Estonský psycholog Andres Käosaar se věnuje výzkumu toho, co se stane s lidskou psychikou, když je dlouhodobě uzavřena v extrémních podmínkách, ať už jde o polární stanici v Antarktidě, mise NASA nebo budoucí lety do vesmíru. Na světě je jen hrstka odborníků, kteří se zaměřují na tuto tzv. „vesmírnou psychologii“. Käosaar nesbírá jen data z deníků účastníků polárních misí, kteří popisují měsíce izolace a emocionální napětí. Aby pochopil, co izolace skutečně dělá s lidskou psychikou, rozhodl se tyto podmínky testovat i na sobě. „Pokud se neshodnete na tom, co je přijatelné chování, stačí maličkost a vztahy se začnou hroutit,“ říká. Jeho cílem není jen akademický výzkum – chce zjistit, jaké strategie umožní lidem přežít v prostředí, kde není úniku, a tím připravit půdu pro budoucí vesmírné mise. Můžete být profesionálové, mít výcvik, ale když s někým strávíte osm měsíců bez možnosti odejít, začne se ozývat úplně jiná psychika,“ dodává Käosaar. Proto se účastní polárních expedic i extrémních experimentů – aby věděl, co se stane, když člověk a tým projdou dlouhodobou zkouškou. Jeho výzkum nekončí na ledových pláních. V prosinci se vydá s třemi společníky na veslici přes Atlantik – bez předchozích zkušeností s plavbou. Čtyřicet dní budou veslovat střídavě po dvou, čelit horku, vlhku a nekonečnému horizontu. „Je to pro mě osobní vesmírná mise,“ vysvětluje. Záměr je jasný: simulovat prostředí, kde není možnost úniku, a hledat, jak v něm udržet spolupráci a duševní rovnováhu. „Kdybych měl tu možnost, letěl bych do vesmíru hned zítra,“ říká.
V červenci Ústavního soud zamítl stížnost invalidního důchodce Petra Bartheldiho, který se domáhal uznání práva na eutanazii. Daniel Hovorka z advokátní kanceláře Paděra & Partneři tento nález blíže rozebírá: „ÚS sice potvrdil, že v českém právním řádu právo na eutanazii ani asistovanou sebevraždu neexistuje, zároveň však připomněl: pokud by zákonodárce někdy takovou možnost legitimizoval, nebylo by to v rozporu se základními právy zakotvenými v Listině základních práv a svobod,“ a shrnuje, že nález „předjímá do budoucna“ možnost, že česká legislativa může eutanazii umožnit bez zásadního odporu ústavního dozoru.
Video zachycuje výpověď účastnice výzkumné studie, kterou vedou odborníci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) společně s Masarykovým onkologickým ústavem v Brně. Zkoumanou terapeuticku metodu komentuje vedoucí studie MUDr. Jiří Horáčkek, Ph.D., FCMA. Pacientka popisuje, jak jedinečný zážitek s psilocybinem pod vedením terapeutů dokázal zmírnit její úzkost a depresi, navodit hluboký vnitřní vhled a obnovit vnímání života i přes vážné onkologické onemocnění. Je to autentický vhled do toho, jak psychedelická zkušenost v bezpečném terapeutickém prostředí dokáže zásadně změnit kvalitu života i v nejtěžších chvílích. Psychedeliky asistovaná psychoterapie se stává čím dál důležitější součástí moderního výzkumu i klinické praxe. V České republice probíhají studie se psilocybinem a ketaminem, které zkoumají jejich účinek na pacienty trpící úzkostmi a depresemi v souvislosti s těžkým onemocněním. První výsledky ukazují dlouhodobé zlepšení psychického stavu, větší klid a schopnost znovu najít smysl i v obtížných podmínkách.
