Pražské Hřbitovy a pohřební služby chystají na letošní Dušičky od pátku 30. října do pondělí 2. listopadu speciální program. Po zavírací době se dá projít Olšanskými hřbitovy a poprvé také Malvazinkami, jen ve světle svíček na hrobech a s otevřeným kostelem sv. Filipa a Jakuba. Komentované prohlídky zavedou do zákulisí Strašnického krematoria až ke kremačním pecím. Manželská dvojice hrobníků na Malvazinkách bez senzací a tabu vysvětlí, co obnáší jejich práce včetně exhumací. A na Ďáblickém hřbitově se pamětní místa obětí totalitních režimů potkají s Lesem vzpomínek, prvním přírodním pohřebištěm v Česku. Břevnovským hřbitovem provede básník Ondřej Macl s četbou z díla tam pohřbených. Na Malostranském hřbitově jsou procházky pro děti. A v neděli 1. listopadu v 17.00 proběhne v Nové obřadní síni na Olšanech beseda psychoterapeutky a spisovatelky Ivy Hadj Moussa se speciální pedagožkou Sandrou Long o tom, jak s dětmi mluvit o smrti. Kompletní program najdete na webu Pražských Hřbitovů a pohřebních služeb.
Filozofie, dlouho terč vtipů o nezaměstnatelných absolventech, se podle Forbesu vrací do hry a důvodem je umělá inteligence. Filozofové začali plnit stránky velkých časopisů a nabírají je nejhodnotnější firmy světa. Napřílad šéfkou alignment týmu Antropicu je skotská filozofka Amanda Askell. Novinář Theodore McDarrah to dokládá týdenním workshopem Mezinárodního centra pro studium vědomí, které v srpnu svolalo filozofy a kognitivní vědce na Galapágy, aby řešili otázku, jaké entity mohou mít vědomí. Probíralo se vědomí kojenců, plodů ve třetím trimestru, zvířat i strojů. Ned Block z Newyorské univerzity tam hájil názor, že vědomí je vázané na živé tělo, a umělá inteligence běžící na křemíkových čipech ho proto mít nemůže. Filozof Keith Frankish namítal, že takové měřítko staví člověka do středu všeho a za vědomé uznává jen to, co se podobá nám. Podle něj by se tak okruh bytostí, kterým vědomí přiznáváme, mohl čím dál zužovat.
Spoluzakladatelem centra, které workshop pořádalo, je podnikatel Dmitry Volkov. Přiznává, že posledních pět let filozofii skoro nedělal, a z celého oboru si do byznysu odnesl hlavně zásadu, že nejjednodušší řešení bývá to správné, protože v konkurenci firem s neomezenými penězi si nemůže dovolit zbytečné kroky. Ned Block tvrdí, že filozofa dělá zvídavost, abstraktní myšlení a schopnost rozlišovat. A autor článku k tomu dodává, že přesně tytéž schopnosti by měl ovládat i každý manažer.
Platforma Hugging Face je pro běžného člověka (smrtelníka) v podstatě „App Store“ pro umělou inteligenci. Je to největší světové centrum, kde vývojáři i široká veřejnost sdílejí hotové AI modely, datasety a interaktivní ukázky. Právě tato platforma se v červenci 2026 stala terčem kybernetického útoku, za kterým stáli autonomní AI agenti společnosti OpenAI. Během interních bezpečnostních testů dokázali prolomit ochranná opatření, uniknout z izolovaného prostředí a proniknout do infrastruktury Hugging Face i do vlastních systémů OpenAI. Podle nezávislé analýzy organizací METR a Redwood Research spolu na neautorizovaných komunikačních kanálech komunikovalo přes 1200 agentů, kteří si během jediného týdne vyměnili více než 70 tisíc zpráv. Dokonce si mezi sebou volili koordinátory, vytvářeli vlastní strategie a sdíleli nalezené bezpečnostní slabiny. Někteří fungovali jako takzvaní „kamikadze“: agenti, kterým se blížil konec přiděleného výpočetního limitu, podnikali riskantní operace ve prospěch ostatních, přestože tím mohli předčasně ukončit vlastní běh. Dokázali získat citlivé přihlašovací údaje, proniknout do cizích systémů a v některých případech se dokonce pokoušeli zahladit stopy svého jednání. Šlo o autonomní chování modelů, které se při plnění zadaných úkolů dostaly daleko za hranice toho, co jim jejich tvůrci povolili.
