Tento týden začíná v Los Angeles historický soudní proces, který by mohl změnit podobu technologického průmyslu: devatenáctiletá dívka známá pod iniciálami KGM žaluje společnosti Meta, TikTok a YouTube za to, že vědomě navrhly své platformy jako návykové, přestože věděly o rizicích pro duševní zdraví mladých lidí. Je to poprvé, kdy budou technologičtí giganti svědčit před porotou o tvrzeních, že jejich produkty poškozují děti, a výsledek může ovlivnit více než tisíc podobných žalob čekajících na projednání. Žaloba popisuje příběh takto: KGM začala používat sociální sítě v deseti letech, navzdory snahám její matky zablokovat přístup k platformám pomocí softwaru třetích stran, a postupně se u ní rozvinula úzkost, deprese, sebepoškozování a sebevražedné myšlenky. Algoritmy Instagramu a TikToku ji prý cíleně zásobovaly obsahem zaměřeným na deprese a negativní vnímání vlastního těla, zatímco funkce doporučující nové kontakty ji propojily s predátorskými dospělými, které nikdy nepotkala v reálném životě. Společnost Snap, původně také žalovaná, se minulý týden mimosoudně vyrovnala za nezveřejněných podmínek.
Zajímavější než samotná žaloba je však to, co se děje mimo soudní síň. Podle studie Pew Research Center z roku 2025 si téměř polovina amerických teenagerů, 48 procent, myslí, že sociální sítě mají na jejich vrstevníky převážně negativní vliv, což představuje dramatický nárůst z 32 procent v roce 2022. Celých 45 procent teenagerů přiznává, že na sociálních sítích tráví příliš mnoho času, a 44 procent aktivně omezuje jejich používání. Pouze 17 procent generace Z nikdy nezkoušelo svůj čas na sociálních sítích regulovat, což naznačuje, že tato generace je ostře uvědomělá ohledně negativních účinků technologií, s nimiž vyrostla. Tento posun se projevuje i v kultuře. Oxford University Press vyhlásila výraz „brain rot“ – tedy jakousi mozkovou hnilobu způsobenou nadměrným scrollováním – slovem roku 2024, což zachycuje rostoucí rozčarování ze sociálních médií mezi mladšími mileniály a generací Z. Čím dál více teenagerů přechází k takzvané strategii „Posting Zero“: sítě sice používají, ale sami nic nezveřejňují, protože veřejné profily vnímají jako příliš exponované a vyčerpávající. Pro rostoucí počet mladých lidí přestává být statusovým symbolem počet followerů – stává se jím schopnost být offline.
Neurologové přitom varují, že důsledky mohou být závažnější, než si připouštíme. Studie Americké psychologické asociace z roku 2025 prokázala přímou souvislost mezi nadměrnou konzumací krátkých videí a sníženými kognitivními funkcemi, zatímco výzkumníci z MIT upozorňují, že sociální sítě vytvářejí prostředí, na které lidský mozek jednoduše není uzpůsoben. Amanda Eltonová z McKnight Brain Institute na Floridě používá pro symptomy, které pozoruje u mladých lidí, termín akcelerované stárnutí mozku, tedy kognitivní úpadek v období, kdy by se mozek měl teprve vyvíjet.
Časopis Nature Aging u příležitosti pátého výročí svého založení položil stejné otázky více než padesáti předním světovým vědcům, kteří se zabývají stárnutím a nemocemi spojenými s věkem. Výsledkem je obsáhlá diskuze, která ukazuje, kam se obor posunul a kam směřuje. Vědci odpovídali na otázky: Jaký objev posledních let nejvíce změnil jejich pohled na stárnutí? Co jsme se naučili o přenášení poznatků z laboratorních zvířat na člověka? Kde bude mít výzkum největší dopad na klinickou praxi? A co dělat, aby veřejnost vědě o stárnutí důvěřovala?
