Rozhovor s Miroslavou Kosečkovou otevírá téma, které se v českém prostoru stále drží spíš stranou veřejné pozornosti. Projekt Malovaná rakev připomíná, že poslední rozloučení nemusí být jen chladně předepsaný rituál, ale také osobní a citlivé gesto, které nese stopu člověka, jeho života i vztahů, které po něm zůstaly. Video ukazuje, že i podoba rakve může být součástí rozloučení, jež není anonymní, ale skutečně lidské. Právě v tom spočívá síla podobných přístupů. Nejde o efekt ani o snahu udělat ze smrti výtvarný objekt, ale o pokus vrátit loučení význam, paměť a důstojnost. V době, kdy se smrt často odsouvá mimo každodenní zrak i řeč, působí podobné projekty jako připomínka, že i konec života může nést něco pravdivého, autentického a osobního.
Video
Odkazy na filmy, dokumenty a další video obsah.
Po delší odmlce vyšel nový díl podcastu Smrtelník a jeho načasování působí téměř symbolicky. Vyšel na Velký pátek, tedy v den, kdy si křesťanská tradice připomíná ukřižování Ježíše Krista, zatímco dnešek je spojen s jeho zmrtvýchvstáním. Nejde přitom pouze o náboženský motiv, ale také o archetyp proměny, překročení hranice a nového začátku tam, kde se zprvu mohlo zdát, že už žádné pokračování neexistuje.
Smrtelník se dlouhodobě pohybuje právě v tomto prostoru, na hraně mezi konečností a novou nadějí. Rozhovor s českým krizovým manažerem a podnikatelem Václavem Novákem nesměřuje jen k profesní dráze, rozhodování pod tlakem nebo řízení složitých byznysových situací. Důležitou rovinu tvoří osobní zkušenost se závažnou nemocí. Ve chvíli, kdy člověk mluví o ohrožení, zranitelnosti a mezních stavech života nikoli z druhé ruky, ale z vlastního prožitku, získávají i zdánlivě známá slova jiný význam. Začínají vypovídat o tom, co zůstává, když se rozpadá běžná iluze kontroly nad vlastním životem.
Ye – „prorok post-moderního chaosu“ (jak jsme o něm v minulosti psali v článku „Zemřel Kanye West a zrodil se Yeezus, prorok naší doby?“) včera vydal dlouho očekávané dvanácté album Bully, kde se vrací k samplování, emotivnímu rapu, zpěvu a introspektivní atmosféře, ale zároveň experimentuje s novými produkčními postupy a fragmentovanou strukturou skladeb. Silnou stránkou alba je bezpochyby produkce, která místy působí jako návrat k jeho nejlepším momentům. Kritici i posluchači se shodují, že Bully nabízí momenty skutečné síly a originality, ale trpí nekonzistencí a pocitem nedokončenosti. Zároveň se objevily spekulace, že Ye používá při produkci AI, což následně popřel. Do celku navíc vstupuje období plné kontroverzí, veřejných skandálů a osobních krizí, které se do hudby propisují víc než kdy dřív. Výsledkem je album, které není tak úplně snadné poslouchat ani hodnotit, protože neustále osciluje mezi odkazem jeho minulých vrcholů a současným chaosem.
Videoklip k tracku Father, který dnes k novému albu vyšel, se nesnaží vyprávět lineární příběh, ale spíše vrstvit symboly do jedné intenzivní, téměř až rituální koláže. Děj je zasazený do prostoru připomínajícího kostel a svatbu, což okamžitě rámuje celý vizuál jako něco mezi obřadem a performancí, přičemž postavy a motivy se pohybují na hraně reality a absurdity, od rytíře jako archaického bojovníka přes mimozemšťany a astronauty až po postavy stylizované jako náboženské archetypy, což vytváří pocit, že se v klipu míchá mytologie s futuristickou estetikou do různých vrstev. Výsledkem je fragmentovaný obraz člověka, který se snaží udržet kontrolu nad vlastní identitou v realitě, která se mu postupně rozpadá. Videoklip je natočený na jeden statický záběr, režírovala ho jeho manželka Bianca Censori a hostuje v něm rapper Travis Scott. Hudební video skládá výrazné symboly a motivy do jednotné linie konfliktu mezi vírou, mocí a sebemytologizací.
