Ondřej a Katarína Vlčkovi se rozhodli prolomit jedno z největších společenských tabu – otevřeně hovoří o smrti dětí a potřebě důstojné paliativní péče. Prostřednictvím své nadace investovali 1,5 miliardy korun do vybudování Centra dětské komplexní péče s paliativním přístupem na pražské Cibulce, které má začít fungovat příští rok. Cílem je nabídnout rodinám nevyléčitelně nemocných dětí prostor, kde mohou prožít poslední chvíle společně, s respektem a bez zbytečného utrpení. Ondřej, bývalý ředitel Avastu, přiznal, že ho k filantropii inspirovaly zkušenosti z mládí a touha dát smysl svému majetku. Společně tak přinášejí nový pohled na konec života jako na okamžik, který si zaslouží stejnou péči a pozornost jako jeho začátek.
Smrtná neděle nebo také pátá neděle postní je již po staletí spojená s prastarým lidovým zvykem – vynášením Morany. Tento pohanský rituál pochází ještě z doby předkřesťanské letos vychází na 6. dubna 2025, je spojena s pradávným zvykem vynášení Morany – bohyně smrti a symbolu zimy. Tato postava, vyrobená z hadrů, slámy či ulit, byla v obřadním průvodu nesena za ves a rituálně spálena nebo vhozena do vody, aby odnesla zimu a vše zlé. Figuru neslo nejsilnější místní děvče jako symbol nového života. Název pražské části Na Moráni u Karlova náměstí připomíná, že právě zde kdysi stával háj zasvěcený Moraně. Video zachycuje loňské „pálení Morany“ u Dolského mlýna v Noutonicích, kde se tento pohanský rituál konal nepřetržitě 22 let.
Blanka Hašková se věnuje především vlasovému designu, zároveň je však autorkou knihy Smrti naproti, kde téma smrti přibližuje empaticky z pohledu svých zkušeností s umíráním blízkých. „Pokud se kniha stane pomocníkem vám všem, kteří se odhodláte vést rozhovor o posledních věcech lidských sami se sebou i se svými blízkými, budu ráda,“ říká ke knize na jejím webu. V rozhovoru pro DVTV vysvětluje důvody, proč se knihu rozhodla napsat.
Životní cíl Bryna Johnsona je ambiciózní: chce překonat proces stárnutí a dosáhnout biologické nesmrtelnosti. Svou misi prezentuje v dokumentárním filmu Don’t Die: The Man Who Wants to Live Forever, který na začátku ledna uvedl Netflix. Co nám Bryan Johnson chce vlastně sdělit?
Johnson investuje přibližně 2 miliony dolarů ročně do svého zdraví a experimentálních metod, které mají zvrátit jeho biologický věk. Film pak podrobně líčí denní rutiny, které Bryan Johnson pravidelně podstupuje, ale také svou biohackerskou filozofii. Je totiž přesvědčen, že lidské tělo je stroj, který lze vyladit, optimalizovat a hackovat pomocí vědy a technologií.
Johnson dodržuje přísnou veganskou dietu s přesně 1 950 kaloriemi denně a konzumuje více než 50 různých doplňků stravy. Jeho dny jsou strukturované, zahrnují intenzivní cvičení a dodržování spánkového režimu na minutu přesně. Kromě toho podstupuje experimentální lékařské zákroky, které jsou v počátečních fázích výzkumu, jako jsou plazmatické transfúze od svého syna nebo genová terapie zaměřená na zvýšení produkce follistatinu, proteinu spojeného s růstem svalů, záněty a plodností.
Přestože film působí poměrně oslavně a je zaměřen hlavně na Johnsonův výklad a příběh hledání nesmrtelnosti, divákům dokáže nabídnout spousty otázek týkající se života a nesmrtelnosti: Je celé téma longevity, tedy snahy o prodlužování života, jen experimentem na pomezí technologie a člověka? Má takový rutinní život, co žije Bryan Johnson, vůbec smysl? Má se radost ze života omezit jen na datové měření pokroků ve vašem těle? Proč vlastně žít věčně? Každopádně dnes Johnson vypadá mnohem lépe než před dvaceti lety, kdy byl mladý doopravdy. Zkuste se podívat a rozhodněte sami.
Jihokorejský seriál Hra na oliheň (Squid Game), obrovský hit platformy Netflix, není jen zábavným dramatem o přežití. Pod rouškou smrtících dětských her se skrývá ostrá kritika moderní společnosti, jak ostatně uvádějí tvůrci a odkazují k tomu také novináři i recenzenti. Nedávná studie Commodified Death as the Ultimate Outcome of Social Inequalities: An Analysis of the Squid Game Discourse v odborném časopise Leisure Sciences jde ještě o kousek dál, když si výzkumnice Elisabeth Beaunover položila otázku, jak seriál propojuje motivy smrti a nerovnosti.
