Webbův teleskop přinesl dosud nejpřesnější pohled na exoplanetu LHS 3844b, známou také jako Kua’kua, která původně mohla působit jako jeden z kandidátů na vzdálený svět vhodný pro život. Jde o skalnatý svět přibližně o třetinu větší než Země, vzdálený asi 49 světelných let. Nová pozorování ukazují planetu bez výrazné atmosféry, vystavenou extrémním podmínkám a pravděpodobně zcela nehostinnou pro život. Namísto další představy o „druhé Zemi“ se před námi otevírá obraz kosmické pustiny, kde se život nikdy nemusel objevit a kde zůstává jen těleso bez života obíhající kolem své hvězdy. Každá další nehostinná exoplaneta zároveň zpřesňuje obraz Země jako mimořádně stabilního a křehkého prostředí, kde atmosféra, voda, teplota i geologický vývoj vytvořily vzácnou souhru okolností, což nám pomáhá pochopit, jak vzácné jsou podmínky, v nichž může vzniknout a dlouhodobě přetrvat život.
Pokud umělá inteligence nahrazuje lidské zaměstnance rychleji, než je ekonomika schopna je znovu absorbovat, podkopává tím spotřebitelskou poptávku, na níž jsou firmy samy závislé. Vzniká paradox, který ekonomové Brett Hemenway Falk z University of Pennsylvania a Gerry Tsoukalas z Boston University popisují jako cestu do celkové chudoby: AI bude schopná vyrobit téměř cokoliv, ale nikdo nebude mít peníze na to, aby si to koupil. Továrny poběží, sklady se naplní, služby budou dostupné, jen zákazníci zmizí, protože jejich příjem vzala ta samá automatizace, která to vše vyrobila.
Podle autorů chytřejší AI situaci podle ještě více zhoršuje. Nazývají to efektem Červené královny, pojmem z evoluční biologie: organismy se musí neustále vyvíjet jen proto, aby přežily, ne proto, aby se zlepšily v absolutním smyslu. Když se AI stane produktivnější, zesílí motivace firem nahrazovat lidi. Všichni konkurenti mají přitom stejnou příležitost, takže všichni zdvojnásobí úsilí. Konkurenční výhody se na úrovni trhu navzájem vyruší, ale škody způsobené tím, že ještě víc lidí přišlo o příjem, se nevyruší. Rychlejší běh situaci pro všechny zhoršuje. Autoři posoudili šest běžně navrhovaných řešení, od univerzálního základního příjmu přes daně z kapitálových výnosů po podílové vlastnictví zaměstnanců, a dospěli k závěru, že účinné je pouze jedno: přímý poplatek za každého zaměstnance nahrazeného AI.
Demografové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zveřejnili studii, která poprvé detailně zmapovala, jak moc záleží na adrese bydliště, když jde o délku života. Výzkumníci nepočítali jen naději dožití, ale i takzvaná ztracená léta, tedy o kolik roků přijde obyvatel určitého regionu jen proto, že se narodil na špatném místě a nemá přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Vítěz a poražený jsou překvapivě konkrétní. Nejdelší život čeká obyvatele Nového Města nad Metují v podhůří Orlických hor, kde průměrný člověk „přijde zbytečně“ jen o 10,5 roku. Na druhém konci žebříčku stojí Bílina v uhelném severozápadě Čech, kde lidé ztrácejí bezmála 15 let. Praha, kam by člověk přirozeně přísun kvality života situoval, ve výsledcích nijak nevyniká. Obecně platí, že okolí Brna a podhorské oblasti vykazují nejlepší výsledky, zatímco průmyslové regiony severozápadních Čech a části Moravskoslezska a Zlínska jsou na opačném konci.
Demografka Klára Hulíková z Přírodovědecké fakulty UK identifikuje několik opakujících se faktorů v nejhůře hodnocených oblastech: špinavá průmyslová výroba, vyšší nezaměstnanost, nižší příjmy, nižší zdravotní gramotnost a nevhodný životní styl. Jako příklad uvádí Valašské Meziříčí, kde muži ztrácejí až 13,1 roku života. V okolí chemičky a strojírenských firem se v údolí drží smog, zároveň jde o region s tradičně vysokou konzumací alkoholu. Alkoholici přitom umírají průměrně v 51 letech, nejčastěji na jaterní onemocnění, srdečně-cévní choroby nebo úrazy a sebevraždy. Dalším faktorem je dostupnost péče: pohraniční regiony jako Jablunkov, Rumburk nebo Tachov ztrácejí roky na nemoci, které by se daly léčit, kdyby se lidé včas dostali ke specialistovi.