Rozhovor v podcastu Klub rváčů s investorem a zakladatelem projektu Smrtelník Václavem Dejčmarem není jen o penězích v klasickém slova smyslu, ale je především o přemýšlení. O světě, kde se rozpadají jistoty, algoritmy deformují realitu a naše pozornost se stává nejvzácnější komoditou. Václav Dejčmar vysvětluje, proč je matematika důležitou výbavou pro člověka, a to kvůli schopnosti chápat pravděpodobnost, riziko a pravidla hry, podle nichž se rozhoduje o budoucnosti. Pravé bohatství je podle něj kontrola nad vlastním časem, tedy nad tím nejcennějším, co máme. Rozhovor se dotýká duševního zdraví, psychedelické terapie, role literatury jako nástroje hlubokého myšlení v době informačního chaosu, ale i širšího geopolitického napětí. Právě tato schopnost vidět svět v souvislostech stojí i za vznikem platformy Smrtelník a pokud čtete naše postřehy a články, tak vám doporučujeme i tento rozhovor.
Lindsey Vonnová stála 8. února na startu olympijského sjezdu v Cortině s titanovým kolenem v pravé noze a roztrženým předním zkříženým vazem v levé. Jednačtyřicetiletá Američanka se vrátila z šestileté pauzy díky parciální náhradě kolene, při které chirurg Martin Roche pomocí robotem asistované operace nahradil poškozenou část kloubu titanovým implantátem. Dva měsíce po zákroku jezdila na wakeboardu. Dvacet měsíců poté vedla Světový pohár ve sjezdu. Třináct sekund po startu na olympiádě ale měla hrozivý pád a všechno se zhroutilo.
Ve stínu pěti kruhů je Vonnová příkladem balancování na hraně toho, kde končí sport a začíná vylepšování. Titanový implantát ji umožnil nejen chodit bez bolesti, ale závodit na úrovni, na kterou by se bez něj nikdy nevrátila. Její chirurg přiznal, že neměl žádný historický precedent, protože nikdo s parciální náhradou kolene nikdy nezávodil ve sjezdu při rychlosti přes sto kilometrů v hodině. Vylepšování a výkonnost bez regulí přinese událost, která proběhne 24. května 2026 se v Las Vegas, kde se uskuteční první Enhanced Games. Jde o sportovní soutěž, v níž budou povoleny anabolické steroidy, testosteron a růstový hormon. Investoři: Peter Thiel, Donald Trump Jr., bratři Winklevossové. Zakladatel Aron D’Souza mluví o „superhumanitě“ a budoucnosti, kde věda a sport splývají. Jako lákadlo předvedl řecký plavec Kristian Gkolomeev překonání světového rekordu na padesát metrů volný způsob. Šéf americké antidopingové agentury Travis Tygart to označil za „nebezpečnou klaunskou show, která staví zisk nad principy“.
