Někteří lidé, kteří se dožijí sta a více let, kouří, pijí tvrdý alkohol nebo si dávají pivo každý večer. Jiní si denně dopřávají zmrzlinu nebo pijí litry sladké limonády. Tento paradox je jedním z důvodů, proč vědce zabývajících se extrémním stářím nepřekvapila nedávná studie publikovaná v časopise Science, která ukázala, že dlouhověkost je zhruba z 50% dána genetikou a z 50% prostředím — tedy že genetický vliv je výrazně větší, než se dříve předpokládalo. Klíčovým poznatkem je, že poměr mezi genetickými a environmentálními vlivy se s věkem mění. Výzkumníci odhadují, že dožití do poloviny osmdesátky je zhruba z 25% dáno geny a ze 75% prostředím a životním stylem. Avšak dosažení věku 100 let je dědičné z 62% a při přežití do ještě vyššího věku se vliv dědičnosti blíží 80%. K podobnému závěru došel nedávno tým Manela Estellera, španělského lékaře a výzkumníka v oblasti genetiky a epigenetiky, který začal zkoumat ženu jménem Maria Branyas Morera, když jí bylo 116 let.
Ve stejné době, kdy nám hrozil zánik celé civilizace, letěla kolem Měsíce čtyřčlenná posádka mise Artemis II. Victor Glover, první černošský astronaut na lunární misi, dostal na Bílou sobotu od reportéra CBS otázku, jestli má velikonoční poselství. „Nemám nic připraveného,“ odpověděl. „Ale myslím, že tyhle chvíle jsou důležité, a když jsme tak daleko od Země a díváme se zpátky na krásu stvoření, jednou z opravdu důležitých perspektiv, které tady mám, je, že Zemi opravdu vidím jako jednu věc.“
A pak ještě dodal: „Vy se s námi bavíte, protože jsme v kosmické lodi hodně daleko od Země, ale vy jste v kosmické lodi zvané Země, která byla stvořena, aby nám dala místo k životu ve vesmíru. A já se vám snažím říct – prostě mi věřte – vy jste výjimeční. V tom celém prázdnu, v té hromadě ničeho, které říkáme vesmír, máte tuhle oázu, tohle krásné místo, ve kterém spolu existujeme.“
Glover je pilot amerického námořnictva, veterán čtyřiadvaceti bojových misí na stíhačkách F/A-18, absolvent tří magisterských programů a praktikující křesťan, který si na Mezinárodní vesmírnou stanici poslal balené přijímání a každý týden přijímal svátost. Když se ho před startem ptali, jak se cítí jako první Afroameričan na cestě k Měsíci, odpověděl, že to není černošská historie, ale lidská historie. A když mu říkali, že víra a věda jdou proti sobě, řekl: „Ve skutečnosti proti sobě nepůsobí, i když to někteří lidé rádi tvrdí.“
Na promítání dokumentárního filmu Smrti smrt, který je součástí programu festivalu Jeden svět, jsme měli možnost vidět odvážný snímek, který se pouští do jedné z nejstarších lidských otázek. Lotyšský režisér Dāvis Sīmanis sleduje vědce, technologické vizionáře i biohackery, kteří věří, že smrt nemusí být definitivní hranicí lidského života. Film se pohybuje mezi laboratořemi, futuristickými vizemi i existenciálními úvahami a ukazuje, jak se sen o prodlužování života a překonání smrti postupně stává nejen vědeckým tématem, ale také kulturním a společenským fenoménem.
Smrti smrt nepůsobí jako jednostranná oslava technologického optimismu. Spíše otevírá prostor pro otázky, které dnes začínají být stále aktuálnější a které se postupně přesouvají z oblasti sci-fi do reálné debaty o budoucnosti lidstva. Co vlastně znamená lidský život, pokud by jeho délka přestala být omezená? A jak by se změnila společnost, kdyby se smrt jednou opravdu podařilo oddálit nebo překonat? Vedle technologických vizí snímek otevírá také pohled na smrt jako na něco, co se netýká jen vědy, ale i samotného smyslu lidského života. Tento dokument vznikl v lotyšsko-české koprodukci a nyní je možnost ho vidět na festivalu Jeden svět.
Podle rozsáhlé studie, která analyzovala 834 lidí, prožitek blízké smrti (NDE: Near-Death Experience) může zásadně proměnit životní směr. Zážitek blízké smrti, kdy jedinec zažije stav na hranici života a smrti, má trvalé dopady. Lidé po NDE často uvádějí, že se výrazně snížil jejich strach ze smrti. Studie ukázala, že se u nich posiluje soucit, empatie a mnohdy se obracejí k hlubší spiritualitě. Prožitek blízké smrti se tak stává momentem, po kterém mnoho lidí přehodnocuje své životní priority a nachází nové pojetí smyslu.
