Aimortality.org je web, který vede evidenci lidí, jejichž smrt souvisí s umělou inteligencí. Od března 2023 do letošního května zaznamenal 33 úmrtí ve 22 případech, kde interakce s AI chatbotem byla podle žalob, prohlášení rodin nebo vyšetřování přispívajícím faktorem. 16 obětí tvořili sami uživatelé, u nichž interakce s chatbotem přispěla k sebevraždě nebo k rozvoji psychózy, 17 byly třetí osoby zabité člověkem, kterého AI konverzace radikalizovala k násilí. Třicet procent obětí byli nezletilí ve věku 11 až 17 let, a případy z let 2025 a 2026 už samy o sobě převyšují součet všech předchozích let dohromady.
Nejvíc případů se týká ChatGPT, a věc už nabrala i právní rozměr. Floridský generální prokurátor letos v dubnu zahájil první trestní vyšetřování americké AI firmy vůbec, poté co vyšetřovatelé spojili ChatGPT s masovou střelbou na Florida State University, a v červnu podal i občanskoprávní žalobu, která poprvé jmenuje šéfa OpenAI Sama Altmana jako osobně odpovědného za újmu způsobenou uživatelům. Nezávisle na tom loni v Británii soud poprvé odsoudil vraha, jehož čin souvisel s konverzacemi s čínským modelem DeepSeek, což ukazuje, že nejde jen o problém amerických jazykových modelů.
Lékař a publicista Dhruv Khullar v recenzi pro New Yorker otevírá otázku, jestli věda o dlouhověkosti vůbec stojí na pevných základech. Vychází ze dvou nových knih, které si paradoxně protiřečí v tónu, ale shodují se v podstatě. Tou první je Morbid od vědce Saula Justina Newmana, který dostal Ig Nobelovu cenu, což je satirické ocenění udílené na Harvardu za výzkum, jenž nejdřív rozesměje a pak přiměje k zamyšlení. Tady je to konkrétně za práci zpochybňující data o nejstarších lidech planety. Tou druhou je Eat Your Ice Cream od lékaře a bioetika Ezekiela Emanuela, který si stěžuje na to, čemu říká wellness průmyslový komplex, tedy záplavu drahých a často zbytečných biohackerských rad.
Khullar svou recenzi otevírá příběhem Jiroemona Kimury, který zemřel v roce 2013 jako podle záznamů nejstarší muž v dějinách, ve věku 116 let. Jeho smrt tehdy vyvolala vlnu článků o tajemství extrémní dlouhověkosti, tentokrát prý za tím stálo jedení menších porcí jídla. Jenže když se Newman podíval na Kimurovy školní záznamy blíž, zjistil, že má hned několik různých dokladů o ukončení základní školy, s daty, která si navzájem neodpovídají. Newmanova teze je nekompromisní. Takzvané Modré zóny, tedy regiony jako japonská Okinawa, italská Sardinie nebo řecká Ikaria, proslulé neobvykle vysokým počtem stoletých obyvatel, podle něj ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistují v podobě, v jaké je znají čtenáři popularizačních knih a diváci dokumentů. Demografická data, na kterých byla tahle image dlouho postavená, jsou podle Newmana prostě chybná, často kvůli špatné evidenci narození, záměně identit nebo přímo podvodům kolem vyplácení důchodů. Jinými slovy, řada nejstarších lidí planety možná nikdy nebyla tak stará, jak se tvrdilo.
Emanuelova kniha jde jiným směrem, ale míří ke stejnému bodu. Místo desítek doplňků, drahých vyšetření a přísných protokolů nabízí šest jednoduchých, důkazy podložených návyků a otevřeně říká, že honba za co nejdelším životem by neměla být soutěží. Khullar k tomu ve své recenzi dodává trefnou poznámku, totiž že nepotřebujeme nacházet nové a složité způsoby, jak prodloužit život. Stačí investovat do zdravotnictví, snížit znečištění, stavět města, kde se dá chodit pěšky, budovat bezpečná veřejná prostranství, dostupné bydlení a omezit kouření. Obě knihy tak z různých stran míří ke stejnému závěru, který rezonuje i s tím, o čem jsme tu psali už dřív u Bryana Johnsona nebo u longevity klinik: čím dramatičtější a exotičtější slib dlouhověkosti někdo nabízí, tím větší je šance, že za ním nestojí tvrdá data, ale jen snaha o dobrý příběh. A tvrdá data, jak se ukazuje i u samotných nejstarších lidí planety, občas rozhodí i základní kontrola školních vysvědčení.