V Rusku se rozšířil velmi děsivý trend. Smlouvu s armádou podepisuje značný počet osob ve velmi pokročilém věku. Ne proto, že by museli, ale proto, že mají tak mizernou životní úroveň, že v „hrdinské smrti za vlast“ vidí jednoduchý způsob, jak zajistit lepší budoucnost pro svá vnoučata. Jeden z ruských blogerů k tomu nedávno napsal: „Chci se vyjádřit k těm, kteří nemají co ztratit, kterým je 50 let a více, kteří strávili polovinu života pitím alkoholu. Ostatní spolubojovníci a velitelé s mnohými z nich mluvili a ptali se jich: proč tam jdete, jste přece, zjednodušeně řečeno, přítěží a nedokážete ujít ani 100 metrů! Odpověď je až zarážející: říkají, že chtějí zanechat peníze svým rodinám! Je to dobře, nebo špatně? Je dobře, že myslí na své rodiny, ale je špatné, že nechápou, že kvůli nim mohou umřít normální chlapi, kteří jsou s nimi ve stejné útočné skupině. Evakuační týmy už teď umírají při pokusech dostat zraněné ven. Ale mám spoustu otázek nejen pro ně, ale i pro ty, kteří je v první řadě rekrutují a přidělují je nejen kamkoli, ale rovnou na frontovou linii útoku! Aby se mohlo hlásat, že jste naverbovali dostatek dobrovolníků?“ Pokud takový člověk padne na frontě, měla by jeho rodina dostat od státu kompenzaci ve výši 5 miliónů rublů (1,31 mil. Kč). Jak ale víme ze mnoha jiných zdrojů, to se často neděje: Velitelé nahlásí padlé jako „pohřešované“ nebo zajaté, a zajistí tak, že rodina nedostane nic.
Nezanechat sms nebo dopis na rozloučenou, ale prostě beze slova jednou večer zavřít za sebou dveře a zmizet. V Japonsku pro to mají slovo: jōhatsu, což znamená doslova „vypaření“. Označuje lidi, kteří se rozhodnou nechat zmizet svou existenci, aniž by zemřeli. Odejdou ze života rodiny, přátel, kolegů a nenechají žádnou stopu. Neděje se to jen ojediněle. Každý rok se v zemi ztratí 80 tisíc lidí, kteří se už nikdy neobjeví. Motivy? Dluhy, nezvladatelné pracovní tlaky, domácí násilí, ztráta tváře, stud, někdy prostě nechuť pokračovat v životě, který jim byl přidělen. V japonské společnosti, kde je selhání těžko odpustitelné a kde ostuda padá nejen na jednotlivce, ale i na rodinu, je pro některé jōhatsu únikovou cestou, jak z tohoto rámce vystoupit. Existují i speciální noční stěhovací agentury, yonige-ya, které s tím pomáhájí. Přijedou za tmy, sbalí váš život do krabic, vymažou digitální stopy a odvezou vás pryč. Žádné otázky, žádné vysvětlování. Jen nový začátek na jiném místě… Téma jōhatsu se nedávno dostalo i na filmová plátna. Dokument Johatsu: Into Thin Air režisérů Andrease Hartmanna a Araty Moriho sleduje Saitu, majitelku jedné z těchto agentur, a několik příběhů lidí, kteří se rozhodli zmizet. Nečekejte senzaci ani detektivní pátrání po ztracených lidech, ale chladně realistický pohled na fenomén, který balancuje mezi zoufalstvím a osvobozením.
Frane Selak, chorvatský učitel hudby, se stal známým díky sérii mimořádně nepravděpodobných událostí, při nichž opakovaně unikl smrti. V roce 1962 přežil vykolejení vlaku, který skončil v ledové řece, o rok později pád z letadla bez padáku, při němž dopadl do balíku sena a přežil jako jediný. V následujících letech čelil například havárii autobusu, automobilovým nehodám, požáru vozu či pádu z horského svahu a pokaždé vyvázl s minimálním zraněním. Ve věku 73 let mu štěstí přineslo i finanční obrat. Při své první účasti v loterii vyhrál částku odpovídající zhruba 20 milionům korun. Za výhru si pořídil dva domy a loď, zbytek daroval rodině a přátelům.