Proměna je znatelnější u těch, kteří si zážitkem blízké smrti skutečně prošli, než u lidí, kteří přežili nebezpečí bez takové zkušenosti. Změna se netýká jen vztahu ke smrti, ale ovlivňuje celé nastavení života. Prožitek blízké smrti tak není jen extrémní událostí, ale často funguje jako katalyzátor dlouhodobé vnitřní proměny, která se promítá do všech aspektů života. Někdy právě ty nejtěžší zkušenosti, jako zážitek blízké smrti, v sobě nesou zárodek transformace a tato zkušenost nás vede k tomu, abychom rozvinuli svůj plný potenciál, právě díky tomu, že jsme se ocitli tváří v tvář konečnosti.
Po většinu dvacátého století psychologové sledovali pozoruhodný trend. Výsledky IQ testů napříč vyspělými zeměmi stabilně rostly a tento jev dostal jméno Flynnův efekt podle novozélandského vědce Jamese Flynna, který jej systematicky popsal. Každá nová generace dosahovala lepších skóre než ta předchozí, což bylo přičítáno kvalitnějšímu vzdělávání, lepší výživě, zdravotní péči a stále komplexnějšímu prostředí moderní společnosti. Inteligence se zdála být akcelerujícím kapitálem civilizace. Data z Norska však ukázala první systematický obrat. Analýzy tamních branců prokázaly, že mladší ročníky dosahují nižších výsledků než jejich starší sourozenci, přestože vyrůstaly ve stejných rodinách. Právě tento detail posílil hypotézu, že změna je environmentální, nikoli genetická.
Reverze Flynnova efektu tak otevírá další otázku, než jen zda lidé hloupnou. Jde o to, jakým způsobem se mění samotná struktura kognitivních schopností. Moderní informační prostředí podporuje rychlé přepínání pozornosti, fragmentární čtení a práci s vizuálními podněty, zatímco tradiční IQ testy jsou konstruovány pro měření abstraktního a analytického uvažování v podmínkách soustředěného výkonu. Nemusí jít tedy nutně o civilizační kolaps, ale může se jednat o proměnu mentální ekologie člověka. Inteligence zůstává plastická a citlivá na podmínky, v nichž vyrůstáme. Nejde o to, zda naše inteligence skutečně slábne, ale zda prostředí současného světa rozvíjí právě ty formy myšlení, které tradičně považujeme za zásadní.
Proč vůbec existujeme? Protože Země trefila chemický jackpot. Že je Země ve správné vzdálenosti od Slunce, kde může existovat kapalná voda, to víme už dlouho. Nová studie publikovaná 9. února v Nature Astronomy ale ukazuje, že voda zdaleka nestačí. Tým Craiga Waltona z ETH Zurich zjistil, že během formování Země před 4,6 miliardami let muselo být v její tavenině přesně správné množství kyslíku. „Kdyby bylo jen o trochu víc nebo méně kyslíku během formování jádra, nebyl by dostatek fosforu nebo dusíku pro vznik života,“ říká Walton. Země trefila úzké okno mezi oběma extrémy, Mars ho minul: má v plášti víc fosforu než Země, ale výrazně méně dusíku. Jinými slovy: nestačí být ve správné vzdálenosti od hvězdy, planeta musí trefit chemický jackpot už při svém vzniku, a to je mnohem vzácnější, než jsme si mysleli.
Mechanismus je překvapivě jednoduchý. Každá mladá planeta je zpočátku roztavená. Těžké kovy klesají do jádra, lehčí materiály zůstávají blíž povrchu. Kyslík přitom rozhoduje o tom, kam putuje zbytek: při jeho nedostatku se fosfor naváže na železo a zmizí v jádře, pryč z dosahu budoucího života. Bez fosforu neexistuje DNA, buněčné membrány ani přenos energie v buňkách. Při nadbytku kyslíku zase snáze uniká dusík do vesmíru. Obojí znamená totéž: planeta, která vypadá obyvatelně, ve skutečnosti nikdy nemůže hostit život. A podle Waltonova týmu většina kamenných planet ve vesmíru tenhle test nezvládne.
Lindsey Vonnová stála 8. února na startu olympijského sjezdu v Cortině s titanovým kolenem v pravé noze a roztrženým předním zkříženým vazem v levé. Jednačtyřicetiletá Američanka se vrátila z šestileté pauzy díky parciální náhradě kolene, při které chirurg Martin Roche pomocí robotem asistované operace nahradil poškozenou část kloubu titanovým implantátem. Dva měsíce po zákroku jezdila na wakeboardu. Dvacet měsíců poté vedla Světový pohár ve sjezdu. Třináct sekund po startu na olympiádě ale měla hrozivý pád a všechno se zhroutilo.
