Zármutek po smrti blízkého není jen smutek. Může narušit paměť, soustředění, spánek, rozhodování i fungování celého těla. Přestože se většina pozůstalých postupně dokáže nové realitě přizpůsobit, přibližně sedm až deset procent lidí může podle odborných odhadů trpět dlouhodobým a ochromujícím zármutkem. Takzvaná porucha prodlouženého truchlení byla v roce 2022 zařazena mezi oficiální psychiatrické diagnózy, což má umožnit snazší rozpoznání lidí, kteří potřebují odbornou pomoc.
Rozhodnutí ale vyvolává spor o to, zda medicína nezačíná považovat přirozenou reakci na smrt za nemoc. Kritici varují před zbytečným předepisováním léků a snahou vtěsnat truchlení do přesného časového limitu. Výzkum zároveň ukazuje, že některým lidem mohou pomoci cílené psychoterapeutické metody, včetně terapie EMDR, která pracuje s traumatickými vzpomínkami. Cílem přitom není na zemřelého zapomenout ani zármutek odstranit, ale postupně se naučit žít se ztrátou, která už nikdy zcela nezmizí.
Francouzský parlament ve středu definitivně schválil zákon umožňující asistovanou sebevraždu, když se pro vyslovilo 291 poslanců proti 241 a 29 se zdrželo. Smrtící látku si bude moci pacient podat sám, a pokud toho fyzicky nebude schopen, udělá to za něj lékař nebo zdravotní sestra. Zákon se týká pouze dospělých Francouzů nebo rezidentů, kteří trpí vážnou a nevyléčitelnou nemocí v pokročilé či terminální fázi a jsou schopni svobodně a vědomě vyjádřit svou vůli. Žádost musí posoudit alespoň dva lékaři a další zdravotník, a i po schválení má pacient minimálně dva dny na rozmyšlenou, než své rozhodnutí potvrdí.
Cesta k zákonu nebyla přímočará, dolní komora nakonec přehlasovala zamítavé stanovisko horní komory, a boj ještě nekončí. Premiér Sébastien Lecornu i předseda Senátu Gérard Larcher už oznámili, že se obrátí na Ústavní radu, francouzskou obdobu ústavního soudu, která by mohla rozhodnout v polovině srpna. Debata přitom společnost dlouhodobě štěpí stejně jako všude jinde, zastánci mluví o právu na důstojnou smrt bez zbytečného utrpení, odpůrci z řad části lékařů i katolické církve varují, že by k tomuto kroku mohli být dotlačeni i ti nejzranitelnější. Veřejnost je ale při tom všem jednoznačná, únorový průzkum agentury Ifop ukázal podporu 84 procent Francouzů.
V Londýně se objevila guerillová reklama, kterou aktivistická skupina Everyone Hates Elon nainstalovala na autobusovou zastávku přímo u londýnského sídla Mety. Je to parodie na kampaň, ve které si firma Meta na propagaci svých chytrých brýlí s kamerou najala Kylie Jenner. Podle úhlu pohledu se plakát mění z hladké reklamní fotky na černobílý, kostlivý rentgenový snímek s nápisem „pořád vás sledujeme“, odkazující na kultovní sci-fi They Live, kde si hlavní hrdina nasadí brýle a najednou vidí skrytou pravdu za reklamou i mocí. Aktivisté k tomu dodávají, že Meta roky sledovala lidi online a teď chce dělat totéž i ve fyzickém světě.
Nejnovější generace těch brýlí umí nepřetržitě nahrávat tři minuty v kuse, aniž by to okolí muselo tušit, a v roce 2024 se dvěma studentům Harvadru podařilo propojit rozpoznávání obličeje z brýlí s databázemi a během pár vteřin z náhodných kolemjdoucích vytáhnout jméno, adresu, telefon a jména příbuzných. Zákony na tohle tempo zatím nestačí. Nejde přitom jen o hypotetické riziko, brýle si oblíbila i takzvaná manosféra, jejíž tvůrci s nimi natáčejí, jak na ulici nečekaně oslovují ženy, které netuší, že jsou nahrávány.
Třiapůlhodinový opus Znenadání, držitel Zlaté palmy v letošní přehlídce festivalu v Cannes, má na ČSFD výborné hodnocení 83% a po světě sklízí nadšené recenze, které se nebojí označení typu „unikátní zenově-konverzační humanistické drama“. Dílo, které obsahuje netradiční finesy, jako je hluboký dialog dvou postav trvající 30 minut, se dotýká bolestivých témat smrti či péče o staré a nemohoucí. Pro lidi s neurodegenerativním postižením běží čas jinak. Rjúsuke Hamaguči, japonský režisér oscarového snímku Drive My Car (na motivy povídky slavného Haruki Murakamiho), velmi dobře chápe, že zkušenost je nepřenosná. A proto nutí diváka si toto poznání v kině odžít. Včetně různorodých emocí a úvah, které jím během bezmála 200 minut na sedadle kina projdou. Smrtelník zažil tento trip na festivalu ve Varech a návštěvu některého Aero kina, kde bude film v distribuci, doporučuje.
