Neobvyvklý návrh hřbitova, který ctí jednoduchost, klid a nenápadnou krásu. Výsledkem je nový areál urnového háje v pražské Hostivaři, který nabízí moderní a střídmé místo posledního spočinutí. Dominují mu jemné linie, přírodní materiály a citlivě zasazené dřeviny. Projekt ukazuje, že i místo spojené se smrtí může být inspirativní a vkusné. Najdeme zde čistotu tvarů, přírodní kámen a trávníky, které navazují na okolní krajinu. Areál přirozeně stárne a mění se s ročními obdobími, což symbolizuje koloběh života nenásilnou a přirozenou formou. Minimalismus zde nepůsobí chladně, naopak dává prostoru opravdovou důstojnost a pokoru.
Petr Laštovka se ve své knize Umřel jsem, ale už je mi líp nebojí otevřeně mluvit o své zkušenosti s rakovinou a klinickou smrtí – a to s nečekaným nadhledem a humorem. Přestože umírání označuje za strašlivé, smrt samotnou vykresluje jako nečekaně příjemnou a barevnou. Laštovkův příběh ukazuje, jak se s vážnou nemocí dá bojovat nejen tělem, ale i duchem – a jak může smrt paradoxně vrhnout nové světlo na to, co je v životě skutečně důležité. Jeho otevřenost boří tabu kolem umírání a ukazuje, že i v těch nejtemnějších chvílích je možné najít něco lidského a krásného.
Dne 21. dubna 2025 zemřel ve věku 75 let profesor MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. – významný český popularizátor psychiatrie, pedagog, autor mnoha odborných knih, zakladatel a první a emeritní ředitel Národního ústavu pro duševní zdraví. Jeho celoživotním tématem bylo propojení duševního zdraví a umění, za zmínku však stojí i jeho osobní vztah ke smrti, se kterým se v období pandemie v roce 2020 svěřil privátnímu časopisu MINT. Čest jeho osvětové činnosti a památce!
„Mnozí mi vyčítají jistou lehkomyslnost, ale nemůžu se přinutit, abych sám sebe strašil. Umřu, no a co. Zažil jsem to při nouzovém přistání v letadle, kdy jsem si představil, že za půl hodiny budeme všichni mrtví. Rozhostil se ve mě naprostý mír v duši, vycházející z vědomí, že jsem celou nekonečnost neexistoval, teď chvilku existuji a zase další nekonečnost existovat nebudu. Tak o co jde? Čeho se bojím, jsou muka, utrpení, mučení, přežívání na hadičkách a přístrojích. Ale že nebudu, mi nevadí.“
V loňském roce mu Nadace Neuron udělila Cenu Neuron za celoživotní přínos vědě.
Co znamená žít dobře podle papeže Františka? Nejde jen o úspěch, peníze nebo splněné plány. Několik měsíců před svou smrtí zmínil papež František pro argentinský časopis Clarin své postřehy o dobrém životě a shrnul je do deseti rad. Jsou překvapivě prosté, ale platné pro každého, kdo hledá cestu k větší lidskosti, klidu a opravdovosti. Tady jsou:
Příběh čtrnáctiletého Sewella Setzera z Floridy, který se zamiloval do chatbota a následně spáchal sebevraždu, je tragickým varováním před nebezpečím, které může představovat hluboké citové připoutání k umělé inteligenci. Sewellova matka nyní žaluje technologického giganta, jehož platforma hostila chatbota, s nímž její syn navázal intenzivní vztah. Tato událost zdůrazňuje potřebu důkladného dohledu nad interakcemi mezi mladistvými a AI, a také nutnost otevřeného dialogu o emocionálních rizicích spojených s technologiemi. Je nezbytné, aby mladí lidé chápali, že AI nemá lidské emoce a vztahy s ní nemohou nahradit skutečné mezilidské interakce. Rodiče, pedagogové a vývojáři technologií by měli spolupracovat na vytváření bezpečného prostředí, které podporuje zdravý vývoj a chrání před potenciálními psychickými hrozbami spojenými s digitálním světem.
