Pokud umělá inteligence nahrazuje lidské zaměstnance rychleji, než je ekonomika schopna je znovu absorbovat, podkopává tím spotřebitelskou poptávku, na níž jsou firmy samy závislé. Vzniká paradox, který ekonomové Brett Hemenway Falk z University of Pennsylvania a Gerry Tsoukalas z Boston University popisují jako cestu do celkové chudoby: AI bude schopná vyrobit téměř cokoliv, ale nikdo nebude mít peníze na to, aby si to koupil. Továrny poběží, sklady se naplní, služby budou dostupné, jen zákazníci zmizí, protože jejich příjem vzala ta samá automatizace, která to vše vyrobila.
Podle autorů chytřejší AI situaci podle ještě více zhoršuje. Nazývají to efektem Červené královny, pojmem z evoluční biologie: organismy se musí neustále vyvíjet jen proto, aby přežily, ne proto, aby se zlepšily v absolutním smyslu. Když se AI stane produktivnější, zesílí motivace firem nahrazovat lidi. Všichni konkurenti mají přitom stejnou příležitost, takže všichni zdvojnásobí úsilí. Konkurenční výhody se na úrovni trhu navzájem vyruší, ale škody způsobené tím, že ještě víc lidí přišlo o příjem, se nevyruší. Rychlejší běh situaci pro všechny zhoršuje. Autoři posoudili šest běžně navrhovaných řešení, od univerzálního základního příjmu přes daně z kapitálových výnosů po podílové vlastnictví zaměstnanců, a dospěli k závěru, že účinné je pouze jedno: přímý poplatek za každého zaměstnance nahrazeného AI.
Zrzaví přežívají. Nová studie publikovaná v Nature a vedená Harvard Medical School ukazuje, že genetická varianta způsobující zrzavé vlasy byla v posledních deseti tisících letech v západní Eurasii aktivně preferována přirozeným výběrem. „Dlouhá léta se vědci domnívali, že přirozený výběr u člověka po neolitické revoluci slábne, protože kultura, technologie a lékařství nás začaly chránit před tlaky přežití,“ shrnul postoj, s nímž nová studie polemizuje, hlavní autor Ali Akbari. Tým pod jeho vedením z laboratoře Davida Reicha analyzoval přes 5 800 starých a 6 400 moderních genomů, dohromady téměř 16 000 vzorků DNA z Evropy, Blízkého východu, Kavkazu a části střední Asie a severní Afriky. Jednou z nejvýraznějších stop, které studie našla, je gen MC1R, odpovědný za zrzavé vlasy a světlou pleť. Jeho frekvence v populaci za posledních deset tisíc let soustavně roste.
Nejpravděpodobnější vysvětlení je prozaické: zrzaví zemědělci se světlou pletí měli v severních zeměpisných šířkách výhodu, protože jejich strava, chudá na mastné ryby a na vitamin D, vyžadovala efektivnější syntézu vitaminu v kůži. A světlejší pleť ji umí. Dnešní obecný strach ze slunečního spálení a rakoviny kůže je tak vedlejším efektem adaptace, která kdysi znamenala přežití.
Andrejovi Babišovi je 71 a podle vlastních slov má metabolický věk 39 let. Měří se na přístroji InBody, píchá si drahé injekce na cholesterol, hraje pravidelně tenis, ráno chodí do fitka a na svém TikToku sdílí záběry z ranních procházek s hashtagem #longevity. Nepije alkohol, drží intermitentní půst a co je v politice, tak se mu stále daří hubnout, nebo aspoň o tom mluvit. V rozhovoru pro Blesk řekl: „Je mi 71, je to hrozivé číslo, ale ani tak to moc nevnímám. Energie mám stále dost, takže okolí nestíhá.“ Na dovolené pak natočil video, ve kterém ukazuje knihu Marka Hymana Navždy mladí, mluví o modrých zónách a oznamuje, že se člověk může dožít až sto dvaceti let.
Zajímavé je, že v novém volebním období Babiš svůj osobní zájem o longevity zároveň překlopil do politiky. Jeho vláda vytvořila post ministra pro sport, prevenci a zdraví, jehož oficiálním cílem je doslova „začít zvyšovat průměrný věk dožití našich lidí ve zdraví“ a učinit z pohybu a prevence „součást životního stylu Čechů“. Ať už je to politický kalkul, nebo skutečné přesvědčení, vznikl tím v české politice nový narativ: premiér, který nepropaguje pivo a guláš, ale péči o sebe.
Zároveň je ale Babiš zakladatelem Agrofertu, potravinářského impéria, které denně zpracuje 164 tisíc kuřat (Vodňanská drůbež), vyrobí dvě stě tun uzenin (Kostelecké uzeniny, Kmotr, Krahulík) a upeče milion rohlíků (Penam). Tedy přesně ten typ průmyslově zpracovaných potravin, před kterými longevity věda, na niž se Babiš odvolává, důsledně varuje. Nakonec tu tedy máme premiéra, který chce být reklamou na dlouhověkost, ale vlastní největší masokombinát v zemi. Chce žít sto dvacet let, ale vydělává na tom, co ten cíl statisticky ztěžuje ostatním. Takže jestli je tu mezi čtenáři Smrtelníka nějaký novinář, zkuste se prosím Andreje zeptat, jak to všechno jde dohromady.
