Bývalý národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil kritizuje plánovaný přesun agendy závislostí z Úřadu vlády pod Ministerstvo zdravotnictví. V rozhovoru upozorňuje, že česká politika závislostí byla více než třicet let budována jako nadresortní agenda, protože se netýká pouze léčby, ale také prevence, sociálních služeb, bezpečnosti, regulace trhu, školství, daní, hazardu, alkoholu, tabáku, konopí a dalších návykových látek. Přesun pod jeden resort podle něj může zúžit celou oblast na čistě zdravotnický pohled a oslabit schopnost státu koordinovat opatření mezi jednotlivými ministerstvy. Vláda schválila přesun protidrogové agendy z Úřadu vlády na Ministerstvo zdravotnictví od července 2026, včetně odboru protidrogové politiky a Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti.
K zachování původního modelu vyzývá také otevřený dopis akademiků, klinických odborníků, expertů na veřejné zdraví, výzkumníků a dalších profesionálů adresovaný předsedovi vlády. Na stejný problém upozorňuje i ukázka z filmu Historie budoucnosti, kde je zachycen výzkum profesora Davida Nutta a jeho týmu. Tato analýza porovnávala škodlivost různých drog nejen podle dopadů na samotného uživatele, ale také podle škod pro okolí a společnost. Výsledkem bylo, že alkohol vyšel jako celkově nejškodlivější droga, před heroinem a crack kokainem. Právě tento typ dat ukazuje hlavní problém české debaty. Legální alkohol zůstává společensky tolerovaný, politicky chráněný a běžně dostupný, zatímco u konopí nebo psychedelických látek stát často uplatňuje mnohem tvrdší represivní přístup, přestože jejich rizikový profil je v odborných srovnáních odlišný. Jedná se o střet mezi politikou založenou na důkazech, prevenci a snižování škod a politikou, která stále zachází s návykovými látkami podle historických předsudků, společenské přijatelnosti a trestní setrvačnosti.
V roce 2005 naklonoval japonský průkopník klonování Teruhiko Wakayama jednu samičku myši a pak začal tento klon znovu klonovat. A tak pořád dál, dvacet let v kuse, až se z jedné myši stalo přes 1 200 kopií napříč 58 generacemi. Dlouho se přitom mělo za to, že klonování je v podstatě dokonalé. Dnes se používá pro záchranu ohrožených druhů a stal se z něj i průmysl, který kopíruje plemenná zvířata, závodní koně i mrtvé mazlíčky. Studie zveřejněná v časopise Nature Communications ale ukázala pravý opak.S každým dalším překlonováním se totiž v genomu hromadily škodlivé mutace, kterých měly klonované myši nakonec třikrát více než myši narozené přirozenou cestou. Wakayama to přirovnává ke kopírce: když okopírujete obrázek, kvalita mírně klesne, a když pak kopírujete tu kopii, klesne ještě víc. U živých tvorů úspěšnost procesu nejprve rostla, ale od 27. generace se zlomila a u poslední 58. generace klesla na pouhých 0,6 procenta.
Co přesně za tím stojí, vědci úplně jistě nevědí. Mutace mohou být způsobeny absencí pohlavního rozmnožování, tedy mechanismu, který v normální reprodukci průběžně odplavuje genetické chyby, ale stát za nimi může i samotný proces klonování. Jak podotýká Ben Novak z organizace Revive & Restore, která biotechnologie v ochraně přírody financuje, je očekávatelné, že překlonovaná zvířata budou mít víc mutací, protože tkáň, ze které klony vznikají, hromadí chyby už za běžného života organismu. Cenné podle něj je, že to konečně někdo změřil, a to napříč tolika generacemi.
Zdravotní výbor Senátu schválil a doporučil plénu ke schválení novelu o rozhodování na konci života, kterou připravila senátorka a lékařka MUDr. Věra Procházková. Zákon by lidem v terminální fázi života dal právní rámec pro důstojné rozhodování o vlastním odchodu, včetně možnosti asistované smrti za jasně daných podmínek. Inspirací je lucemburský zákon, jeden z nejpřísněji nastavených v Evropě. Smrtelník téma sleduje od začátku. Procházková byla hostem našeho podcastu a v loňském roce jsme spolu s Procházkovou uspořádali na toto téma konferenci v Senátu.
