Estonský psycholog Andres Käosaar se věnuje výzkumu toho, co se stane s lidskou psychikou, když je dlouhodobě uzavřena v extrémních podmínkách, ať už jde o polární stanici v Antarktidě, mise NASA nebo budoucí lety do vesmíru. Na světě je jen hrstka odborníků, kteří se zaměřují na tuto tzv. „vesmírnou psychologii“. Käosaar nesbírá jen data z deníků účastníků polárních misí, kteří popisují měsíce izolace a emocionální napětí. Aby pochopil, co izolace skutečně dělá s lidskou psychikou, rozhodl se tyto podmínky testovat i na sobě. „Pokud se neshodnete na tom, co je přijatelné chování, stačí maličkost a vztahy se začnou hroutit,“ říká. Jeho cílem není jen akademický výzkum – chce zjistit, jaké strategie umožní lidem přežít v prostředí, kde není úniku, a tím připravit půdu pro budoucí vesmírné mise. Můžete být profesionálové, mít výcvik, ale když s někým strávíte osm měsíců bez možnosti odejít, začne se ozývat úplně jiná psychika,“ dodává Käosaar. Proto se účastní polárních expedic i extrémních experimentů – aby věděl, co se stane, když člověk a tým projdou dlouhodobou zkouškou. Jeho výzkum nekončí na ledových pláních. V prosinci se vydá s třemi společníky na veslici přes Atlantik – bez předchozích zkušeností s plavbou. Čtyřicet dní budou veslovat střídavě po dvou, čelit horku, vlhku a nekonečnému horizontu. „Je to pro mě osobní vesmírná mise,“ vysvětluje. Záměr je jasný: simulovat prostředí, kde není možnost úniku, a hledat, jak v něm udržet spolupráci a duševní rovnováhu. „Kdybych měl tu možnost, letěl bych do vesmíru hned zítra,“ říká.
Porodnost v Česku se propadá na historická minima a odborníci hledají důvody. Gynekolog Radim Stranak z nemocnice v Podolí v rozhovoru pro Forbes říká, že jedním z klíčových viníků je digitální sexualita – snadná dostupnost porna, online erotiky a virtuálních vztahů. „Nevím s jistotou, co se stalo, ale překvapivě se u mužů vztah k otcovství, k mužství a k sexualitě výrazně změnil. Když se podíváme na vyspělé země – protože u nás je to relativně nový problém, ale jsou země, které s tím bojují dlouhodobě, jako třeba Jižní Korea, Japonsko, Spojené arabské emiráty -, tak tam vidím pokles sexuální touhy u mužské populace. Japonci na to mají dokonce speciální termín. Mužům v produktivním věku, kteří více času tráví s digitální sexualitou než s tou skutečnou, říkají býložravci.“ Muži podle něj ztrácejí chuť vstupovat do reálných partnerských vztahů a spokojí se s instantním uspokojením, které jim nabízí digitální svět.
Studie vědců z Univerzity v Amsterdamu ukazuje, že opravit sociální média tak, aby nepodporovala extremismus a konflikty, pravděpodobně není možné. Výzkumníci vytvořili s pomocí AI malou sociální síť s 500 virtuálními uživateli, kteří reprezentovali průřez americké populace. Testovali šest různých algoritmů, například chronologické řazení příspěvků, upřednostňování konstruktivních komentářů nebo skrývání počtu lajků a sdílení. Výsledky ukázaly, že žádný z těchto zásahů nedokázal odstranit problémy polarizace, nerovnoměrného rozdělení pozornosti a zkresleného vnímání politické reality. Uživatelé s extrémními politickými názory přitahovali více sledujících a sdílení. Některé zásahy, například chronologické řazení, dokonce zvýšily vliv extremistických hlasů. Podle autorů studie jsou tyto jevy důsledkem samotné architektury sociálních sítí, která stojí na emocionálním zapojení uživatelů a tímto způsobem přirozeně maximalizuje jejich pozornost.
Podle kybernetika a filozofa Jana Romportla nejsou černé scénáře vývoje umělé inteligence jen planým strašením. „Vyhlížíme apokalypsy proto, abychom je zaplašili,“ říká v rozhovoru pro Novinky.cz a dodává, že schopnost představovat si katastrofy je součástí lidského kompasu přežití. Romportl dále upozorňuje také na střet ideologií: zatímco někteří v USA prosazují bezbřehé zrychlování vývoje AI, v Číně se častěji mluví o potřebě bezpečnostních brzd. Evropa by podle něj neměla zůstat pozadu – část obřích investic má směřovat do AI alignmentu, tedy do vývoje způsobů, jak umělou inteligenci udržet pod kontrolou (tématu jsme se podrobně věnovali ve článku Odpověď na otázku, zda nás zničí umělá inteligence: Ano). Pokud se to podaří, může být právě Evropa prvním místem, kde vznikne superinteligence skutečně řízená člověkem, nikoli naopak.
Mezinárodní výzkum publikovaný v červenci 2025 přináší nové poznatky o tom, jak buňky lidí starších sta let odolávají stárnutí a nemocem. Vědci analyzovali indukované pluripotentní kmenové buňky (iPSC) od tzv. „zdravě stárnoucích“ jedinců – brazilských centenariánů, kteří přežili infekci COVID‑19 bez závažnějších komplikací. Jejich buňky vykazovaly mimořádnou stabilitu, nižší zánětlivou aktivitu a vyšší schopnost opravovat poškození DNA, což naznačuje, že právě v těchto procesech se může skrývat klíč k výjimečné odolnosti vůči věkem podmíněným chorobám. Tyto poznatky by v budoucnu mohly přispět k vývoji cílených strategií, které podpoří zdravé a aktivní stárnutí v celé populaci.