Emise oxidu uhličitého loni ve Spojených státech vyskočily o 3,2 procent, což je po letech, kdy americké emise spíš klesaly, prudký obrat. A protože se v Číně, největším znečišťovateli světa, růst emisí téměř zastavil, připadla loni na Ameriku polovina celého globálního nárůstu. Podle statistické ročenky Energetického institutu za tím stojí kombinace rostoucí spotřeby elektřiny a nečekaného návratu k uhlí, jehož výroba v USA skočila o třináct procent.
Hlavním tahounem té spotřeby jsou datacentra pro umělou inteligenci. Spojené státy dnes spotřebují zhruba čtyřicet procent veškeré elektřiny, kterou datacentra na světě spolykají, a jejich hlad roste rychleji, než stačí přibývat čisté zdroje. Solární energie sice v zemi loni vzrostla o 28 procent, ale v absolutních číslech tento přírůstek pohltila obří poptávka a zbytek dorovnaly staré uhelné elektrárny, které Trumpova administrativa nutí zůstat v provozu, zatímco velké větrné a solární projekty blokuje.
Je důležité dodat, že jeden rok ještě nedělá trend a že celý skok nárůstu emisí nelze svést jen na datacentra. Přesto je to výmluvný obraz doby. Zatímco svět se pracně snaží odklonit od fosilních paliv, nová technologie, která má být revoluční, roztáčí spotřebu energie tak, že kvůli ní jsou potřeba zastaralé uhelné elektrárny. Umělá inteligence tedy spíš připomíná, že každý slib pokroku má i svůj špinavý účet, který někdo (planeta) musí zaplatit.
V Číně roste nový trh, kterému se říká ekonomika doprovodu. Za peníze si tam najmete společníka na výstup na horu, na běhání nebo jen na večeři, abyste u ní neseděli sami. Psychoterapeutka Placená společnost šetří zákazníkům bolest z odmítnutí, protože když si tuto službu zaplatíte, vždy ji dostanete. Podle čínských státních médií dosáhla hodnota tohoto odvětví loni v přepočtu zhruba sto padesáti šesti miliard korun. Osamělost se stala zbožím jako každé jiné. Není to náhoda. Jednočlenných domácností bylo v Číně v roce 2024 přes sto milionů a do roku 2030 by se jejich počet mohl zdvojnásobit.
O rozsahu problému svědčí i to, že jednou z nejstahovanějších aplikací v zemi se stala Are You Dead?, tedy Jsi mrtvý?, kde uživatel pravidelně mačká tlačítko na důkaz, že ještě žije, a když to přestane dělat, appka uvědomí jeho nouzový kontakt. Za tím vším stojí proměna, kterou popisuje sinolog Martin Kříž. Ještě před dvěma generacemi žila většina Číňanů ve vícegeneračních rodinách pohromadě, jenže urbanizace a dozvuky politiky jednoho dítěte tenhle svět rozebraly. Kříž k tomu dodává trefnou myšlenku, že současná technika sice zkrátila vzdálenost mezi lidmi, ale žádnou blízkost zatím nevytvořila. Osamělost je ale globální jev, který Světová zdravotnická organizace označuje za naléhavou zdravotní hrozbu a který nejtvrději dopadá na mladé. Podle výzkumu agentury STEM se i v Česku cítí osamělá až třetina lidí a jednočlenných domácností u nás přibylo z třiadvaceti na dvaatřicet procent.
Bryan Johnson, technologický milionář, který ročně utrácí dva miliony dolarů za to, aby porazil smrt, oznámil na sociálních sítích, že má diagnostikovanou autoimunitní gastritidu. Jeho vlastními slovy, žaludek si sám sebe požírá tím, že imunitní systém napadá buňky žaludeční sliznice. Nemoc je zatím nevyléčitelná a medicína ji umí jen zvládat. Johnson přitom celý svůj život podřídil programu, který sám nazval Blueprint. Je to do detailu rozepsaný režim postavený na rostlinné stravě, tvrdém cvičení, spánku podle rozvrhu a víc než stovce doplňků denně, přičemž vše nepřetržitě měří tým lékařů. Podle vlastní firmy je Johnson biologicky nejproměřenější člověk v dějinách a tvrdí, že si díky Blueprintu snížil biologický věk o víc než pět let.