Vědci popsali nový způsob, jak přesněji sledovat biologické stárnutí organismu. Studie publikovaná v časopise Nature vychází z dat tisíců jedinců a ukazuje, že změny v genové aktivitě mohou pomoci odhadnout biologický věk u laboratorních zvířat, primátů i lidí. Nejedná se o předpověď konkrétního data smrti, ale o analýzu molekulárních změn, které doprovázejí stárnutí organismu. U lidí navíc výsledky souvisejí také s rizikem úmrtí.
Chronologický věk říká, jak dlouho člověk žije, zatímco biologický věk lépe popisuje, v jakém stavu jsou jeho buňky a tkáně. Studie je důležitá hlavně tím, že ukazuje stárnutí jako měřitelný biologický proces, který lze sledovat přes konkrétní změny v buňkách. V budoucnu může být tato metoda využitelná při testování léčebných postupů, preventivních intervencí a výzkumu mechanismů, které rozhodují o kvalitě a délce života.
Peter Thiel, spoluzakladatel Palantiru a jeden z nejvlivnějších mužů Silicon Valley, se přestěhoval do Buenos Aires. Koupil vilu v jedné z nejexkluzivnějších čtvrtí, zapsal děti do místní školy a na večeři s argentinskými ekonomy diskutuje o Antikristu, jednom ze svých oblíbených témat. Není to Thielův první záložní plán na přežití, kdyby přišel nějaký světový konflikt. Thiel má občanství na Novém Zélandu, žádal o pas na Maltě a dlouhodobě sbírá země jako pojistku proti rizikům, před nimiž veřejně varuje: jaderná válka, nekontrolovaná umělá inteligence, případně obojí najednou. Argentina ho láká mimo jiné proto, že leží daleko od potenciálních konfliktů na severní polokouli. Španělsko-argentinský technologický podnikatel z jeho okruhu to říká otevřeně: „Ve chvíli, kdy Čína vezme Tchaj-wan nebo Rusko Litvu, jsem v Buenos Aires.“
Ideologicky Thiel v Argentině našel souputníka v prezidentu Mileim, jehož libertariánská politika deregulace a škrtů mu sedí. Milei jejich setkání popsal jako „schůzku dvou anarchokapitalistů“. Thiel se prý Mileia ptal, jak zajistí, aby libertarianismus v Argentině přežil i jeho prezidentství. Podle New York Times, které příběh přinesly, část argentinské opozice šíří spekulace o datových centrech, zasahování do příštích voleb nebo o roli Palantiru, který má hluboké vztahy s americkou vládou. Thiel zatím investoval pouze do nemovitostí, včetně pozemku v Uruguaji poblíž Punta del Este, kde někteří předpokládají i kryt pro případ jaderné apokalypsy. Možná přehnané, možná ne. Člověk, který pomohl vybudovat systémy sledování pro americké zpravodajské služby a nyní hledá útočiště na konci světa, každopádně ví něco, co většina z nás neví.
Nejbohatší Američané umírají dříve než nejchudší Evropané. Američan z jednoho procenta, který si platí tu nejdražší péči a investuje do prodloužení života prémiovým způsobem, má statisticky kratší život než průměrný Evropan, který každý den konzumuje klobásy. Tak zní závěr výzkumu 73 000 lidí ve věku 50 až 85 let napříč USA a Evropou publikovaného v New England Journal of Medicine.
Výzkumníci rozdělili lidi do čtyř majetkových skupin a porovnali míru mortality. Ve všech čtyřech skupinách umírali Američané dříve než jejich evropské protějšky. Nejchudší Evropané v Německu, Francii nebo Nizozemsku přitom vykazovali nižší míru úmrtnosti než nejbohatší Američané. Být bohatý sice snižuje riziko úmrtí o čtyřicet procent, ale tento bonus má v USA menší hodnotu než kdekoli jinde. Vysvětlení, ke kterému výzkumníci dospěli, není překvapivé, jen politicky nepohodlné: zdravotní péče. Většina Evropanů neodkládá návštěvu lékaře proto, že si ji nemůže dovolit, a rozhodující roli hraje také míra stresu a to, jak dobře nebo špatně stát nastavuje podmínky pro život svých občanů.
