V Ostravě byla letos uvedena divadelní inscenace BŮH od Ferdinanda von Schiracha a nejde jen o další obyčejné divadelní drama. Na jevišti stojí osmasedmdesátiletý architekt Richard Gärtner, fyzicky zdravý muž, který po smrti manželky ztratil chuť dál žít. Chce odejít ze života s pomocí lékaře a diváci mají rozhodnout, jestli na to má mít právo. Divadlo tím dostává do sálu otázku, která se obvykle schovává za zavřenými dveřmi nemocnic, soudů a rodinných rozhovorů. Kde končí ochrana života a kde začíná právo člověka říct, že už nechce pokračovat?
Právě v tom je celý příběh silný. Není postavený na jednoduchém soucitu s těžce nemocným člověkem, ale na mnohem nepohodlnější situaci. Gärtner neumírá na rakovinu ani neleží v posledním stádiu nemoci. Je sám, starý, zlomený a přesvědčený, že jeho život už pro něj nemá smysl. V Ostravě se podle článku na ČT24 pro Gärtnerovo právo na asistovaný odchod vyslovilo zhruba 55 procent hlasujících. Smrt sice není anketa, ale zároveň se jí jako společnost nemůžeme donekonečna vyhýbat.
Básniřka Elena Pecenová ve svých předchozích knihách, Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky (NAVU, 2022) a Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (Adolescent, 2023), tematizovala digitální zkušenost, rozhraní, prolínání těla a technologie. Teď napsala knihu o smrti Jediný únor je opravdový měsíc, v níž sleduje odcházení blízké osoby, v jejím případě babičky, což Pecenová přiznává s překvapivou upřímností: „Že je ta kniha o babičce, jsem pochopila až v půlce psaní.“ Smrt v knize nikde přímo nejmenuje. Čtenář se k ní dostává postupně, verš po verši, stejně jako se k jejímu vlastnímu pochopení dostávala autorka sama. „Je o pocitu, kdy se člověk ráno probudí a uvědomí si, že se stal nějaký metafyzický zlom. Mysl si s tím prostě neumí poradit,“ popisuje autorka. Celý rozhovor s ní vyšel na Seznam Zprávách.
Švédský němý film Vozka smrti (volně ke shlédnutí zde) Victora Sjöströma z roku 1921 je jedna z nejpoctivějších konfrontací s vlastní konečností, jakou kinematografie kdy nabídla. Příběh alkoholika Davida Holma (hraje ho sám režisér), který o silvestrovské noci riskuje, že se stane vozkou smrti, severským Chárónem převážejícím duše na druhý břeh, funguje překvapivě naléhavě i dnes. Sjöström nepracuje se smrtí jako s trestem, ale jako se zrcadlem: co jsi zde zanechal? Co jsi naopak zničil?
Technicky je film na svou dobu fascinující. Duchové a přízračný vůz jsou vytvořeny dvojexpozicí s takovou precizností, že scény nepůsobí jako triky, ale jako skutečný průnik světů. Sjöström věděl, že vizuální efekt musí sloužit emoci, ne ji nahrazovat. Slabinou je trochu příliš ukázkový moralistní závěr. Skutečná tíha filmu ale leží jinde: v retrospektivách, kde skrze poctivé dramatické herectví (snad první svého druhu na stříbrném plátně) sledujeme, jak se ze slušného člověka stane destruktivní troska. Sto let starý film a přesto ústřední otázka nepřestává pálit: co by vozka viděl, kdyby přijel pro tebe?
Sedmnácté číslo časopisu Smrtisyn nepůsobí jako běžný magazín, který najdete v trafice, ale jako drsný ponor do míst, kam se většina bojí podívat. Revue adorující dekadenci, zánik, marnost, patologickou sexualitu a nihilistický úděl našeho života tentokrát působí sevřeněji, jistěji a zároveň syrověji než kdy dřív. Texty i vizuální práce se pohybují na hraně mezi fascinací a odporem, mezi tělesností a jejím rozkladem, mezi touhou něco zachytit a vědomím, že všechno nevyhnutelně mizí. Výraznou stopu tu zanechává Jan Gemrot se svou povídkou „Hrob“, která pracuje s motivem pohřbení zaživa a postupného rozpadu identity. Vizuální rovinu silně utváří František Štorm, jehož grafika ze série „Nekonečný kalendář“ otevírá celé číslo, a další autoři jako Josef Bolf nebo Jan Vytiska, kteří posouvají obsah do obrazové roviny. Nechybí ani kratší sekce typu „Zrůdálosti“, kde se objevují reálné, často absurdní zprávy o smrti, násilí a lidské bizarnosti.