Ondřej a Katarína Vlčkovi se rozhodli prolomit jedno z největších společenských tabu – otevřeně hovoří o smrti dětí a potřebě důstojné paliativní péče. Prostřednictvím své nadace investovali 1,5 miliardy korun do vybudování Centra dětské komplexní péče s paliativním přístupem na pražské Cibulce, které má začít fungovat příští rok. Cílem je nabídnout rodinám nevyléčitelně nemocných dětí prostor, kde mohou prožít poslední chvíle společně, s respektem a bez zbytečného utrpení. Ondřej, bývalý ředitel Avastu, přiznal, že ho k filantropii inspirovaly zkušenosti z mládí a touha dát smysl svému majetku. Společně tak přinášejí nový pohled na konec života jako na okamžik, který si zaslouží stejnou péči a pozornost jako jeho začátek.
V pořadu Českého rozhlasu Plus „Pro a proti“ se střetly dva zásadně odlišné pohledy na legalizaci eutanazie. Biolog a filozof Stanislav Komárek se vyslovil pro její uzákonění. Podle něj se z práva na život v moderní medicíně často stává povinnost žít za každou cenu, i když už to nedává smysl. Psycholog Martin Loučka naopak varoval před zavedením eutanazie jako nebezpečným krokem, který by mohl vést k tragickým následkům, a místo toho zdůraznil potřebu kvalitní paliativní péče. Ačkoliv podle průzkumů by přibližně 70 % Čechů zavedení eutanazie podpořilo, experti volají po opatrnosti a důsledném nastavení pravidel. Společnost tak stojí na prahu zásadního rozhodnutí o tom, co znamená skutečná důstojnost v závěru života.
Filozof a etik David Černý z Akademie věd ČR se v podcastu zamýšlí nad tím, jaké hlavní výzvy dnes v oblasti umělé inteligence a robotiky stojí před společností a zda je možné, aby technologie poskytovala emocionální podporu, nebo dokonce asistovala v rozhodování o konci života.
Tématem rozhovoru je také asistované sebeusmrcení – proč by podle Davida Černého mělo být v České republice legální, jaké modely ze zahraničí by mohly být inspirací a jaké etické hranice se objevují při prolínání technologií, medicíny a lidské důstojnosti.
David Černý je filozof specializující se na etiku. Studoval filozofii na univerzitách v Bologni a Římě, doktorát získal na Karlově univerzitě v Praze. Je autorem knihy Eutanazie a dobrý život a spoluzakladatelem Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technice. V současnosti působí jako vědecký pracovník v Ústavu státu a práva a v Ústavu informatiky Akademie věd České republiky, kde se věnuje mimo jiné etickým implikacím umělé inteligence a robotiky.
V podcastu se dotýkáme také transhumanistických vizí, myšlenek digitální (ne)smrtelnosti i člověka žijícího v algoritmizované době. Pokud vás téma prolínání člověka a umělé inteligence zajímá více do hloubky, doporučujeme k přečtení článek Odpověď na otázku, zda nás zničí umělá inteligence: Ano.
Daniel Kahneman, izraelsko-americký psycholog a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, zemřel 27. března 2024 ve věku 90 let asistovaným sebeusmrcením ve Švýcarsku. Tato informace byla zveřejněna až v březnu 2025. Ve svém posledním e-mailu uvedl, že věří, že „miserie a ponižování posledních let života jsou zbytečné“ a že se rozhodl jednat podle této víry. Navzdory tomu si stále užíval života, čelil zhoršujícímu se zdraví, včetně selhávání ledvin a častějších mentálních výpadků. Jeho rozhodnutí bylo ovlivněno i osobní zkušeností s demencí, kterou trpěla jeho manželka Anne Treisman. Kahnemanovo rozhodnutí vyvolalo diskusi o důstojnosti a autonomii na konci života. Jeho kolegové a přátelé, včetně behaviorálního ekonoma Richarda Thalera, ho označili za „giganta v oboru“ a zdůraznili jeho přínos k pochopení lidského rozhodování.
Psycholog Martin Loučka, zakladatel Centra paliativní péče, v rozhovoru pro Flowee.cz přibližuje své zkušenosti s doprovázením lidí na konci života. Kromě jiného upozorňuje, že vědomí vlastní konečnosti nás může vést k hlubšímu prožívání přítomnosti a k přehodnocení životních priorit. „Často slýcháme, že blízkost smrti přináší hlubokou moudrost – ale já bych to možná trochu upřesnil. Z mé zkušenosti spíš platí, že blízkost smrti přináší příležitost k určitému vnitřnímu růstu. Ne každý ji využije a rozhodně to není snadné, ale ta možnost tu bezpochyby je.“
