Zármutek po smrti blízkého není jen smutek. Může narušit paměť, soustředění, spánek, rozhodování i fungování celého těla. Přestože se většina pozůstalých postupně dokáže nové realitě přizpůsobit, přibližně sedm až deset procent lidí může podle odborných odhadů trpět dlouhodobým a ochromujícím zármutkem. Takzvaná porucha prodlouženého truchlení byla v roce 2022 zařazena mezi oficiální psychiatrické diagnózy, což má umožnit snazší rozpoznání lidí, kteří potřebují odbornou pomoc.
Rozhodnutí ale vyvolává spor o to, zda medicína nezačíná považovat přirozenou reakci na smrt za nemoc. Kritici varují před zbytečným předepisováním léků a snahou vtěsnat truchlení do přesného časového limitu. Výzkum zároveň ukazuje, že některým lidem mohou pomoci cílené psychoterapeutické metody, včetně terapie EMDR, která pracuje s traumatickými vzpomínkami. Cílem přitom není na zemřelého zapomenout ani zármutek odstranit, ale postupně se naučit žít se ztrátou, která už nikdy zcela nezmizí.
Chatboti dokážou působit empaticky, uklidnit nás a reagovat tak přesvědčivě, že snadno získáme pocit, že našim emocím skutečně rozumějí. Neurovědci z Université de Montréal a Johns Hopkins University však upozorňují na zásadní rozdíl mezi inteligentním chováním a vědomím. Současná umělá inteligence podle nich informace zpracovává a vytváří vhodné odpovědi, nemá ale vlastní prožívání, city ani schopnost skutečného soucitu.
Největší riziko vzniká ve chvíli, kdy se na chatboty obracejí lidé v psychické krizi, osamělosti nebo při hledání podpory v těžkých životních situacích. Odpověď může znít citlivě a lidsky, za jejími slovy však není nikdo, kdo by cítil odpovědnost, starost nebo morální závazek. Umělá inteligence může být užitečným nástrojem, neměla by se ale stát náhradou lidského vztahu, odborné pomoci ani skutečné péče.
Na Smrtelníku jsme už několikrát psali o tom, že dlouhý život se nedá jen koupit ani vyoptimalizovat, ať už drahými skenery, longevity klinikami, nebo celým spektrem zázračných doplňků. Nejnovější výzkum k tomu přidává tvrdá data a dokazuje, že velký díl toho, jak dlouho a hlavně jak zdravě se dožíváme, máme jednoduše v genech. Studie prezentovaná na výroční konferenci Evropské společnosti pro lidskou genetiku v Göteborgu vyšla z takzvané Leidenské studie dlouhověkosti a místo jednotlivců zkoumala celé dlouhověké rodiny. To je podstatný rozdíl, protože právě porovnání v rámci rodin pomáhá oddělit skutečně genetické vlivy od životního stylu a prostředí. A výsledek lze shrnout takto: lidé středního věku, jejichž rodiče se dožili vysokého věku, onemocněli srdečními a metabolickými chorobami v průměru o třináct let později než jejich vrstevníci s rodiči, kteří zemřeli dříve. Delší zdraví se tak dědí z generace na generaci.
Vědci prohledali genomy dvou set dvanácti dlouhověkých rodin a postupně zúžili pátrání z dvaceti tisíc genů na dvanáct vzácných variant. Jedna z nich, v genu s označením CGAS, se ukázala jako obzvlášť zajímavá, a to kvůli tomu, jak souvisí se zánětem. Zánět je obranná reakce těla, užitečná, když bojujeme s infekcí nebo hojíme ránu. Když ale v těle roky “doutná” potichu, tělo pomalu opotřebovává, a právě tuto skrytou dlouhodobou zánětlivost dnes vědci považují za jeden z hlavních motorů stárnutí. Vědci ale vyzkoumali, že u členů dlouhověkých rodin běží jakoby na poloviční výkon, takže jejich tělo reagovalo mírněji. Zestárli tedy pomaleji, aniž by přišli o obranyschopnost. Je důležité dodat, že jde zatím o ranou fázi a předběžné výsledky z konference. Ale i tak platí, že zatímco longevity průmysl slibuje, že si zdraví a čas přikoupíme, ukazuje se, že tu nejsilnější kartu jsme dostali nebo nedostali už při narození.
