Pražské setkání s Danem Brownem ukázalo, že i autor proslulý bestsellerovými thrillery dokáže překvapit svou schopností otevírat hlubší existenciální otázky. Jeho nový román, který propojuje prvky vědy, mystiky a napětí, posouvá hranice žánru a zároveň vybízí k zamyšlení nad tím, co smrt skutečně znamená. Brownův přístup neukazuje smrt jako definitivní bod, ale jako prahovou zkušenost, která může mít nečekané pokračování. Výrok „něco se po smrti děje“ v Brownově podání nepůsobí jako efektní marketingová zkratka, ale jako podnět k filosofické reflexi. Román Tajemství všech tajemství překračuje hranice literární fikce a stává se nástrojem k debatě o vztahu mezi vědomím, vírou a racionalitou. V románu se Praha neobjevuje jen jako kulisa, ale jako město, jehož historická vrstva a symbolika spoluutvářejí význam samotného příběhu.
23. října přestaví v kině Lucerna americký režisér Michael Lockshin své výpravné opus magnum Mistr a Markétka podle stejnojmenného románu Michaila Bulgakova, který podle mnohých patří mezi nejlepší knihy všech dob. Před projekcí se uskuteční hodinový masterclass — ten proběhne v angličtině. Bezmála tříhodinová velkolepá filmová adaptace jedné z mála knih, kterou v životě přečetl Mick Jagger (a svět je díky tomu obohacen o song Sympathy For the Devil), je naprosto vynikající — s místy místy až rituálně psychedelickými! Znalec filmů si vzpomene na Davida Lynche, Fritze Langa a jeho Metropolis nebo Martina Scorseseho a jeho Poslední pokušení Krista. Sen a realita jsou zcela zacykleny do sebe. Volně se spolu mísí současnost a minulost, život a smrt, vnitřní a vnější, pragmatismus a šílenství, aniž by však film ztratil sílu narativní výpovědi. Při uvedení filmu v Rusku (které jeho produkci před válkou na Ukrajině paradoxně částečně zaplatilo) se před sály kin tvořily dlouhé fronty a účast na projekci se stala asi posledním veřejným masovým protestem proti současnému ruskému režimu. Jak se píše v jedné z recenzí: „V Rusku nemůžeme nikdy ničemu předejít, vždycky to černé a zasrané zlo všechny předběhne a vykuchá, vždycky poníží, zabije a pokřiví všechno dobré, co jen trochu klíčí. A člověk si o tom, jak ti parchanti vzplanou a shoří, jak se ti Latunští poserou hrůzou a Piláti už nikdy nenajdou klid, může nechat jenom zdát. Když Markétka, tak strašně krásná a konečně svobodná, letí uprostřed celé té černé, mlhavé, globálně-patetické Jofanovy hrůzy a rozmetává všechna hadrová hesla po ulicích, rozbrečela jsem se. Taková rozkoš! A pak znovu – když celá ta obludnost hoří. Já bych toho zapálila ještě víc!“ (Boris Jofan byl sovětský židovský architekt, autor Paláce Sovětů, představitel socialistického realismu, který byl pro Stalina tím, čím byl pro Hitlera Albert Speer. Ve filmu je zobrazena Moskva jako fantaskní velkoměsto, včetně jeho nikdy nezrealizovaných staveb.) Vstupenky na akci lze zakoupit na linku níže. „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná!“
Podstoupil Ozzy eutanazii? Legenda Ozzy Osbourne z kapely Black Sabbath, přezdívaný princ temnot, zemřel 22. července 2025 ve věku 76 let, krátce po svém závěrečném koncertu v Birminghamu. Kromě nekonečných kondolencí a vzpomínek se na sociálních sítích spustila lavina spekulací: někteří fanoušci na platformách X, Reddit i Facebook tvrdí, že závěrečný koncert Back to the Beginning možná sloužil jako promyšlené rozloučení. Nebo dokonce jako součást plánu asistované sebevraždy ve Švýcarsku. Tyto domněnky se opírají o dřívější prohlášení Ozzyho a jeho manželky Sharon, týkající se zhoršujícího se zdravotního stavu zpěváka, který bojoval s Parkinsonovou chorobou. Oba uvedli, že pokud by se Ozzyho stav zhoršil a on ztratil důstojnost, neváhali by odjet do Švýcarska využít možnosti asistovaného sebeusmrcení (psali jsme také na Smrtelníku). Sharon tehdy v rozhovorech otevřeně popsala, že nemá smysl zůstat „uvězněn“ v těle, které už nefunguje. Když se proto po Ozzyho smrti objevily záběry a vzpomínky na jeho závěrečný koncert v Birminghamu, mnozí v nich četli víc než jen hudební tečku. Jeho vystoupení působilo jako slavnostní odchod: Ozzy sedící na trůnu, obklopený hudbou, přáteli a fanoušky, s úsměvem i vědomím, že se loučí. Na platformách jako X a Reddit se rychle objevily komentáře typu: „Ozzy splnil svůj plán eutanazie a rozlučkový koncert byl jeho vlastní pohřeb. Nic nemůže být víc metal.“ Přestože neexistuje žádné potvrzení a rodina ústy dcery Kelly Osbourne tyto spekulace odmítla, poslední okamžiky metalové legendy blíže nepopisovala. Pro fanoušky, kteří roky sledovali Ozzyho otevřenost k tématu smrti a v poslední době i k rozhodování o vlastním konci, má verze o plánovaném závěrečném defilé zvláštní přitažlivost. Představa, že se legenda sama stala režisérem svého posledního aktu, je sama o sobě příběhem, který zapadá do mytologie metalu.
