Debata o asistované sebevraždě se u nás i jinde obvykle točí kolem etiky, práva a medicínských protokolů. Méně často se však stočí k tomu, co se děje mezi dvěma lidmi ve chvíli, kdy se jeden rozhodne odejít a druhý mu s tím chce pomoci. Právě tento opomíjený rozměr, který bychom mohli nazvat posledním vztahem, rozebírá čerstvě vydaný text německých autorů Thomase Reustera a Floriana Brunse v prestižním časopise Nature. Autoři se ptají, co se vlastně odehrává v okamžiku a těsně poté, kdy člověk vyřkne slova „Chci umřít. Pomoz mi s tím.“ Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Pomocník – většinou mluvíme o lékaři, autoři však záměrně používají slovo pomocník, protože jde o osobu se svým svědomím, pohledem na svět a vlastními pochybnostmi, která se sama svobodně rozhoduje, zda vůbec pomůže – není pouhým pasivním nástrojem, který jen splní cizí přání. Pomocník zároveň otevírá prostor pro proměnu celého rozhodnutí. Z filosofického pohledu – od Kanta přes Levinase až po Gadamera – je vztah mezi člověkem, který žádá o pomoc se smrtí, a jeho pomocníkem jedním z nejniternějších dialogů, jaké můžeme zažít. V tomto rozhovoru je přítomna svoboda i zranitelnost, jistota i pochybnost. Možná proto asistovaná sebevražda není nikdy jen technický akt, ale spíše křehký příběh, jehož konec se může změnit i ve chvíli, kdy se zdá být všechno rozhodnuto. Reuster a Bruns zároveň zdůrazňují, že do hry mohou vstoupit prvky nevyzpytatelnosti – lidské slovo, dotek, pohled –, které mohou změnit konečné rozhodnutí. Pomocník totiž nenese jen břemeno praktického výkonu, ale i morální a emoční zátěž, kterou společnost často přehlíží. Asistovaná sebevražda proto není jen medicínský úkon, ale otevřený proces, v němž se setkávají dvě bytosti, a který se může vyvíjet do poslední chvíle.
https://www.nature.com/articles/s41599-025-05337-2