Celek působí kompaktně právě díky tomu, že se neopírá o efektní témata, ale o důslednou práci s motivy těla, zániku a prázdnoty. Vedle současných textů se tu objevují i starší básně, které vytvářejí zajímavý kontrast a ukazují, že tenhle typ uvažování má hlubší kořeny. Smrtisyn tak funguje jako kontinuální projekt, který se nesnaží být líbivý ani aktuální v běžném smyslu, ale spíše umělecky mapuje určitou polohu lidské zkušenosti. Dobrá zpráva je, že nemusíte zůstat jen u jednoho čísla. Všechny díly jsou zdarma ke stažení, takže se dá projít celý tento temný archiv od začátku až po současnost a sledovat, jak se svět postupně skládá i rozpadá. A právě v tom je jeho síla.
Ye – „prorok post-moderního chaosu“ (jak jsme o něm v minulosti psali v článku „Zemřel Kanye West a zrodil se Yeezus, prorok naší doby?“) včera vydal dlouho očekávané dvanácté album Bully, kde se vrací k samplování, emotivnímu rapu, zpěvu a introspektivní atmosféře, ale zároveň experimentuje s novými produkčními postupy a fragmentovanou strukturou skladeb. Silnou stránkou alba je bezpochyby produkce, která místy působí jako návrat k jeho nejlepším momentům. Kritici i posluchači se shodují, že Bully nabízí momenty skutečné síly a originality, ale trpí nekonzistencí a pocitem nedokončenosti. Zároveň se objevily spekulace, že Ye používá při produkci AI, což následně popřel. Do celku navíc vstupuje období plné kontroverzí, veřejných skandálů a osobních krizí, které se do hudby propisují víc než kdy dřív. Výsledkem je album, které není tak úplně snadné poslouchat ani hodnotit, protože neustále osciluje mezi odkazem jeho minulých vrcholů a současným chaosem.
Videoklip k tracku Father, který dnes k novému albu vyšel, se nesnaží vyprávět lineární příběh, ale spíše vrstvit symboly do jedné intenzivní, téměř až rituální koláže. Děj je zasazený do prostoru připomínajícího kostel a svatbu, což okamžitě rámuje celý vizuál jako něco mezi obřadem a performancí, přičemž postavy a motivy se pohybují na hraně reality a absurdity, od rytíře jako archaického bojovníka přes mimozemšťany a astronauty až po postavy stylizované jako náboženské archetypy, což vytváří pocit, že se v klipu míchá mytologie s futuristickou estetikou do různých vrstev. Výsledkem je fragmentovaný obraz člověka, který se snaží udržet kontrolu nad vlastní identitou v realitě, která se mu postupně rozpadá. Videoklip je natočený na jeden statický záběr, režírovala ho jeho manželka Bianca Censori a hostuje v něm rapper Travis Scott. Hudební video skládá výrazné symboly a motivy do jednotné linie konfliktu mezi vírou, mocí a sebemytologizací.
Letošní nominace navigačního systému pro pražské hřbitovy od dvojice Eduard Herrmann a Josef Tomšej na cenu Czech Grand Design je osvěžující. Konečně někdo myslí na místa, kam se všichni nevyhnutelně dostaneme, jen tam většinou neumíme najít cestu. A proč by měla vyhrát zrovna tahle nominace, a ne zase další židle? Ztratit se na hřbitově má nepopiratelnou romantiku, ale prakticky je to otrava, zvlášť když hledáte hrob pradědečka a Google Maps končí u brány. Dosavadní orientace spoléhala na cedule z dob habsburské monarchie, které sice fungují překvapivě dobře, ale přece jen se pomalu rozpadají, což je na hřbitově sice tematicky přiléhavé, ale nikoli ideální. Herrmann a Tomšej navrhliněco, co se na první pohled tváří nenápadně: kónické litinové sloupy, minimalistické desky, kohoutky na vodu a stojany na konve.
Hřbitovy jsou jedny z největších zelených ploch ve městě, říkají autoři, a dodávají, že mohou být ideální místa na klidnou procházku, odpočinek, nebo dokonce piknik s přáteli za slunečného odpoledne. Vůbec to nezní morbidně – například malíř Jan Gemrot pro náš web nedávno vytvořil průvodce po nádherných hrobech na Olšanech. Navigační systém pro mrtvé je tedy určitě nejživějším projektem v letošních nominacích CGD. Protože dobrý design není jen o tom, jak věci vypadají, ale o tom, jak fungují v kontextu místa a času. A co je věčnějšího než hřbitov?