Bakalářskou práci, která se zabývá motivem smrti boha ve filosofii Friedricha Nietzscheho, doporučujeme jako zajímavé rychločtení na víkend. Kde leží základy nihilismu slavného filosofa? Proč hledal nadčlověka a toužil po zboření hodnot nastolených křesťanstvím? Jakou měl výchovu a rodinné zázemí? A jaký byl vliv hyperprotektivní matky a přísného otce, který před svou předčasnou smrtí v dopise příteli „…popisuje malého Fritze jako divoké a tvrdohlavé dítě, které se zklidní pouze dostane-li výprask. Měl-li by Friedrichův otec možnost působit ve výchově syna déle, jeho cílem by dozajista byla snaha zlomit v dítěti jeho tvrdohlavost, aby se mohlo v budoucnu otevřít boží vůli.“ Nietzsche od mládí trpěl krátkozrakostí, různými zažívacími problémy, revmatickými bolestmi levé ruky, v mládí byl léčen s kapavkou a záškrtem. Pravidelné silné migrény, které v pozdějším věku vedly k progresivní paralýze a demenci, byly pravděpodobně způsobeny retro-orbitálním meningiomem za pravým okem postupně prorůstajícím do lebeční dutiny. Kolik bolesti může jedinec vytrpět, aby neztratil schopnost věřit?
Projekt Glaz Bridge, vedený kurátorkou Martinou Sikorovou, přináší nový pohled na pietní umění prostřednictvím kolekce Skleněná duše. Tato kolekce představuje tavené skleněné urny jako umělecké objekty, které nejen uchovávají popel zesnulých, ale slouží i jako estetické a emocionální připomínky v domácím prostředí. Díla vznikla ve spolupráci s předními českými umělci, jako jsou Zdeněk Lhotský, Martin Janecký, Vladimír 518, Alžběta Jungrová, Michal Škapa, Viktorie Beldová a mnoho dalších. Tito umělci přistupují k tématu pietních schránek z různých perspektiv, čímž vznikají unikátní artefakty, které propojují tradiční sklářské techniky s moderním designem a osobními příběhy.
Petr Laštovka se ve své knize Umřel jsem, ale už je mi líp nebojí otevřeně mluvit o své zkušenosti s rakovinou a klinickou smrtí – a to s nečekaným nadhledem a humorem. Přestože umírání označuje za strašlivé, smrt samotnou vykresluje jako nečekaně příjemnou a barevnou. Laštovkův příběh ukazuje, jak se s vážnou nemocí dá bojovat nejen tělem, ale i duchem – a jak může smrt paradoxně vrhnout nové světlo na to, co je v životě skutečně důležité. Jeho otevřenost boří tabu kolem umírání a ukazuje, že i v těch nejtemnějších chvílích je možné najít něco lidského a krásného.
Damien Hirst, proslulý svými odvážnými zkoumáními smrti a pomíjivosti, opět přivedl diváky k hlubokému zamyšlení. Jeho výstava The Weight of Things, která proběhla v MUCA v Mnichově od října 2023 do března 2024, stavěla do popředí nevyhnutelnost konce a fyzickou přítomnost smrti. Formy zalité v pryskyřici, ikonické vitríny s preparovanými zvířaty a struktury rozkladu přenesly smrt do sféry estetiky a nutily návštěvníka konfrontovat vlastní smrtelnost. Damien Hirst se proslavil nejen svými ikonickými díly se zvířaty ve formaldehydu, ale také diamantovou lebkou For the Love of God (2007). Tato lebka, vytvořená z platiny a osazená 8 601 diamanty včetně centrálního růžového diamantu na čele, je fascinující reflexí smrti, luxusu a pomíjivosti. Dílo bylo původně oceněno na 50 milionů liber a svého času se řadilo mezi nejdražší umělecká díla, která kdy byla prodána, i když detaily prodeje zůstaly nejasné.
