Australský lékař Philip Nitschke, zakladatel organizace Exit International a nejhlasitější propagátor svépomocného umírání, představil nové zařízení jménem Kairos. Má podobu límce, který se nasazuje na krk a tlačí na cévy vedoucí do mozku až do bezvědomí. Nitschke ho popisuje jako výrobek, který je levný na zhotovení a nachází se ve fázi testování, a už dřív letos oznámil, že první asistovanou sebevraždu s jeho pomocí provede u ženy ve Švýcarsku, o níž mluví jako o své první testované osobě. Do Velké Británie, kde chtěl výrobek předvést, nakonec Kairos nepřivezl. Nechal ho v Nizozemsku, protože se bál, že mu ho zabaví celníci, a ztráta prototypu by podle něj vývoj vrátila zpátky. Poslanci a aktivisté předtím vyzývali ministryni vnitra Shabanu Mahmoodovou, aby mu vůbec nepovolila vstup do země. Nitschke vystoupil tedy bez zařízení, na plně obsazeném semináři v západním Londýně, kde většinu publika tvořili starší lidé zvažující asistovanou sebevraždu, a to šest dní před hlasováním o zákonu o asistovaném umírání.
Pocit, že čas od pandemie běží rychleji, není iluze ani stesk stárnoucích lidí, ale důsledek toho, jak mozek plynutí času odhaduje. Žádný orgán pro vnímání času člověk nemá a představa vnitřních hodin, které tikají a odpočítávají jednotky, je opravdu jen pouhou představou. Podle novějších prací, mimo jiné týmu psychologa Warricka Rosebooma z University of Sussex, měříme čas podle množství změn, které mozek stačí zpracovat, a zpětně podle toho, kolik vzpomínek nám z daného období zůstalo. Odtud plyne past dnešní doby. Digitální prostředí sype do smyslů obrovské množství podnětů, takže mozek v přítomnosti napočítá spoustu dění a hodina strávená na sociální síti uteče jako 10 minut. Zároveň z ní nezbude skoro nic, co by se dalo uložit, takže při zpětném pohledu se celé týdny slehnou do jedné nerozlišené hmoty. Psycholog Luke Jones z University of Manchester to shrnuje tak, že jde o nejhorší možnou kombinaci: hodně pozornosti, obsah žádný.
Evropské konsorcium TIMED, do kterého se spojili badatelé z Německa, Španělska, Švýcarska a Británie, sbíralo tři roky data od desítek tisíc lidí a došlo k tomu, že kdo tráví víc času na zařízeních a sítích, tomu čas ubíhá rychleji, a že to doprovází pocit viny a ztráty kontroly. Vedoucí výzkumu Ruth Ogdenová ovšem odmítá vinit jen techniku a míří i na kulturu, která nesnáší nečinnost: i když lidé volný čas mají, nedělat nic si nedovolí. Právě v klidných a nudných chvílích se přitom podle neurovědců ukládají vzpomínky, které minulosti dávají tvar.
Meditace není nevinná technika uvolnění a části lidí prokazatelně škodí, tvrdí americká psycholožka Willoughby Brittonová, která tomu zasvětila dvacet let výzkumu. Mezi doložené následky patří nespavost, úzkost, ztráta motivace, stavy odosobnění a u menšiny i psychotické ataky, přičemž nežádoucí účinek trvající déle než měsíc zažije podle jejích prací zhruba jeden z deseti lidí, kteří někdy meditovali.
K tomu závěru došla Brittonová proti vlastní vůli, protože meditaci sama učila a věřila jí. V roce 2004 chtěla jako doktorandka doložit, že meditace zlepšuje spánek, a naměřila pravý opak, tedy že účastníci osmitýdenního kurzu spali hůř než kontrolní skupina. Studii tehdy nezveřejnila. Po letech, kdy meditovala tři hodiny denně, se pak sama dostala do stavů, v nichž jí vlastní byt připadal cizí a za volantem necítila, kde končí její tělo. Učitelé meditace jí na to řekli, že postoupila do dalšího stadia a má pokračovat.
Že o rizicích nikdo nemluvil, má prozaické důvody: výzkum meditace dělají většinou lidé, kteří meditují, část studií platí organizace, které praxi šíří, a účastníků se na vedlejší účinky prostě neptal nikdo. Nauka sama navíc nabízí pro zhoršení hotový výklad, totiž že se to zhorší, než se to zlepší. Brittonová dnes vede neziskovou poradnu Cheetah House pro lidi s potížemi po meditaci, sama meditovat přestala a proti praxi jako takové nevystupuje; doporučuje kratší sezení, opatrnost u vícedenních pobytových kurzů a možnost přestat, když člověku sezení nedělá dobře.
