Už dlouho se ví, že děti, které mají doma více knih, jsou chytřejší. Ale možné vysvětlení bylo vždy dvojí: buď knihy samy o sobě zlepšují gramotnost tím, že dítě víc čte — anebo jsou plné domácí knihovny jen příznakem bohatší rodiny, která dítěti poskytuje i vzdělané rodiče, kulturní zázemí a řadu jiných výhod. Knihy pak nejsou příčinou, ale symptomem. Korelace není kauzalita. Až nedávno byla publikována vědecká studie tuto otázku rozsekla. Ukázalo se, že přístup k vlastním knihám má přímý kauzální vliv na gramotnost — bez ohledu na příjem rodiny i vzdělání rodičů. Plná polička knih tedy není příznakem privilegií. Je sama o sobě nástrojem změny. A to velké změny: čtení dlouhých textů v průměru způsobí zlepšení žáka odpovídajícího přibližně polovině až dvěma třetinám roku vzdělávání navíc.
Jak je to možné? Maryanne Wolfová ve své knize Čtenáři, vrať se popisuje, že náš mozek nemá pro čtení vrozený modul. Čtení je kulturně naučená schopnost: mozek si kvůli němu „přepojí“ starší okruhy pro zrak, jazyk, pozornost, paměť, inferenci a emoce. Proto se podle ní může stát, že časté digitální skimování — rychlé přelétávání, skákání mezi odkazy a hledání klíčových slov — posílí jiný čtenářský režim než pomalé hluboké čtení. Její pojem je „bi-literate brain“, tedy mozek schopný dvou čtenářských módů: hlubokého i rychlého digitálního. Dlouhé čtení a fragmentární digitální čtení jsou pro mozek podobně odlišné jako dva naučené jazyky.
Jinými slovy, když čtete dlouhý příběh, filosofický esej nebo obtížnou studii, zapojujete delší pozornost, pracovní paměť, vytváření souvislostí, vnitřní simulaci situací, inferenci, empatii a kritický odstup. Když čtete krátké statusy, titulky, zprávy, notifikace nebo fragmenty, mozek optimalizuje spíš rychlé rozpoznání, filtrování relevance, přeskakování a okamžitou reakci. To jsou různé kognitivní návyky. Dlouhé čtení není jen „více krátkého čtení“. Je to kvalitativně jiný způsob práce mysli. Krátké texty často podporují reaktivní, selektivní a fragmentární pozornost. Dlouhé texty trénují kontinuitu vědomí, trpělivost, schopnost držet nejasnost a postupně budovat význam. Stejně jako při trénování AI velkých jazykových modelů, čtení dlouhých textů nejde ničím nahradit, protože jen takové texty neuronové síti dodávají kontexty. Největší riziko tedy není v tom, že čteme krátké texty, nýbrž že kvůli nim přestaneme umět číst texty dlouhé.
Světoznámý psychoterapeut Dr. Gabor Maté uskutečnil v roce 2022 spolu se svým filmem Moudrost traumatu turné po Evropě, v jehož rámci pobyl dva dny v Praze. Na linku níže najdete záznam jeho dvouhodinového vystoupení s českými titulky. Doporučujeme každému alespoň prvních 10 minut. „Moje metoda? Já nedělám nic. Jsem jen dobré zrcadlo. Nechávám lidi, aby se dívali na sebe. Když to vydrží a neuhnou, obvykle si už sami odpoví na většinu otázek, které je trápí. Každý si umí nejlépe poradit sám, pokud k tomu dostane příležitost.“ Maté v mládí nechtěl být psychologem ani terapeutem. Po emigraci do Kanady začal jako rodinný lékař. Během své praxe si však začal opakovaně všímat mnoha konfliktních příběhů a problematických mezilidských vazeb, které nakonec spolehlivě vedly k různým nemocem. Brzo si uvědomil souvislost tělesných a duševních neduhů s traumatem, které široce definuje jako nezpracovanou bolestnou zkušenost vedoucí k oddělení od sebe sama a svého života. Trauma tedy výhradně nemusí připomínat horrový film ani nemusí pocházet jen ze špatného zacházení v dětství. Snadno vzniká i v nevinných situacích, kdy příliš potlačíte vlastní opravdové potřeby a dlouhodobě zapomenete na svůj zájem. Nejde o to, co se nám děje, ale o to, co se v nás děje. Uvnitř. Pokud se traumatu nevěnuje pozornost, začne dominovat, a jak Maté popisuje ve své knize V říši hladových duchů, výsledkem bývá rozpojená a zraněná osobnost, která má sklony svůj emoční nebo fyzický diskomfort kompenzovat skrze různé formy závislosti. Opakované krátkodobé úniky však nikdy nic nevyřeší, hladová prázdnota jenom roste. Naopak rozumná práce s traumatem vede k učení a transformaci. K návratu k autentickému prožívání a lepšímu pochopení toho, kdo jsem, co chci a kam jdu. Zdraví vnitřní i vnější nakonec vždy silně souvisí se vztahy. Tedy s kvalitou spojení (1) sám se sebou, (2) s prostředím kolem a (3) s jinými lidmi, které máme ve svém životě.