Výjimečně pro vás máme báseň. Zaujalo nás, jak spisovatelka a básnířka Gina Puorro pojala smrt jako ultimátní romanci mezi mužským a ženským principem. Jako milence, nikoli strašáka. Zkuste vypnout autopilota a číst.
Ah, Smrti Gina Puorro, 2024
Smrť si mě pozval na večeři, tak jsem vklouzla do svých oblíbených černých šatů, které jsem si schovávala pro zvláštní příležitost, a nechala ho, aby mě doprovodil k našemu setkání při svíčkách.
Objednal si ribeye, extra krvavý, já si objednala dva dezerty a červené víno, pak jsem usrkávala a přemýšlela, proč mi připadá tak povědomý a proč voní po hlíně a vzpomínkách. Působil jako místo zároveň vzdálené i skryté v hloubce mého těla, místo, které ke mně šeptá v ostrém podzimním vánku na prahu soumraku a úsvitu, někde mezi tancem a nehybností.
Podíval se na mě s nekonečnou noční oblohou v očích a zeptal se: „Žila jsi svůj život, má lásko?“
Když jsem kroužila vínem ve sklenici, přemýšlela jsem, zda jsem dobře chápala nit, kterou jsem vplétala do tkaniny svého života, zda jsem opravdu milovala způsobem hlubokým a osvobozujícím, zda jsem dovolila bolesti a zármutku přetvořit mě v něco víc vděčného, zda jsem si vytvořila dost prostoru pro úžas nad tím, že existují květiny, a našla si čas sledovat včely, jak pijí svůj sladký nektar. Přemýšlela jsem, co mě naučily hádanky lítosti a touhy a zda jsem vnímala, jak krásní a bezvýznamní a ohromní a malí jsme po ten krátký okamžik, kdy tu jsme, než všichni znovu splyneme s předky této země.
Smrť mě pozoroval, jak si olizuji máslový krém z prstů, naklonil se blíž a řekl: „Má drahá, je čas.“ Tak jsem vložila ruku do jeho a on mě pomalu odvedl domů. Zhluboka jsem se nadechla, když se ke mně sklonil pro dlouhý polibek na dobrou noc, a z mých rtů unikl tichý smích, když se jeho ústa dotkla mých, protože jsem nikdy nedokázala odolat muži s chtíčem po mé duši v očích a s polibkem, který mi zastaví srdce.
Zažitá klubová kultura, která běží přes noc až do rána a nabízí hlasitou taneční hudbu, anonymní davy a jednoduchý byznys model (vstup + bar), umírá v New Yorku, Berlíně, Velké Británii i v Praze. Washington Post to na jaře pojmenoval provokativně: „Parties are dead. Or does it just feel that way?“, tedy „Večírky jsou mrtvé. Anebo se to tak jen zdá?“. Text dává dohromady několik souvislostí: krach řetězce Party City, pokles prodeje šampaňského, ústup velkých večírků, ale i obyčejný pocit, že se lidem často víc uleví, když se akce zruší, než když proběhne. Společnost je víc rozdělená, tribalizovaná, unavená a úzkostná a večírky, kde se míchají různé sociální bubliny, jsou najednou emočně i logisticky náročnější.
Berlín byl posledních třicet let symbolem techna a klubové kultury, za kterou se sjížděli lidé z celého světa. Kdo nestál frontu do klubu Berghain a neprošel face-checkem kolem slavného vyhazovače Svena, ten nezažil berlínské techno. Teď se v německých médiích vžilo slovo „Clubsterben“ (umírání klubů). Kluby čelí trojímu tlaku: prudce rostoucím nájmům a cenám energií, developerskému zájmu o lukrativní pozemky a rostoucímu počtu stížností sousedů. Zároveň přichází generace, která méně pije a do klubů vyráží méně často, což je problém pro model, který historicky stál na tržbách z barů.
Postupně to navíc povede ke komercionalizaci města: jakmile se některé kluby zavřou a jiné zůstanou jen pro turisty a korporátní večírky, těžko budeme dál mluvit o autentické berlínské klubové kultuře. Ještě tvrdší čísla přicházejí z Británie. Podle dostupných dat tam v roce 2013 fungovalo zhruba 1 700 klubů, v červnu 2024 jich zbylo už jen 787, tedy méně než polovina. Důvody jsou podobné jako v Berlíně: vysoké náklady, daně, drahá energie, slabá doprava v noci, covid, ale i změna návyků – méně lidí chce pravidelně trávit noci v přeplněných klubech, více preferuje domácí zábavu nebo jiné formy trávení času.
