Australský lékař Philip Nitschke, zakladatel organizace Exit International a nejhlasitější propagátor svépomocného umírání, představil nové zařízení jménem Kairos. Má podobu límce, který se nasazuje na krk a tlačí na cévy vedoucí do mozku až do bezvědomí. Nitschke ho popisuje jako výrobek, který je levný na zhotovení a nachází se ve fázi testování, a už dřív letos oznámil, že první asistovanou sebevraždu s jeho pomocí provede u ženy ve Švýcarsku, o níž mluví jako o své první testované osobě. Do Velké Británie, kde chtěl výrobek předvést, nakonec Kairos nepřivezl. Nechal ho v Nizozemsku, protože se bál, že mu ho zabaví celníci, a ztráta prototypu by podle něj vývoj vrátila zpátky. Poslanci a aktivisté předtím vyzývali ministryni vnitra Shabanu Mahmoodovou, aby mu vůbec nepovolila vstup do země. Nitschke vystoupil tedy bez zařízení, na plně obsazeném semináři v západním Londýně, kde většinu publika tvořili starší lidé zvažující asistovanou sebevraždu, a to šest dní před hlasováním o zákonu o asistovaném umírání.
Pocit, že čas od pandemie běží rychleji, není iluze ani stesk stárnoucích lidí, ale důsledek toho, jak mozek plynutí času odhaduje. Žádný orgán pro vnímání času člověk nemá a představa vnitřních hodin, které tikají a odpočítávají jednotky, je opravdu jen pouhou představou. Podle novějších prací, mimo jiné týmu psychologa Warricka Rosebooma z University of Sussex, měříme čas podle množství změn, které mozek stačí zpracovat, a zpětně podle toho, kolik vzpomínek nám z daného období zůstalo. Odtud plyne past dnešní doby. Digitální prostředí sype do smyslů obrovské množství podnětů, takže mozek v přítomnosti napočítá spoustu dění a hodina strávená na sociální síti uteče jako 10 minut. Zároveň z ní nezbude skoro nic, co by se dalo uložit, takže při zpětném pohledu se celé týdny slehnou do jedné nerozlišené hmoty. Psycholog Luke Jones z University of Manchester to shrnuje tak, že jde o nejhorší možnou kombinaci: hodně pozornosti, obsah žádný.
Evropské konsorcium TIMED, do kterého se spojili badatelé z Německa, Španělska, Švýcarska a Británie, sbíralo tři roky data od desítek tisíc lidí a došlo k tomu, že kdo tráví víc času na zařízeních a sítích, tomu čas ubíhá rychleji, a že to doprovází pocit viny a ztráty kontroly. Vedoucí výzkumu Ruth Ogdenová ovšem odmítá vinit jen techniku a míří i na kulturu, která nesnáší nečinnost: i když lidé volný čas mají, nedělat nic si nedovolí. Právě v klidných a nudných chvílích se přitom podle neurovědců ukládají vzpomínky, které minulosti dávají tvar.
Meditace není nevinná technika uvolnění a části lidí prokazatelně škodí, tvrdí americká psycholožka Willoughby Brittonová, která tomu zasvětila dvacet let výzkumu. Mezi doložené následky patří nespavost, úzkost, ztráta motivace, stavy odosobnění a u menšiny i psychotické ataky, přičemž nežádoucí účinek trvající déle než měsíc zažije podle jejích prací zhruba jeden z deseti lidí, kteří někdy meditovali.
K tomu závěru došla Brittonová proti vlastní vůli, protože meditaci sama učila a věřila jí. V roce 2004 chtěla jako doktorandka doložit, že meditace zlepšuje spánek, a naměřila pravý opak, tedy že účastníci osmitýdenního kurzu spali hůř než kontrolní skupina. Studii tehdy nezveřejnila. Po letech, kdy meditovala tři hodiny denně, se pak sama dostala do stavů, v nichž jí vlastní byt připadal cizí a za volantem necítila, kde končí její tělo. Učitelé meditace jí na to řekli, že postoupila do dalšího stadia a má pokračovat.
