Jihokorejský seriál Hra na oliheň (Squid Game), obrovský hit platformy Netflix, není jen zábavným dramatem o přežití. Pod rouškou smrtících dětských her se skrývá ostrá kritika moderní společnosti, jak ostatně uvádějí tvůrci a odkazují k tomu také novináři i recenzenti. Nedávná studie Commodified Death as the Ultimate Outcome of Social Inequalities: An Analysis of the Squid Game Discourse v odborném časopise Leisure Sciences jde ještě o kousek dál, když si výzkumnice Elisabeth Beaunover položila otázku, jak seriál propojuje motivy smrti a nerovnosti.
I čeští diváci vědí, že děj seriálu sleduje skupinu lidí ve špatné životní situaci zapříčiněné dluhy, chudobou, nezaměstnaností nebo zdravotními problémy, kteří se účastní soutěže, aby získali obrovskou peněžní výhru. Teprve později si uvědomují, že prohra v sérii jednoduchých dětských her znamená smrt (v seriálu se používá slovo eliminace) a hon za výhrou se postupně změní v brutální zápas o přežití, kde si účastníci musí vybírat mezi životem druhých a svým vlastním.
Studie zdůrazňuje, že smrt ve Hře na oliheň není náhodná, ale je přímým důsledkem sociálních a ekonomických nerovností. Seriál vykresluje postavy, jejichž životní situace je tak zoufalá, že jim riskování života připadá jako rozumná volba. Například hlavní postava Seong Gi-hun (hráč číslo 456) se do hry zapojí kvůli svým dluhům, neschopnosti zajistit dostatečnou péči své nemocné matce a hrozbě ztráty kontaktu s dcerou.
Dalším výrazným prvkem seriálu je, dle studie, zobrazení smrti jako zboží. Každá smrt ve hře přispívá k růstu výherního fondu, což činí z lidského života něco, co lze koupit a prodat. Navíc po smrti jsou těla hráčů anonymně uložena do černých rakví s růžovými mašlemi, což evokuje dárek, tedy jiný symbol komodifikace smrti.
V neposlední řadě je smrt zdrojem obrovské zábavy, a to jak pro postavy VIP diváků, tak pro všechny, kdo se na Netflixu na seriál dívají. VIP diváci, bohatí a nejspíš znudění jednotlivci, sledují hru s groteskním potěšením, jako by se jednalo o novodobé římské gladiátorské zápasy.
Ve studii rovněž Elizabeth Beaunover naznačuje, že seriál, potažmo příběh, který vypráví, má potenciál měnit divácké vnímání smrti a sociálních problémů, minimálně nastolováním otázek: Jakou cenu má lidský život? A jak daleko můžeme zajít, pokud se smrt stane pouhou hrou?
Designér William Warren před časem vytvořil knihovnu, kterou lze po smrti majitele přestavět na rakev. Jedním z důvodu je, jak uvedl v rozhovoru pro Financial Times, že rakve jsou jedním z nejdražších kusů nábytku, jaké lidé kdy koupí, a přitom mají často velmi nízkou kvalitu. Rozhodl se to tedy změnit. „Dřevo časem získá patinu, povrch se opotřebuje a nábytek se stane součástí vašeho života. Když zemřete, police se dají rozebrat a znovu složit jako rakev. Mosazná destička pod spodní policí, která vypráví příběh o této proměně, se pak otočí a vyryjí se na ni vaše data,“ popisuje Warren koncept. Pokud designérovi pošlete své míry, zdarma vám zašle návrh. Více zde:
Do českých kin právě vstoupil v pořadí třicátý film režiséra Pedra Almodóvara Vedlejší pokoj (The Room Next Door). Pojednává ve zkratce o tom, jak se připravit na smrt – v osobní rovině i v rámci hroutící se civilizace pod tíhou klimatických změn. V hlavních rolích se představí Tilda Swinton a Julianne Moore. Jak jsme uvedli již dříve, v září byl film oceněn Zlatým lvem na festivalu v Benátkách. Promítá se například v Cinema City, recenze se objevily ve více médiích, my přikládáme tu ze zpravodajského serveru Seznam Zprávy.