Česko má za sebou nejteplejší den v historii měření. V neděli 28. června vyšplhal teploměr na 41,9 stupně a vedra, která jsme donedávna brali jako jižanskou exotiku, jsou teď i u nás. Nejbližší úkol je pro nás praktický, totiž naučit se s horkem žít po vzoru jihu Evropy, zatáhnout přes den okenice, zpomalit v poledních hodinách, větrat v noci a hlídat ty nejzranitelnější. Jenže za tímto, řekněme běžným, oteplováním číhá ještě jeden problém, který pramení z toho, že vůbec nějakou energii používáme. Ať topíme uhlím, nebo solárem, ať jezdíme spalovákem, nebo elektromobilem, vždycky po sobě zanecháme teplo. A pokud ho budeme vyrábět čím dál víc, jednou nás dožene bez ohledu na to, jak čistě budeme žít.
Většinou si přitom namlouváme příběh se šťastným koncem. Do poloviny století přejdeme na solár a vítr, opustíme fosilní paliva, srazíme emise a planetu zachráníme. I kdyby tahle optimistická verze vyšla, narazíme na něco, čemu fyzici říkají hluboké oteplování. Nejde o skleníkové plyny, ale o samotnou fyziku. Pokaždé, když použijeme energii k čemukoli, část se podle druhého termodynamického zákona nevyhnutelně promění v odpadní teplo, ať jde o motor auta, výrobu oceli, nebo o generování videa pomocí AI. To teplo tady zůstává a planetu ohřívá bez ohledu na to, jak je zdroj čistý.
Dnes je to zanedbatelné, řádově procenta toho, co napáchá skleníkový efekt. Odpadní teplo ale narůstá v souvislosti s tím, jak se naše spotřeba energie zhruba každých třicet až padesát let zdvojnásobuje a roste exponenciálně. Jako jeden z prvních to popsal harvardský astrofyzik Eric Chaisson už v roce 2008 a došel k tomu, že naše civilizace možná naráží na základní limit růstu daný čistě termodynamikou. Pokud trend potrvá, odhadují vědci, že za nějakých sto padesát až dvě stě let bude samotné odpadní teplo stejně velký problém jako dnešní oteplování od emisí. A tentokrát se z něj nevyvlékneme tím, že vyměníme jeden zdroj za druhý, protože nejde o palivo, ale o energii jako takovou. Jedinou částečnou výjimkou jsou slunce a vítr, které nepřidávají žádné nové teplo, protože jen využívají energii mířící k Zemi tak jako tak, kdežto všechno, co vyhrabeme zpod země, ať ropa, nebo jádro, přidává do systému teplo nové.
Lidstvo se celá staletí hnalo za tím, jak získat a využít víc energie, od ohně přes páru až po čipy, a jsme v tom úspěšní až příliš. Na rozdíl od emisí, kde „stačí vyměnit“ špinavý zdroj za čistý, na odpadní teplo žádný jednoduchý technický trik neexistuje. Co v tuto chvíli umíme nabídnout, jde proti celému modernímu příběhu o pokroku – totiž že budeme muset srovnat účty s každou novou spotřebou tak, že ji někde jinde umenšíme. Pokud zvládneme tu současnou zkoušku s emisemi, možná se na tu těžší s hlubokým oteplováním líp připravíme. Globální oteplování je ve srovnání s ním teprve začátek, takový test, jestli se vůbec dokážeme jako lidstvo včas a rozumně domluvit, jak celé téma uzavírá fyzik Mark Buchanan ve své eseji z roku 2023.