Že o rizicích nikdo nemluvil, má prozaické důvody: výzkum meditace dělají většinou lidé, kteří meditují, část studií platí organizace, které praxi šíří, a účastníků se na vedlejší účinky prostě neptal nikdo. Nauka sama navíc nabízí pro zhoršení hotový výklad, totiž že se to zhorší, než se to zlepší. Brittonová dnes vede neziskovou poradnu Cheetah House pro lidi s potížemi po meditaci, sama meditovat přestala a proti praxi jako takové nevystupuje; doporučuje kratší sezení, opatrnost u vícedenních pobytových kurzů a možnost přestat, když člověku sezení nedělá dobře.
OG expert na AI Jan Romportl shrnul na přednášce v dubnu 2026 situaci s vývojem AI i AGI. Romportl tuto přednášku přednesl v roce 2019 a 2024, takže je zajímavé sledovat, jak vypadá exponenciální vývoj a co mu z jeho minulých predikcí vyšlo. Začal školní rok, tak je ideální čas na upgrade vědomostí! Jak si stojíme? Mezinárodní koordinace neexistuje. Vývoj AI má dynamiku závodů ve zbrojení. Na bezpečnost se kašle. USA se chová jako sociopat: Buď budu vládcem světa anebo ať svět shoří. Čínu ovládá „meme-plex“, úzká elita, která optimalizuje zejména na to, aby mohla navždy vládnout své zemi. Z tohoto pohledu je pro ně více racionální, aby investovali do reálného alignmentu a zabránili tak AI, aby uchopila nekontrolovaně moc. Do světa zároveň vypouští levné open-source modely (jako konkurenci modelům z USA), které v sobě mají velmi pravděpodobně zabudované diverzní spící agenty (sleeper agents), kteří jen čekají na svůj čas…
Bary, restaurace a večerní programy bez telefonů se v Evropě množí a pouzdra, do kterých se přístroj zamkne, se ze škol přesunula na svatby, maturitní plesy a wellness pobyty. Amsterdamský The Offline Club, kde návštěvníci odevzdají telefon u vchodu a stráví dvě hodiny čtením, kreslením nebo deskovými hrami, funguje už v 19 evropských městech a příští rok míří do Spojených států. Spoluzakladatel Ilya Kneppelhout poslání služby formuluje tak, že klub prý „není proti technologii, ale prosazuje zdravější rovnováhu“.
Vědomé odstřihávání od obrazovek se během posledních let stalo masovou záležitostí a je to také vedlejší produkt boje proti osamělosti. Nizozemsko patří dle průzkumů k zemím s nejnižší osamělostí v Evropské unii, pod 10 procent, spolu s Českem, Chorvatskem a Rakouskem, zatímco nejvýš je Irsko nad 20 procenty. Kneppelhout popisuje, že jednotlivé večery mají různá témata; některé jsou sólové, tedy čtení, psaní a skládání puzzle. Jiné společenské, tedy deskové hry a skupinové procházky. Seznamka to není, klub ale mezi svými formáty vede i večeře s cizími lidmi bez telefonu.
Temná hmota tvoří až 85 procent veškeré hmoty ve vesmíru a nikdo ji nikdy neviděl, protože nesvítí ani neodráží světlo a poznáme ji jen podle toho, jak její gravitace ohýbá dráhy hvězd a galaxií. Hlavním kandidátem na to, z čeho se skládá, jsou takzvané WIMPs (weakly interacting massive particles — slabě interagující hmotné částice), které by měly procházet běžnou hmotou skoro bez povšimnutí a jen výjimečně do něčeho narazit. Právě na takovou srážku se čeká v detektoru LUX-ZEPLIN, tedy v nádrži s 10 tunami ultračistého kapalného xenonu ukryté kilometr pod povrchem v Jižní Dakotě; hloubka odstiňuje záření z vesmíru, xenon slouží jako terč a citlivá elektronika hlídá, jestli se v něm neobjeví stopa po srážce. Po měsících prověřování všech známých zdrojů rušení tým oznámil, že jednu takovou událost zachytil a neumí ji vysvětlit ničím obvyklým. Fyzika temné hmoty je v tomhle nezvyklý obor, protože průlom se v ní nepozná podle množství dat, ale podle jejich vzácnosti, neboť interakce jsou velmi řídké. Jistota to zatím není. Jediná událost nemá dostatečnou statistickou významnost a asi 0,5procentní pravděpodobnost připadá na dosud nepopsaný šum, takže tým měří dál.