Povídka Teorie všeho od Davida Kyjovského začíná jako běžný akademický dialog mezi vědci, kteří se snaží uchopit podstatu reality. Ale postupně se proměňuje v existenciální sci-fi s překvapivě zajímavým a nečekaným přesahem. Text pracuje s klasickým motivem, který v sobě nese ambici vysvětlit vesmír jednou rovnicí, což mu dodává přesvědčivost i napětí, protože čtenář je postupně vtahován do procesu myšlení, nikoli pouze do jeho výsledků. Realita se ukazuje jako nestabilní simulace, která může být kdykoliv vypnuta, restartována nebo upravena někým, kdo stojí mimo náš svět.
Vesmír a život najednou přestává být autonomní a důležitou strukturou. Stává se pouhým experimentem. Tento významový posun získá nečekaný existenciální dopad, když lidská existence ztrácí svou samozřejmost a stává se podmíněnou, téměř nahodilou konfigurací. Povídce se tak zadařilo vytvořit poměrně vtipnou metaforu k současnému myšlení mnoha techno-gigantů ze Silicon Valley.
Zrzaví přežívají. Nová studie publikovaná v Nature a vedená Harvard Medical School ukazuje, že genetická varianta způsobující zrzavé vlasy byla v posledních deseti tisících letech v západní Eurasii aktivně preferována přirozeným výběrem. „Dlouhá léta se vědci domnívali, že přirozený výběr u člověka po neolitické revoluci slábne, protože kultura, technologie a lékařství nás začaly chránit před tlaky přežití,“ shrnul postoj, s nímž nová studie polemizuje, hlavní autor Ali Akbari. Tým pod jeho vedením z laboratoře Davida Reicha analyzoval přes 5 800 starých a 6 400 moderních genomů, dohromady téměř 16 000 vzorků DNA z Evropy, Blízkého východu, Kavkazu a části střední Asie a severní Afriky. Jednou z nejvýraznějších stop, které studie našla, je gen MC1R, odpovědný za zrzavé vlasy a světlou pleť. Jeho frekvence v populaci za posledních deset tisíc let soustavně roste.
Nejpravděpodobnější vysvětlení je prozaické: zrzaví zemědělci se světlou pletí měli v severních zeměpisných šířkách výhodu, protože jejich strava, chudá na mastné ryby a na vitamin D, vyžadovala efektivnější syntézu vitaminu v kůži. A světlejší pleť ji umí. Dnešní obecný strach ze slunečního spálení a rakoviny kůže je tak vedlejším efektem adaptace, která kdysi znamenala přežití.
Někteří lidé, kteří se dožijí sta a více let, kouří, pijí tvrdý alkohol nebo si dávají pivo každý večer. Jiní si denně dopřávají zmrzlinu nebo pijí litry sladké limonády. Tento paradox je jedním z důvodů, proč vědce zabývajících se extrémním stářím nepřekvapila nedávná studie publikovaná v časopise Science, která ukázala, že dlouhověkost je zhruba z 50% dána genetikou a z 50% prostředím — tedy že genetický vliv je výrazně větší, než se dříve předpokládalo. Klíčovým poznatkem je, že poměr mezi genetickými a environmentálními vlivy se s věkem mění. Výzkumníci odhadují, že dožití do poloviny osmdesátky je zhruba z 25% dáno geny a ze 75% prostředím a životním stylem. Avšak dosažení věku 100 let je dědičné z 62% a při přežití do ještě vyššího věku se vliv dědičnosti blíží 80%. K podobnému závěru došel nedávno tým Manela Estellera, španělského lékaře a výzkumníka v oblasti genetiky a epigenetiky, který začal zkoumat ženu jménem Maria Branyas Morera, když jí bylo 116 let.
Ve stejné době, kdy nám hrozil zánik celé civilizace, letěla kolem Měsíce čtyřčlenná posádka mise Artemis II. Victor Glover, první černošský astronaut na lunární misi, dostal na Bílou sobotu od reportéra CBS otázku, jestli má velikonoční poselství. „Nemám nic připraveného,“ odpověděl. „Ale myslím, že tyhle chvíle jsou důležité, a když jsme tak daleko od Země a díváme se zpátky na krásu stvoření, jednou z opravdu důležitých perspektiv, které tady mám, je, že Zemi opravdu vidím jako jednu věc.“
A pak ještě dodal: „Vy se s námi bavíte, protože jsme v kosmické lodi hodně daleko od Země, ale vy jste v kosmické lodi zvané Země, která byla stvořena, aby nám dala místo k životu ve vesmíru. A já se vám snažím říct – prostě mi věřte – vy jste výjimeční. V tom celém prázdnu, v té hromadě ničeho, které říkáme vesmír, máte tuhle oázu, tohle krásné místo, ve kterém spolu existujeme.“
Glover je pilot amerického námořnictva, veterán čtyřiadvaceti bojových misí na stíhačkách F/A-18, absolvent tří magisterských programů a praktikující křesťan, který si na Mezinárodní vesmírnou stanici poslal balené přijímání a každý týden přijímal svátost. Když se ho před startem ptali, jak se cítí jako první Afroameričan na cestě k Měsíci, odpověděl, že to není černošská historie, ale lidská historie. A když mu říkali, že víra a věda jdou proti sobě, řekl: „Ve skutečnosti proti sobě nepůsobí, i když to někteří lidé rádi tvrdí.“
Na promítání dokumentárního filmu Smrti smrt, který je součástí programu festivalu Jeden svět, jsme měli možnost vidět odvážný snímek, který se pouští do jedné z nejstarších lidských otázek. Lotyšský režisér Dāvis Sīmanis sleduje vědce, technologické vizionáře i biohackery, kteří věří, že smrt nemusí být definitivní hranicí lidského života. Film se pohybuje mezi laboratořemi, futuristickými vizemi i existenciálními úvahami a ukazuje, jak se sen o prodlužování života a překonání smrti postupně stává nejen vědeckým tématem, ale také kulturním a společenským fenoménem.