Ve jménu posouvání hranic výkonu se do sportu propisuje jak moderní věda, tak i zakázané látky a šarlatánství. Když Michael Phelps nastoupil na startovní bloky na olympiádě v Riu 2016, měl záda pokrytá kruhovými modřinami od cuppingu, staročínské metody, která údajně stimuluje „proudění energie“. Vědecky neprokázaná, potenciálně škodlivá, ale nejúspěšnější olympionik v historii jí věřil. LeBron James a Floyd Mayweather propagují celotělovou kryoterapii, při které sportovec stojí několik minut v komoře o teplotě minus dvě stě stupňů Celsia, ačkoli výzkumy ukazují, že ledové koupele pravděpodobně regeneraci svalů spíš brzdí. A když si hvězdný fotbalový útočník Robin van Persie v roce 2009 přetrhal vazy v kotníku, odletěl na Balkán za léčitelkou, která mu na zranění masírovala koňskou placentu. „Nevím přesně, co dělá,“ přiznal tehdy, „ale nemůže to uškodit“. Výzkumník Nick Tiller z Harbor-UCLA Medical Center odhaduje, že padesát až osmdesát procent sportovců používá podobné alternativní terapie. Ti, kdo nejvíc potřebují efektivní regeneraci, jsou ochotni sáhnout po čemkoli, co slibuje výhodu. A pokud jsme ochotni tohle tolerovat, je férové ptát se, čím se vlastně liší titanové koleno, karbonová protéza a injekce testosteronu. Možná jen mírou, do jaké jsme ochotni si přiznat, co sport doopravdy je: soutěž těl upravených technologií.
Trh s humanoidními roboty je dnes něco mezi závodem ve zbrojení a zlatou horečkou. Morgan Stanley odhaduje, že do roku 2050 dosáhne hodnoty pěti bilionů dolarů a na světě bude fungovat zhruba miliarda humanoidních robotů, tedy víc než jeden na každého desátého člověka. Pro kontext: to je dvojnásobek současných tržeb dvaceti největších automobilek světa. O tenhle koláč se pere víc než tucet firem a každá z nich sází na jinou strategii. Tesla s robotem Optimus vsadila na masovou výrobu a Elon Musk sliboval tisíce kusů v továrnách do konce roku 2025, ale realita ho předběhla jen částečně, protože v provozech Tesly zatím funguje řádově desítky prototypů druhé generace. Boston Dynamics, legendární pionýr robotické akrobacie, mezitím na CES 2026 oznámil zahájení komerční výroby plně elektrického Atlasu a plány na nasazení desítek tisíc kusů v závodech mateřského Hyundai. Čínský Unitree Robotics nabízí model G1 za šestnáct tisíc dolarů a letos představil ještě levnější R1 za necelých šest tisíc, přičemž podle Morgan Stanley je G1 pravděpodobně nejpoužívanější humanoidní robot na světě právě díky nízké ceně. A norsko-kalifornská 1X Technologies otevřela předobjednávky na domácího robota Neo za dvacet tisíc dolarů nebo formou předplatného za 499 dolarů měsíčně, s dodávkami v roce 2026.
Koncem ledna 2026 zveřejnila kalifornská firma Figure AI video, ve kterém její humanoidní robot Figure 02 čtyři minuty zcela autonomně vyklízel myčku, ukládal čisté nádobí do skříněk a znovu ji plnil špinavým, a to v šedesáti jedna po sobě jdoucích úkonech bez jediného lidského zásahu či restartu. Když mu něco překáželo, přivřel šuplík bokem, a když potřeboval zvednout dvířka myčky, kopl do nich nohou. Firma to označila za nejsložitější autonomní úkol, jaký kdy humanoidní robot bez přerušení zvládl. Figure AI přitom není nováček. Jejich roboty už v závodě BMW v Spartanburgu naložily přes devadesát tisíc dílů pro třicet tisíc aut během jedenáctiměsíčního testovacího nasazení. Firma v roce 2025 získala miliardu dolarů investic a chystá komerční nasazení svého nového modelu Figure 03, navrženého přímo pro domácnosti i průmysl.
A pak už zbývá otázka, kterou čísla o bilionových trzích elegantně obcházejí: co to znamená pro lidi, kteří dnes dělají práci, jíž se roboty učí? Morgan Stanley odhaduje, že do roku 2050 by humanoidní roboty mohly ovlivnit 75 procent profesí a zasáhnout mzdy v objemu tří bilionů dolarů jen v USA, včetně sedmdesáti procent stavebních profesí, šedesáti sedmi procent v zemědělství a čtyřiceti procent zaměstnanců celkově. Zatím se o tom mluví jako o řešení nedostatku pracovních sil ve stárnoucích společnostech.