Smrt. Většina z nás se jí bojí a snaží se jí vyhýbat, dokud to jen jde. Ale co když zasáhne náhle a neodvratně? Český film Rok vdovy s Pavlou Beretovou v hlavní roli se noří do tématu, které je pro mnohé nepohodlné, avšak nevyhnutelné – umírání a smíření se se ztrátou blízkých. Režisérka Veronika Lišková přináší příběh, který není jen o smrti samotné, ale především o tom, co přichází po ní: bolest, prázdnota, ale i naděje, jak se s touto realitou vyrovnat. V kinech právě teď.
Pavla Beretová je česká divadelní a filmová herečka. K vidění je nyní hned ve dvou filmech, které míří do kin – nejdříve v Amerikánce a pak v Roku vdovy. „Jsou to úplně odlišné projekty, ale každý přináší důležité společenské téma, o kterém se nemluví. Amerikánka přináší zprávu o tom, že i když člověk prochází těžkými věcmi, neznamená to, že pod jejich tíhou spadne,” říká herečka Pavla Beretová v rozhovoru pro DVTV. „Když mi zemřeli oba rodiče a sestra, měla jsem na výběr se buď zhroutit, nebo se podívat smrti do očí. A já jsem ji začala zkoumat ze všech stran. Koukala jsem na dokumenty, četla knihy, chodila pomáhat do hospicu. To byl pro mě způsob, jak se se smrtí vyrovnat. Bolelo to, ale nakonec jsem mohla jít dál. Ve filmu Rok vdovy se snažíme prolomit mlčení, které smrt ve společnosti obestírá.“ Ve videu níže se můžete podívat na část z rozhovoru.
Belgický spisovatel Dimitri Verhulst v rozhovoru mluví o své nejnovější novele „Mít a být“, kde se hlavní postava po smrti ocitá v očistci. V příběhu musí postava znovu prožít svůj život stejně, což Verhulst vnímá jako ztrátu svobody. Autor zdůrazňuje, že nemá jasné názory na posmrtný život ani náboženské přesvědčení. Radí, že nejlepší je žít svůj život, pečovat o druhé a milovat. „V nejlepším případě se pletu,“ říká autor románu o posrmtném životě.
Na filmovém festivalu v Benátkách získal Zlatého lva španělský režisér Pedro Almodóvar za svůj první anglicky natočený film The Room Next Door (Vedlejší pokoj). Hlavní role ztvárnily Tilda Swintonová a Julianne Mooreová, přičemž snímek se zabývá kontroverzními a citlivými tématy, jako je eutanazie a klimatické změny. Při své premiéře sklidil film v Benátkách obrovský úspěch – diváci ho odměnili osmnáctiminutovým potleskem ve stoje, což ho zařadilo mezi nejvřeleji přijatá díla posledních let.
Světoznámý módní fotograf Oliviero Toscani se proslavil především kontroverzními snímky a reklamními kampaněmi pro značku United Colors of Benetton, jejichž prostřednictvím kritizoval církev, rasismus, války, ale i trest smrti. Jednou z jeho nejslavnějších kampaní je portrét Davida Kirbyho umírajícího na AIDS, ležícího na nemocničním lůžku obklopeného svými truchlícími příbuznými. Snímek byl redakcí časopisu Life zařazen do knihy 100 fotografií, které změnily svět. Toscani nedávno oznámil, že umírá na nevyléčitelnou nemoc a uvažuje nad možností důstojného odchodu ve Švýcarské klinice Dignitas. Italský fotograf, který vedl kreativní a poměrně dlouhý život, neví, kolik času mu ještě zbývá, ale v rozhovoru oznámil, že nechce takto dále žít, chce odejít důstojně a nemá strach ze smrti.
Tříhodinový film Sterben, oceněný za scénář na Berlinale v roce 2024, vykresluje odcizené členy rodiny, kteří k sobě tváří v tvář smrti nacházejí znovu cestu. Pro tento jeden z nejlepších letošních karlovarských filmů je rodina pouhou frází. Vazby na blízké lidi prochází takřka spirituálním filtrem, který propouští civilní dialogové drama o tom, co z nás na vztahové úrovni činí často odevzdané čekatele ve frontě na věčnost. Bizarní upřímnost se stává ve světě bez empatií jediným nosným výrazovým prostředkem. Jednou nás to čeká všechny.