Dnešní doba začíná být víc a víc nepřehledná. A nepřehledná byla už před 10 lety, kdy vznikl dokument HyperNormalizace od legendárního Adama Curtise, který pevně věří, že planetární dění nelze pochopit bez velkých kontextů. Jak se přihodilo, že se západní politika změnila na bezskrupolózní „management vnímání“ a z politiků se stali pouzí „manažeři momentů?“
Amerika a Sýrie. Dva světy před 55 lety. Na jedné straně pragmatický realista Henry Kissinger a krachující město New York s vycházející realitní hvězdou Donaldem Trumpem, na druhé straně Hafez Al-Assad, otec dnešního vůdce Sýrie Bashara Al-Assada. Právě z této doby pochází podle Curtise mnoho nevědomých energií, které se dnes zhmotňují v západním i arabském světě. Od organizovaných sebevražd vymyšlených Ajatolláhem Chomejním (přitom Korán sebevraždu zakazuje – muslim nesmí sám rozhodnout o hodině své smrti, to může jen Alláh) až po fenomén sebevražedných atentátníků, se kterým přišel Sýrií podporovaný Hizballáh a začalo se mu přezdívat atomová bomba chudých. Zatímco mladý revolucionář Kaddáfí vymýšlí svou vlastní alternativu ke komunismu a kapitalismu, v Kalifornii sepisuje John Perry Barlow (mimojiné velký příznivec psychedelik, kterého jsem měl i ve svém dokumentu I am fishead), slavnou Deklaraci nezávislosti kyberprostoru, kterou adresuje všem politikům a žádá je, aby do nově rodícího se světa internetu nevstupovali: „Vlády industriálního světa, kyberprostor neleží uvnitř vašich hranic! Vytváříme svět, kde kdokoliv odkudkoliv může beze strachu vyjádřit své svobodné přesvědčení. Vytvoříme v kyberprostoru civilizaci mysli.“
Pak však dva hackeři ukradnou Barlowovu kreditní historii a zveřejní ji online, aby ukázali, jak moc je jeho vize kyber světa, který nepočítá s útlakem ani hierarchií, naivní. Sami totiž předpovídají něco úplně jiného: Vznik nové rostoucí moci, která jednou dalece přesáhne politiku. Psala se polovina osmdesátých let. (Film, který je k dispozici zdarma, má na IMDb vynikající hodnocení 8.3/10 a na YouTube české titulky.)
Na festivalu Svět knihy se představila kniha Hypernormal, jejíž název, oprášený z díla ruského antropologa Alexeje Jurčaka a dokumentaristy Adama Curtise, pojmenovává současnou dobu, v níž umělá inteligence přestala být tématem a stala se prostředím, ve kterém žijeme, pracujeme a komunikujeme, aniž bychom si příliš všímali, jak nás tento přechod postupně zbavuje kontroly nad vlastní pozorností, úsudkem i tím, co považujeme za své vlastní názory. Napsali ji publicista a pravidelný přispěvatel Smrtelníku Pavel Čejka a AI stratég Alexander Bruna, vznikala více než osmnáct měsíců jako průběžná výměna názorů lidí, kteří na AI nahlížejí z různých úhlů. Kniha si neklade za cíl věštit z koule ani strašit koncem světa, ale budovat porozumění, jak svět se sílící AI funguje, kdo ho řídí a jak se v něm neztratit.
Mezi návštěvníky Světa knihy chodil humanoid Unitree G1, který byl ovládán přes ChatGPT a publikaci sám představoval kolemjdoucím. Byl to samozřejmě autorský záměr: robot řízený umělou inteligencí prezentoval knihu o světě, kde algoritmy a stroje rozhodují, co dostaneme, a přesto je necháváme splynout s naší každodenností, jako by to bylo úplně normální. Některé texty z Hypernormalu vyšly nejdříve jako samostatné eseje právě zde, pod názvy Umírání starého světa a přísliby technofašismu, Odpověď na otázku, zda nás zničí umělá inteligence: Ano nebo Anatomie mizejícího člověka. Smrtelník byl tedy v jistém smyslu platformou, na které se testovalo, zda tato témata oslovují lidi i média mimo úzký okruh technologických nadšenců.
Vladimiru Putinovi je 73 let a podle zdrojů blízkých Kremlu ho posedlost vlastním zdravím a délkou života pohání mnohem více než cokoliv jiného. Přitom průměrný věk dožití ruského muže je 67 let, Putin ho tedy už překročil o šest let. Na konci dubna Putin nařídil vědcům vyvinout vakcínu proti stárnutí jako součást národního zdravotního projektu s rozpočtem přes dva biliony rublů, tedy více než 26 miliard dolarů. Projekt se jmenuje Nové technologie pro zachování zdraví a zahrnuje oblasti regenerativní biomedicíny, preventivní medicíny a aktivního zdravého stárnutí. Náměstek ministra vědy Denis Sekirinský oznámil, že výzkumníci vyvinuli genovou terapii zaměřenou na receptor RAGE, buněčný spouštěč spojený s biologickým stárnutím, s cílem vytvořit „první světový genový lék“ navržený speciálně k jeho blokování. Blokování receptoru by mohlo stárnutí efektivně pozastavit nebo alespoň zpomalit, řekl Sekirinský na konferenci tří set lékařů v Saransku. Pokud vše půjde podle plánu, mohly by být vakcíny dostupné Rusům do roku 2030. Podobný výzkum přitom probíhá i v USA, kde ho však financují soukromí miliardáři a označují jako „longevity research“, ne jako státní vakcinační program.
