Studie Stanfordské univerzity postavená na analýze 45 000 krevních vzorků z UK Biobank odhalila, že biologický věk mozku je nejsilnějším prediktorem délky života – výrazně víc než věk srdce, jater či ledvin. Lidé s „rychle stárnoucím“ mozkem měli 12x vyšší riziko rozvoje Alzheimerovy choroby a o 182 % vyšší šanci zemřít během následujících 15 let. Přidá-li se k tomu oslabený imunitní systém, riziko úmrtí je dramaticky vyšší, což otevírá cestu k novým metodám v prevenci a personalizované medicíně. Tato zjištění kladou mozek do centra medicínského zájmu. Od biomarkerů až po intervenci tréninkem, životosprávou či léky. Navíc se přibližují komerční nástroje (Teal Omics, Vero Bioscience), které by mohly jednou umožnit měřit biologický věk mozku běžně u pacientů a možná i měřit účinnost terapií proti stárnutí.
Debata o asistované sebevraždě se u nás i jinde obvykle točí kolem etiky, práva a medicínských protokolů. Méně často se však stočí k tomu, co se děje mezi dvěma lidmi ve chvíli, kdy se jeden rozhodne odejít a druhý mu s tím chce pomoci. Právě tento opomíjený rozměr, který bychom mohli nazvat posledním vztahem, rozebírá čerstvě vydaný text německých autorů Thomase Reustera a Floriana Brunse v prestižním časopise Nature. Autoři se ptají, co se vlastně odehrává v okamžiku a těsně poté, kdy člověk vyřkne slova „Chci umřít. Pomoz mi s tím.“ Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Pomocník – většinou mluvíme o lékaři, autoři však záměrně používají slovo pomocník, protože jde o osobu se svým svědomím, pohledem na svět a vlastními pochybnostmi, která se sama svobodně rozhoduje, zda vůbec pomůže – není pouhým pasivním nástrojem, který jen splní cizí přání. Pomocník zároveň otevírá prostor pro proměnu celého rozhodnutí. Z filosofického pohledu – od Kanta přes Levinase až po Gadamera – je vztah mezi člověkem, který žádá o pomoc se smrtí, a jeho pomocníkem jedním z nejniternějších dialogů, jaké můžeme zažít. V tomto rozhovoru je přítomna svoboda i zranitelnost, jistota i pochybnost. Možná proto asistovaná sebevražda není nikdy jen technický akt, ale spíše křehký příběh, jehož konec se může změnit i ve chvíli, kdy se zdá být všechno rozhodnuto. Reuster a Bruns zároveň zdůrazňují, že do hry mohou vstoupit prvky nevyzpytatelnosti – lidské slovo, dotek, pohled –, které mohou změnit konečné rozhodnutí. Pomocník totiž nenese jen břemeno praktického výkonu, ale i morální a emoční zátěž, kterou společnost často přehlíží. Asistovaná sebevražda proto není jen medicínský úkon, ale otevřený proces, v němž se setkávají dvě bytosti, a který se může vyvíjet do poslední chvíle.
Může psychologickou pomoc částečně převzít umělá inteligence? O tom mluví v rozhovoru pro Flowee psycholožka a psychoterapeutka Martina Mikesková. Podle ní je jisté, že technologie v terapii budou hrát stále větší roli — a to nejen jako pomůcka pro terapeuty, ale i jako první kontakt pro ty, kteří se ostýchají přijít osobně. „Myslím, že umělá inteligence nemůže zcela nahradit lidského terapeuta, a nemyslím si, že je to v tuto chvíli ani cílem vývojářů. Vnímám však, že AI může pomoci v určitých specifických situacích, například při poradenství, předběžné diagnostice nebo při odkázání na odbornou pomoc,“ říká Mikesková.
Loni se v Jižní Koreji prodalo víc vozítek pro psy než kočárků pro děti — zdánlivě absurdní detail, který ale dokonale vystihuje globální trend: lidé přestávají rodit děti a stále častěji nahrazují vztahy se svými vrstevníky poutem ke zvířatům. I Česko je dnes součástí stejného příběhu: mladí lidé se méně seznamují, méně souloží a čím dál častěji odkládají založení rodiny. Nebo ji nezakládají vůbec. Zároveň stoupá obliba mazlíčků, terapeutických zvířat, náhradních vztahů i technologických substitutů. Jde o globální krizi?
V Poslanecké sněmovně proběhl 18. června 2025 kulatý stůl na téma Rizika zákonné eutanazie. Konal se pod záštitou poslankyně Jany Bačíkové (ODS), místopředsedkyně Výboru pro sociální politiku, která veřejně vystupuje proti legalizaci eutanázie z důvodu možného zneužití. Diskuze se dále účastnili zástupci poskytovatelů paliativní péče, ředitelka hospice sv. Štěpána Monika Marková, a novinář Pavel Šafr. Z diskuse vyplynulo, že tradiční hodnoty, jako úcta k životu a význam kvalitní paliativní péče, byly zdůrazněny jako alternativa k legislativnímu modelu eutanazie. Krátký report vyšel v Konzervativních novinách.
