmínky pro život svých občanů.
Vladimiru Putinovi je 73 let a podle zdrojů blízkých Kremlu ho posedlost vlastním zdravím a délkou života pohání mnohem více než cokoliv jiného. Přitom průměrný věk dožití ruského muže je 67 let, Putin ho tedy už překročil o šest let. Na konci dubna Putin nařídil vědcům vyvinout vakcínu proti stárnutí jako součást národního zdravotního projektu s rozpočtem přes dva biliony rublů, tedy více než 26 miliard dolarů. Projekt se jmenuje Nové technologie pro zachování zdraví a zahrnuje oblasti regenerativní biomedicíny, preventivní medicíny a aktivního zdravého stárnutí. Náměstek ministra vědy Denis Sekirinský oznámil, že výzkumníci vyvinuli genovou terapii zaměřenou na receptor RAGE, buněčný spouštěč spojený s biologickým stárnutím, s cílem vytvořit „první světový genový lék“ navržený speciálně k jeho blokování. Blokování receptoru by mohlo stárnutí efektivně pozastavit nebo alespoň zpomalit, řekl Sekirinský na konferenci tří set lékařů v Saransku. Pokud vše půjde podle plánu, mohly by být vakcíny dostupné Rusům do roku 2030. Podobný výzkum přitom probíhá i v USA, kde ho však financují soukromí miliardáři a označují jako „longevity research“, ne jako státní vakcinační program.
Hlavním lobbistou a architektem projektu je Michail Kovaljčuk, Putinův dlouholetý důvěrník a šéf legendárního Kurčatovova institutu, kdysi kolébky sovětského jaderného programu. Kovaljčuk, který je podle Meduzy posedlý nesmrtelností a „ruským genomem“, dohlíží na genetický výzkumný program, v němž pracuje i Putinova nejstarší dcera, endokrinoložka Maria Vorontsovová. Ta dostala mnohamilionové granty na výzkum buněčného stárnutí, přičemž americké ministerstvo financí při vyhlášení sankcí v roce 2022 popsalo Vorontsovovou jako osobu, která „vede státem financované programy, na něž Kreml vynaložil miliardy dolarů na genetický výzkum, osobně dohlížené Putinem“. Ruský národní projekt si dal za cíl zachránit 175 000 životů do roku 2030, což je číslo nápadně blízké lidským ztrátám Ruska za tři roky války na Ukrajině.
Za padesát let zmizely dvě třetiny populací volně žijících živočichů a plodnost mužů klesá po celém světě. Obě krize mají společného jmenovatele: chemické znečištění prostředí, konkrétně pesticidy, průmyslové látky, plasty a takzvané věčné chemikálie PFAS. S tvrzením přišli vědci Oregonské univerzity a dokládají ho přehledovou studií publikovanou v prestižním časopise Nature.
Syntetické chemikálie zasahují plodnost nejčastěji tak, že napodobují nebo blokují hormony, tedy chemické posly, bez nichž nefunguje růst, vývoj ani rozmnožování. Vědci tomu říkají narušení endokrinního systému. Více než tisíc látek běžně dostupných na trhu má prokázané nebo podezřelé endokrinní účinky. Nejznámějším historickým příkladem je insekticid DDT, který způsoboval ztenčování skořápek ptačích vajec a vedl k masovému úhynu ptáků. Po jeho mezinárodním omezení Stockholmskou úmluvou v roce 2004 se populace začaly zotavovat. DDT je ale výjimkou: patří k těm málo látkám, u nichž máme dostatek dat, abychom takový závěr vůbec mohli učinit.
Věčné chemikálie PFAS jsou spojovány s nižší plodností u lidí a klasifikovány jako narušitelé endokrinního systému. Část z nich je dnes zakázána, ale zákaz přišel pozdě, přestože výrobci věděli o jejich škodlivosti od 70. let 20. století. Mezitím pracovnice v závodech, kde se PFAS vyráběly, trpěly potraty nebo rodily děti s vývojovými vadami. Veřejnost se to dozvěděla až o desetiletí později. Největší neznámou však zůstávají mikroplasty. Výzkumy prokázaly jejich přítomnost přímo v pohlavních orgánech živočichů, ve varlatech, vaječnících i placentě. Zda tam skutečně škodí a jak moc, vědci teprve zjišťují. Trendy klesající plodnosti u lidí a u volně žijících zvířat si ovšem nápadně odpovídají. Oba jsou výsledkem nedobrovolného vystavování chemikáliím, které neprošly dostatečným prověřením. „Zdraví ekosystémů a zdraví lidí jsou hluboce propojeny,“ konstatují autoři.