Česká scéna je menší, ale symptomy jsou stejné. PageNotFound i ČT24 nedávno popsaly těžko udržitelnou ekonomiku některých hudebních klubů v důsledku úbytku návštěvníků a nižších útrat. Ovšem potřeba společného rytmu a tělesného setkávání se obecně nevytrácí. Jen nechce být nutně spojena s alkoholem, kocovinou a ekonomicky neudržitelným nočním provozem. Migruje do jiných, často střízlivějších a „wellnessovějších“ forem. CNN se poměrně obsáhle věnuje fenoménu sober party, které pracují s podobně silnou energií, jakou známe z klasických klubů, ale s jinak nastavenou chemií: ranní nebo odpolední taneční party, coffee clubbing v kavárnách nebo sauna raves. Podle dat zájem o tyto formy soft clubbingu vzrostly mezi roky 2023 a 2024 o 92 %.
Typickým příkladem je akce Daybreaker, která místo páteční noci strávené v zadýchaném klubu nabízí ranní taneční akci od 6 hodin, kde DJ, světla a společný tanec fungují stejně intenzivně jako klasický rave, ale místo alkoholu se podává káva, matcha, voda a smoothies. Kdo na tyhle akce chodí? Hlavním tahounem je Gen Z a mladší mileniálové, pro které je typické menší pití alkoholu, větší důraz na duševní zdraví, spánek a rozpočet. Místo aby víkendem „utíkali od života“, chtějí spíš zážitky, které s jejich životem ladí – být fit, mít ráno energii, nemít úzkosti z toho, co se stalo v noci.
Sober party mají několik výhod, které se opakují v rozhovorech i reportech: lidé se cítí bezpečněji (méně agresivity a obtěžování), vytvářejí se autentičtější vztahy (pamatujete si jména i rozhovory) a podle návštěvníků zároveň získáváte to, co klasické party vždycky slibovaly: blízkost a kolektivní euforii.
Jako každý rok i letos na Valašsku vylétají čerti, démoni a Smrt. Maskované družiny obcházejí vesnice během mikulášského období, obvykle první prosincový víkend (letos 5.–6. prosince). Především pak na Hornolidečsku je tradice nejživější a strašidelné masky navštěvují dům od domu, kde straší, trestají i baví, zároveň z prostor rituálně vyhánějí zlé síly a otevírají zimní období. Důležitou postavou je Krkaňa, neboli Smrtka, postava ve zcela bílém, která symbolizuje smrt, očistu a zároveň i ochranu řádu: připomíná, že všechno je omezené a že s přechodem roku je potřeba vyčistit vztahy i obec. Jde o jedinečný, stovky let starý zvyk, který nemá nic společného s rakouským Krampusem. Ten se u nás šíří až v posledních letech a nepatří k původní tradici. Valašské masky jsou mnohem syrovější, rituálnější a pevněji spojené s místní identitou.
Franz Kafka si před svou smrtí přál, aby jeho přítel Max Brod spálil všechny jeho dosud nepublikované rukopisy. Brod jeho přání neuposlechl a díky tomu dnes máme k dispozici skvělé romány jako Proces nebo Zámek. Otázka, kdo rozhoduje o uměleckém odkazu po smrti, se ale dnes vrací v nové podobě: stává se jedním z hlavních témat spojených s umělou inteligencí (psali jsme zde). Společnost ElevenLabs, která se specializuje na vytváření realistických syntetických hlasů včetně digitálních replik hlasů známých osobností, před několika dny představila tržiště Iconic Voices. Jde o platformu, která umožňuje licencovat uměle vytvořené hlasy celebrit, živých i mrtvých. Mezi těmi živými, kteří s firmou spolupracují, jsou například herci Matthew McConaughey nebo Michael Caine. Druhá kategorie je však možná ještě výraznější: hlasy mrtvých, které ElevenLabs znovu uvádí do oběhu. V nabídce se objevují například Alan Turing, James Dean, Burt Reynolds či Mark Twain. Podle polsko-britské firmy ElevenLabs, do níž v jejich počátcích investoval český startupový fond Credo Ventures a později například i Nvidia, je jednou z motivací projektu Iconic Voices kulturní uchování hlasů. Veškeré použití prochází přes správce práv zemřelých osobností, aby se předešlo zneužití a aby pozůstalí dostali podíl na výnosech. Je to novinka i s ohledem na řešení pozůstalosti, kdy se z některých dědiců nově stávají správci a producenti digitálního hlasového avatara.