Že si v Jižní Koreji lze najmout člověka, který navenek zahraje partnerku nebo sekretářku je součástí tamějšího castingového průmyslu. Placení hosté se objevují také na svatbách, kam si je objednávají nevěsty. Důvodem je čchämjon, tedy jak vypadají v očích ostatních. Pravidla agentur jsou přísná a hlavně jednosměrná: komunikace výhradně přes agenturu, klient nedostane číslo, dotyk zakázán. Prodává se vztah zbavený všeho, co dělá vztah nákladným, tedy minulosti, nároku a rizika, že se ozve v nevhodnou chvíli. Vedle toho stojí čísla korejského ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí. V roce 2024 zemřelo osamoceně 3 924 lidí, o 7,2 procenta víc než rok předtím, tedy 7,7 na 100 tisíc obyvatel; nejohroženější jsou muži mezi padesáti a sedmdesáti lety. Soul na to v říjnu 2024 odpověděl pětiletým programem Soul bez samoty, jehož součástí je nepřetržitá telefonní linka pro osaměle se cítící lidi.
Touha porazit smrt je stará skoro jako lidstvo samo. Dnes ale na místo alchymistů nastoupili miliardáři, biotechnologie a laboratoře, které slibují zpomalit stárnutí nebo ho jednou úplně zastavit. A také se objevila spousta marketerů, kteří stárnutí šmahem označují za nemoc. Avšak prohlásit smrt za nepřirozenou ji nepřirozenou neudělá.
Evoluce se na nesmrtelnost dívá jinak. Přírodní výběr nikdy neoptimalizoval naše tělo na věčnost, ale hlavně na přežití a reprodukci. Co se stane, pokud začneme přírodní pravidla skutečně přepisovat? Za posledních 150 let jsme díky medicíně, hygieně a výživě průměrnou délku života dramaticky prodloužili a současný výzkum už dokáže měřit i biologický věk našich buněk. Přesto stále více nevíme než víme. Člověk se však dostává do zvláštní situace. Po miliardy let bylo samozřejmé, že každý život jednou skončí. Teď jsme možná první generací, která si může vážně položit otázku, zda smrt zůstane nevyhnutelnou součástí života.
Video zachycuje katastrofu, která zasáhla hranici Nepálu a Tibetu na konci srpna. Podle US Geological Survey a následných analýz ji nespustilo zemětřesení ani běžná povodeň, ale kolaps obrovské části himálajského ledovce. Masa ledu a horniny se utrhla ve vysoké nadmořské výšce, zřítila se do údolí a vytvořila ničivý proud vody, bahna, kamení a suti, který se říčním systémem valil desítky kilometrů. Samotný pád byl tak mohutný, že vyvolal seizmický signál odpovídající zhruba magnitudu 5,2. Sesuv na několika místech zablokoval řeky a vytvořil nestabilní přírodní jezera za hrázemi ze suti a horniny. Jedno z těchto jezer se následně přelilo přes své břehy a způsobilo další povodňovou vlnu, zatímco jiné přehrazené úseky řek zůstávají potenciální hrozbou. Záchranné operace proto komplikuje nejen původní sesuv, ale také riziko protržení těchto přírodních hrází, nových sesuvů a dalších náhlých povodní. Aktuální bilance už přesahuje 750 mrtvých, více než 3 000 lidí je pohřešováno a přes 90 000 bylo katastrofou zasaženo. Nepál odhaduje škody a obnovu až na 4 až 5 miliard dolarů, tedy přibližně desetinu celé své ekonomiky.
Samotný kolaps jednoho ledovce samozřejmě nelze jednoduše označit za přímý důsledek globálního oteplování. Vědci ale upozorňují, že právě globální oteplování vytváří podmínky, ve kterých jsou vysoké hory stále méně stabilní. Ledovce ztrácejí objem, taje sníh a rozmrzá permafrost, který funguje jako přirozený tmel držící led a horninu pohromadě. Nature upozorňuje, že globální oteplování může podobné horské oblasti destabilizovat a zvýšit četnost sesuvů a přívalových povodní. V horách může oteplování spustit celý řetězec událostí, kdy se nejprve uvolní led a skála, následně vznikne sesuv, ten přehradí nebo zaplaví řeku a během několika minut se z lokálního kolapsu stane katastrofa ohrožující desetitisíce lidí daleko po proudu.
Evropské řeky letos v létě ukazují, jak rychle se může něco, co považujeme za samozřejmost, změnit v problém celé společnosti. Dunaj, Rýn i Pád se potýkají s mimořádně nízkými průtoky a důsledky už dávno nekončí u popraskaného dna a uhynulých ryb. Nízká hladina Dunaje omezila výrobu elektřiny v Maďarsku, Srbsku i Rumunsku. Maďarská jaderná elektrárna Paks, která vyrábí téměř polovinu elektřiny v zemi, musela kvůli nedostatku vody pro chlazení přerušit provoz. Výkon největší srbské vodní elektrárny Djerdap 1 klesl na pouhých 20 procent kapacity. Podobné problémy řeší Francie a vodní krize zasáhla i povodí Pádu v Itálii. Vysychání řek začíná měnit i způsob, jakým v Evropě funguje doprava a ekonomika.
Podobný příběh se odehrává ve Spojených státech. Colorado River zásobuje vodou zhruba každého desátého Američana, zavlažuje půdu produkující přibližně 15 procent potravin v USA a dodává energii milionům lidí. Jeho dvě největší nádrže Lake Mead a Lake Powell ale letos v srpnu klesly na rekordně nízké hodnoty. Americká vláda proto rozhodla, že Kalifornie, Arizona a Nevada budou od roku 2027 odebírat přibližně o pětinu méně vody. A nejde jen o Evropu a Ameriku. Dlouhodobé sucho a nepravidelné srážky zasahují části Afriky, Jižní Ameriky i Asie. V Brazílii hrozí pokles hladiny řek využívaných pro přepravu a výrobu elektřiny, Panama znovu omezuje kapacitu průplavu kvůli nedostatku sladké vody a sílící El Niño může v následujících měsících přinést další extrémy od sucha až po povodně.
Česká krajina letos také bojuje s mimořádným nedostatkem vody. Podle ČHMÚ spadlo od začátku roku do 10. srpna jen 289 milimetrů srážek, tedy 66 procent dlouhodobého normálu, a na každý metr čtvereční území tak chybí přibližně 146 litrů vody. Zima 2025/2026 byla devátá nejsušší od roku 1961 a letošní jaro dokonce vůbec nejsušší za celé sledované období. Důsledky jsou vidět v půdě, řekách i podzemních vodách. Více než dvě třetiny sledovaných profilů se nacházely pod limitem sucha, ve 164 profilech průtok klesl na úroveň historických minim a 70 procent sledovaných podzemních vod vykazovalo silné nebo mimořádné sucho. ČHMÚ navíc upozorňuje, že jednotlivé přeháňky situaci zásadně nevyřeší. Voda, která v krajině chybí měsíce, se několika dešti jednoduše nevrátí. Dlouhodobě může nedostatek vody zasáhnout také zemědělství, lesy, energetiku a fungování celé krajiny, která bez pravidelného doplňování zásob ztrácí schopnost další sucho tlumit.