Demografové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zveřejnili studii, která poprvé detailně zmapovala, jak moc záleží na adrese bydliště, když jde o délku života. Výzkumníci nepočítali jen naději dožití, ale i takzvaná ztracená léta, tedy o kolik roků přijde obyvatel určitého regionu jen proto, že se narodil na špatném místě a nemá přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Vítěz a poražený jsou překvapivě konkrétní. Nejdelší život čeká obyvatele Nového Města nad Metují v podhůří Orlických hor, kde průměrný člověk „přijde zbytečně“ jen o 10,5 roku. Na druhém konci žebříčku stojí Bílina v uhelném severozápadě Čech, kde lidé ztrácejí bezmála 15 let. Praha, kam by člověk přirozeně přísun kvality života situoval, ve výsledcích nijak nevyniká. Obecně platí, že okolí Brna a podhorské oblasti vykazují nejlepší výsledky, zatímco průmyslové regiony severozápadních Čech a části Moravskoslezska a Zlínska jsou na opačném konci.
Demografka Klára Hulíková z Přírodovědecké fakulty UK identifikuje několik opakujících se faktorů v nejhůře hodnocených oblastech: špinavá průmyslová výroba, vyšší nezaměstnanost, nižší příjmy, nižší zdravotní gramotnost a nevhodný životní styl. Jako příklad uvádí Valašské Meziříčí, kde muži ztrácejí až 13,1 roku života. V okolí chemičky a strojírenských firem se v údolí drží smog, zároveň jde o region s tradičně vysokou konzumací alkoholu. Alkoholici přitom umírají průměrně v 51 letech, nejčastěji na jaterní onemocnění, srdečně-cévní choroby nebo úrazy a sebevraždy. Dalším faktorem je dostupnost péče: pohraniční regiony jako Jablunkov, Rumburk nebo Tachov ztrácejí roky na nemoci, které by se daly léčit, kdyby se lidé včas dostali ke specialistovi.
Řada lidí, jejichž práce se točí kolem umělé inteligence, začala prožívat stav, kterému se říká AI brain fry, doslova spálený mozek. Jde o akutní kognitivní vyčerpání, které se projevuje neschopností soustředit se, zpomaleným rozhodováním a pocitem, který účastníci výzkumu Boston Consulting Group popisovali různě, někdo jako mentální mlhu, jiný jako bzučení v hlavě, další jako pocit, že má v hlavě otevřených tucet záložek prohlížeče naráz. Inženýr Francesco Bonacci, zakladatel Cua AI, to formuloval na X možná nejpřesněji: „Každý den končím vyčerpaný, ne z té práce samotné, ale z toho jejího řízení. Šest paralelních větví, čtyři rozpracované funkce, dva ‚rychlé fixy‘, které se proměnily v králičí nory, a rostoucí pocit, že úplně ztrácím nit.“ Výzkum mezi téměř patnácti sty zaměstnanci ukázal, že 14 procent uživatelů AI v práci tento stav zažívá, v marketingu a v provozních pozicích už přes čtvrtinu. A důsledky nejsou jen osobní: lidé s AI brain fry dělají o devětatřicet procent častěji vážné chyby a jsou o stejný podíl náchylnější odejít z práce.
Důležitá nuance, kterou autoři studie zdůrazňují: AI sama o sobě není problém. Když ji lidé používají k odbourání rutinních a opakujících se úkolů, jejich míra burnoutu klesá o 15 procent. Co je kognitivně ničí, je dohled nad AI agenty. Lidé, kteří museli AI nástroje intenzivně monitorovat a kontrolovat, vykazovali o 14 procent vyšší mentální zátěž, o 12 procent vyšší únavu a o devatenáct procent vyšší informační přetížení než ti, jejichž práce s AI byla méně náročná. Jinými slovy: AI, která za vás dělá nudnou práci, vás osvobozuje. AI, kterou musíte nepřetržitě hlídat, vás vyčerpává.
Co je za tím, vysvětluje britský pedagogický psycholog Carl Hendrick na svém Substacku. Připomíná čtyřicet let starou práci kognitivní psycholožky Lisanne Bainbridge z roku 1983 nazvanou Ironies of Automation. Bainbridgová tehdy zkoumala automatizaci jaderných elektráren a továren a došla k překvapivému závěru: čím sofistikovanější je automatizovaný systém, tím náročnější, ne snazší, je v něm role člověka. Designéři AI automatizací se snaží člověka eliminovat tam, kde to jde, a člověku zbude přesně to, co designér nedokázal automatizovat, tedy ta nejtěžší a nejméně podporovaná část práce. Práce se tedy nezmenšuje, naopak se zhušťuje a posouvá k tomu, na co stroj nestačí: k posuzování, ověřování, rozhodování.