Když se JD Vance, současný viceprezident USA, zúčasnil jako mladý student na Yaleově univerzitě přednášky Petera Thiela, napsal o ní: „Peterova přednáška zůstává nejvýznamnějším okamžikem mého studia na právnické fakultě. Vyjádřil pocit, který pro mě do té doby zůstal nezformovaný: že jsem posedlý úspěchem pro něho samého – ne jako cílem k něčemu smysluplnému, ale abych vyhrál společenskou soutěž.“ A o kousek dál ve svém textu o konverzi ke katolické víře How I Joined the Resistance pokračuje: „Peter mi ale zanechal ještě jednu věc: byl to pravděpodobně nejchytřejší člověk, kterého jsem kdy potkal, ale byl také křesťan. Vzpíral se společenské šabloně, kterou jsem si vytvořil – že hloupí lidé jsou křesťané a chytří ateisté.“ O vlivu miliardáře Thiela (filosofickém i praktickém) na současné dění v USA jsme už několikrát podrobně psali a informovali jsme i o jeho nedávné sérii přednášek v prestižním Commonwealth Clubu v San Franciscu. Celý způsob jeho myšlení nedávno velice důkladně rozebral text v křesťanském magazínu ChristNet, který si můžete prostudovat na odkazu níže. Z čeho jeho přesvědčení vlastně vychází? Proč se dnes křesťanství stává hlavním myšlenkovým směrem v Silicon Valley? A jak si Thiel představuje, že bychom měli „oprášit“ svůj vztah k Bohu, abychom se jako lidstvo vyhnuli apokalyptickému konci? Který on sám nicméně patrně hodlá přežít v patřičně sofistikovaném zařízení, které buduje na svém 477akrovém pozemku na Novém Zélandu.
Pražské setkání s Danem Brownem ukázalo, že i autor proslulý bestsellerovými thrillery dokáže překvapit svou schopností otevírat hlubší existenciální otázky. Jeho nový román, který propojuje prvky vědy, mystiky a napětí, posouvá hranice žánru a zároveň vybízí k zamyšlení nad tím, co smrt skutečně znamená. Brownův přístup neukazuje smrt jako definitivní bod, ale jako prahovou zkušenost, která může mít nečekané pokračování. Výrok „něco se po smrti děje“ v Brownově podání nepůsobí jako efektní marketingová zkratka, ale jako podnět k filosofické reflexi. Román Tajemství všech tajemství překračuje hranice literární fikce a stává se nástrojem k debatě o vztahu mezi vědomím, vírou a racionalitou. V románu se Praha neobjevuje jen jako kulisa, ale jako město, jehož historická vrstva a symbolika spoluutvářejí význam samotného příběhu.
Včera vyšel první díl podcastové série Wargame:Česko. Proč tato série vznikla (a proč jsem její vznik podpořil)? Protože máme obvykle značně mizernou představivost, jak by reálně mohlo vypadat, kdyby se české území (včetně území hlavního města) stalo součástí konfliktu, který se aktuálně odehrává jen pár stovek kilometrů daleko. Výpravně zpracovaná simulace možné blízké budoucnosti (která je ve spolupráci s experty vymyšlena maximálně realisticky a která se snad nestane) odpovídá na otázky typu, jak by prakticky vypadalo rozhodování politiků a institucí státu v okamžiku velkých krizových situací. V jakém stavu je naše armáda. Na co je připravena. A na co vůbec ne. A proč je zcela zásadní pro bezpečnost malé země, jako je ta naše, být pevnou součástí větších struktur typu EU a NATO. Podle volebních průzkumů každý pátý občan ČR podporuje politické strany, které mají v programu z těchto struktur vystoupit. Až si poslechnete Wargame:Česko (všechny díly zdarma), rychle pochopíte, proč jsou podobné nápady v dnešní složité geopolitické situaci absolutní šílenství.
Nejvyšší věk, kterého se kdy člověk ověřeně dožil, je 122 let. Šlo o Jeanne Calmentovou (1875 – 1997). Dlouhověkost měla v rodině, většina jejích předků se prý dožila v rozmezí 85 až 100 let. V roce 1888 se jako třináctiletá setkala s Vincentem van Goghem. Pocházela ze zajištěné rodiny a provdala se za svého bratrance z druhého kolene, bohatého muže, s nímž měla jen jedno dítě (dceru, která paradoxně zemřela mladá na zápal plic a zanechala po sobě syna, kterého pak vychovávala právě Jeanne). Jeanne nikdy v životě nepracovala, měla služku a věnovala se hlavně svým koníčkům jako tenis, cyklistika, plavání, opera či hra na piano. V roce 1965, kdy jí bylo 90 let a byla již bez dědiců, uzavřela kupní smlouvu na prodej svého domu. Kupujícím se stal 47letý právník André-François Raffray, který se zavázal ponechat ji tam dožít a vyplácet jí až do její smrti každý měsíc částku 2 500 franků.