I čeští diváci vědí, že děj seriálu sleduje skupinu lidí ve špatné životní situaci zapříčiněné dluhy, chudobou, nezaměstnaností nebo zdravotními problémy, kteří se účastní soutěže, aby získali obrovskou peněžní výhru. Teprve později si uvědomují, že prohra v sérii jednoduchých dětských her znamená smrt (v seriálu se používá slovo eliminace) a hon za výhrou se postupně změní v brutální zápas o přežití, kde si účastníci musí vybírat mezi životem druhých a svým vlastním.
Studie zdůrazňuje, že smrt ve Hře na oliheň není náhodná, ale je přímým důsledkem sociálních a ekonomických nerovností. Seriál vykresluje postavy, jejichž životní situace je tak zoufalá, že jim riskování života připadá jako rozumná volba. Například hlavní postava Seong Gi-hun (hráč číslo 456) se do hry zapojí kvůli svým dluhům, neschopnosti zajistit dostatečnou péči své nemocné matce a hrozbě ztráty kontaktu s dcerou.
Dalším výrazným prvkem seriálu je, dle studie, zobrazení smrti jako zboží. Každá smrt ve hře přispívá k růstu výherního fondu, což činí z lidského života něco, co lze koupit a prodat. Navíc po smrti jsou těla hráčů anonymně uložena do černých rakví s růžovými mašlemi, což evokuje dárek, tedy jiný symbol komodifikace smrti.
V neposlední řadě je smrt zdrojem obrovské zábavy, a to jak pro postavy VIP diváků, tak pro všechny, kdo se na Netflixu na seriál dívají. VIP diváci, bohatí a nejspíš znudění jednotlivci, sledují hru s groteskním potěšením, jako by se jednalo o novodobé římské gladiátorské zápasy.
Ve studii rovněž Elizabeth Beaunover naznačuje, že seriál, potažmo příběh, který vypráví, má potenciál měnit divácké vnímání smrti a sociálních problémů, minimálně nastolováním otázek: Jakou cenu má lidský život? A jak daleko můžeme zajít, pokud se smrt stane pouhou hrou?
Chirurg, traumatolog a propagátor prodlužování kvalitního života Tomáš Šebek v podcastu Inspiro Jakuba Stejskala sdílel pět základních tipů pro dlouhý život. V dnešních chladných podzimních dnech zaujme zejména jeden z nich, kdy Šebek radí vyrazit ven a obléknout si o jednu vrstvu méně. „Nebudete nemocní, vaše děti také ne, a ve vašich buňkách se uvnitř mitochondrií nastartují regenerační procesy.“ Další jeho tipy jsou zde:
V nové epizodě podcastu Smrtelník moderátorka Karolína Sadílková hovoří s Jindřichem Vobořilem, dlouholetým protidrogovým koordinátorem, expertem na drogovou problematiku, psychoterapeutem, zakladatelem a šéfem sdružení Podané ruce. Jindřich Vobořil má bohaté zkušenosti ze sociálních služeb, včetně doprovázení lidí na konci života.
V rozhovoru jsme se zaměřili na citlivá témata, jako je možnost zavedení asistované smrti a význam paliativní péče. Jaké jsou etické a praktické výzvy spojené s těmito otázkami? Poslechněte si tento inspirativní rozhovor.
„Pohřeb je příležitostí doříct věci, které jsme nestihli, nemohli nebo nám přišly příliš banální,“ říká Oleg Vojtíšek, zakladatel Pohřebních průvodců, v rozhovoru pro DVTV. Vyzývá nás, abychom se smířili s vlastní konečností, což může být klíčem k hodnotnějšímu životu, ve kterém nás neovládají malichernosti. Podle něj totiž kontakt se smrtí přináší nový pohled na to, co je skutečně důležité. Jeho slova nám připomínají, že přijetí vlastní smrtelnosti nás může nejen připravit na závěr života, ale také nám otevřít oči k lepšímu porozumění a ocenění přítomnosti. Celý rozhovor s Olegem Vojtíškem najdete na DVTV.
Smrtelník se objevil v reportáži pořadu Střepiny na obrazovkách TV NOVA, kde se vyjádřila i moderátorka našeho podcastu Karolína Sadílková. V posledním díle podcastu Smrtelník byl hostem Petr Bartheldi, invalidní důchodce, který již několik let usiluje o právo na důstojný odchod. V reportáži promluvili i předsedkyně zdravotního výboru Zdeňka Němečková Crkvenjaš, mluvčí české lékařské komory Michal Sojka, senátorka MUDr. Věra Procházková, která byla také hostem druhého dílu podcastu Smrtelník, nebo paní Hana Frištenská, která v Německu vyprovázela na poslední cestě svou letitou kamarádku. Na celou reportáž se můžete podívat zde.