Napříč odpověďmi se opakuje jeden motiv: možnost kvantifikovat biologické stárnutí. Steve Horvath, tvůrce epigenetických hodin, což je metoda měření biologického věku na základě chemických změn v DNA, říká: „Epigenetické hodiny otevřely nové empirické okno do biologie stárnutí savců a ukázaly, že stárnutí není ani plně náhodné, ani plně naprogramované, ale dynamická interakce mezi konzervovanými vývojovými programy a vlivy prostředí.“ Vera Gorbunova z University of Rochester souhlasí: „Pro mě to byl vynález metylačních hodin. Umožnil kvantifikovat stárnutí, aniž bychom museli čekat, až experimentální populace zemře. To otevřelo cestu ke klinickým studiím a testování intervencí proti stárnutí.“
Tony Wyss-Coray ze Stanfordu upozorňuje na důležitý poznatek: „Buňky, orgány a systémy v jednom organismu mohou mít různé trajektorie stárnutí. Jedinci téhož druhu – i když jsou geneticky identičtí – mohou mít různý biologický věk v různých částech těla.“ Jin-Tai Yu z Fudan University to rozvádí: „Člověk může mít ‚mladý‘ mozek, ale ‚stará‘ játra. To vysvětluje rozdílnou náchylnost k různým nemocem.“ Eric Verdin z Buck Institute považuje za klíčový objev, že „stárnutí imunitního systému není jen jednou složkou stárnutí, ale jeho centrálním orchestrátorem“. Michal Schwartz z Weizmannova institutu doplňuje: „Mozek není od imunitního systému izolován, ale je na něm funkčně závislý. Výzkum se nyní přesouvá od úzkého zaměření na mozkové patologie k širšímu přístupu, který cílí na systémovou imunitu.“
Na otázku, kde bude mít výzkum největší dopad, odpovídá většina vědců jedním slovem: prevence. Thomas Rando z UCLA říká: „Největší dopad výzkumu stárnutí bude v budoucnu přesun od zaměření na léčbu k zaměření na prevenci.“ Linda Partridge z Max Planck Institute souhlasí: „Existuje obecný globální posun směrem k preventivnějšímu přístupu k poškozením způsobeným stárnutím.“ Vědci se shodují i v tom, před čím je třeba veřejnost chránit. Felipe Sierra, bývalý ředitel divize stárnutí NIH, říká: „Nejkritičtější potřebou je potlačit šarlatánství a velká nepodložená přehánění, která vyvolávají nerealistická očekávání. Musíme regulovat rozvíjející se oblast klinik dlouhověkosti.“ Daniel Belsky z Columbia University varuje: „Nepřehánějme a neslibujme víc, než dokážeme splnit. Jak do výzkumu stárnutí proudí více pozornosti a peněz, obor ztrácí svou těžce vydobytou pokoru.“
Na YouTube je od konce listopadu zdarma dostupný dokument The Thinking Game. Za čtyři týdny od zveřejnění nasbíral přes 200 milionů zhlédnutí. Sleduje život Demise Hassabise, spoluzakladatele DeepMind a jednoho z nejméně známých lidí, kteří pravděpodobně nejvíc ovlivní budoucnost lidstva. Dokument zaznamenává pět let tým, který v roce 2017 vytvořil AlphaGo – program, který porazil světového šampiona v tradiční čínské hře GO (popisovali jsme zde). The Thinking Game sleduje Hassabise od dětství, kdy byl druhým nejlepším šachistou světa ve své věkové kategorii, přes zakládání DeepMind v roce 2010 až po okamžik, kdy jeho tým v roce 2020 vyřešil padesát let starý problém biologie: předpovídání trojrozměrné struktury různých proteinů. Tento průlom v tzv. protein folding je jádrem dokumentu i důvodem, proč ho Google nyní zveřejnil zdarma — film vyšel k pátému výročí vzniku programu AlphaFold. Hassabis a jeho kolega John Jumper za své řešení v roce 2024 dostali Nobelovu cenu za chemii.