Druhý ročník mezinárodní konference „Inovativní postupy v oblasti duševního zdraví: Česko jako lídr EU?“ se uskutečnil 9. června 2025 na Pražském hradě. Akci, kterou společně pořádaly Nadační fond PSYRES, PsychedelicsEUROPE a Progresivní analytické centrum, dominovalo téma odolnosti evropské populace vůči krizím, jako jsou války či pandemie. Výzkumy ukazují, že až 46 % obyvatel EU v posledním roce čelilo psychickým obtížím – i proto konference navázala na ambici České republiky spoluvytvářet evropskou strategii péče o duševní zdraví a přinášet do ní inovativní přístupy. Odborný program nabídl širokou škálu témat, od legislativních změn v oblasti psychedelik, přes výzkum posttraumatické stresové poruchy u veteránů, až po ekonomickou efektivitu moderní psychiatrie. Mezi řečníky vystoupili zástupci NATO, Evropského parlamentu, Ministerstva zdravotnictví i mezinárodní experti jako Rick Doblin (MAPS). Konference potvrdila rostoucí reputaci Česka jako aktivního hráče, který propojuje vědecký výzkum, klinickou praxi i politickou diskusi v oblasti duševního zdraví na evropské úrovni.
V Longevity podcastu Hospodářských novin se mluví o chladové terapii jako o „longevity hacku“, tedy nástroji prodlužování života. Trenér otužování David Vencl popisuje, jak může chladová terapie posílit nejen imunitu, ale i dlouhověkost. Důležité přitom je po ledové koupeli se neoblékat. „Ideální je, abych se dostal do normálu svými vlastními silami. A k tomu pomáhají právě svaly, třes nebo pohyb. V tu chvíli tělo jede bomby,“ říká.
Zdeněk Kalvach, český průkopník moderní geriatrie, v rozhovoru pro Neovlivní.cz bourá zastaralé představy o stáří. Místo zaškatulkování do kategorie postupně degenerujícího organismu nás zve, abychom přijali pojem zralá dospělost – fázi života, která má svá specifika, ale rozhodně není odsouzena k ústupu do ústraní. Kalvach zdůrazňuje, že mnohem větší překážkou než nemoc jsou obavy z pomíjivosti a strach, který si společnost vůči starším generacím pěstuje. Zároveň k dlouhověkosti říká: „Vážně nevím o ničem, co by reálně prodlužovalo život. A nevěřím, že by množství lektvarů, které někdo pije, krev, kterou si vymění, a vitaminy, které polyká a bilancuje, skutečně zlepšilo kvalitu, funkčnost a délku života.“
Regionální komise pro eutanazii v Nizozemsku (RTE) vydala výroční zprávu za rok 2024. Podle ní byl každý 17. případ úmrtí v zemi asistovaný. Zároveň v roském roce bylo evidováno rekordních 9.958 případů eutanazie, což představuje 5,8 % všech úmrtí v zemi. Oproti roku 2023 je to nárůst o 10 %. Nejčastější důvody žádostí o eutanazii zůstávají beze změny, v 86 % případů šlo o pokročilá fyzická onemocnění jako je rakovina, nervová degenerace či srdeční selhání. Výrazně však stoupl počet případů spojených s psychickými onemocněními (219 případů, +59 % oproti 2023) a s demencí (427 případů). Komise hodnotila většinu provedených eutanazií jako provedené v souladu se zákonem. Pouze v šesti případech bylo rozhodnuto, že lékař nedodržel zákonná pravidla – především kvůli nesprávnému postupu nebo chybějící konzultaci s nezávislým odborníkem. Zpráva rovněž reflektuje citlivá témata, jako je eutanazie u mladistvých a lidí s psychickým utrpením. Například u mladých lidí (12–18 let) byly letos potvrzeny tři případy, dva z nich z důvodu psychického onemocnění.
Lidské tělo může teoreticky vydržet až 130 let, říká profesorka geriatrie Iva Holmerová. Jenže s přibývajícími léty často ubývá nejen sil, ale i důstojnosti. V podcastu Galerie osobností mluví o tom, že skutečný problém stáří nespočívá ve věku samotném, ale v narůstající závislosti a izolaci, které často přicházejí ruku v ruce s nemocí. Holmerová upozorňuje, že přidávat roky bez smysluplného života není cílem medicíny ani společnosti. Stáří podle ní potřebuje méně heroizace a více každodenní péče.
