Mnoho lidí (stále) bere tarotové karty jako jakousi abstraktní věc, která slouží výhradně k věštění budoucnosti. Jedná se však o mocný nástroj k sebepoznání i vzdělávání, což ostatně dobře věděl i takový Carl Gustav Jung, který se touto starou ezoterickou naukou zaobíral z hlediska svého celoživotního studia lidských archetypů a kolektivního nevědomí. Web Smrtelník se již z podstaty svého názvu zaměří na symboliku tarotové karty Smrti. Je oprávněně jednou z těch nejobávanějších?
Tarotová karta číslo 13 – Smrt – je z pochopitelných důvodů ne úplně příjemnou a nadšeně vyhlíženou kartou Velké arkány. Co do výtvarné symboliky a své mnohovrstevnatosti je však extrémně zajímavá. Tarotových sad na světě existuje bezpočet a jsou vytvářeny stále nové a nové, protože se rodí stále noví a noví umělci, kteří jsou tímto tématem fascinováni a chtějí onen „jediný příběh, který byl kdy vyprávěn“ uchopit po svém.
Jednotlivých tarotových karet je dohromady 78 a dělí se na Malou arkánu (56 karet) a Velkou arkánu (trumfové karty od Blázna až po Svět, z nichž jednou je právě Smrt). Původ Tarotu je ne úplně jasný, ale historicky nejstarším dochovaným balíčkem je Visconti-Sforza Tarocchi z Itálie kolem roku 1430–1450. Tam byl využíván jako luxusní hrací karty pro bohatou šlechtu, později se rozšířil do celé Evropy. V okultistických lóžích byla následně rozvíjena jeho symbolika pomocí spojení s kabalistickým Stromem života, hermetismem, astrologií a mystickými naukami starého Egypta (viz Aleister Crowley – Thothův Tarot z roku 1943).
V článku se zaměříme na světově nejrozšířenější tarotovou sadu (k dnešku více než 100 milionů kopií) – takzvaný RWS (Rider-Waite-Smith) Tarot, poprvé vydaný v roce 1909, jehož autory jsou britský básník a mystik Arthur Edward Waite (1857–1942) a londýnská umělkyně s jamajskými kořeny Pamela Colman Smith (1878–1951). Co všechno do ní dovedně a nenapodobitelně vetkla Colman Smith pod vedením mimořádně sečtělého okultisty Waitea?
Tato karta překvapivě nevypovídá výhradně o tom, že „někdo zemře“ – má více významů a rovin, které si teď (alespoň některé z nich) odkryjeme. Obecně vzato je to karta konců a nových začátků, osudovosti, transformace, odevzdání se, pohybu a změny.
Jako první si na ní samozřejmě všimneme černého jezdce – postava „smrťáka“ v brnění je zde znázorněna v nadživotní velikosti jako něco, co přesahuje náš fyzický svět a lidskou existenci. Jeho výraz je klidný, neústupný a vědomý si univerzálně sjednocující nevyhnutelnosti své úlohy. V levé ruce třímá prapor s římskou číslicí 13 a bílou růží. Jejích pět listů (i stejný počet okvětních plátků) má znázorňovat mikrokosmos – pět prvků (země, voda, oheň, vzduch a nehmotný éter), přirozený řád věcí a nekonečný transcendentální cyklus, který elementy svým vzájemným působením tvoří. Kontrast barev je zde velmi zřejmý (černobílý koncept jin-jang) a připomíná tak základní dualitu – nový začátek skrze opuštění „odžitého“, tedy starého.
V pravé ruce jezdec pevně svírá otěže svého koně, na kterém se nekompromisně pohybuje vpřed. Navzdory možnému očekávání nesedí na černém koni, ale právě na bílém, což je reminiscence na jinou, naopak výrazně pozitivní kartu Velké arkány – Slunce. Tam se ovšem na bílém koni nese nevinné veselé dítě (viz níže v koláži). Co dále spojuje Slunce a Smrt (a rovněž Blázna), na první pohled zcela protikladné archetypy?
Je to rudé pero na hlavách všech tří těchto postav – symbol vášně, vitality, krve a života. U Blázna a slunečního dítěte je ozdoba energicky vzpřímena a v plné síle a u Smrti v důsledku „konečnosti“ a mortality uvadá.
Bez zajímavosti není ani srovnání očí obou bílých koní. Na kartě Slunce uprostřed vidíme klidné neosedlané hříbátko s pokojným pohledem, zatímco oči smrtonosného oře planou rudou září, což je v hermetických naukách symbolem pro vnitřní transmutaci pomocí očistného ohně, který osvětluje cestu k vyššímu stavu vědomí a spaluje vše nepotřebné.
Další rovinou karty Smrt je krajina v pozadí. V dáli můžeme spatřit příslovečné dvě věže jako strážkyně brány do jiného světa, další fáze, nového obzoru. Za obzorem vychází slunce jako symbol naděje a obnovy.