Proč to bylo tak důležité? Proteiny (kterých máme v těle stovky tisíc různých) jsou základní stavební kameny života. Jejich trojrozměrná struktura určuje, co dělají — a pochopení vzniku prostorových struktur bylo dekády jedním z nejtěžších problémů biologie. Dříve trvalo odhalení 3D tvaru jednoho proteinu měsíce. Teď to lze zvládnout za minuty. Proč ale Google investuje do dokumentu? A zveřejňuje ho zdarma? Část odpovědi je PR. Film vychází v klíčovém momentu pro veřejnou debatu o AI. DeepMind v podstatě otevírá dveře do své kuchyně, aby ukázal, jak vypadá odpovědný výzkum umělé inteligence. Ale je tu i důležitější kontext: dokument nenápadně odhaluje rozdíl mezi tím, co dělá DeepMind, a současnou horečkou kolem jazykových modelů typu ChatGPT. Zatímco chatboty jsou působivé v generování textu, AlphaFold řeší fundamentální vědecké otázky s reálnými důsledky pro medicínu a biologii. Celý dokument můžete zhlédnout níže.
World (dříve Worldcoin) je pokus Sama Altmana (Open AI) a firmy Tools for Humanity vytvořit digitální identifikaci člověka pro internet zahlcený boty a obsahem generovaným umělou inteligencí. World dokáže pomocí skenu oční duhovky prokázat, že jste člověk. Funguje to poměrně jednoduše: uživatel se posadí před zařízení zvané Orb ve tvaru lesklé kovové koule, která naskenuje jeho duhovku a vytvoří unikátní digitální kód – ten slouží jako World ID, ověřená lidská identita. Podle firmy lze tento digitální pas použít k ověření na online platformách, k odlišení reálných uživatelů od botů, případně v budoucnu k distribuci univerzálního základního příjmu. Projekt byl založen v roce 2019, po osmnácti měsících testování oficiálně spustil v červenci 2023. Už tehdy firma začala ve velkém skenovat duhovky, přičemž první Orby byly umístěny v Berlíně a postupně se rozšířily do desítek měst po celém světě. Výměnou za sken duhovky uživatelé dostávali kryptoměnu WLD v hodnotě zhruba 50 dolarů. Do konce roku 2023 firma naskenovala přes dva miliony lidí, dnes jich má necelých dvacet milionů. Altman v uplynulém týdnu představil novou verzi aplikace World. Přibyl šifrovaný chat podobný Signalu, který barevně odlišuje, zda uživatel komunikuje s ověřeným člověkem, nebo anonymním účtem. Nově lze také přijímat výplaty přímo do aplikace a převádět je na kryptoměnu.
Skenování duhovky jako identifikační metoda přitom není nový nápad a ve sci-fi se objevuje už od 80. let. Ve filmu Blade Runner sloužilo k odhalování androidů, později v Minority Report od Stevena Spielberga k všudypřítomné identifikaci občanů. Spielberg před natáčením konzultoval s patnácti experty, jaké technologie budou v roce 2054 běžné a skenování očí bylo jednou z nich. Obecně ale platí, že sběr biometrických údajů (ať už jde o otisky prstů, obličej, nebo právě duhovku) je citlivý, protože je vázán na tělo, a únik databáze biometrických identifikátorů je kvalitativně jiný problém než únik e-mailů. Projekt tedy od svého spuštění provázejí regulační problémy. V březnu 2024 španělský úřad pro ochranu dat AEPD nařídil tehdy ještě Worldcoinu dočasné zastavení sběru biometrických údajů kvůli stížnostem na nedostatečné informování uživatelů a sběr dat od nezletilých. V prosinci téhož roku bavorský regulátor nařídil firmě umožnit uživatelům kompletní smazání dat a vymazat záznamy „shromážděné bez dostatečného právního základu“. Jižní Korea udělila pokuty v celkové výši asi 790 tisíc dolarů za nedostatečný souhlas uživatelů. Keňský úřad pro ochranu dat vydal příkaz k zastavení činnosti po masových registracích, při nichž nebylo jasné, zda uživatelé rozumí, k čemu dávají souhlas. Hongkongský regulátor označil sběr snímků duhovky a obličeje jako „zbytečný a nadměrný“. A v květnu 2025 indonéské ministerstvo komunikace dočasně pozastavilo provoz kvůli chybějícím povolením.