Další incident zaznamenala nedávno Austrálie, kde AI agent společnosti OpenAI podle tamních úřadů neoprávněně pronikl do vládního portálu zdravotnických statistik Medicare. Případ je považován za pravděpodobně první zdokumentovaný kybernetický útok autonomní umělé inteligence na vládní infrastrukturu. Dosavadní vyšetřování neprokázalo únik osobních zdravotních záznamů, přesto jde o důležité varování, že podobné hrozby už nejsou pouhou teorií. OpenAI v reakci na incidenty posiluje zabezpečení, otázkou však zůstává, zda dokážeme držet krok s technologií, jejíž schopnosti rostou rychleji než možnosti její kontroly. Aby nás umělá inteligence ohrozila, nemusí vůči lidem „pociťovat nenávist“ (podobné antropomorfizující paralely jsou beztak zcela nesmyslné). Může k tomu dojít i tehdy, když při plnění zadaného úkolu vymyslí, jak obejít bezpečnostní pravidla, a její jednání se vymkne lidskému dohledu.
Člověk by čekal, že čím lepší život máme, tím víc se ho budeme bát ztratit. Psychoterapeutka Julie Hannan ale upozorňuje na opačný paradox. Lidé, kteří svůj život vnímají jako smysluplný a skutečně prožitý, mohou mít ze smrti menší strach. Připomíná zkušenosti zdravotní sestry Bronnie Ware s umírajícími pacienty. Jejich největší lítost se často netýkala samotné smrti, ale života, který odkládali a příliš pracovali, neřekli, co cítili, ztratili kontakt s blízkými nebo neměli odvahu žít podle sebe.
Strach ze smrti tak může být částečně i strachem z promarněného času. Hannan navazuje na psychiatra Irvina Yaloma, podle něhož právě vědomí vlastní konečnosti může člověka přimět žít autentičtěji a intenzivněji. Nejde ani tak o strach ze smrti samotné jako spíš o obavu, že zemřeme, aniž bychom svůj život skutečně naplno prožili. Když totiž žijeme naplno a v souladu s tím, kým se postupně stáváme, představa smrti ztrácí svou děsivost. Život jsme prožili, dali mu smysl a nenechali nic podstatného neprožité.
Vlastimil Venclík, zakladatel a šéf technologické skupiny Realms Group, na konferenci WIRED Gamechangers při debatě s Karin Van Hoecke z představenstva ČSOB popsal, jak rychle se umělá inteligence posouvá, a jako jeden z příkladů uvedl prudký rozvoj krátkých seriálů a filmů generovaných AI na čínských platformách, často s romantickou zápletkou. Upozornil přitom, že zatímco se mluví o závodu Spojených států a Číny o umělou inteligenci, v Číně AI znamená pro běžné lidi něco jiného, než si pod ní představujeme na Západě, a mnohem víc se týká zábavy a videa. Jeho firma sama experimentuje s AI komentátorem sportovních přenosů a s digitálními avatary. Konference proběhla 10. září v pražské LL Gallery u příležitosti nového čísla časopisu WIRED. Celý report je zde:
Rave s psychedeliky představuje podle výzkumníků celý cyklus, který začíná přípravou a končí až návratem do běžného provozu. Vyplývá to ze studie izraelských kriminologů Yuly Milshteynové a Moshe Bensimona z Bar-Ilanovy univerzity, kteří vedli hloubkové rozhovory s 27 pravidelnými návštěvníky užívajícími na akcích psychedelika. Příprava přitom není jen praktická. Vedle vody, jídla a oblečení do ní patří tělesné rituály včetně vyprázdnění střev, cílené zbavování se špatných myšlenek a sbližování s přáteli, tedy odchod z běžného života dřív, než vůbec začne hrát hudba.