Smrti smrt nepůsobí jako jednostranná oslava technologického optimismu. Spíše otevírá prostor pro otázky, které dnes začínají být stále aktuálnější a které se postupně přesouvají z oblasti sci-fi do reálné debaty o budoucnosti lidstva. Co vlastně znamená lidský život, pokud by jeho délka přestala být omezená? A jak by se změnila společnost, kdyby se smrt jednou opravdu podařilo oddálit nebo překonat? Vedle technologických vizí snímek otevírá také pohled na smrt jako na něco, co se netýká jen vědy, ale i samotného smyslu lidského života. Tento dokument vznikl v lotyšsko-české koprodukci a nyní je možnost ho vidět na festivalu Jeden svět.
Podle rozsáhlé studie, která analyzovala 834 lidí, prožitek blízké smrti (NDE: Near-Death Experience) může zásadně proměnit životní směr. Zážitek blízké smrti, kdy jedinec zažije stav na hranici života a smrti, má trvalé dopady. Lidé po NDE často uvádějí, že se výrazně snížil jejich strach ze smrti. Studie ukázala, že se u nich posiluje soucit, empatie a mnohdy se obracejí k hlubší spiritualitě. Prožitek blízké smrti se tak stává momentem, po kterém mnoho lidí přehodnocuje své životní priority a nachází nové pojetí smyslu.
Proměna je znatelnější u těch, kteří si zážitkem blízké smrti skutečně prošli, než u lidí, kteří přežili nebezpečí bez takové zkušenosti. Změna se netýká jen vztahu ke smrti, ale ovlivňuje celé nastavení života. Prožitek blízké smrti tak není jen extrémní událostí, ale často funguje jako katalyzátor dlouhodobé vnitřní proměny, která se promítá do všech aspektů života. Někdy právě ty nejtěžší zkušenosti, jako zážitek blízké smrti, v sobě nesou zárodek transformace a tato zkušenost nás vede k tomu, abychom rozvinuli svůj plný potenciál, právě díky tomu, že jsme se ocitli tváří v tvář konečnosti.
Po většinu dvacátého století psychologové sledovali pozoruhodný trend. Výsledky IQ testů napříč vyspělými zeměmi stabilně rostly a tento jev dostal jméno Flynnův efekt podle novozélandského vědce Jamese Flynna, který jej systematicky popsal. Každá nová generace dosahovala lepších skóre než ta předchozí, což bylo přičítáno kvalitnějšímu vzdělávání, lepší výživě, zdravotní péči a stále komplexnějšímu prostředí moderní společnosti. Inteligence se zdála být akcelerujícím kapitálem civilizace. Data z Norska však ukázala první systematický obrat. Analýzy tamních branců prokázaly, že mladší ročníky dosahují nižších výsledků než jejich starší sourozenci, přestože vyrůstaly ve stejných rodinách. Právě tento detail posílil hypotézu, že změna je environmentální, nikoli genetická.
Reverze Flynnova efektu tak otevírá další otázku, než jen zda lidé hloupnou. Jde o to, jakým způsobem se mění samotná struktura kognitivních schopností. Moderní informační prostředí podporuje rychlé přepínání pozornosti, fragmentární čtení a práci s vizuálními podněty, zatímco tradiční IQ testy jsou konstruovány pro měření abstraktního a analytického uvažování v podmínkách soustředěného výkonu. Nemusí jít tedy nutně o civilizační kolaps, ale může se jednat o proměnu mentální ekologie člověka. Inteligence zůstává plastická a citlivá na podmínky, v nichž vyrůstáme. Nejde o to, zda naše inteligence skutečně slábne, ale zda prostředí současného světa rozvíjí právě ty formy myšlení, které tradičně považujeme za zásadní.