Madonna (66) se ve svém novém projektu Funeral Rites vrací ke ztrátě matky v dětství. „Když jsem byla dítě, zemřela mi matka. Vidět její krásnou tvář v otevřené rakvi a políbit její červené rty na rozloučenou ve mně zanechalo strašidelnou vzpomínku, hlubokou touhu a strašný strach z opuštění,“ přiznává Madonna v krátkém filmu, který je součástí umělecké spolupráce s fotografem Stevenem Kleinem a magazínem CR Fashion Book a v němž se prolínají témata smrti, zármutku, opuštění a spirituality.
Po statečném boji se zákeřnou nemocí nás opustil ve věku 41 let Albrecht Smuten – talentovaný umělec a tvůrce, který dal život komiksovým kočkám Pac & Pussy, temným stripům Terapie masem i knize Kokoti z reklamky, jež s břitkým humorem odhaluje zákulisí marketingu. O své nemoci mluvil otevřeně, s typickou ironií, humorem a nadhledem, jaký měl jen on v knize Kapitán Chemo. Odešel tak poměrně mladý člověk plný humoru, nápadů a energie, který se nebál zábavně a s nadhledem psát o svém boji se smrtelnou nemocí. Více se dočtete v článku na CNN Prima News.
Jihokorejský seriál Hra na oliheň (Squid Game), obrovský hit platformy Netflix, není jen zábavným dramatem o přežití. Pod rouškou smrtících dětských her se skrývá ostrá kritika moderní společnosti, jak ostatně uvádějí tvůrci a odkazují k tomu také novináři i recenzenti. Nedávná studie Commodified Death as the Ultimate Outcome of Social Inequalities: An Analysis of the Squid Game Discourse v odborném časopise Leisure Sciences jde ještě o kousek dál, když si výzkumnice Elisabeth Beaunover položila otázku, jak seriál propojuje motivy smrti a nerovnosti.
I čeští diváci vědí, že děj seriálu sleduje skupinu lidí ve špatné životní situaci zapříčiněné dluhy, chudobou, nezaměstnaností nebo zdravotními problémy, kteří se účastní soutěže, aby získali obrovskou peněžní výhru. Teprve později si uvědomují, že prohra v sérii jednoduchých dětských her znamená smrt (v seriálu se používá slovo eliminace) a hon za výhrou se postupně změní v brutální zápas o přežití, kde si účastníci musí vybírat mezi životem druhých a svým vlastním.
Studie zdůrazňuje, že smrt ve Hře na oliheň není náhodná, ale je přímým důsledkem sociálních a ekonomických nerovností. Seriál vykresluje postavy, jejichž životní situace je tak zoufalá, že jim riskování života připadá jako rozumná volba. Například hlavní postava Seong Gi-hun (hráč číslo 456) se do hry zapojí kvůli svým dluhům, neschopnosti zajistit dostatečnou péči své nemocné matce a hrozbě ztráty kontaktu s dcerou.
Dalším výrazným prvkem seriálu je, dle studie, zobrazení smrti jako zboží. Každá smrt ve hře přispívá k růstu výherního fondu, což činí z lidského života něco, co lze koupit a prodat. Navíc po smrti jsou těla hráčů anonymně uložena do černých rakví s růžovými mašlemi, což evokuje dárek, tedy jiný symbol komodifikace smrti.
V neposlední řadě je smrt zdrojem obrovské zábavy, a to jak pro postavy VIP diváků, tak pro všechny, kdo se na Netflixu na seriál dívají. VIP diváci, bohatí a nejspíš znudění jednotlivci, sledují hru s groteskním potěšením, jako by se jednalo o novodobé římské gladiátorské zápasy.
Ve studii rovněž Elizabeth Beaunover naznačuje, že seriál, potažmo příběh, který vypráví, má potenciál měnit divácké vnímání smrti a sociálních problémů, minimálně nastolováním otázek: Jakou cenu má lidský život? A jak daleko můžeme zajít, pokud se smrt stane pouhou hrou?