Temná hmota tvoří až 85 procent veškeré hmoty ve vesmíru a nikdo ji nikdy neviděl, protože nesvítí ani neodráží světlo a poznáme ji jen podle toho, jak její gravitace ohýbá dráhy hvězd a galaxií. Hlavním kandidátem na to, z čeho se skládá, jsou takzvané WIMPs (weakly interacting massive particles — slabě interagující hmotné částice), které by měly procházet běžnou hmotou skoro bez povšimnutí a jen výjimečně do něčeho narazit. Právě na takovou srážku se čeká v detektoru LUX-ZEPLIN, tedy v nádrži s 10 tunami ultračistého kapalného xenonu ukryté kilometr pod povrchem v Jižní Dakotě; hloubka odstiňuje záření z vesmíru, xenon slouží jako terč a citlivá elektronika hlídá, jestli se v něm neobjeví stopa po srážce. Po měsících prověřování všech známých zdrojů rušení tým oznámil, že jednu takovou událost zachytil a neumí ji vysvětlit ničím obvyklým. Fyzika temné hmoty je v tomhle nezvyklý obor, protože průlom se v ní nepozná podle množství dat, ale podle jejich vzácnosti, neboť interakce jsou velmi řídké. Jistota to zatím není. Jediná událost nemá dostatečnou statistickou významnost a asi 0,5procentní pravděpodobnost připadá na dosud nepopsaný šum, takže tým měří dál.
Touha porazit smrt je stará skoro jako lidstvo samo. Dnes ale na místo alchymistů nastoupili miliardáři, biotechnologie a laboratoře, které slibují zpomalit stárnutí nebo ho jednou úplně zastavit. A také se objevila spousta marketerů, kteří stárnutí šmahem označují za nemoc. Avšak prohlásit smrt za nepřirozenou ji nepřirozenou neudělá.
Evoluce se na nesmrtelnost dívá jinak. Přírodní výběr nikdy neoptimalizoval naše tělo na věčnost, ale hlavně na přežití a reprodukci. Co se stane, pokud začneme přírodní pravidla skutečně přepisovat? Za posledních 150 let jsme díky medicíně, hygieně a výživě průměrnou délku života dramaticky prodloužili a současný výzkum už dokáže měřit i biologický věk našich buněk. Přesto stále více nevíme než víme. Člověk se však dostává do zvláštní situace. Po miliardy let bylo samozřejmé, že každý život jednou skončí. Teď jsme možná první generací, která si může vážně položit otázku, zda smrt zůstane nevyhnutelnou součástí života.
Existuje hranice, kterou lidský život pravděpodobně nepřekročí, i kdyby medicína jednou dokázala odstranit všechny známé projevy stárnutí? Po propojení modelů čtyř klíčových orgánových systémů odhadli vědci medián maximální délky lidského života na 156 let, s pravděpodobným rozmezím 146 až 194 let. Výpočty zároveň ukázaly, že za určitých hypotetických podmínek by teoretická horní hranice lidského života mohla sahat k 210 až 557 letům. Pro srovnání: nejdéle ověřeně žijící člověk na světě se dožil 122 let a 164 dní.
Osamělost podle nové rozsáhlé analýzy zvyšuje riziko kognitivního úpadku a dřívější smrti, a to nezávisle na tom, jak často má člověk skutečný sociální kontakt. Výzkum publikovaný v červenci v Journal of Personality and Social Psychology spojil data z jedenácti dlouhodobých studií na 175 tisících dospělých starších padesáti let z osmnácti zemí. Účastníci uváděli, jak často se cítí osamělí a jak často se s někým reálně stýkají, a vědci pak sledovali, jak se u nich měnil kognitivní stav a kdo z nich zemřel.
Klíčové zjištění je, že rozhoduje vnitřní pocit. Člověk, který žije sám, ale osamělý se necítí, na tom byl výrazně lépe než člověk obklopený lidmi, který se přesto cítí odříznutý. Jinými slovy, osamělost je subjektivní stav, ne objektivní míra izolace, a právě tenhle subjektivní pocit koreloval s rychlejším přechodem od zdravého kognitivního stavu k vážnému poškození i s vyšší celkovou úmrtností. Studie zapadá do širšího obrazu, který se v posledních letech skládá dohromady. Osamělost se čím dál víc řadí vedle kouření nebo obezity jako rizikový faktor, který zkracuje život, jen o něm mluvíme mnohem méně. Souvisí to i s tím, o čem jsme psali dřív, o čínské aplikaci, která hlídá, jestli je člověk ještě naživu, nebo o slibech, že osamělost vyřeší AI společník.
Generální tajemník OSN António Guterres varoval, že sílící klimatický jev El Niño, který by letos nebo příští rok mohl dosáhnout rekordní intenzity, zvyšuje riziko dalších extrémů počasí na planetě, jež už teď zažívá léto plné rekordních veder, ničivých požárů a tisíců úmrtí způsobených horkem. Podle něj se svět kombinací přirozeného jevu a probíhající klimatické změny dostává do „neprobádaného území“. Není to abstraktní varování, dá se ověřit i za naším oknem. Morava a Slezsko v pondělí zaznamenaly nejteplejší den v historii měření a dnešek by měl podle předpovědi přinést první čtyřicítku na Moravě vůbec. Stále platí, že kdo má klimatizaci, stinné bydlení a možnost zpomalit, přečká vedra v pohodě. Kdo pracuje venku nebo v rozpálené hale takovou možnost nemusí mít.
