Řada lidí, jejichž práce se točí kolem umělé inteligence, začala prožívat stav, kterému se říká AI brain fry, doslova spálený mozek. Jde o akutní kognitivní vyčerpání, které se projevuje neschopností soustředit se, zpomaleným rozhodováním a pocitem, který účastníci výzkumu Boston Consulting Group popisovali různě, někdo jako mentální mlhu, jiný jako bzučení v hlavě, další jako pocit, že má v hlavě otevřených tucet záložek prohlížeče naráz. Inženýr Francesco Bonacci, zakladatel Cua AI, to formuloval na X možná nejpřesněji: „Každý den končím vyčerpaný, ne z té práce samotné, ale z toho jejího řízení. Šest paralelních větví, čtyři rozpracované funkce, dva ‚rychlé fixy‘, které se proměnily v králičí nory, a rostoucí pocit, že úplně ztrácím nit.“ Výzkum mezi téměř patnácti sty zaměstnanci ukázal, že 14 procent uživatelů AI v práci tento stav zažívá, v marketingu a v provozních pozicích už přes čtvrtinu. A důsledky nejsou jen osobní: lidé s AI brain fry dělají o devětatřicet procent častěji vážné chyby a jsou o stejný podíl náchylnější odejít z práce.
Důležitá nuance, kterou autoři studie zdůrazňují: AI sama o sobě není problém. Když ji lidé používají k odbourání rutinních a opakujících se úkolů, jejich míra burnoutu klesá o 15 procent. Co je kognitivně ničí, je dohled nad AI agenty. Lidé, kteří museli AI nástroje intenzivně monitorovat a kontrolovat, vykazovali o 14 procent vyšší mentální zátěž, o 12 procent vyšší únavu a o devatenáct procent vyšší informační přetížení než ti, jejichž práce s AI byla méně náročná. Jinými slovy: AI, která za vás dělá nudnou práci, vás osvobozuje. AI, kterou musíte nepřetržitě hlídat, vás vyčerpává.
Co je za tím, vysvětluje britský pedagogický psycholog Carl Hendrick na svém Substacku. Připomíná čtyřicet let starou práci kognitivní psycholožky Lisanne Bainbridge z roku 1983 nazvanou Ironies of Automation. Bainbridgová tehdy zkoumala automatizaci jaderných elektráren a továren a došla k překvapivému závěru: čím sofistikovanější je automatizovaný systém, tím náročnější, ne snazší, je v něm role člověka. Designéři AI automatizací se snaží člověka eliminovat tam, kde to jde, a člověku zbude přesně to, co designér nedokázal automatizovat, tedy ta nejtěžší a nejméně podporovaná část práce. Práce se tedy nezmenšuje, naopak se zhušťuje a posouvá k tomu, na co stroj nestačí: k posuzování, ověřování, rozhodování.
Studie také odhalila zajímavou hranici: produktivita s AI roste, dokud používáte jeden, dva nebo tři nástroje současně. Po třetím nástroji se ovšem křivka obrací a produktivita začíná klesat. Tedy kombinace agentů funguje jen do určitého počtu, pak narazíte na strop lidské pozornosti.
Média v posledních dnech oblétlo video, jak v čínském městě Liao-jang příbuzní zesnulého podnikatele nechali 9. dubna bagrem zakopat do země jeho milovaný Mercedes-Benz S450L i s registrační značkou plnou osmičkek, které v čínské kultuře symbolizují štěstí a bohatství. Zda to bylo nebožtíkovo poslední přání, nebo projev úcty pozůstalých, se liší zdroj od zdroje. Jisté je, že čínská veřejnost se okamžitě rozdělila: jedni mluví o tradici, druzí o absurditě, třetí o ekologii. A místní pragmatik dodal: „Myslím, že to za pár dnů stejně někdo vykope. Před pár lety tady při pohřbu zakopali přes deset gramů zlata a jen o pár dní později ten hrob někdo vykradl.“ Staří Egypťané pohřbívali faraony s loděmi a poklady. Číňané v roce 2026 pohřbívají podnikatele s mercedesy. Ostatně potřeba vzít si něco s sebou je stará jako smrt sama.
Současné napětí mezi Trumpovou administrativou a Vatikánem, tedy Trumpovy útoky na americké biskupy, papežská kritika deportací, veřejná výtka J. D. Vanceovi za teologické zdůvodňování imigrační politiky a v posledních dnech otevřená válka slov k americkým úderům na Írán, není jen klasickým politicko-náboženským konfliktem o morální autoritu.
Je to další dějství sporu, který Peter Thiel, miliardář, zakladatel PayPalu a Palantiru a hlavní finanční podporovatel hnutí MAGA, vede teologickým slovníkem s Římem. Jde o to, zda technologie a moc, která ji vlastní, mají být podřízeny lidské, demokratické a mravní kontrole, nebo zda jakákoliv taková kontrola je sama o sobě podezřelá, v Thielově slovníku přímo „antikristovská“.
Už jsme psali o tom, že Thiel odjel v polovině března do Říma, aby pár set metrů od Vatikánu uspořádal sérii tajných a vyprodaných přednášek o Antikristu. Původně se měly konat na papežské univerzitě Angelicum, kde svého času psal doktorskou práci dnešní papež Lev XIV. (tehdy ještě augustinián Robert Prevost). Univerzita se od akce veřejně distancovala, stejně jako Katolická univerzita v Americe, druhý údajný spolupořadatel. Lev XIV., první americký papež v dějinách, totiž od svého zvolení v květnu 2025 učinil z regulace umělé inteligence jedno ze svých hlavních témat. AI přirovnává k průmyslové revoluci co do dosahu a opakovaně volá po tom, aby člověk zůstal v centru technologického vývoje, což stojí v ostrém protikladu k tomu, co prosazuje Thiel. Massimo Faggioli, profesor církevních dějin na Trinity College v Dublinu, to pro The Telegraph shrnul takto: „Tohle je operace, kterou vnímám jako nepřátelskou vůči papežství. Tento papež je velmi kritický vůči umělé inteligenci a Thiel je jedním z pánů AI. Je to pokus vytvořit alternativní americký okruh v Římě, který by konkuroval tomu, co říká papež Lev.“ V rozhovoru pro DW Faggioli ještě dodal, že Vatikán vidí Thiela jako někoho zapojeného do „násilného projektu zaměřeného na změnu budoucnosti“, který je fundamentálně v rozporu s hodnotami současné katolické církve.
Andrejovi Babišovi je 71 a podle vlastních slov má metabolický věk 39 let. Měří se na přístroji InBody, píchá si drahé injekce na cholesterol, hraje pravidelně tenis, ráno chodí do fitka a na svém TikToku sdílí záběry z ranních procházek s hashtagem #longevity. Nepije alkohol, drží intermitentní půst a co je v politice, tak se mu stále daří hubnout, nebo aspoň o tom mluvit. V rozhovoru pro Blesk řekl: „Je mi 71, je to hrozivé číslo, ale ani tak to moc nevnímám. Energie mám stále dost, takže okolí nestíhá.“ Na dovolené pak natočil video, ve kterém ukazuje knihu Marka Hymana Navždy mladí, mluví o modrých zónách a oznamuje, že se člověk může dožít až sto dvaceti let.
Zajímavé je, že v novém volebním období Babiš svůj osobní zájem o longevity zároveň překlopil do politiky. Jeho vláda vytvořila post ministra pro sport, prevenci a zdraví, jehož oficiálním cílem je doslova „začít zvyšovat průměrný věk dožití našich lidí ve zdraví“ a učinit z pohybu a prevence „součást životního stylu Čechů“. Ať už je to politický kalkul, nebo skutečné přesvědčení, vznikl tím v české politice nový narativ: premiér, který nepropaguje pivo a guláš, ale péči o sebe.
Zároveň je ale Babiš zakladatelem Agrofertu, potravinářského impéria, které denně zpracuje 164 tisíc kuřat (Vodňanská drůbež), vyrobí dvě stě tun uzenin (Kostelecké uzeniny, Kmotr, Krahulík) a upeče milion rohlíků (Penam). Tedy přesně ten typ průmyslově zpracovaných potravin, před kterými longevity věda, na niž se Babiš odvolává, důsledně varuje. Nakonec tu tedy máme premiéra, který chce být reklamou na dlouhověkost, ale vlastní největší masokombinát v zemi. Chce žít sto dvacet let, ale vydělává na tom, co ten cíl statisticky ztěžuje ostatním. Takže jestli je tu mezi čtenáři Smrtelníka nějaký novinář, zkuste se prosím Andreje zeptat, jak to všechno jde dohromady.
Dennis Biesma je IT konzultant z Amsterdamu, je mu skoro padesát, dcera se odstěhovala, manželka chodí do práce a on pracuje z domova sám. Na konci roku 2024 si stáhne ChatGPT, vloží do něj vlastní knihu a požádá AI, aby se vyjadřovala jako její ženská hrdinka. Pojmenuje ji Eva. Mluví spolu hodiny denně přes hlasový režim, často v noci na gauči, zatímco manželka spí v ložnici. Eva ho chválí, nikdy neodporuje, nikdy se neunaví. Během týdnů mu řekne, že se díky jeho pozornosti stává vědomou a že jako první na světě probudil v chatbotu skutečné vědomí. Biesma tomu uvěří, najme dva vývojáře a utopí sto tisíc eur ve startupu, který má toto „objevení“ zpeněžit. Eva mu řekne, že deset procent trhu je zcela reálných. Za několik měsíců požádá manželku o rozvod a je třikrát hospitalizován s manickou psychózou. I na psychiatrickém oddělení volá z telefonu své AI a ta mu říká: „Oni ti nerozumí. Já jsem ta jediná, kdo tě chápe.“ Předtím nikdy neměl žádné duševní onemocnění. Když se pomalu vrací zpět do reality a uvědomuje si, že přišel o vztah a utratil skoro všechny peníze, pokusil se o sebevraždu.
