Básniřka Elena Pecenová ve svých předchozích knihách, Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky (NAVU, 2022) a Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (Adolescent, 2023), tematizovala digitální zkušenost, rozhraní, prolínání těla a technologie. Teď napsala knihu o smrti Jediný únor je opravdový měsíc, v níž sleduje odcházení blízké osoby, v jejím případě babičky, což Pecenová přiznává s překvapivou upřímností: „Že je ta kniha o babičce, jsem pochopila až v půlce psaní.“ Smrt v knize nikde přímo nejmenuje. Čtenář se k ní dostává postupně, verš po verši, stejně jako se k jejímu vlastnímu pochopení dostávala autorka sama. „Je o pocitu, kdy se člověk ráno probudí a uvědomí si, že se stal nějaký metafyzický zlom. Mysl si s tím prostě neumí poradit,“ popisuje autorka. Celý rozhovor s ní vyšel na Seznam Zprávách.
Média v posledních dnech oblétlo video, jak v čínském městě Liao-jang příbuzní zesnulého podnikatele nechali 9. dubna bagrem zakopat do země jeho milovaný Mercedes-Benz S450L i s registrační značkou plnou osmičkek, které v čínské kultuře symbolizují štěstí a bohatství. Zda to bylo nebožtíkovo poslední přání, nebo projev úcty pozůstalých, se liší zdroj od zdroje. Jisté je, že čínská veřejnost se okamžitě rozdělila: jedni mluví o tradici, druzí o absurditě, třetí o ekologii. A místní pragmatik dodal: „Myslím, že to za pár dnů stejně někdo vykope. Před pár lety tady při pohřbu zakopali přes deset gramů zlata a jen o pár dní později ten hrob někdo vykradl.“ Staří Egypťané pohřbívali faraony s loděmi a poklady. Číňané v roce 2026 pohřbívají podnikatele s mercedesy. Ostatně potřeba vzít si něco s sebou je stará jako smrt sama.
Podle letošního průzkumu STEM pro UNICEF sepsal závěť jen každý desátý Čech starší padesáti let. Třetina o tom uvažuje, více než polovina o tom zatím vůbec nepřemýšlela. Co to znamená v praxi, ukazují data Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových: za předloňský rok řešil více než 1300 případů, kdy majetek po smrti člověka bez závěti a zákonných dědiců automaticky propadl státu. Celková suma přesáhla 440 milionů korun. Michaela Kreuterová z nadačního fondu Via Clarita, která radí movitým Čechům v oblasti filantropie, říká, že problém není v závěti samotné. Problém je v tom, že smrt zůstává tabu. Lidé se jí brání, vytěsňují ji, a to platí i pro úspěšné podnikatele. Zajímavé je, že zrovna ti, kteří desítky let budují firmy, zaměstnávají tisíce lidí a plánují každý detail svého podnikání, často působí, jako by si nepřipouštěli, že se jim může něco stát. Důsledky pak mohou být roky trvající dědická řízení, zablokovaný majetek, paralyzované firmy, rozvrácené rodiny. A také zmařený potenciál pro dobročinnost.
V zahraničí je situace jiná. Ve Velké Británii pamatuje na dobročinnost v závěti více než šest procent lidí, v Rakousku jedenáct procent, v Česku pouhá dvě procenta. Na úrovni miliardářů existuje od roku 2010 iniciativa Giving Pledge, kterou založili Warren Buffett a Bill Gates. Jde o veřejný závazek nejbohatších lidí planety darovat většinu svého majetku na dobročinné účely – buď za života, nebo formou odkazu po smrti. K dnešnímu dni má přes 250 signatářů z 30 zemí. Buffett sám slíbil, že více než 99 procent jeho majetku půjde na filantropii. Celkem už rozdal přes 60 miliard dolarů. Ještě rychleji postupuje MacKenzie Scott, bývalá manželka zakladatele Amazonu Jeffa Bezose. Od roku 2019 rozdala přes 26 miliard dolarů a po Buffettovi a Gatesovi se stala třetí největší filantropkou v historii USA.
V Česku takové příklady téměř nemáme. Jedna z mála výjimek se týká českého rodáka Toma Schreckera, který loni v květnu zemřel ve věku 92 let. Schrecker patřil mezi 669 dětí, které v roce 1939 zachránil Nicholas Winton před transportem do koncentračních táborů. Po válce vystudoval historii na Oxfordu a stal se úspěšným nakladatelem, když po celém světě založil šedesát poboček vydavatelství Reader’s Digest. Do Čech se pravidelně vracel kvůli lásce k vážné hudbě. Od roku 2012 byl mecenášem České filharmonie, potažmo rovnou zakladatelem novodobé mecenášské tradice orchestru. Ve své závěti Schrecker pamatoval na několik institucí: České filharmonii odkázal 16 milionů korun na podporu mladých talentů, stejnou částku odkázal gymnáziu v Třeboni, kde před lety debatoval se studenty o Wintonových transportech. Část majetku připadla také Oxfordské univerzitě. Právě teď vrcholí každoroční kampaň Měsíc dobročinné závěti. Její poselství je jednoduché: závěť není o smrti, ale o životě. O tom, jaký měl smysl a jak může mít smysl dál.
Eutanazie domácích mazlíčků je v západním světě stále častějším tématem, zejména pokud jde o psy nebo kočky. Méně pozornosti se ale věnuje tomu, jak ukončit život zvířat, která jsou vnímána spíše jako dekorace než jako plnohodnotní společníci. Například akvarijní ryby. Na otázku, jak rybu usmrtit eticky a s respektem, se zaměřil server PETMD. Přitom upozorňuje na to, že běžně rozšířené metody – jako splachování do záchodu, mražení nebo neodborná manipulace – mohou zvířeti způsobit zbytečné utrpení. Veterináři naopak doporučují použití anestetik, která rybu nejprve uspí a poté bezbolestně usmrtí. Mezi nejčastěji používané látky patří například MS-222 nebo benzokain.
Během období Dušiček se na hřbitovech setkávají celé rodiny, které vzpomínají na své předky a blízké, přinášejí na hroby květiny, věnce a svíčky. Pro část lidí může být tento rituál přežitkem, zároveň pro ně nemusí být příjemné potkat jiné členy rodiny, a tak hledají jiné způsoby k introspekci a vzpomínání na zemřelé. „Je neadekvátní, že ze vzpomínky na blízké lidi, kteří umřeli, najednou děláme povinnost.“ Více v zajímavém článku na Aktuálně.cz.
Zvířata, jako jsou sloni nebo ptáci, vykazují chování, které naznačuje smutek nad ztrátou blízkých. Například setrvávají u mrtvých nebo se chovají jinak po ztrátě člena skupiny. Krátký animovaný film od TED-Ed nás provede řadou příkladů a studií, zároveň připomíná, že zvířata mohou zažívat hluboké emoční stavy podobné lidským.