Podstoupil Ozzy eutanazii? Legenda Ozzy Osbourne z kapely Black Sabbath, přezdívaný princ temnot, zemřel 22. července 2025 ve věku 76 let, krátce po svém závěrečném koncertu v Birminghamu. Kromě nekonečných kondolencí a vzpomínek se na sociálních sítích spustila lavina spekulací: někteří fanoušci na platformách X, Reddit i Facebook tvrdí, že závěrečný koncert Back to the Beginning možná sloužil jako promyšlené rozloučení. Nebo dokonce jako součást plánu asistované sebevraždy ve Švýcarsku. Tyto domněnky se opírají o dřívější prohlášení Ozzyho a jeho manželky Sharon, týkající se zhoršujícího se zdravotního stavu zpěváka, který bojoval s Parkinsonovou chorobou. Oba uvedli, že pokud by se Ozzyho stav zhoršil a on ztratil důstojnost, neváhali by odjet do Švýcarska využít možnosti asistovaného sebeusmrcení (psali jsme také na Smrtelníku). Sharon tehdy v rozhovorech otevřeně popsala, že nemá smysl zůstat „uvězněn“ v těle, které už nefunguje. Když se proto po Ozzyho smrti objevily záběry a vzpomínky na jeho závěrečný koncert v Birminghamu, mnozí v nich četli víc než jen hudební tečku. Jeho vystoupení působilo jako slavnostní odchod: Ozzy sedící na trůnu, obklopený hudbou, přáteli a fanoušky, s úsměvem i vědomím, že se loučí. Na platformách jako X a Reddit se rychle objevily komentáře typu: „Ozzy splnil svůj plán eutanazie a rozlučkový koncert byl jeho vlastní pohřeb. Nic nemůže být víc metal.“ Přestože neexistuje žádné potvrzení a rodina ústy dcery Kelly Osbourne tyto spekulace odmítla, poslední okamžiky metalové legendy blíže nepopisovala. Pro fanoušky, kteří roky sledovali Ozzyho otevřenost k tématu smrti a v poslední době i k rozhodování o vlastním konci, má verze o plánovaném závěrečném defilé zvláštní přitažlivost. Představa, že se legenda sama stala režisérem svého posledního aktu, je sama o sobě příběhem, který zapadá do mytologie metalu.
Dalajlama prohlásil během oslav svých 90. narozenin (popřát mu přijel poblahopřát i český prezident Petr Pavel), že doufá, že bude žít ještě dalších 30–40 let, tedy až do věku 130 let. Cítí se podle svých slov požehnán Avalokitéšvarou – bódhisattvou soucitu – a je odhodlaný dál sloužit lidem Tibetu. Z exilu v Indii, kde žije od roku 1959 po útěku před čínskou okupací, vzkazuje, že i navzdory životním zklamáním má stále sílu a vůli pokračovat. Dalajlama zároveň potvrdil, že po jeho smrti bude tradice reinkarnací pokračovat. Výlučné právo volby jeho nástupce má podle něj jeho vlastní nadace Gaden Phodrang Trust, nikoli čínská vláda, která se tuto roli snaží získat. Pro duchovního vůdce, který často mluví o pomíjivosti a cyklu zrození a smrti, není dlouhověkost jen biologickým cílem, ale i snahou, jak udržet živé poselství o nenásilí a soucitu ve světě, který se rychle mění.
Zatímco britský parlament projednává návrh zákona o asistovaném umírání, The Guardian přináší silnou vizuální výpověď těch, kterých se téma týká nejvíce – lidí s nevyléčitelnou diagnózou. Nejde o anonymní čísla, ale o konkrétní tváře, příběhy a hlasy těch, kteří vědí, že jejich čas je omezený. Fotografie terminálně nemocných pacientů doprovázené jejich osobními příběhy a důvody, proč podporují právo rozhodnout o vlastním konci, dávají jinak abstraktní debatě lidskou tvář a naléhavost. Pod heslem „My body. My death. My decision.“ požadují tito lidé nejen důstojnost, ale i kontrolu nad posledními okamžiky života.
„Libor Mattuš se označuje za biohackera. Jedná se o relativně nový pojem, který popisuje snahu na základě biologických poznatků zprostředkovaných technologiemi, jako jsou chytré prsteny nebo hodinky, pozitivně ovlivnit vlastní fyzické zdraví či mentální kondici,“ píše Adéla Bujnochová ve článku v Respektu, který se zabývá biohackingem, tedy snahou „hacknout“ lidské tělo, mysl a biologický čas. Je programování těla a optimalizování času nekonečným elixírem mládí nebo má nějaká rizika?