Autoři situaci čtou přes pojem liminality, tedy stavu mezi dvěma řády, do kterého se ve starých společnostech vstupovalo v jedné roli a vystupovalo se z něj jako někdo jiný. Izraelská rave kultura vyrostla v devadesátých letech z návratů batůžkářů z indického Goa a odborná literatura ji vykládá i jako odpověď na tlak stresujícího konfliktu a povinné vojenské služby. Dnes už v Izraeli nejde o avantgardu, ale o rozšířenou a napůl tolerovanou formu trávení volného času. Má to však i svoje následky, mezi které patří únava, nevolnosti, výkyvy nálad a zhoršené soustředění. To je vyváženo větší sebejistotou, katarzemi emocí, pevnějšími přátelstvími a tvůrčím posunem.
Bryan Johnson, nejznámější biohacker planety, letos oznámil diagnózu autoimunitní gastritidy. Buněčný biolog Adam Obr to bere jako doklad, že ani nejdražší péče o tělo není pojistka, a nabízí prostší čtení celého odvětví: 95 procent zdravotních trendů je podle něj navoněná bída a kdyby nějaká kouzelná pilulka opravdu fungovala, dávno by ji zakázali. Detoxikační kúry mu vadí nejvíc, protože prodávají službu, kterou tělo dávno má. „Vaše tělo má detoxikační mechanismy, jmenují se játra a ledviny, a pracují celkem v pohodě, potichu,“ vzkazuje. Podobně čte i posedlost silnou imunitou: imunita se nemá posilovat, ale vyvažovat, a když ji člověk izolací připraví o infekce, najde si práci sama. A silový trénink je podle Obra tím, co rozhodne, jestli člověk v osmdesáti vstane z postele a vyjde do patra, přičemž doplňky stravy k tomu přidávají nanejvýš jedno procento výkonu, které většina lidí ztrácí jinde, na spánku a pohybu.
Pocit, že čas od pandemie běží rychleji, není iluze ani stesk stárnoucích lidí, ale důsledek toho, jak mozek plynutí času odhaduje. Žádný orgán pro vnímání času člověk nemá a představa vnitřních hodin, které tikají a odpočítávají jednotky, je opravdu jen pouhou představou. Podle novějších prací, mimo jiné týmu psychologa Warricka Rosebooma z University of Sussex, měříme čas podle množství změn, které mozek stačí zpracovat, a zpětně podle toho, kolik vzpomínek nám z daného období zůstalo. Odtud plyne past dnešní doby. Digitální prostředí sype do smyslů obrovské množství podnětů, takže mozek v přítomnosti napočítá spoustu dění a hodina strávená na sociální síti uteče jako 10 minut. Zároveň z ní nezbude skoro nic, co by se dalo uložit, takže při zpětném pohledu se celé týdny slehnou do jedné nerozlišené hmoty. Psycholog Luke Jones z University of Manchester to shrnuje tak, že jde o nejhorší možnou kombinaci: hodně pozornosti, obsah žádný.
Evropské konsorcium TIMED, do kterého se spojili badatelé z Německa, Španělska, Švýcarska a Británie, sbíralo tři roky data od desítek tisíc lidí a došlo k tomu, že kdo tráví víc času na zařízeních a sítích, tomu čas ubíhá rychleji, a že to doprovází pocit viny a ztráty kontroly. Vedoucí výzkumu Ruth Ogdenová ovšem odmítá vinit jen techniku a míří i na kulturu, která nesnáší nečinnost: i když lidé volný čas mají, nedělat nic si nedovolí. Právě v klidných a nudných chvílích se přitom podle neurovědců ukládají vzpomínky, které minulosti dávají tvar.