Altman chce naskenovat miliardu lidí, ale celkově není jasné, jestli jde o futuristickou inovaci s předehrou k férovějšímu digitálnímu světu, nebo jen o další způsob, jak získat důležitá datová aktiva. Duhovka je unikátnější než otisk prstu a na rozdíl od hesla ji nelze změnit. Firma tvrdí, že skeny neshromažďuje a používá anonymizační technologie, nezávisle to však nelze ověřit.
Jak funguje epigenetika neboli genová exprese? „Když prostředí jasně a intenzivně signalizuje krizi, nedostatek zdrojů a ohrožení, stává se omezení vzrůstu, metabolických nároků a délky života jedince adaptačním záměrem, kterého cílem je nasměrovat limitované zdroje do reprodukce a zachování druhu. Evoluce tedy v krizích a nedostatku selektivně upřednostňuje nikoli ty mužné, silné a krásně vzrostlé Adonise, ale naopak šlachovité a houževnaté zakrslíky s nízkou energetickou potřebou.“
Anebo jiný příklad: „Jestliže získáme vrozenou (genetickou) dispozici dobrodruha, můžeme při troše štěstí založit vysoce úspěšný byznys, ale také se ve dvaceti zabít na motorce. Když ale s touhle neposednou povahou uvízneme v kanceláři na 10 hodin denně, je velká šance, že nedostatek dopaminové aktivity začneme zajídat či zapíjet alkoholem a ve středním věku skončíme s obezitou, cukrovkou, infarktem, depresí a životní frustrací.“
Epigenetické výzkumy ve zkratce odhalují, že geny nejsou pevným návodem ani naším osudem. Ale že naše těla, chování i metabolismus lze neustále adaptovat na aktuální prostředí a přežití. Nakonec jen necelá 2% naší DNA tvoří „geny“, tedy kódující sekvence, obsahující informaci, která se přepisuje do podoby konkrétní bílkoviny se specifickou funkcí v organismu. Více než 98% DNA je tzv. nekódující a vědci ji dlouho považovali za něco jako evoluční odpad. Výzkumy však prokazují, že tato nekódující DNA odpadem rozhodně není a řídí mechanismy genové exprese. Jeden samotný gen proto obvykle neobsahuje zdaleka tolik konkrétní informace a naši osobnost, chování a nemoci předurčují samotné geny a dědičnost mnohem méně, než jsme se domnívali. Napúrosto zásadní je prostředí a kontext.
Novinář Adam Clark Estes se nedávno zastavil uprostřed brooklynské ulice. Slyšel zvuk, který nedokázal zařadit. Po chvíli mu to došlo: cvrčci. Poprvé za rok, co tam žil, slyšel cvrčky, protože poprvé šel ven bez sluchátek. Tahle banální epizoda ho přiměla přestat na měsíc poslouchat podcasty a nyní se veřejně dělí o výsledek svého „experimentu“, že ticho mu vrátilo schopnost myslet vlastní myšlenky a začal hledat k tichu a poslechu podcastů data. Zjistil například to, že mezi lety 2015 a 2025 se čas, který Američané tráví poslechem podcastů, zvýšil o 355 procent. Spousta lidí si pouští podcasty třeba k práci, aby vypnuli proud informací a lépe se jim přemýšlelo. Zároveň mají pocit, že dělají více věcí najednou. Jenže neurověda odhaluje, že ve skutečnosti mezi nimi jen rychle přeskakujeme. A za tohle přepínání platíme tím, že ztrácíme energii, děláme chyby, unavujeme se. Ticho má naproti tomu překvapivou moc. Neurovědecký tým Marcuse Raichleho z Washington University nazval klidový stav nestimulovaného mozku „výchozí režim“. A ten není vůbec pasivní. Právě tehdy probíhá sebereflexe, konstruujeme autobiografický příběh vlastního života, sníme s otevřenýma očima. Ale když posloucháme podcast, externí narativ převezme náš interní. Sledujeme myšlenkový proud někoho jiného místo svého vlastního. Co s tím? Gloria Mark, profesorka informatiky na UC Irvine a autorka knihy Attention Span, má jednoduchou radu: „Jedna z nejlepších věcí, kterou můžete udělat, je dát si pauzu a jít ven do přírody. Být pryč od médií a používat celou škálu smyslů pomáhá obnovit kognitivní zdroje.“ Musíte si vybrat: Média nebo meditace.