Studie Stanfordské univerzity postavená na analýze 45 000 krevních vzorků z UK Biobank odhalila, že biologický věk mozku je nejsilnějším prediktorem délky života – výrazně víc než věk srdce, jater či ledvin. Lidé s „rychle stárnoucím“ mozkem měli 12x vyšší riziko rozvoje Alzheimerovy choroby a o 182 % vyšší šanci zemřít během následujících 15 let. Přidá-li se k tomu oslabený imunitní systém, riziko úmrtí je dramaticky vyšší, což otevírá cestu k novým metodám v prevenci a personalizované medicíně. Tato zjištění kladou mozek do centra medicínského zájmu. Od biomarkerů až po intervenci tréninkem, životosprávou či léky. Navíc se přibližují komerční nástroje (Teal Omics, Vero Bioscience), které by mohly jednou umožnit měřit biologický věk mozku běžně u pacientů a možná i měřit účinnost terapií proti stárnutí.
Vědci z Baylorovy lékařské fakulty v Houstonu a Emoryho univerzity zjistili, že psilocybin, psychoaktivní látka obsažená v lysohlávkách, by nemusel být jen prostředkem pro hlubší sebepoznání či úlevu od deprese, ale potenciálně i cestou k oddálení procesů stárnutí. Výzkum je zatím v počátcích, ale hypotéza, že by malá dávka houbiček mohla jednou patřit do balíčku dlouhověkosti zní povzbudivě. „Výzkumníci otestovali psilocybin nejprve v laboratoři na lidských plicních buňkách. Skrz výsledky odhalili, že látkou ošetřené buňky měly až o 57 procent delší životnost než běžné buňky. Déle se udržovaly zdravé a stárly pomaleji,“ popisuje pozadí studie Deník.cz.
Youtuber Mikýř se ve svém novém satirickém videu zaměřil na podnikatele a biohackera Bryana Johnsona, který je považován za globální symbol posedlosti dlouhověkostí. Johnson otevřeně mluví o své honbě za zastavením biologického stárnutí, investuje miliony dolarů ročně do přísného režimu, transfuze mladé plazmy i experimentálních terapií a tvrdí, že brzy přepíše naše chápání lidského věku. Jenže za fascinujícím marketingem se skrývá i spousta otazníků. Všechny podobné pokusy o „elixír nesmrtelnosti“ v nás nutně vyvolávají staré otázky: kam až jsme ochotni zajít, abychom prodloužili svůj čas na zemi? Kde končí vědecký pokrok a začíná hazard se zdravím i etikou? Nebo to je celé komedie? Nebo byznys?
Debata o asistované sebevraždě se u nás i jinde obvykle točí kolem etiky, práva a medicínských protokolů. Méně často se však stočí k tomu, co se děje mezi dvěma lidmi ve chvíli, kdy se jeden rozhodne odejít a druhý mu s tím chce pomoci. Právě tento opomíjený rozměr, který bychom mohli nazvat posledním vztahem, rozebírá čerstvě vydaný text německých autorů Thomase Reustera a Floriana Brunse v prestižním časopise Nature. Autoři se ptají, co se vlastně odehrává v okamžiku a těsně poté, kdy člověk vyřkne slova „Chci umřít. Pomoz mi s tím.“ Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Pomocník – většinou mluvíme o lékaři, autoři však záměrně používají slovo pomocník, protože jde o osobu se svým svědomím, pohledem na svět a vlastními pochybnostmi, která se sama svobodně rozhoduje, zda vůbec pomůže – není pouhým pasivním nástrojem, který jen splní cizí přání. Pomocník zároveň otevírá prostor pro proměnu celého rozhodnutí. Z filosofického pohledu – od Kanta přes Levinase až po Gadamera – je vztah mezi člověkem, který žádá o pomoc se smrtí, a jeho pomocníkem jedním z nejniternějších dialogů, jaké můžeme zažít. V tomto rozhovoru je přítomna svoboda i zranitelnost, jistota i pochybnost. Možná proto asistovaná sebevražda není nikdy jen technický akt, ale spíše křehký příběh, jehož konec se může změnit i ve chvíli, kdy se zdá být všechno rozhodnuto. Reuster a Bruns zároveň zdůrazňují, že do hry mohou vstoupit prvky nevyzpytatelnosti – lidské slovo, dotek, pohled –, které mohou změnit konečné rozhodnutí. Pomocník totiž nenese jen břemeno praktického výkonu, ale i morální a emoční zátěž, kterou společnost často přehlíží. Asistovaná sebevražda proto není jen medicínský úkon, ale otevřený proces, v němž se setkávají dvě bytosti, a který se může vyvíjet do poslední chvíle.
Vědecký výzkumný tým nedávno představil revoluční retinální implantát ze sítě z tellurových nanodrátů, který dovede přeměnit světlo přímo na elektrické impulzy směrem k zrakovému nervu. U myší s geneticky vyvolanou slepotou implantace vyvolala reakci zorniček, neuronovou aktivitu a schopnost rozeznávat vzory – jasný důkaz částečného návratu zraku. Implantát navíc umí pracovat i s infračerveným spektrem, což otevírá potenciál pro vylepšený kontrast nebo noční vidění. Tento přístup by jednou mohl překonat klasické léčebné metody pro ztrátu zraku způsobenou poškozením sítnice. Z myších modelů je tak evoluční skok k lidským pacientům blíž, než jsme dosud doufali .