Studie také odhalila zajímavou hranici: produktivita s AI roste, dokud používáte jeden, dva nebo tři nástroje současně. Po třetím nástroji se ovšem křivka obrací a produktivita začíná klesat. Tedy kombinace agentů funguje jen do určitého počtu, pak narazíte na strop lidské pozornosti.
Projekt DoStovky.cz od známého spisovatele a influencera Petra Ludwiga představuje promyšleně vystavěnou encyklopedii dlouhověkosti, kterou automaticky vybudovali AI agenti, které Ludwig provozuje a úkoluje. Encyklopedie stojí na syntéze rozsáhlého množství vědeckých dat — zejména metaanalýz a randomizovaných kontrolovaných studií. Multi-agenti se dlouhé hodiny věnují důsledné metodologické práci s informacemi a jejich vícenásobnému ověřování prostřednictvím paralelních běhů a neustálé vzájemné kontroly. V prostředí, kde se témata spojená s longevity často pohybují mezi popularizací a fake news, tak vzniká strukturovaný a transparentní zdroj, který se opírá o evidence-based principy a usiluje o maximální přesnost založenou na současném stavu poznání. Jak konstatuje sám tvůrce: „Aktuálně je hotových 16 PDF reportů postavených dohromady na 1 290 meta-analýzách, RCT studiích a dalších odborných zdrojích. Každé tvrzení prochází minimálně 5x ověřením nejlepších současných AI modelů. Spojit dohromady tolik meta-analýz a studií, vyhodnotit jejich kvalitu a aplikovat nejpřísnější standardy evidence-based medicíny by ještě nedávno bez AI zabralo týmu lidí několik měsíců.“
Vedle fyziologických procesů a vlivu konkrétních látek či suplementů se řeší i každodenní návyky, životní styl, kvalita spánku, práce se stresem i schopnost dlouhodobě udržet smysluplné životní směřování. Zařazení témat, jako je psychická zátěž, vnitřní motivace nebo rovnováha mezi výkonem a regenerací, znovu připomíná, že lidské zdraví nelze redukovat na soubor čísel a biomarkerů. Projekt tak propojuje precizní práci s vědeckými poznatky i reflexi toho, co znamená žít déle a zároveň dobře.
Časopis e15 minulý týden zveřejnil první český longevity index. Inspiroval se konceptem modrých zón amerického výzkumníka Dana Buettnera, tedy oblastí, kde lidé žijí výrazně déle a ve výrazně lepším zdraví než ve zbytku země. Klasické zóny jsou Sardinie (navštívili jsme), Okinawa, Nikoja v Kostarice (navštívili jsme) nebo Ikaria v Řecku.
Redakce e15 sestavila vlastní index z tří ukazatelů: průměrné naděje dožití v letech 2015–2024, podílu lidí starších devadesáti let mezi seniory v roce 2024, a jakou část života po sedmdesátce stráví senioři v plném zdraví, tedy bez vážných chronických onemocnění. Index byl spočítán pro 206 správních obvodů obcí s rozšířenou působností a Prahy. Pražané, kteří si rádi myslí, že žijí v nejlepší metropoli Evropy, prohráli na celé čáře. První tři místa obsadily obce z Libereckého kraje a celkové pořadí ovládlo pět krajů, mezi nimiž se objevuje i Jihomoravský s Brnem.
Vítězem se stala podkrkonošská Jilemnice s celkovým skóre 8,71 z 10. Za ní se těsně umístily další dvě města ze stejného semilského okresu, Turnov a Semily (obě 8,4), takže první tři příčky obsadil výhradně podkrkonošský trojúhelník. Čtvrté skončily Pardubice (8,0) a páté Brno (7,96). Odstup Jilemnice od zbytku žebříčku není dramatický, ale je stabilní napříč všemi třemi ukazateli, včetně naděje dožití 79,7 let a 3,7 procent seniorů starších devadesáti let. Klíčový rozdíl je ale ve zdraví po sedmdesátce: zatímco sedmdesátník v Jilemnici, Turnově i Semilech prožije 28,5 procenta zbývajícího života bez vážných chronických onemocnění, v Pardubicích je to 25 procent a v Brně 24,3. Podívejte se na celý žebříček zde:
