Australský lékař Philip Nitschke, zakladatel organizace Exit International a nejhlasitější propagátor svépomocného umírání, představil nové zařízení jménem Kairos. Má podobu límce, který se nasazuje na krk a tlačí na cévy vedoucí do mozku až do bezvědomí. Nitschke ho popisuje jako výrobek, který je levný na zhotovení a nachází se ve fázi testování, a už dřív letos oznámil, že první asistovanou sebevraždu s jeho pomocí provede u ženy ve Švýcarsku, o níž mluví jako o své první testované osobě. Do Velké Británie, kde chtěl výrobek předvést, nakonec Kairos nepřivezl. Nechal ho v Nizozemsku, protože se bál, že mu ho zabaví celníci, a ztráta prototypu by podle něj vývoj vrátila zpátky. Poslanci a aktivisté předtím vyzývali ministryni vnitra Shabanu Mahmoodovou, aby mu vůbec nepovolila vstup do země. Nitschke vystoupil tedy bez zařízení, na plně obsazeném semináři v západním Londýně, kde většinu publika tvořili starší lidé zvažující asistovanou sebevraždu, a to šest dní před hlasováním o zákonu o asistovaném umírání.
Zatímco Francie právě otevírá dveře asistovanému umírání (psali jsme zde), kanadská provincie Alberta jde opačným směrem a podmínky naopak zpřísňuje. Alberta v květnu schválila novelu s názvem Safeguards for Last Resort Termination of Life Act, která do stávajícího kanadského zákona o asistovaném umírání (MAID) přidává přísnější podmínky, a už čeká jen na to, až vláda oznámí, od kdy začne platit. Jakmile se tak stane, zruší takzvanou Track 2, tedy přístup k eutanazii pro lidi, jejichž smrt není v dohledné době pravděpodobná, a omezí ji jen na pacienty s předpokládanou délkou dožití do dvanácti měsíců. Zakáže ji také u lidí, jejichž jediným důvodem je duševní nemoc. Kritici v Kanadě dlouho poukazovali na to, že tamní zákon patří k nejliberálnějším na světě a že právě případy lidí bez terminální diagnózy vyvolávaly nejvíc kontroverzí, včetně obav, že se asistovaná smrt stává náhradou za chybějící sociální nebo zdravotní péči.
Aimortality.org je web, který vede evidenci lidí, jejichž smrt souvisí s umělou inteligencí. Od března 2023 do letošního května zaznamenal 33 úmrtí ve 22 případech, kde interakce s AI chatbotem byla podle žalob, prohlášení rodin nebo vyšetřování přispívajícím faktorem. 16 obětí tvořili sami uživatelé, u nichž interakce s chatbotem přispěla k sebevraždě nebo k rozvoji psychózy, 17 byly třetí osoby zabité člověkem, kterého AI konverzace radikalizovala k násilí. Třicet procent obětí byli nezletilí ve věku 11 až 17 let, a případy z let 2025 a 2026 už samy o sobě převyšují součet všech předchozích let dohromady.
Nejvíc případů se týká ChatGPT, a věc už nabrala i právní rozměr. Floridský generální prokurátor letos v dubnu zahájil první trestní vyšetřování americké AI firmy vůbec, poté co vyšetřovatelé spojili ChatGPT s masovou střelbou na Florida State University, a v červnu podal i občanskoprávní žalobu, která poprvé jmenuje šéfa OpenAI Sama Altmana jako osobně odpovědného za újmu způsobenou uživatelům. Nezávisle na tom loni v Británii soud poprvé odsoudil vraha, jehož čin souvisel s konverzacemi s čínským modelem DeepSeek, což ukazuje, že nejde jen o problém amerických jazykových modelů.
Dnešním dnem, 5. srpna, vstupuje v New Yorku v platnost zákon Medical Aid in Dying Act, který guvernérka Kathy Hochul podepsala letos v únoru. Podle newyorského ministerstva zdravotnictví umožňuje dospělým obyvatelům státu s nevyléčitelnou nemocí a předpokládanou délkou dožití do šesti měsíců požádat o předepsání smrtící látky, kterou si sami podají. USA nemají v této věci žádný federální zákon, každý stát si o asistovaném umírání rozhoduje sám, a New York se tak stává čtrnáctou americkou jurisdikcí, kde je něco takového legální, vedle Washingtonu D.C. a států jako Oregon, Kalifornie, Colorado, Havaj, New Jersey nebo Vermont.
I v rámci samotného New Yorku ale zákon nebude fungovat automaticky všude stejně. Účast je pro jednotlivé lékaře i zdravotnická zařízení dobrovolná, takže dostupnost se bude lišit nemocnice od nemocnice, podle toho, kdo se rozhodne službu poskytovat. Hlavní otázkou příštích měsíců nebude, jestli je aktivita legální, ale jestli bude v praxi dostupná tam, kde pacient skutečně je. Cesta k zákonu o asistovaném umírání nebyla krátká. Podobné návrhy newyorský zákonodárný sbor projednával přes deset let, než letos konečně prošly.
Zármutek po smrti blízkého není jen smutek. Může narušit paměť, soustředění, spánek, rozhodování i fungování celého těla. Přestože se většina pozůstalých postupně dokáže nové realitě přizpůsobit, přibližně sedm až deset procent lidí může podle odborných odhadů trpět dlouhodobým a ochromujícím zármutkem. Takzvaná porucha prodlouženého truchlení byla v roce 2022 zařazena mezi oficiální psychiatrické diagnózy, což má umožnit snazší rozpoznání lidí, kteří potřebují odbornou pomoc.
Rozhodnutí ale vyvolává spor o to, zda medicína nezačíná považovat přirozenou reakci na smrt za nemoc. Kritici varují před zbytečným předepisováním léků a snahou vtěsnat truchlení do přesného časového limitu. Výzkum zároveň ukazuje, že některým lidem mohou pomoci cílené psychoterapeutické metody, včetně terapie EMDR, která pracuje s traumatickými vzpomínkami. Cílem přitom není na zemřelého zapomenout ani zármutek odstranit, ale postupně se naučit žít se ztrátou, která už nikdy zcela nezmizí.
Švýcarská spolková rada schválila v polovině června změnu zdravotnické legislativy, díky níž bude od ledna 2027 povinné zdravotní pojištění hradit větší část nákladů na specializovanou paliativní péči. Cílem je, aby lidé v terminálním stádiu nemoci nemuseli za péči o dobré umírání platit vysoké částky, ať už chtějí dožít doma, nebo ve specializovaném ošetřovatelském zařízení. Dosud totiž tento typ péče spadal pod běžné úhrady, které na něj nestačily, takže rozdíl nesli sami nemocní a jejich rodiny. A šlo o poměrně vysoké částky.
Nově proto pojišťovna pokryje větší díl nákladů a zároveň se zastropuje, kolik smí pacient za den zaplatit ze svého. Jde zatím o přechodné opatření, které má platit do roku 2032, kdy Švýcarsko plánuje zavést jednotný systém financování zdravotní péče. Nejde tedy o úplnou revoluci, přesto je to pozitivní signál ze strany státu, který pomáhá odstranit finanční zátěž spojenou s důstojným odchodem.
Na Netflixu je druhá řada italského seriálu Příběh mojí rodiny, rodinného dramatu, které se zabývá smrtí nikoli jako efektní zápletkou, ale jako událostí, která dál pracuje v životech pozůstalých. První řada sledovala nevyléčitelně nemocného Fausta, jenž své rodině zanechal hlasové zprávy pro dobu, kdy už nebude naživu. Seriál uspěl nejen u diváků, ale i v číslech. Dostal se do globální TOP 10 Netflixu, nasbíral přibližně 7,1 milionu hodin sledování a čeští diváci mu na ČSFD udělili 80 %.
Rok po Faustově smrti se ukazuje, že rodinný slib daný člověku na konci života může být stejně křehký jako samotná rodina. Smrt blízkého člověka totiž neuzavírá příběh, ale mění pravidla hry pro všechny, kteří v něm zůstali. Druhá řada se vrací k postavám, které nesou následky ztráty každý po svém. Slib daný umírajícímu Faustovi se postupně ukazuje jako těžší závazek, než se zdálo, a příchod jeho otce Gaetana otevírá další vrstvu rodinné minulosti.
Básniřka Elena Pecenová ve svých předchozích knihách, Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky (NAVU, 2022) a Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (Adolescent, 2023), tematizovala digitální zkušenost, rozhraní, prolínání těla a technologie. Teď napsala knihu o smrti Jediný únor je opravdový měsíc, v níž sleduje odcházení blízké osoby, v jejím případě babičky, což Pecenová přiznává s překvapivou upřímností: „Že je ta kniha o babičce, jsem pochopila až v půlce psaní.“ Smrt v knize nikde přímo nejmenuje. Čtenář se k ní dostává postupně, verš po verši, stejně jako se k jejímu vlastnímu pochopení dostávala autorka sama. „Je o pocitu, kdy se člověk ráno probudí a uvědomí si, že se stal nějaký metafyzický zlom. Mysl si s tím prostě neumí poradit,“ popisuje autorka. Celý rozhovor s ní vyšel na Seznam Zprávách.