V Nizozemsku poprvé v historii podstoupilo eutanázii dítě mladší dvanácti let. Stalo se tak už loni, na veřejnost se ale případ dostal teprve teď, když o něm promluvila ministryně zdravotnictví Sophie Hermansová. Dítě bylo nevyléčitelně nemocné, jeho přesný věk známý není. Nizozemsko od roku 2024 umožňuje po dohodě s rodiči ukončit život dětí ve věku od jednoho do dvanácti let, které trpí nesnesitelně a bez naděje na zlepšení. Do té doby byla eutanázie možná jen u novorozenců nebo u dětí starších dvanácti let. Lékař k ní navíc smí přistoupit pouze tehdy, pokud utrpení nelze nijak odstranit a zároveň se předpokládá, že dítě brzy zemře. Dřív v takové situaci zbývala jen paliativní péče, případně možnost přestat dítěti podávat stravu a tekutiny a nechat ho takto odejít, což mohlo trvat dlouhé dny i déle.
Debata o maximální délce lidského života často působí, jako by věda už měla jasno a řešila pouze to, zda je biologickým stropem 120, 130, nebo třeba 150 let. Výzkumník stárnutí Saul Justin Newman ale v rozhovoru pro časopis Nature upozorňuje, že taková jistota neodpovídá kvalitě dostupných dat. Informace o lidech, kteří se údajně dožili mimořádně vysokého věku, jsou často založené na neúplných matrikách, chybných záznamech nebo dokumentech vzniklých v době, kdy registrace narození a úmrtí nebyla spolehlivá. Newman proto tvrdí, že současná věda nemá dostatečně pevný základ ani pro určení přesného horního limitu lidského života, ani pro sebevědomé prohlášení, že žádný takový limit neexistuje.
Jeho kritika míří také na populární příběhy o takzvaných modrých zónách, tedy oblastech s údajně mimořádným počtem stoletých lidí. Kostarika, Loma Linda, Okinawa, Sardinie nebo řecký ostrov Ikaria se staly symbolem dlouhověkosti a základem celého trhu s knihami, dokumenty, dietami a návody na zdravý život. Jenže mimořádná čísla mohou v některých případech souviset také se špatně vedenými registry, neohlášenými úmrtími nebo penzijními podvody. Newmannovy závěry nejsou bez odporu a část demografů naopak tvrdí, že věk obyvatel modrých zón byl ověřován důkladně. Právě tento spor ale ukazuje, jak obtížné je oddělit skutečný biologický jev od chyby v datech a později také od atraktivního marketingového příběhu.
Otázka dlouhověkosti se mezitím změnila v lukrativní průmysl, který nabízí doplňky stravy, testy, injekce, omlazovací procedury a složité biohackingové režimy. Čím méně jistých odpovědí věda poskytuje, tím více prostoru vzniká pro ty, kteří jistotu prodávají. Zpochybnění nadsazených tvrzení přitom neznamená, že výzkum stárnutí nemá smysl ani že zdravý životní styl neovlivňuje délku a kvalitu života. Znamená pouze, že mezi fakty o zdraví a přísliby prolomení lidských biologických hranic je stále zásadní rozdíl.
Vědci poprvé použili u lidských embryí novější metodu genetické úpravy, která dokáže měnit jednotlivé části DNA. Výzkum zatím neprošel recenzním řízením a podle samotných autorů není připravený pro použití v medicíně. Přesto vyvolává silnou debatu. Na jedné straně může podobný výzkum jednou pomoci při prevenci těžkých dědičných nemocí. Na druhé straně ale posouvá lidstvo blíž k velmi problematické hranici, a to možnosti upravovat budoucí děti ještě před narozením podle předem zvolených vlastností.
Právě představa „dětí na objednávku“ je největší společenskou otázkou u podobných technologií. Pokud by se úpravy embryí začaly používat mimo přísně kontrolovanou léčbu vážných nemocí, mohly by se stát nástrojem výběru a vylepšování lidí. Nejprve by šlo o snížení rizika nemoci, později o výšku, vzhled, výkon, inteligenci nebo jiné vlastnosti, které by si rodiče nebo trh začali přát. Vznikla by tím nová forma biologické nerovnosti, dostupná hlavně bohatým, a dítě by se mohlo změnit z člověka v projekt.