Nizozemsko patří dlouhodobě mezi země s nejliberálnějším přístupem k eutanazii, který je právně ukotvený a podléhá přesně definovaným podmínkám. V posledních letech se však debata posouvá i do oblasti pacientů s duševním onemocněním, včetně mladších věkových skupin. Jak popisuje The Atlantic, nizozemský psychiatr Menno Oosterhoff se specializuje na pacienty s těžkými psychickými obtížemi a v některých případech asistuje i při rozhodnutí o ukončení života. Za jakých okolností lze psychické utrpení považovat za dlouhodobě neřešitelné a jak nastavit proces posuzování tak, aby odpovídal jak medicínským, tak právním standardům? To je velmi složitá otázka. Současná praxe je vázána na přísné procedurální podmínky, včetně opakovaného posouzení nezávislými odborníky a potvrzení, že pacientovo rozhodnutí je dobrovolné a informované. Přesto se diskuze rozšiřuje o další dimenze, například o dostupnost specializované péče nebo roli lékařů při posuzování těchto žádostí. Případy mladších pacientů zároveň přinášejí specifické otázky spojené s věkem, vývojem osobnosti a dlouhodobou prognózou.
Chronický stres dnes představuje jeden z nejvýznamnějších, ale často podceňovaných faktorů, které ovlivňují naše zdraví a délku života. Jak upozorňuje český pneumolog doc. Jiří Votruba, lidský organismus je evolučně nastavený na krátkodobé ohrožení, nikoli na permanentní tlak, který přináší moderní život. Zatímco setkání s predátorem v přírodě bylo krátkou epizodou, dnešní stresory jako pracovní tlak, informační přetížení nebo dlouhodobé obavy působí nepřetržitě a postupně oslabují celý organismus. Dlouhodobá aktivace stresové reakce vede k hormonální nerovnováze, chronickému zánětu a zvyšuje riziko celé řady onemocnění včetně kardiovaskulárních a respiračních chorob. Z pohledu medicíny tak stres nepředstavuje pouze psychologický problém, ale zásadní faktor, který může urychlovat stárnutí a zkracovat lidský život.
Na promítání dokumentárního filmu Smrti smrt, který je součástí programu festivalu Jeden svět, jsme měli možnost vidět odvážný snímek, který se pouští do jedné z nejstarších lidských otázek. Lotyšský režisér Dāvis Sīmanis sleduje vědce, technologické vizionáře i biohackery, kteří věří, že smrt nemusí být definitivní hranicí lidského života. Film se pohybuje mezi laboratořemi, futuristickými vizemi i existenciálními úvahami a ukazuje, jak se sen o prodlužování života a překonání smrti postupně stává nejen vědeckým tématem, ale také kulturním a společenským fenoménem.
Smrti smrt nepůsobí jako jednostranná oslava technologického optimismu. Spíše otevírá prostor pro otázky, které dnes začínají být stále aktuálnější a které se postupně přesouvají z oblasti sci-fi do reálné debaty o budoucnosti lidstva. Co vlastně znamená lidský život, pokud by jeho délka přestala být omezená? A jak by se změnila společnost, kdyby se smrt jednou opravdu podařilo oddálit nebo překonat? Vedle technologických vizí snímek otevírá také pohled na smrt jako na něco, co se netýká jen vědy, ale i samotného smyslu lidského života. Tento dokument vznikl v lotyšsko-české koprodukci a nyní je možnost ho vidět na festivalu Jeden svět.
Světová spotřeba vína klesla v roce 2024 na 214 milionů hektolitrů, což je nejnižší úroveň od roku 1961 – tedy od časů, kdy většina dnešních vinařských velmocí teprve budovala svůj průmysl. V USA, největším trhu na světě, propadly prodeje meziročně o téměř šest procent, v Číně o devatenáct, ve Francii o čtyři; Bordeaux dnes prodává láhve pod dva eura a francouzská vláda vyčlenila 130 milionů eur na to, aby vinaři vytrhali své révy ze země a už je nikdy nesázeli zpět. Nejde ani tak o to, že by jiné nápoje převzaly roli vína, The Economist přišel s méně pohodlným vysvětlením: víno umírá proto, že lidé stále častěji jedí a žijí sami.