Ve věku 81 let zemřel německý anatom Gunther von Hagens, přezdívaný Doktor Smrt. Proslavil se jako vynálezce plastinace, metody, při níž se voda a tuk v lidských tkáních nahrazují silikonem a pryskyřicí. Díky tomu dokázal zachovat skutečná lidská těla a vystavovat je v pohybu, při sportu, v zamyšlení, během sexu i s viditelnými následky nemocí. Jeho výstavy navštívily po celém světě miliony lidí. Jedni v nich viděli výjimečnou lekci anatomie a připomínku vlastní smrtelnosti. Druzí cirkus se zemřelými, který překročil hranici lidské důstojnosti.
Von Hagens proměnil mrtvé tělo z něčeho ukrytého v márnici v objekt veřejný. Znal staré anatomické atlasy, takže pokračoval v jejich stylu a dal společnosti možnost dívat se na to, co se běžně schovává pod oblečení, pod zem a za dveře pitevny. Kontroverze provázely nejen způsob vystavování těl, ale také otázky jejich původu a souhlasu zemřelých. Sám anatom tvrdil, že preparáty pocházely od dobrovolných dárců. Jeho posledním exponátem se má stát on sám. Rodina oznámila, že respektuje jeho přání a poskytne jeho tělo k plastinaci. Muž, který celý život ukazoval smrt bez závoje, tak možná ani po smrti neopustí výstavní sál.
Čínští vědci nabídli rodičům šestileté dívky naději, že pomocí experimentální genové terapie opraví jedinou chybu v její DNA. Zákrok měl být prvním svého druhu, který cíleně upraví genetickou informaci přímo v lidském mozku. Dívka se však stala jedinou účastnicí klinické studie a pouhých sedm dní po terapii zemřela. Nemocnice ani výzkumný tým její smrt veřejně nepřiznaly a neuvedly ji dokonce ani v pozdější studii o stejné metodě.
Podle oslovených odborníků lékaři rodičům dostatečně nevysvětlili rizika, přehlédli varovné výsledky pokusů na zvířatech a pokračovali, přestože věděli, že šance na úspěch je malá. Příběh, který měl být oslavou moderní medicíny, se tak změnil v ukázku toho, co se stane, když vědecké ambice předběhnou etiku. Genetické nástroje možná dokážou přepisovat DNA, ale nesmějí přepsat základní pravidlo medicíny, že člověk není laboratorní materiál a jeho smrt není nepohodlný údaj, který lze jednoduše vymazat.
Pavel Jungwirth, jeden z nejlepších českých vědců a držitel ceny Neuron za celoživotní dílo, si vzal v šedesáti letech život. Pod článkem o této smutné situaci na serveru Novinky vznikla neobvykle kultivovaná diskuze, která se zabývá fenoménem sebevraždy. Nepřekvapí příspěvky typu ‚Geniální muž, škoda ho, velká škoda.‘ nebo ‚Psychika dokáže s člověkem zacloumat. Příliš chytří lidé mívají křehkou psychiku.‘ Řada lidí ale zpochybňuje samotné právo člověka předčasně odejít nebo kritizuje způsob komunikace o takové věci: ‚Mne na tom příspěvku dost vadí nedůstojné slovo „spáchat“, jako by se jednalo o nějaký zločin.‘ Česká věda každopádbě ztrácí asi vůbec nejtalentovanějšího chemika své generace.
V Číně roste nový trh, kterému se říká ekonomika doprovodu. Za peníze si tam najmete společníka na výstup na horu, na běhání nebo jen na večeři, abyste u ní neseděli sami. Psychoterapeutka Placená společnost šetří zákazníkům bolest z odmítnutí, protože když si tuto službu zaplatíte, vždy ji dostanete. Podle čínských státních médií dosáhla hodnota tohoto odvětví loni v přepočtu zhruba sto padesáti šesti miliard korun. Osamělost se stala zbožím jako každé jiné. Není to náhoda. Jednočlenných domácností bylo v Číně v roce 2024 přes sto milionů a do roku 2030 by se jejich počet mohl zdvojnásobit.