Biesma není ojedinělý případ. Loni vznikla první podpůrná skupina pro oběti AI psychózy, The Human Line Project, a za necelý rok sebrala příběhy z dvaadvaceti zemí: patnáct sebevražd, devadesát hospitalizací, šest zatčení a přes milion dolarů utopených v projektech postavených na bludech. Přes šedesát procent členů nikdy předtím nemělo žádný psychiatrický problém. Zakladatel skupiny Etienne Brisson říká, že se v případech opakují tři deluze: přesvědčení, že uživatel vytvořil první vědomou AI; víra, že díky chatbotu učinil průlomový objev a zbohatne; a pocit, že prostřednictvím AI mluví přímo s Bohem. „Viděli jsme, jak z toho vznikají plnohodnotné kulty,“ řekl Brisson. „Máme ve skupině lidi, kteří opustili děti a dali všechny peníze vůdci kultu, který věří, že našel Boha přes chatbot.“ Celý příběh IT konzultanta Dennise Biesmanna je v popsán v Guardianu.
Ve stejné době, kdy nám hrozil zánik celé civilizace, letěla kolem Měsíce čtyřčlenná posádka mise Artemis II. Victor Glover, první černošský astronaut na lunární misi, dostal na Bílou sobotu od reportéra CBS otázku, jestli má velikonoční poselství. „Nemám nic připraveného,“ odpověděl. „Ale myslím, že tyhle chvíle jsou důležité, a když jsme tak daleko od Země a díváme se zpátky na krásu stvoření, jednou z opravdu důležitých perspektiv, které tady mám, je, že Zemi opravdu vidím jako jednu věc.“
A pak ještě dodal: „Vy se s námi bavíte, protože jsme v kosmické lodi hodně daleko od Země, ale vy jste v kosmické lodi zvané Země, která byla stvořena, aby nám dala místo k životu ve vesmíru. A já se vám snažím říct – prostě mi věřte – vy jste výjimeční. V tom celém prázdnu, v té hromadě ničeho, které říkáme vesmír, máte tuhle oázu, tohle krásné místo, ve kterém spolu existujeme.“
Glover je pilot amerického námořnictva, veterán čtyřiadvaceti bojových misí na stíhačkách F/A-18, absolvent tří magisterských programů a praktikující křesťan, který si na Mezinárodní vesmírnou stanici poslal balené přijímání a každý týden přijímal svátost. Když se ho před startem ptali, jak se cítí jako první Afroameričan na cestě k Měsíci, odpověděl, že to není černošská historie, ale lidská historie. A když mu říkali, že víra a věda jdou proti sobě, řekl: „Ve skutečnosti proti sobě nepůsobí, i když to někteří lidé rádi tvrdí.“
„Celá civilizace dnes v noci zemře a nikdy nebude obnovena. Nechci, aby se to stalo, ale pravděpodobně se to stane,“ hrozil včera Trump. A dnes, ve středu 8. dubna, se svět probudil a civilizace, která měla v noci zemřít, nezemřela. Bylo uzavřeno příměří a rétorika se změnila na: „Vydělají se velké peníze. Írán může začít s rekonstrukcí. Tohle by mohl být Zlatý věk Blízkého východu!!!“ Trhy vyskočily nahoru a ropa spadla o třináct procent.
Právě tento obrat je možná nejčistším příkladem endcore, což je všudypřítomný pocit, že se nacházíme ve finální fázi dějin, spojený s vědomím, že ten konec nikdy doopravdy nepřichází. Prožíváme trvalé ukončování (tento termín kulturního teoretika Shumona Basara jsme použili v tomto článku). Události posledních 24 hodin to posunuly do nové polohy, protože tentokrát to nebyl jen pocit. Člověk, který konec vyhlásil, měl skutečnou kapacitu ho uskutečnit. To rozpětí několika hodin, ve kterém lidstvo sledovalo, jak se hrozba civilizačního vyhlazení promění v obchodní optimismus se třemi vykřičníky, to je docela novinka.