Na YouTube je od konce listopadu zdarma dostupný dokument The Thinking Game. Za čtyři týdny od zveřejnění nasbíral přes 200 milionů zhlédnutí. Sleduje život Demise Hassabise, spoluzakladatele DeepMind a jednoho z nejméně známých lidí, kteří pravděpodobně nejvíc ovlivní budoucnost lidstva. Dokument zaznamenává pět let tým, který v roce 2017 vytvořil AlphaGo – program, který porazil světového šampiona v tradiční čínské hře GO (popisovali jsme zde). The Thinking Game sleduje Hassabise od dětství, kdy byl druhým nejlepším šachistou světa ve své věkové kategorii, přes zakládání DeepMind v roce 2010 až po okamžik, kdy jeho tým v roce 2020 vyřešil padesát let starý problém biologie: předpovídání trojrozměrné struktury různých proteinů. Tento průlom v tzv. protein folding je jádrem dokumentu i důvodem, proč ho Google nyní zveřejnil zdarma — film vyšel k pátému výročí vzniku programu AlphaFold. Hassabis a jeho kolega John Jumper za své řešení v roce 2024 dostali Nobelovu cenu za chemii.
Proč to bylo tak důležité? Proteiny (kterých máme v těle stovky tisíc různých) jsou základní stavební kameny života. Jejich trojrozměrná struktura určuje, co dělají — a pochopení vzniku prostorových struktur bylo dekády jedním z nejtěžších problémů biologie. Dříve trvalo odhalení 3D tvaru jednoho proteinu měsíce. Teď to lze zvládnout za minuty. Proč ale Google investuje do dokumentu? A zveřejňuje ho zdarma? Část odpovědi je PR. Film vychází v klíčovém momentu pro veřejnou debatu o AI. DeepMind v podstatě otevírá dveře do své kuchyně, aby ukázal, jak vypadá odpovědný výzkum umělé inteligence. Ale je tu i důležitější kontext: dokument nenápadně odhaluje rozdíl mezi tím, co dělá DeepMind, a současnou horečkou kolem jazykových modelů typu ChatGPT. Zatímco chatboty jsou působivé v generování textu, AlphaFold řeší fundamentální vědecké otázky s reálnými důsledky pro medicínu a biologii. Celý dokument můžete zhlédnout níže.
Rozhovor filozofa Stanislava Komárka v pořadu Spotlight na Aktuálně.cz otevírá téma asistovaného sebeusmrcení způsobem, který se vyhýbá moralizování. Stanislav Komárek vychází z osobní zkušenosti a imaginace vlastního stáří v institucionální péči bez autonomie a důstojnosti a právě touto cestou vstupuje do úvahy o tom, zda má moderní společnost právo a zároveň povinnost umožnit jednotlivci rozhodovat o vlastním konci. Nejedná se o provokaci, ale o filozofický test hranic svobody, soucitu a odpovědnosti v době, kdy medicína dokáže život prodlužovat, nikoli však vždy naplňovat jeho smysl.
Argumentace Stanislava Komárka se přirozeně dotýká širšího evropského kontextu, v němž je asistované sebeusmrcení nebo eutanazie v některých zemích legálně ukotvena a přísně regulována. Například Švýcarsko, Rakousko nebo Nizozemsko ukazují, že právní rámec může existovat bez toho, aby vedl k plošné banalizaci smrti nebo k oslabení ochrany zranitelných skupin. Česká republika se zatím nachází ve fázi váhavé diskuse, kde se střetává obava ze zneužití s rostoucím důrazem na autonomii pacienta.
Rozhovor tak zapadá do odborné a společenské debaty o konci života, která zahrnuje bioetiku, právo, medicínu i sociologii. Výzkumy i zahraniční zkušenosti ukazují, že otázka asistovaného sebeusmrcení a eutanazie není jen o smrti, ale především o kvalitě života, dostupnosti paliativní péče a o tom, zda společnost dokáže rozlišovat mezi svobodným rozhodnutím a tlakem okolí. Úvaha poukazuje na to, že odmítání tohoto tématu neznamená ochranu života, ale často jen odsouvání nepohodlných otázek.