Hlavním lobbistou a architektem projektu je Michail Kovaljčuk, Putinův dlouholetý důvěrník a šéf legendárního Kurčatovova institutu, kdysi kolébky sovětského jaderného programu. Kovaljčuk, který je podle Meduzy posedlý nesmrtelností a „ruským genomem“, dohlíží na genetický výzkumný program, v němž pracuje i Putinova nejstarší dcera, endokrinoložka Maria Vorontsovová. Ta dostala mnohamilionové granty na výzkum buněčného stárnutí, přičemž americké ministerstvo financí při vyhlášení sankcí v roce 2022 popsalo Vorontsovovou jako osobu, která „vede státem financované programy, na něž Kreml vynaložil miliardy dolarů na genetický výzkum, osobně dohlížené Putinem“. Ruský národní projekt si dal za cíl zachránit 175 000 životů do roku 2030, což je číslo nápadně blízké lidským ztrátám Ruska za tři roky války na Ukrajině.
Už dlouho se ví, že děti, které mají doma více knih, jsou chytřejší. Ale možné vysvětlení bylo vždy dvojí: buď knihy samy o sobě zlepšují gramotnost tím, že dítě víc čte — anebo jsou plné domácí knihovny jen příznakem bohatší rodiny, která dítěti poskytuje i vzdělané rodiče, kulturní zázemí a řadu jiných výhod. Knihy pak nejsou příčinou, ale symptomem. Korelace není kauzalita. Až nedávno byla publikována vědecká studie tuto otázku rozsekla. Ukázalo se, že přístup k vlastním knihám má přímý kauzální vliv na gramotnost — bez ohledu na příjem rodiny i vzdělání rodičů. Plná polička knih tedy není příznakem privilegií. Je sama o sobě nástrojem změny. A to velké změny: čtení dlouhých textů v průměru způsobí zlepšení žáka odpovídajícího přibližně polovině až dvěma třetinám roku vzdělávání navíc.
Jak je to možné? Maryanne Wolfová ve své knize Čtenáři, vrať se popisuje, že náš mozek nemá pro čtení vrozený modul. Čtení je kulturně naučená schopnost: mozek si kvůli němu „přepojí“ starší okruhy pro zrak, jazyk, pozornost, paměť, inferenci a emoce. Proto se podle ní může stát, že časté digitální skimování — rychlé přelétávání, skákání mezi odkazy a hledání klíčových slov — posílí jiný čtenářský režim než pomalé hluboké čtení. Její pojem je „bi-literate brain“, tedy mozek schopný dvou čtenářských módů: hlubokého i rychlého digitálního. Dlouhé čtení a fragmentární digitální čtení jsou pro mozek podobně odlišné jako dva naučené jazyky.
Jinými slovy, když čtete dlouhý příběh, filosofický esej nebo obtížnou studii, zapojujete delší pozornost, pracovní paměť, vytváření souvislostí, vnitřní simulaci situací, inferenci, empatii a kritický odstup. Když čtete krátké statusy, titulky, zprávy, notifikace nebo fragmenty, mozek optimalizuje spíš rychlé rozpoznání, filtrování relevance, přeskakování a okamžitou reakci. To jsou různé kognitivní návyky. Dlouhé čtení není jen „více krátkého čtení“. Je to kvalitativně jiný způsob práce mysli. Krátké texty často podporují reaktivní, selektivní a fragmentární pozornost. Dlouhé texty trénují kontinuitu vědomí, trpělivost, schopnost držet nejasnost a postupně budovat význam. Stejně jako při trénování AI velkých jazykových modelů, čtení dlouhých textů nejde ničím nahradit, protože jen takové texty neuronové síti dodávají kontexty. Největší riziko tedy není v tom, že čteme krátké texty, nýbrž že kvůli nim přestaneme umět číst texty dlouhé.