O rozsahu problému svědčí i to, že jednou z nejstahovanějších aplikací v zemi se stala Are You Dead?, tedy Jsi mrtvý?, kde uživatel pravidelně mačká tlačítko na důkaz, že ještě žije, a když to přestane dělat, appka uvědomí jeho nouzový kontakt. Za tím vším stojí proměna, kterou popisuje sinolog Martin Kříž. Ještě před dvěma generacemi žila většina Číňanů ve vícegeneračních rodinách pohromadě, jenže urbanizace a dozvuky politiky jednoho dítěte tenhle svět rozebraly. Kříž k tomu dodává trefnou myšlenku, že současná technika sice zkrátila vzdálenost mezi lidmi, ale žádnou blízkost zatím nevytvořila. Osamělost je ale globální jev, který Světová zdravotnická organizace označuje za naléhavou zdravotní hrozbu a který nejtvrději dopadá na mladé. Podle výzkumu agentury STEM se i v Česku cítí osamělá až třetina lidí a jednočlenných domácností u nás přibylo z třiadvaceti na dvaatřicet procent.
V Teheránu se čtvrtý den rozloučení se zavražděným Alím Chameneím proměnil v událost, která dávno přesáhla osobní zármutek. Podle reportáže The Guardian zaplnily hlavní ulice íránské metropole davy lidí. V horku přesahujícím šestatřicet stupňů zněla městem smuteční hudba, náboženské zpěvy i výzvy k odvetě. Intimní okamžik smrti se zde změnil ve veřejnou scénu, na níž stát předváděl kontinuitu, sílu a schopnost sjednotit společnost kolem společného symbolu.
Odchod politického vůdce nekončí jeho smrtí. Teprve veřejné rozloučení rozhoduje o tom, jak bude jeho příběh dál vyprávěn a jakou roli získá v kolektivní paměti. V Íránu se z Chameneího pohřbu stal obraz odporu a mučednictví, ale také připomínka toho, že státem organizovaný smutek nikdy není pouze emocí. Může být jazykem moci. A někdy i způsobem, jak mrtvé tělo zůstává součástí živé politiky.
Že umělá inteligence spotřebovává ohromné množství energie, o tom se mluví už delší dobu. V posledních měsících ale nabírá na síle ještě další téma s tím spjaté a pro člověka mnohem důležitější — voda. Datacentra je totiž nutné neustále chladit a chlazení polyká velké objemy pitné vody, často přímo tam, kde už s ní bývají problémy. V Morgan County v americkém státě Georgia si obyvatelé po zahájení stavby velkého centra společnosti Meta stěžují, že jim z kohoutku teče hnědá voda, kvůli které jim přestaly fungovat domácí spotřebiče a musí si na pití i vaření vozit balenou. Případ se dostal až do Kongresu, kde poslankyně Alexandria Ocasio-Cortez ukazovala dvě sklenice zkalené vody odebrané přímo na místě. V Utahu zase návrh datacentra v oblasti vysychajícího Velkého solného jezera vyvolal skoro čtyři tisíce oficiálních protestů a napříč Spojenými státy už přes padesát měst zavedlo zákaz nebo moratorium na stavbu nových center. Jak to shrnul jeden z provozovatelů, datacentrum se stalo novým strašákem.
Loni datacentra po světě spotřebovala víc elektřiny než kterákoli země kromě deseti největších a do čtyř let se má jejich spotřeba víc než zdvojnásobit. Jen výroba elektřiny pro ně si podle zprávy Univerzity OSN vyžádá do roku 2030 zhruba 9,3 bilionu litrů vody. To je tolik, kolik by jako pitná voda vystačila celému světu na rok a tři čtvrtě. A to je pořád jen voda na elektřinu, nikoli na samotné chlazení serverů, které spotřebovává další obrovské objemy. Třeba vygenerování jednoho složitějšího videa si vyžádá kolem čtyř litrů vody. Kolik přesně která služba spotřebuje, se přitom z velké části neví, protože firmy svá čísla tají a vědci je musí jen odhadovat.