„Děti jednoho dne přišly domů s tím, že se ve škole hajluje,“ vzpomíná režisérka filmu Jak nehajlovat, který je volně ke shlédnutí na iVysílání České televize. „Přišlo jim to zábavné, řekly mi, že to dělá půlka třídy a divily se, že se na ně zlobím. Co se nám teď velmi šíří mezi dětmi na prvním stupni, je hitlerismus, obdiv k Adolfu Hitlerovi.“ Proč spousta Čechů dnes vzdává hold něčemu, co před 80 lety chtělo, aby český národ přestal existovat? A co stálo miliony nevinných životů během světové války, holocaustu a rasových perzekucí? „Teenager na to nejde přes hlavu, racionální vysvětlování na to nemá vliv. On je podvědomě uchvácený symbolem něčeho temného, rebelského, strašidelného,“ vysvětluje fascinaci u dětí a dospívajících psycholog. Filosof Max Picard ve své knize Hitler v nás zase tvrdí, že inklinace k nacismu představuje pro spoustu lidí způsob, jak zaplnit svou vnitřní prázdnotu. V současné společnosti proto nezafunguje zákaz podobných věcí, ale pouze neustálé trpělivé sdílení reálných emotivních příběhů, psychologických kontextů a historie.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/16955504924-jak-nehajlovat
Světoznámý psychoterapeut Dr. Gabor Maté uskutečnil v roce 2022 spolu se svým filmem Moudrost traumatu turné po Evropě, v jehož rámci pobyl dva dny v Praze. Na linku níže najdete záznam jeho dvouhodinového vystoupení s českými titulky. Doporučujeme každému alespoň prvních 10 minut. „Moje metoda? Já nedělám nic. Jsem jen dobré zrcadlo. Nechávám lidi, aby se dívali na sebe. Když to vydrží a neuhnou, obvykle si už sami odpoví na většinu otázek, které je trápí. Každý si umí nejlépe poradit sám, pokud k tomu dostane příležitost.“ Maté v mládí nechtěl být psychologem ani terapeutem. Po emigraci do Kanady začal jako rodinný lékař. Během své praxe si však začal opakovaně všímat mnoha konfliktních příběhů a problematických mezilidských vazeb, které nakonec spolehlivě vedly k různým nemocem. Brzo si uvědomil souvislost tělesných a duševních neduhů s traumatem, které široce definuje jako nezpracovanou bolestnou zkušenost vedoucí k oddělení od sebe sama a svého života. Trauma tedy výhradně nemusí připomínat horrový film ani nemusí pocházet jen ze špatného zacházení v dětství. Snadno vzniká i v nevinných situacích, kdy příliš potlačíte vlastní opravdové potřeby a dlouhodobě zapomenete na svůj zájem. Nejde o to, co se nám děje, ale o to, co se v nás děje. Uvnitř. Pokud se traumatu nevěnuje pozornost, začne dominovat, a jak Maté popisuje ve své knize V říši hladových duchů, výsledkem bývá rozpojená a zraněná osobnost, která má sklony svůj emoční nebo fyzický diskomfort kompenzovat skrze různé formy závislosti. Opakované krátkodobé úniky však nikdy nic nevyřeší, hladová prázdnota jenom roste. Naopak rozumná práce s traumatem vede k učení a transformaci. K návratu k autentickému prožívání a lepšímu pochopení toho, kdo jsem, co chci a kam jdu. Zdraví vnitřní i vnější nakonec vždy silně souvisí se vztahy. Tedy s kvalitou spojení (1) sám se sebou, (2) s prostředím kolem a (3) s jinými lidmi, které máme ve svém životě.
https://thewisdomoftrauma.com/gabor-v-praze/