A hlavně – hlavně voda. Hodně vody. Ta je nejenom symbolikou pro věčný pohyb, ale i doslovným významem písmena hebrejské abecedy č. 13–מ Mem, které v hebrejštině znamená „voda“ a znázorňuje zde tok života i smrti (písmen hebrejské abecedy je právě tolik, kolik je karet Velké arkány, tedy 22, a tvoří tak odnepaměti základy všech světů).
Ostatně nejednomu z nás se při pohledu na lodičku (převozníka) směřující na vlnách tohoto živlu k bráně dvou věží vybaví píseň Voskovce a Wericha: „život plyne jak voda a smrt je jako moře…“, případně paralela s mytologickou řekou Styx, která představuje v řeckých bájích hraniční území mezi světem živých a mrtvých. K tomuto lze ještě podotknout, že český filozof a biolog, profesor Zdeněk Neubauer, ve své knize Slabikář hermetické symboliky a čítanka tarotu připomíná, že kdysi se čas vyměřoval klepsydrou – přetékacími hodinami, v nichž za určitou dobu přetekla voda z jedné mísy do druhé.
A co nebo spíše kdo nám zbývá pro doplnění zásadního rozměru této karty? Jsou to naši druhové – lidé, zde v několika zcela odlišných rolích a podobách. Přímo pod kopyty koně se nachází padlý král bez koruny, který svou němou přítomností říká, že smrti se nedá uniknout, bez ohledu na to, jakého společenského postavení člověk v životě dosáhl. Dále může vyjadřovat také odpoutání se od odehrané role, mrtvé minulosti a „konec jedné éry“ – ať už rodinné, společenské, či pracovní v rámci života.
Čelem proti koni neohroženě stojí biskup/kněz – zástupce pozemského duchovního, kterého máme v této souvislosti spojeného s tradičními pohřebními obřady, případně se zádušní mší. Kněz ztělesňuje pro pozůstalé v těžkých chvílích nejen průvodce a útěchu, ale na této kartě rovněž někoho, kdo se se smrtí potkává, nebojí se jí a staví se k ní přímo. Jeho postava má sepjaté ruce v modlitbě, přičemž svou biskupskou, doslova „pastýřskou“ hůl upouští tváří v tvář nadlidskému majestátu černého rytíře na zem – leží hned vedle královské koruny. Na zemi vedle něj klečí dvě dívky – jedna jako malé zvídavé dítě, které dosud nemá žádné potuchy o rozchodech, ukončování obtížných situací ani o „hrozivosti“ smrti a vlastního konce. Dívá se tak na celý výjev spíše s bezprostředním zájmem než se zděšením a přijímá situaci takovou, jaká je – ostatně takto se většina dětí chová i na samotných reálných pohřbech. Právě ono dítě s barevnou kyticí v ruce je zde fyzickým vyjádřením nového začátku, modrého prýštícího pramene znovuzrození. A nakonec – dívka v rozpuku mládí, která před kostlivcem v brnění zamítavě odvrací hlavu. Ano, mládí si smrt většinou nepřipouští, i když už o ní ví – je to něco vzdáleného, něco až za hodně dlouho a týká se těch druhých, starých. Její postava a bílý šat personifikují nevinnost rozpuku jarých let, čistých jako nepopsaný list a s tím související svěží záměry.
A poslední, velmi poetický bod na závěr? Všechny tři žijící postavy na kartě Smrti spojují červené květy – dítě i dívka jsou jimi ozdobeny ve vlasech a kněz je má jako dekorativní prvek na svém rouchu. Je to opět onen pulsující život a chuť žít, která je sjednocuje.
Jak je vidno na tomto obecnějším objasnění jediné karty ze všech 78 výjevů Velké a Malé arkány, Tarot je víc, než se mohou domnívat lidé, kteří jej zavrhují jenom jako jakési hrací karty pro zpochybnitelný výklad budoucnosti.
Je to cesta každého z nás, znázorněná nekonečně mnoha kombinacemi a variacemi a zároveň – jak již zaznělo – jediný příběh, který byl kdy vyprávěn, protože obsahuje celý svět, jeho vzájemnost a všechny cesty, které ústí v jedinou. A mimořádně viditelně je to uchopeno paradoxně právě na kartě č. 13 s původním patkovým nápisem rukou malířky Pamely Colman Smith – DEATH.
Více zajímavostí na téma tajemství tarotové Velké Arkány a o základním symbolismu všech 22 jednotlivých karet si budete moci naživo poslechnout v přednášce autorky článku na akci „Festival bláznů“ již 15. srpna 2025 od 18.00 na Mycelium stage v Třebovli.
Bližší informace naleznete zde: Festival bláznů.