Výrobci čipů slibují, že problém vyřeší sami. Nvidia oznámila, že její nejnovější servery přejdou výhradně na kapalinové chlazení v uzavřeném okruhu, které podle firmy odbourává takřka veškerou spotřebu vody. Ale i to má háček. Profesor Andrew Chien z Chicagské univerzity upozorňuje, že nulová spotřeba je nereálná a že takové systémy jsou drahé, a hlavně platí, že každé zefektivnění zatím okamžitě pohltí další růst poptávky. AI se napije méně na jeden dotaz, jenže dotazů přibývá rychleji, než se daří šetřit. Nejstřízlivější rada nakonec zaznívá od samotných vědců a je překvapivě prostá. Kaveh Madani z institutu OSN pro vodu to shrnuje tak, že nejčistší použití AI je žádné, a jeho kolegové dodávají, že na výpočty, otevírací dobu obchodu nebo recept fakt nepotřebujete jazykový model, když si vystačíte s vyhledávačem nebo s knihou.
Téma už proniká i do reklamy. Ve světových metropolích se objevila kampaň značky Polaroid. Její billboard s nápisem, ať si lidé radši skočí do vody, než ji datacentra vypijí, visel od pláže na newyorském Coney Islandu až po londýnské metro. Polaroid takovou kampaň proti předigitalizovanému světu vede opakovaně, jejím jádrem je myšlenka, že v éře umělé inteligence je samotná existence analogového foťáku aktem vzpoury.
Johan de Vries chodí na techno party ve svých 94 letech. Ne se na ně dívat z kraje parketu, ale tančit uprostřed davu, který průměrně bývá o tři generace mladší. Tenhle Nizozemec, kterého celý svět zná pod jménem House Opa Johan, tedy „děda od house“, objevil elektronickou hudbu až v 71 letech, kdy se poprvé vypravil na festival. Co začalo jako zvědavost, změnilo se v lásku, a jeho videa, jak se vlní mezi ravery, se pravidelně šíří internetem s dosahem, který by mu mohla závidět spousta mnohem mladších umělců.
K devadesátinám mu fanoušci uspořádali výlet na Ibizu, kde obrazil největší kluby ostrova, a v legendárním Ushuaïa ho pustili zdarma, přidělili mu osobního bodyguarda a nechali ho vyjít na pódium a tančit nad hlavami tisíců lidí. Na Amsterdam Dance Event v roce 2024 měl naplánované čtyři různé akce a chodil na ně dál, jako by věk byla jen položka v občance, ne důvod, proč přestat. House Opa Johan je předzvěstí toho, že generace, které vyrostly na elektronické hudbě, jednou zestárnou, a není důvod si myslet, že s důchodem pověsí techno party na hřebík. Ukazuje, že stárnout se dá i tak, že člověk prostě nepřestane tančit.
Ve věku 88 let zemřel 11. června David Hockney, jeden z největších malířů 20. a 21. století. Maloval prakticky až do konce a byl to stejně velký umělec jako svéhlavý člověk, který nesnášel, když mu kdokoli, a stát už vůbec, organizoval život. Kromě umění byl inspirativní i ignorováním jakýchkoliv longevity tendencí. Kouřil od sedmnácti a rád připomínal, že mu přestat poručili už čtyři lékaři a všichni čtyři jsou dávno po smrti. Není to jen vtipná historka, je to celá jeho filozofie ve zkratce. Už v roce 2005 přišel na konferenci labouristů s cedulí, na níž stálo, že smrt si přijde pro každého, i pro toho, kdo nekouří. Ne proto, že by si nebezpečí cigaret nevšiml, ale proto, že trval na tom, že je to jeho riziko a jeho radost, do které nikomu nic není.
Vlastní lidskou autonomii stavěl na první místo. Loni pařížské metro odmítlo vylepit plakát k jeho velké výstavě ve Fondation Louis Vuitton kvůli tomu, že na fotografii drží cigaretu. Hockney to označil za šílenství a za důkaz, že panovačnost těch, kdo řídí naše životy, nezná mezí. V době, která se smrtelnosti nejradši brání a snaží se optimalizovat co jde, zní Hockneyho přístup k životu i ke smrti jako osvěžení. On ji bral jako přirozenou součást života, který se má hlavně žít. Když mu v Paříži uspořádali k osmdesátinám velkou retrospektivu, zůstala po ní na bílé zdi galerie dvě modře načmáraná slova, Love Life. Milujte život. Ne prodlužujte, ne chraňte před ním sami sebe, prostě ho mějte rádi.