Víno totiž nikdy nebylo nápoj pro samotáře, ale je to produkt, který dává smysl teprve v přítomnosti druhého člověka, u prostřeného stolu, při konverzaci, která se protahuje do nočních hodin a u které nikdo nepočítá čas. Lahev otevřená pro jednoho je skoro absurdní, víno předpokládá společnost stejně samozřejmě jako šachová partie předpokládá protihráče, a když společnost zmizí, není důvod láhev otevřít. World Happiness Report 2025, jehož editorem je oxfordský ekonom Jan-Emmanuel De Neve, přitom zjistil, že frekvence společného stolování predikuje životní spokojenost s téměř stejnou silou jako relativní příjem nebo zaměstnanost že optimální počet sdílených obědů a večeří za týden je třináct ze čtrnácti možných, přičemž žádná země na světě tohoto čísla nedosahuje. V Senegalu sdílejí lidé necelých dvanáct jídel týdně, ve Švédsku devět a půl, v Americe necelých osm, v Japonsku necelé čtyři. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že osamělost trápí každého šestého člověka na planetě, a ve svém loňském reportu ji spojila s přibližně 871 000 úmrtími ročně – zhruba sto mrtvých každou hodinu. Ve dvaceti dvou evropských zemích kleslo mezi lety 2018 a 2022 procento lidí, kteří o sobě řekli, že se „nikdy necítí osamělí“, z padesáti devíti na padesát jedna procent. A devatenáct procent mladých dospělých po celém světě v roce 2023 uvedlo, že nemají nikoho, na koho by se mohli v těžké chvíli spolehnout – o třetinu více než v roce 2006.
Statistiky prodejů vína tohle všechno samozřejmě přímo neměří; jsou to čísla z jiného oboru, z jiných tabulek. Pokles spotřeby alkoholu se obvykle vykládá jako příběh zdravého rozumu, kdy generace Z nepije, suchý únor se stále více rozšiřuje, lidé si víc hlídají kalorie a játra. A to všechno je pravda. Pokles konzumace vína nám ale nepřímo říká, že se rozpadají rituály, které lidi drží pohromadě. A společné jídlo s rodinou a přáteli je jedním z nejstarších rituálů, jaké naše civilizace zná.
Podle rozsáhlé studie, která analyzovala 834 lidí, prožitek blízké smrti (NDE: Near-Death Experience) může zásadně proměnit životní směr. Zážitek blízké smrti, kdy jedinec zažije stav na hranici života a smrti, má trvalé dopady. Lidé po NDE často uvádějí, že se výrazně snížil jejich strach ze smrti. Studie ukázala, že se u nich posiluje soucit, empatie a mnohdy se obracejí k hlubší spiritualitě. Prožitek blízké smrti se tak stává momentem, po kterém mnoho lidí přehodnocuje své životní priority a nachází nové pojetí smyslu.
Proměna je znatelnější u těch, kteří si zážitkem blízké smrti skutečně prošli, než u lidí, kteří přežili nebezpečí bez takové zkušenosti. Změna se netýká jen vztahu ke smrti, ale ovlivňuje celé nastavení života. Prožitek blízké smrti tak není jen extrémní událostí, ale často funguje jako katalyzátor dlouhodobé vnitřní proměny, která se promítá do všech aspektů života. Někdy právě ty nejtěžší zkušenosti, jako zážitek blízké smrti, v sobě nesou zárodek transformace a tato zkušenost nás vede k tomu, abychom rozvinuli svůj plný potenciál, právě díky tomu, že jsme se ocitli tváří v tvář konečnosti.
Rok se s rokem sešel a po loňské objevné reportáži z boskovického Smrtfestu se kvapem blíží termín již sedmého ročníku festivalu o smrti a umírání. Letošní dvoudenní událost proběhne ve dnech 27. – 28. února 2026 v komunitním centru Prostor Boskovice a nabídne témata jako komunikace s dětmi a dospívajícími po bolestné ztrátě blízkých, péče o tělo zesnulého nebo tvůrčí workshop pro středoškoláky se zaměřením na detabuizaci smrti. Nebude opět chybět ani živá debata, tentokrát o duchovních aspektech umírání v kontextech alternativní spirituality s religionistkou Janou Nenadalovou nebo závěrečné večerní promítání filmu. Festival pořádá boskovický spolek zesnu, který dlouhodobě popularizuje a citlivě prohlubuje zájem o tematiku důstojných posledních rozloučení. Vstupné je možno zakoupit na celý festival nebo pouze na jednotlivé akce a přednášky.
Průměrná délka života se za posledních sto let dramaticky prodloužila. Ale přibývajícími roky přicházejí nemoci, které dříve lidé prostě nestihli dostat. Klíčový orgán, který rozhoduje o tom, jak kvalitně prožijeme nejen stáří, ale každý den, je mozek. A právě na něj se zaměří druhý ročník Longevity Festivalu, který CzechCrunch pořádá v úterý 10. března odpoledne na pražském Výstavišti.
Na pódiu promluví například olympijská medailistka v alpském lyžování Šárka Strachová o motivaci a mentální odolnosti. Neurochirurg David Netuka z Ústřední vojenské nemocnice přiblíží, co moderní technologie reálně dokážou s naším mozkem a co je zatím spíš sci-fi. Investor Damir Špoljarič, který shodil sto kilo a razantně změnil životní styl, popíše svou cestu zevnitř. Ke slovu přijde také spoluzakladatel Smrtelníku (ten právě čtete) Václav Dejčmar, který se dlouhodobě věnuje biohackingu a zkoumá potenciál psychedelik pro lidský rozvoj. Kromě přednášek festival nabídne workshopy, pohybové aktivity, cold plunge a experience zónu, kde si návštěvníci vyzkouší nejnovější technologie a testy, které ukážou, jaké doplňky stravy odpovídají jejich genetickému profilu.