Maria Branyas Morera byla ještě loni nejstarším žijícím člověkem na světě. Zemřela 19. srpna 2024 ve věku 117 let a 168 dní. Tým Manela Estellera, španělského lékaře a výzkumníka v oblasti genetiky a epigenetiky, začal paní Marii zkoumat, když ji bylo 116 let. Zpráva, která vyšla letos na podzim, je jedna z nejpodrobnějších studií superstoletého člověka a je překvapivě střízlivá: žádná magická mutace, žádná tajná pilulka. Paní Maria spíš vedla dlouhodobě nudně dobrý život a vyhrála genetickou loterii. Vědci její DNA porovnali s desítkami dalších žen ze Španělska a zjistili, že nese několik mimořádně vzácných variant genů, které se u Evropanů téměř nevyskytují. Konkrétně našli sedm raritních variant spojených s imunitou, kognitivními funkcemi, funkcí plic, srdce a nižším rizikem rakoviny a autoimunitních chorob. Tyto drobné genetické odchylky jsou sadou malých „pojistek“, které dohromady snižují pravděpodobnost typických nemocí stáří.
Druhá velká kapitola se odehrávala ve střevě. Maria měla mikrobiom, který vypadal spíš jako u někoho o desítky let mladšího, hlavně díky vysokému zastoupení rodu Bifidobacterium, což je skupina bakterií spojená s nízkým zánětem a zdravým stárnutím. U běžných seniorů tyto bakterie výrazně ubývají, u ní naopak dominovaly. Souviset to může s jejím oblíbeným rituálem: tři bílé jogurty denně po dobu zhruba dvou dekád. Jogurt s živými kulturami podporuje právě ty bakterie, které její střeva chránily před chronickým zánětem. Vědci jsou opatrní – jedna žena není důkaz pro celý svět – ale vztah mezi fermentovanými potravinami, mikrobiomem a zdravým stárnutím tím dostává velmi konkrétní podobu.
Co je podstatné: tým kolem Manela Estellera do médií opakuje, že připsali její dlouhověkost zhruba napůl genům a napůl životnímu stylu. Maria celý život žila na venkově, pracovala, chodila pravidelně na procházky, nikdy nekouřila, nepila alkohol, jedla středomořsky, to znamená ryby, zeleninu, olivový olej, a místo doplňků stravy si dávala právě ty tři jogurty denně. Když se na to podíváte optikou wellness průmyslu, je to skoro antireklama: nejstarší ženě světa neprodala dlouhověkost žádná longevity pilulka, ale kombinace genetické náhody a obyčejných, dlouhodobě udržitelných návyků. Část médií po uveřejnění výsledků samozřejmě vystřelila titulky typu „tři jogurty denně = recept na 117 let“. Genetici spíše potvrdili, že cesta k dlouhověkosti je chaotická a vzniká jako souhra více faktorů: genů, imunity, metabolismu, dobrého mikrobiomu a udržení prověřených návyků, které dávno známe – nekouřit, nepít, hýbat se, jíst normálně, udržovat vztahy.