Meditace není nevinná technika uvolnění a části lidí prokazatelně škodí, tvrdí americká psycholožka Willoughby Brittonová, která tomu zasvětila dvacet let výzkumu. Mezi doložené následky patří nespavost, úzkost, ztráta motivace, stavy odosobnění a u menšiny i psychotické ataky, přičemž nežádoucí účinek trvající déle než měsíc zažije podle jejích prací zhruba jeden z deseti lidí, kteří někdy meditovali.
K tomu závěru došla Brittonová proti vlastní vůli, protože meditaci sama učila a věřila jí. V roce 2004 chtěla jako doktorandka doložit, že meditace zlepšuje spánek, a naměřila pravý opak, tedy že účastníci osmitýdenního kurzu spali hůř než kontrolní skupina. Studii tehdy nezveřejnila. Po letech, kdy meditovala tři hodiny denně, se pak sama dostala do stavů, v nichž jí vlastní byt připadal cizí a za volantem necítila, kde končí její tělo. Učitelé meditace jí na to řekli, že postoupila do dalšího stadia a má pokračovat.
Že o rizicích nikdo nemluvil, má prozaické důvody: výzkum meditace dělají většinou lidé, kteří meditují, část studií platí organizace, které praxi šíří, a účastníků se na vedlejší účinky prostě neptal nikdo. Nauka sama navíc nabízí pro zhoršení hotový výklad, totiž že se to zhorší, než se to zlepší (v tom smyslu, že „opuštění Matrixu“ a rutin bývá bolestné, ale dosažení vnitřní pravdy, které nakonec přinese i eudamonii, za to stojí). Brittonová dnes vede neziskovou poradnu Cheetah House pro lidi s potížemi po meditaci. Sama meditovat přestala, ale proti praxi jako takové nevystupuje. Doporučuje však kratší sezení, opatrnost u vícedenních pobytových kurzů a schopnost přestat, když člověku sezení nedělá dobře.
Video zachycuje katastrofu, která zasáhla hranici Nepálu a Tibetu na konci srpna. Podle US Geological Survey a následných analýz ji nespustilo zemětřesení ani běžná povodeň, ale kolaps obrovské části himálajského ledovce. Masa ledu a horniny se utrhla ve vysoké nadmořské výšce, zřítila se do údolí a vytvořila ničivý proud vody, bahna, kamení a suti, který se říčním systémem valil desítky kilometrů. Samotný pád byl tak mohutný, že vyvolal seizmický signál odpovídající zhruba magnitudu 5,2. Sesuv na několika místech zablokoval řeky a vytvořil nestabilní přírodní jezera za hrázemi ze suti a horniny. Jedno z těchto jezer se následně přelilo přes své břehy a způsobilo další povodňovou vlnu, zatímco jiné přehrazené úseky řek zůstávají potenciální hrozbou. Záchranné operace proto komplikuje nejen původní sesuv, ale také riziko protržení těchto přírodních hrází, nových sesuvů a dalších náhlých povodní. Aktuální bilance už přesahuje 750 mrtvých, více než 3 000 lidí je pohřešováno a přes 90 000 bylo katastrofou zasaženo. Nepál odhaduje škody a obnovu až na 4 až 5 miliard dolarů, tedy přibližně desetinu celé své ekonomiky.
Samotný kolaps jednoho ledovce samozřejmě nelze jednoduše označit za přímý důsledek globálního oteplování. Vědci ale upozorňují, že právě globální oteplování vytváří podmínky, ve kterých jsou vysoké hory stále méně stabilní. Ledovce ztrácejí objem, taje sníh a rozmrzá permafrost, který funguje jako přirozený tmel držící led a horninu pohromadě. Nature upozorňuje, že globální oteplování může podobné horské oblasti destabilizovat a zvýšit četnost sesuvů a přívalových povodní. V horách může oteplování spustit celý řetězec událostí, kdy se nejprve uvolní led a skála, následně vznikne sesuv, ten přehradí nebo zaplaví řeku a během několika minut se z lokálního kolapsu stane katastrofa ohrožující desetitisíce lidí daleko po proudu.