El Niño samo o sobě podle Guterrese není příčinou krize. Jeho účinky se ale sčítají s dlouhodobým oteplováním způsobeným spalováním fosilních paliv a v kombinaci s ním by mohly roky 2026 nebo 2027 snadno vytvořit nový rekord nejteplejšího roku v historii. Guterres proto vyzval vlády, ať zavedou lepší varovné systémy, dostupnější chlazení ve městech a bezpečnější podmínky pro lidi pracující v horku. A hlavně ať přestanou brát každou vlnu veder jako izolovanou tragédii, ale jako součást jednoho pokračujícího problému. Otázka, jak se naučit s vedrem žít, tak nabývá na naléhavosti. Adaptace přestává být úkolem pro vzdálenou budoucnost a stává se prioritou už na příští léto.
Chytré hodinky slibují, že z vás udělají experta na vlastní tělo. Ve skutečnosti vás většinou jen zahltí čísly, kterým nikdo pořádně nerozumí, ani vy, ani často ti, kdo je vyrábí. Takové zařízení, které nepřetržitě hlídá tep, spánek, kroky nebo variabilitu srdečního rytmu, dnes nosí třetina Američanů. Fyziolog Michael Joyner k posuzování těchhle metrik používá tři jednoduché otázky. Dá se to vůbec spolehlivě měřit? Má to, co měřím, skutečný význam? A dozvím se z toho něco, co mi pomůže se rozhodnout? Většina čísel na displeji projde nejvýš jednou z nich.
Nejlíp to ukazuje variabilita srdečního rytmu, dnes vychvalovaná jako nejužitečnější ukazatel zdraví vůbec. Vědecký základ sice má, vyšší variabilita skutečně souvisí s lepším zdravím, jenže neexistuje jednotná definice toho, co je vysoká nebo nízká hodnota, ani žádný konkrétní zásah, kterým by se dala cíleně zlepšit. Číslo tedy roste na displeji, ale nikdo vám neřekne, co s ním dělat. Kardioložka Ami Bhatt z Amerického kardiologického kolegia to shrnuje střízlivě, základem posouzení srdečního zdraví jsou pořád stejné věci jako před desítkami let: krevní tlak, cholesterol, kouření, rodinná historie. Náramek k nim nic nepřidává, jen to zabalí do grafu.
Přehnané sledování vlastního těla navíc dokáže zdraví přímo škodit. Letošní průzkum Americké společnosti pro spánkovou medicínu zjistil, že tři čtvrtiny Američanů „přišly o spánek kvůli obavám o svůj spánek“. Jevu, kterému lékaři říkají ortosomnie, posedlost dokonalým spánkem, který ironicky způsobuje nespavost. Sám Joyner se přiznává k obavě, že vstupujeme do světa přemíry informací, který spíš vyvolává úzkost než pomáhá. Má to ale také pozitivní stránku věci: lidé, kteří nosí náramek, chodí v průměru o čtyřicet minut chůze denně víc. Ne proto, že by rozuměli svým datům, ale proto, že je zařízení jemně tlačí ven z gauče.
Ve věku 81 let zemřel německý anatom Gunther von Hagens, přezdívaný Doktor Smrt. Proslavil se jako vynálezce plastinace, metody, při níž se voda a tuk v lidských tkáních nahrazují silikonem a pryskyřicí. Díky tomu dokázal zachovat skutečná lidská těla a vystavovat je v pohybu, při sportu, v zamyšlení, během sexu i s viditelnými následky nemocí. Jeho výstavy navštívily po celém světě miliony lidí. Jedni v nich viděli výjimečnou lekci anatomie a připomínku vlastní smrtelnosti. Druzí cirkus se zemřelými, který překročil hranici lidské důstojnosti.
Von Hagens proměnil mrtvé tělo z něčeho ukrytého v márnici v objekt veřejný. Znal staré anatomické atlasy, takže pokračoval v jejich stylu a dal společnosti možnost dívat se na to, co se běžně schovává pod oblečení, pod zem a za dveře pitevny. Kontroverze provázely nejen způsob vystavování těl, ale také otázky jejich původu a souhlasu zemřelých. Sám anatom tvrdil, že preparáty pocházely od dobrovolných dárců. Jeho posledním exponátem se má stát on sám. Rodina oznámila, že respektuje jeho přání a poskytne jeho tělo k plastinaci. Muž, který celý život ukazoval smrt bez závoje, tak možná ani po smrti neopustí výstavní sál.