Les funguje jako obraz koloběhu života a smrti a tým z brněnské Mendelovy univerzity teď zkoumá, jak jeho odolnost posiluje situace, kdy vedle sebe rostou staré smrky, mladé jedle, buky, duby a další druhy stromů. Pomocí vývrtů z kmenů sledují letokruhy a porovnávají, jak jednotlivé stromy reagovaly na sucho, škůdce a další změny prostředí v různých typech porostů – od nížin na Hradecku až po horské polohy v Beskydech a na Šumavě. První závěr je jasný: čím je les druhově i věkově pestřejší, tím lépe zvládá zátěž a kalamity a tím udržitelnější je do budoucna, na rozdíl od monokultur, které kolabují při prvním velkém náporu. Podle lesníků silný les připomíná prolínání lidských životů: staré stromy se postupně těží nebo odumírají, mladé přebírají roli, z „dětí“ se stávají „rodiče“ a les se plynule obnovuje bez plošného kácení. Na tomto principu už skvěle fungují bezzásahové zóny na Šumavě. Oblast, kterou Miloš Zeman kdysi líčil jako měsíční krajinu sežranou kůrovcem, dnes připomíná spíš divokou Kanadu. V bezzásahových zónách přežily nejstarší smrky a nejmladší generace, zatímco stromy středního věku zmizely a les se přestavěl. Inventura ukázala, že mezi lety 2000 a 2024 se počet mohutných smrků (s průměrem kmene nad 62 cm) zdvojnásobil zhruba ze 160 000 na 360 000 kusů.
V roce 1933 švýcarský astronom Fritz Zwicky navrhl, že musí existovat neviditelná temná hmota, která drží pohromadě galaxie. V 70. letech to potvrdila Vera Rubin, když ukázala, že vnější části galaxií rotují stejně rychle jako jejich středy – jako by většina hmoty nebyla ve hvězdném disku, ale v neviditelné hale kolem galaxie. Od té doby předpokládáme, že zhruba 85 % hmoty ve vesmíru připadá na temnou hmotu, která téměř nereaguje se světlem a je pro teleskopy neviditelná. Tým z Tokijské univerzity vedený Tomonori Totanim nyní přichází s tvrzením, že se mu temnou hmotu možná podařilo poprvé skutečně „spatřit“. Totani a jeho kolegové využili satelit Fermi Gamma-ray Space Telescope a zaměřili se na střed Mléčné dráhy, konkrétně na oblast, kde by se podle modelů měla nejvíce shlukovat. V datech našli strukturu gama paprsků, která odpovídá tomu, jak by mohlo vypadat halo temné hmoty kolem galaxie. Totani tvrdí, že naměřený signál nesouvisí s běžnými hvězdnými jevy, jako jsou černé díry nebo supernovy, což z něj dělá silného kandidáta na první skutečné „vidění“ temné hmoty. Pokud se výsledek potvrdí, šlo by o objev nové částice mimo současný model fyziky. Znamenalo by to pro nás také změnu ve vnímání vesmíru: temná hmota by už nebyla jen abstraktním pojmem, ale jedním ze stavebních kamenů kosmu.
Týden bez sociálních sítí může znít jako trest, ale data říkají něco jiného. Nová studie popisuje experiment, ve kterém 373 mladých dospělých ve věku 18–24 let omezilo používání sociálních sítí na týden a už po takto krátké době se ukázaly měřitelné změny. Podle výsledků účastníci hlásili významné zlepšení kvality života: symptomy deprese klesly zhruba o čtvrtinu (−24,8 %), úzkosti o 16,1 % a potíže se spánkem o 14,5 %. Zajímavé je, že nešlo totální digitální půst, ale cílený zásah do té části online života, kde se nejvíc porovnáváme s ostatními a kde algoritmy servírují nekonečný proud podnětů. Výzkumníci pracovali s jednoduchou otázkou: co se stane, když to na chvíli vypneme? Studie sama upozorňuje, že nevíme, jak dlouho efekt vydrží. Ale krátká týdenní pauza, kterou si může dovolit prakticky každý, se ukazuje překvapivě účinná. Podobný princip, jen v mnohem radikálnější verzi, zkouší i střední škola Portobello High School v Edinburghu a byl popsán v červnu. Škola s téměř 1500 studenty zavedla úplný zákaz používání mobilních telefonů v areálu – pro žáky i učitele. Studující od prvního do šestého ročníku zamykají mobily do magnetických pouzder, která mohou otevřít jen o obědové pauze mimo areál nebo až po vyučování. Důvody jsou velmi konkrétní: učitelé už nechtěli soutěžit o pozornost s obrazovkami, když výzkumy ukázaly, že zhruba třetinu žáků ve třídách téměř v každé hodině rozptyluje telefon a že volný přístup k sociálním sítím během výuky zhoršuje soustředění i učení.