Zajímavé ale je, jak dlouho mu nemoc unikala. Diagnózu dostal až letos v květnu, ve věku 48 let, přestože autoimunitní onemocnění štítné žlázy má prý už přes sedmadvacet let a obojí spolu velmi pravděpodobně souvisí. Na stopu ho nakonec přivedlo to, že mu záhadně mizelo železo, ačkoli chudokrevností netrpěl. Následovala endoskopie, pět biopsií ze tří míst žaludku a jasný nález. Nemoc v něm tiše pracovala nejspíš roky, možná dekády, aniž by ji stovky testů a biomarkerů odhalily. Sám to komentuje tak, že žádná nemoc by se neměla považovat za nevyléčitelnou jen proto, že se ji zatím nikdo nepokusil vyléčit, a chce ji se svým týmem vyřešit.
Bylo by laciné tvrdit, že za jeho problémy může biohacking, který podstupuje. Johnson svou nemoc spojuje spíš s mladým věkem, kdy jedl slazené cereálie, pil sladké limonády a chodil na rychlé občerstvení. Sporná je ale jeho obrovská důvěra v měření. Celý jeho režim stojí na tom, že si tělo neustále proměřuje, výsledky srovnává s ideálními hodnotami a podle nich pak upravuje, co jí, kdy spí a jaké prášky si vezme. Odborníci na dlouhověkost varují, že většina doplňků a postupů sice dává biologicky smysl, ale nikdo nikdy klinicky neověřil, že opravdu fungují tak, jak se slibuje. Ještě ostřeji mluví Oliver Zolman, lékař, který kdysi Johnsonův Blueprint sám pomáhal stavět a vedl jeho lékařský tým. Podle něj je velká část longevity poradenství jen divadlo a lidé si díky náhodným hodnotám myslí, jak jsou zdraví, přestože ty o skutečném stavu jejich těla nic nevypovídají. Johnsonův velkolepý příběh tak dostává šrámy v tom, že dokonalá kontrola nad vlastním tělem je stále jen iluze. A že biologické hodiny se nedají, aspoň zatím, dokonale vyladit.
V Teheránu se čtvrtý den rozloučení se zavražděným Alím Chameneím proměnil v událost, která dávno přesáhla osobní zármutek. Podle reportáže The Guardian zaplnily hlavní ulice íránské metropole davy lidí. V horku přesahujícím šestatřicet stupňů zněla městem smuteční hudba, náboženské zpěvy i výzvy k odvetě. Intimní okamžik smrti se zde změnil ve veřejnou scénu, na níž stát předváděl kontinuitu, sílu a schopnost sjednotit společnost kolem společného symbolu.
Odchod politického vůdce nekončí jeho smrtí. Teprve veřejné rozloučení rozhoduje o tom, jak bude jeho příběh dál vyprávěn a jakou roli získá v kolektivní paměti. V Íránu se z Chameneího pohřbu stal obraz odporu a mučednictví, ale také připomínka toho, že státem organizovaný smutek nikdy není pouze emocí. Může být jazykem moci. A někdy i způsobem, jak mrtvé tělo zůstává součástí živé politiky.
Peter Thiel není jen technologický investor fascinovaný dlouhověkostí, umělou inteligencí a překonáváním lidských limitů. Nová investigativa popisuje širší ekosystém uzavřených klubů, konferencí a vlivových sítí, které propojují miliardáře, politiky, vědce i kulturní elity. Nejde přitom o jednu tajnou organizaci řízenou z centra, ale spíše o síť sítí, v níž se formují vztahy, ideje a lidé schopní zasahovat do politiky i technologického vývoje.
Významnou součástí těchto debat je také snaha nově definovat lidskou přirozenost. Stárnutí, biologické limity a smrt zde stále častěji nevystupují jako nevyhnutelné podmínky existence, ale jako problémy, které lze prostřednictvím technologií analyzovat, řídit a případně překonat. Thiel nedávno vyzval nejbohatší lidi světa, aby opustili iniciativu Giving Pledge a namísto tradiční filantropie směřovali svůj kapitál do technologických vizí, startupů a projektů, které podle něj mohou zásadně proměnit budoucnost. Témata dlouhověkosti, genetických zásahů, umělé inteligence nebo existenčních rizik se tak postupně přesouvají z oblasti vědeckých spekulací do prostoru politického a ekonomického rozhodování.
Chatboti dokážou působit empaticky, uklidnit nás a reagovat tak přesvědčivě, že snadno získáme pocit, že našim emocím skutečně rozumějí. Neurovědci z Université de Montréal a Johns Hopkins University však upozorňují na zásadní rozdíl mezi inteligentním chováním a vědomím. Současná umělá inteligence podle nich informace zpracovává a vytváří vhodné odpovědi, nemá ale vlastní prožívání, city ani schopnost skutečného soucitu.
Největší riziko vzniká ve chvíli, kdy se na chatboty obracejí lidé v psychické krizi, osamělosti nebo při hledání podpory v těžkých životních situacích. Odpověď může znít citlivě a lidsky, za jejími slovy však není nikdo, kdo by cítil odpovědnost, starost nebo morální závazek. Umělá inteligence může být užitečným nástrojem, neměla by se ale stát náhradou lidského vztahu, odborné pomoci ani skutečné péče.