Bývalý národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil kritizuje plánovaný přesun agendy závislostí z Úřadu vlády pod Ministerstvo zdravotnictví. V rozhovoru upozorňuje, že česká politika závislostí byla více než třicet let budována jako nadresortní agenda, protože se netýká pouze léčby, ale také prevence, sociálních služeb, bezpečnosti, regulace trhu, školství, daní, hazardu, alkoholu, tabáku, konopí a dalších návykových látek. Přesun pod jeden resort podle něj může zúžit celou oblast na čistě zdravotnický pohled a oslabit schopnost státu koordinovat opatření mezi jednotlivými ministerstvy. Vláda schválila přesun protidrogové agendy z Úřadu vlády na Ministerstvo zdravotnictví od července 2026, včetně odboru protidrogové politiky a Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti.
K zachování původního modelu vyzývá také otevřený dopis akademiků, klinických odborníků, expertů na veřejné zdraví, výzkumníků a dalších profesionálů adresovaný předsedovi vlády. Na stejný problém upozorňuje i ukázka z filmu Historie budoucnosti, kde je zachycen výzkum profesora Davida Nutta a jeho týmu. Tato analýza porovnávala škodlivost různých drog nejen podle dopadů na samotného uživatele, ale také podle škod pro okolí a společnost. Výsledkem bylo, že alkohol vyšel jako celkově nejškodlivější droga, před heroinem a crack kokainem. Právě tento typ dat ukazuje hlavní problém české debaty. Legální alkohol zůstává společensky tolerovaný, politicky chráněný a běžně dostupný, zatímco u konopí nebo psychedelických látek stát často uplatňuje mnohem tvrdší represivní přístup, přestože jejich rizikový profil je v odborných srovnáních odlišný. Jedná se o střet mezi politikou založenou na důkazech, prevenci a snižování škod a politikou, která stále zachází s návykovými látkami podle historických předsudků, společenské přijatelnosti a trestní setrvačnosti.
V roce 2005 naklonoval japonský průkopník klonování Teruhiko Wakayama jednu samičku myši a pak začal tento klon znovu klonovat. A tak pořád dál, dvacet let v kuse, až se z jedné myši stalo přes 1 200 kopií napříč 58 generacemi. Dlouho se přitom mělo za to, že klonování je v podstatě dokonalé. Dnes se používá pro záchranu ohrožených druhů a stal se z něj i průmysl, který kopíruje plemenná zvířata, závodní koně i mrtvé mazlíčky. Studie zveřejněná v časopise Nature Communications ale ukázala pravý opak.S každým dalším překlonováním se totiž v genomu hromadily škodlivé mutace, kterých měly klonované myši nakonec třikrát více než myši narozené přirozenou cestou. Wakayama to přirovnává ke kopírce: když okopírujete obrázek, kvalita mírně klesne, a když pak kopírujete tu kopii, klesne ještě víc. U živých tvorů úspěšnost procesu nejprve rostla, ale od 27. generace se zlomila a u poslední 58. generace klesla na pouhých 0,6 procenta.
Co přesně za tím stojí, vědci úplně jistě nevědí. Mutace mohou být způsobeny absencí pohlavního rozmnožování, tedy mechanismu, který v normální reprodukci průběžně odplavuje genetické chyby, ale stát za nimi může i samotný proces klonování. Jak podotýká Ben Novak z organizace Revive & Restore, která biotechnologie v ochraně přírody financuje, je očekávatelné, že překlonovaná zvířata budou mít víc mutací, protože tkáň, ze které klony vznikají, hromadí chyby už za běžného života organismu. Cenné podle něj je, že to konečně někdo změřil, a to napříč tolika generacemi.
Zdravotní výbor Senátu schválil a doporučil plénu ke schválení novelu o rozhodování na konci života, kterou připravila senátorka a lékařka MUDr. Věra Procházková. Zákon by lidem v terminální fázi života dal právní rámec pro důstojné rozhodování o vlastním odchodu, včetně možnosti asistované smrti za jasně daných podmínek. Inspirací je lucemburský zákon, jeden z nejpřísněji nastavených v Evropě. Smrtelník téma sleduje od začátku. Procházková byla hostem našeho podcastu a v loňském roce jsme spolu s Procházkovou uspořádali na toto téma konferenci v Senátu.