Média v posledních dnech oblétlo video, jak v čínském městě Liao-jang příbuzní zesnulého podnikatele nechali 9. dubna bagrem zakopat do země jeho milovaný Mercedes-Benz S450L i s registrační značkou plnou osmičkek, které v čínské kultuře symbolizují štěstí a bohatství. Zda to bylo nebožtíkovo poslední přání, nebo projev úcty pozůstalých, se liší zdroj od zdroje. Jisté je, že čínská veřejnost se okamžitě rozdělila: jedni mluví o tradici, druzí o absurditě, třetí o ekologii. A místní pragmatik dodal: „Myslím, že to za pár dnů stejně někdo vykope. Před pár lety tady při pohřbu zakopali přes deset gramů zlata a jen o pár dní později ten hrob někdo vykradl.“ Staří Egypťané pohřbívali faraony s loděmi a poklady. Číňané v roce 2026 pohřbívají podnikatele s mercedesy. Ostatně potřeba vzít si něco s sebou je stará jako smrt sama.
Podle letošního průzkumu STEM pro UNICEF sepsal závěť jen každý desátý Čech starší padesáti let. Třetina o tom uvažuje, více než polovina o tom zatím vůbec nepřemýšlela. Co to znamená v praxi, ukazují data Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových: za předloňský rok řešil více než 1300 případů, kdy majetek po smrti člověka bez závěti a zákonných dědiců automaticky propadl státu. Celková suma přesáhla 440 milionů korun. Michaela Kreuterová z nadačního fondu Via Clarita, která radí movitým Čechům v oblasti filantropie, říká, že problém není v závěti samotné. Problém je v tom, že smrt zůstává tabu. Lidé se jí brání, vytěsňují ji, a to platí i pro úspěšné podnikatele. Zajímavé je, že zrovna ti, kteří desítky let budují firmy, zaměstnávají tisíce lidí a plánují každý detail svého podnikání, často působí, jako by si nepřipouštěli, že se jim může něco stát. Důsledky pak mohou být roky trvající dědická řízení, zablokovaný majetek, paralyzované firmy, rozvrácené rodiny. A také zmařený potenciál pro dobročinnost.
V zahraničí je situace jiná. Ve Velké Británii pamatuje na dobročinnost v závěti více než šest procent lidí, v Rakousku jedenáct procent, v Česku pouhá dvě procenta. Na úrovni miliardářů existuje od roku 2010 iniciativa Giving Pledge, kterou založili Warren Buffett a Bill Gates. Jde o veřejný závazek nejbohatších lidí planety darovat většinu svého majetku na dobročinné účely – buď za života, nebo formou odkazu po smrti. K dnešnímu dni má přes 250 signatářů z 30 zemí. Buffett sám slíbil, že více než 99 procent jeho majetku půjde na filantropii. Celkem už rozdal přes 60 miliard dolarů. Ještě rychleji postupuje MacKenzie Scott, bývalá manželka zakladatele Amazonu Jeffa Bezose. Od roku 2019 rozdala přes 26 miliard dolarů a po Buffettovi a Gatesovi se stala třetí největší filantropkou v historii USA.
V Česku takové příklady téměř nemáme. Jedna z mála výjimek se týká českého rodáka Toma Schreckera, který loni v květnu zemřel ve věku 92 let. Schrecker patřil mezi 669 dětí, které v roce 1939 zachránil Nicholas Winton před transportem do koncentračních táborů. Po válce vystudoval historii na Oxfordu a stal se úspěšným nakladatelem, když po celém světě založil šedesát poboček vydavatelství Reader’s Digest. Do Čech se pravidelně vracel kvůli lásce k vážné hudbě. Od roku 2012 byl mecenášem České filharmonie, potažmo rovnou zakladatelem novodobé mecenášské tradice orchestru. Ve své závěti Schrecker pamatoval na několik institucí: České filharmonii odkázal 16 milionů korun na podporu mladých talentů, stejnou částku odkázal gymnáziu v Třeboni, kde před lety debatoval se studenty o Wintonových transportech. Část majetku připadla také Oxfordské univerzitě. Právě teď vrcholí každoroční kampaň Měsíc dobročinné závěti. Její poselství je jednoduché: závěť není o smrti, ale o životě. O tom, jaký měl smysl a jak může mít smysl dál.