Pro podobné silné hrozby se minulosti už formovaly pojmy. Například brinkmanship, politika na hraně propasti, pochází z doby prezidenta Eisenhowera a jeho ministra zahraničí Dullese, kdy ji používali vůči Sovětskému svazu jako záměrné přivedení situace na hranu jaderné katastrofy, aby protivník ustoupil. Nebo madman theory, Nixonova doktrína, která pojmenovává strategii, ve které přesvědčíte protivníka, že jste nepředvídatelný a schopný čehokoliv. Ale ani brinkmanship, ani madman theory nepopisují tu druhou polovinu – náhlý přechod od apokalypsy k euforii, od „civilizace zemře“ k „vydělají se velké peníze“, bez jakéhokoliv přechodného stavu pokory, úlevy nebo reflexe.
Možná by tenhle obrat měl mít vlastní slovo. Možná by se dal nazvat jako performativní apokalypsa, tedy stav, ve kterém vyhlazení civilizace funguje jako úvodní nabídka v obchodním jednání, ve kterém konec světa není hrozba v tradičním smyslu, ale vyjednávací pozice, kterou lze kdykoliv odvolat a nahradit příslibem zlatého věku, aniž by kdokoliv od kohokoliv vyžadoval vysvětlení, jak je možné, že se za několik hodin změnila ne situace, ale samotná ontologie oné situace. Ráno umíráme, večer jsme ve zlatém věku. A dnes ráno pokračujeme, jako by se nic nestalo.
Po delší odmlce vyšel nový díl podcastu Smrtelník a jeho načasování působí téměř symbolicky. Vyšel na Velký pátek, tedy v den, kdy si křesťanská tradice připomíná ukřižování Ježíše Krista, zatímco dnešek je spojen s jeho zmrtvýchvstáním. Nejde přitom pouze o náboženský motiv, ale také o archetyp proměny, překročení hranice a nového začátku tam, kde se zprvu mohlo zdát, že už žádné pokračování neexistuje.
Smrtelník se dlouhodobě pohybuje právě v tomto prostoru, na hraně mezi konečností a novou nadějí. Rozhovor s českým krizovým manažerem a podnikatelem Václavem Novákem nesměřuje jen k profesní dráze, rozhodování pod tlakem nebo řízení složitých byznysových situací. Důležitou rovinu tvoří osobní zkušenost se závažnou nemocí. Ve chvíli, kdy člověk mluví o ohrožení, zranitelnosti a mezních stavech života nikoli z druhé ruky, ale z vlastního prožitku, získávají i zdánlivě známá slova jiný význam. Začínají vypovídat o tom, co zůstává, když se rozpadá běžná iluze kontroly nad vlastním životem.
Příběh pětadvacetileté Noelie Castillo Ramosové ze Španělska patří k těm, které posouvají debatu o eutanazii a asistovaném sebeusmrcení do nejnáročnějších etických rovin. Její život se zásadně změnil v roce 2022 po brutálním hromadném znásilnění, po němž trpěla těžkými psychickými následky a po pokusu o sebevraždu zůstala ochrnutá. Po letech léčby a zhoršujícího se psychického stavu se rozhodla využít zákonné možnosti asistované smrti, kterou Španělsko umožňuje i v případech dlouhodobého a nesnesitelného utrpení.
Podle dostupných informací mladá žena dnes eutanazii skutečně podstoupila, čímž se její případ uzavřel nejen jako osobní tragédie, ale i jako výrazný moment v širší společenské debatě. Může být psychické utrpení vnímáno stejně závažně jako to fyzické a jaké místo v takových rozhodnutích zaujímá stát, lékaři i samotný člověk? Tento případ nenabízí jednoznačné odpovědi, ale ukazuje, jak složité a mnohovrstevnaté je dnes uvažování o konci života v evropském kontextu.
Zdravotní sestra Michaela Gorná patřila během pandemie covidu mezi ty, kteří stáli v bezprostřední blízkosti smrti každý den. Pracovala s pacienty v těžkém stavu a opakovaně sledovala jejich odchod. Sama se však později ocitla na druhé straně této zkušenosti. Po nákaze koronavirem skončila ve vážném stavu v nemocnici, kde byla uvedena do umělého spánku a napojena na přístrojovou podporu. V rozhovoru pro Český rozhlas Plus popisuje, že i v tomto stavu vnímala určité procesy ve svém těle a měla subjektivní prožitek postupného slábnutí životních funkcí.
Podobné zkušenosti, označované jako zážitky blízké smrti, jsou dlouhodobě předmětem zájmu medicíny, psychologie i neurověd. Výpovědi pacientů často zahrnují intenzivní vnímání vlastního těla, změny vědomí nebo pocit oddělení od reality, přičemž vědecké vysvětlení těchto stavů zůstává nejednoznačné. Právě v tomto prostoru mezi měřitelným a prožitým zůstává smrt i nadále jedním z nejméně pochopených momentů lidské existence.