Po třiceti letech marného čekání na svůj dům zemřel jako první Raffray, a to v roce 1995 v 77 letech na rakovinu. V platbách Jeanne pak pokračovala jeho manželka. Celkem Calmentové vyplatili více než dvojnásobek hodnoty jejího domu. Zlí jazykové tvrdí, že biologický věk Jeanne byl ve skutečnosti nižší, protože se vydávala za svou matku, aby nemusela platit dědickou daň, která byla tenkrát ve Francii velmi vysoká. Ale proč kazit dobrou historku pochybami! „Stáří žádného jiného člověka nebylo tak důkladně prozkoumáno jako v případě Jeanne,“ namítá ředitel výzkumu v Národním institutu zdraví a lékařského vývoje, který se v devadesátých letech podílel na vyšetření Jeanne a potvrzení jejího věku.
Když se řekne „střední věk“, většina z nás si představí, že život je teprve v půli cesty. Podle výzkumů vnímání ale realita vypadá jinak. Ve čtyřiceti letech máme za sebou už více než čtyři pětiny prožitého života a před sebou jen asi 18 %. Nejde přitom jen o biologii, ale o subjektivní vnímání času, který nám zbývá. A tedy o energii, zdraví, schopnost objevovat nové věci a tvořit vztahy. Střední věk by neměl být bodem stagnace, ale okamžikem pro přehodnocení priorit. Jak chcete naložit se zbytkem svého času? Vždyť z hlediska lidského vnímání je polovina našeho času na Zemi pryč, už když je nám 10 let! Založeno na Weber-Fechnerově zákoně: čas plyne rychleji, jak stárneme. Vítejte v logaritmickém pekle stárnutí.
Zdeněk Bárta v článku na médium.cz ostře kritizuje europoslance Zdechovského za šíření lživých demagogií, když tvrdí, že zastánci eutanazie chtějí „zabíjet psychicky rozhozené děti“. Podle Bárty jde o čistě fiktivní výmysl. Neexistuje žádný zákon ani připravovaný návrh, který by eutanazii umožňoval čtrnáctiletým mladistvým trpícím psychickou krizí. Připomíná, že jedinou zmínkou o možnosti eutanazie u mladších pacientů byla hypotetická reflexe poslankyně Šebelové, která uvažovala o tom, že pokud by zavedení eutanazie u dospělých proběhlo, mohlo by se časem uvažovat i o mladších. Bárta rovněž upozorňuje, že eutanazie je v debatě vedena především jako možnost pro nevyléčitelně nemocné dospělé pacienty, či v krajních případech i smrtelně nemocné děti, nikoli mladé lidi s psychickými obtížemi.
Bakalářskou práci, která se zabývá motivem smrti boha ve filosofii Friedricha Nietzscheho, doporučujeme jako zajímavé rychločtení na víkend. Kde leží základy nihilismu slavného filosofa? Proč hledal nadčlověka a toužil po zboření hodnot nastolených křesťanstvím? Jakou měl výchovu a rodinné zázemí? A jaký byl vliv hyperprotektivní matky a přísného otce, který před svou předčasnou smrtí v dopise příteli „…popisuje malého Fritze jako divoké a tvrdohlavé dítě, které se zklidní pouze dostane-li výprask. Měl-li by Friedrichův otec možnost působit ve výchově syna déle, jeho cílem by dozajista byla snaha zlomit v dítěti jeho tvrdohlavost, aby se mohlo v budoucnu otevřít boží vůli.“ Nietzsche od mládí trpěl krátkozrakostí, různými zažívacími problémy, revmatickými bolestmi levé ruky, v mládí byl léčen s kapavkou a záškrtem. Pravidelné silné migrény, které v pozdějším věku vedly k progresivní paralýze a demenci, byly pravděpodobně způsobeny retro-orbitálním meningiomem za pravým okem postupně prorůstajícím do lebeční dutiny. Kolik bolesti může jedinec vytrpět, aby neztratil schopnost věřit?
Vědci z Baylorovy lékařské fakulty v Houstonu a Emoryho univerzity zjistili, že psilocybin, psychoaktivní látka obsažená v lysohlávkách, by nemusel být jen prostředkem pro hlubší sebepoznání či úlevu od deprese, ale potenciálně i cestou k oddálení procesů stárnutí. Výzkum je zatím v počátcích, ale hypotéza, že by malá dávka houbiček mohla jednou patřit do balíčku dlouhověkosti zní povzbudivě. „Výzkumníci otestovali psilocybin nejprve v laboratoři na lidských plicních buňkách. Skrz výsledky odhalili, že látkou ošetřené buňky měly až o 57 procent delší životnost než běžné buňky. Déle se udržovaly zdravé a stárly pomaleji,“ popisuje pozadí studie Deník.cz.