Ve stínu pěti kruhů je Vonnová příkladem balancování na hraně toho, kde končí sport a začíná vylepšování. Titanový implantát ji umožnil nejen chodit bez bolesti, ale závodit na úrovni, na kterou by se bez něj nikdy nevrátila. Její chirurg přiznal, že neměl žádný historický precedent, protože nikdo s parciální náhradou kolene nikdy nezávodil ve sjezdu při rychlosti přes sto kilometrů v hodině. Vylepšování a výkonnost bez regulí přinese událost, která proběhne 24. května 2026 se v Las Vegas, kde se uskuteční první Enhanced Games. Jde o sportovní soutěž, v níž budou povoleny anabolické steroidy, testosteron a růstový hormon. Investoři: Peter Thiel, Donald Trump Jr., bratři Winklevossové. Zakladatel Aron D’Souza mluví o „superhumanitě“ a budoucnosti, kde věda a sport splývají. Jako lákadlo předvedl řecký plavec Kristian Gkolomeev překonání světového rekordu na padesát metrů volný způsob. Šéf americké antidopingové agentury Travis Tygart to označil za „nebezpečnou klaunskou show, která staví zisk nad principy“.
Ve jménu posouvání hranic výkonu se do sportu propisuje jak moderní věda, tak i zakázané látky a šarlatánství. Když Michael Phelps nastoupil na startovní bloky na olympiádě v Riu 2016, měl záda pokrytá kruhovými modřinami od cuppingu, staročínské metody, která údajně stimuluje „proudění energie“. Vědecky neprokázaná, potenciálně škodlivá, ale nejúspěšnější olympionik v historii jí věřil. LeBron James a Floyd Mayweather propagují celotělovou kryoterapii, při které sportovec stojí několik minut v komoře o teplotě minus dvě stě stupňů Celsia, ačkoli výzkumy ukazují, že ledové koupele pravděpodobně regeneraci svalů spíš brzdí. A když si hvězdný fotbalový útočník Robin van Persie v roce 2009 přetrhal vazy v kotníku, odletěl na Balkán za léčitelkou, která mu na zranění masírovala koňskou placentu. „Nevím přesně, co dělá,“ přiznal tehdy, „ale nemůže to uškodit“. Výzkumník Nick Tiller z Harbor-UCLA Medical Center odhaduje, že padesát až osmdesát procent sportovců používá podobné alternativní terapie. Ti, kdo nejvíc potřebují efektivní regeneraci, jsou ochotni sáhnout po čemkoli, co slibuje výhodu. A pokud jsme ochotni tohle tolerovat, je férové ptát se, čím se vlastně liší titanové koleno, karbonová protéza a injekce testosteronu. Možná jen mírou, do jaké jsme ochotni si přiznat, co sport doopravdy je: soutěž těl upravených technologií.
Dožijeme se kolonizace Marsu? V lednu 2025 napsal Elon Musk na síti X: „Měsíc je jen rozptýlení. Míříme rovnou na Mars.“ O třináct měsíců později, 9. února 2026, napsal něco jiného: „SpaceX přesunulo svůj hlavní záměr na výstavbu samorostoucího města na Měsíci.“ Mezi těmito dvěma výroky leží sloučení SpaceX s jeho AI firmou xAI, chystané IPO v hodnotě 1,25 bilionu dolarů a dlouhý seznam marťanských termínů, které se nikdy nenaplnily. Mars měl být dosažitelný už v roce 2018, pak v roce 2022, pak v roce 2024 a pak na konci roku 2026. Pokaždé, když se termín přiblížil a Starship stále nemohla úspěšně dokončit celý testovací let, horizont se posunul a nahradil ho nový, ještě velkolepější slib. Analytik Tim Farrar z TMF Associates to komentoval pro Via Satellite přímo: valuaci SpaceX ve výši 1,5 bilionu dolarů nelze ospravedlnit samotnými příjmy ze Starlinku, takže je třeba věřit budoucím spekulativním příležitostem a víře v Elona Muska.
Ale položme si jinou otázku. Má pro lidstvo kolonizace Měsíce, pokud se opravdu uskuteční, smysl i mimo Muskovy finanční potřeby? Odpověď je překvapivě ano, i když z důvodů, o kterých Musk příliš nemluví. Měsíc je z vědeckého pohledu jedinečný archiv: jeho povrch uchovává záznamy o historii srážek v Sluneční soustavě a sluneční radiaci, které Země dávno ztratila pod vrstvami atmosféry a tektonické aktivity. Čínský lunární program Chang’e už přivezl vzorky nejmladších vulkanických hornin z Měsíce, a 55 zemí podepsalo Artemis Accords, mezinárodní dohodu o pravidlech průzkumu a těžby měsíčních zdrojů. Na jižním pólu Měsíce se nacházejí zásoby vodního ledu, které by mohly sloužit jako zdroj kyslíku i paliva pro budoucí mise. A co je možná nejdůležitější: Měsíc leží dva dny cesty od Země, zatímco Mars šest měsíců, a startovací okno na Mars se otevírá jen jednou za 26 měsíců. Pokud se něco pokazí na měsíční základně, záchrana je reálná. Na Marsu ne.
Z pohledu lidského druhu je to tedy pragmatická volba, ne vizionářská. A to přesto, že Musk celou svou kosmickou rétoriku postavil na existenciálním argumentu, že lidstvo musí být „multiplanetární“, aby přežilo vlastní zánik. Přesto Muskův obrat k Měsíci vyvolává i jinou úvahu. Pokud je jeho nejspolehlivějším produktem, jak napsal server Mashable v rekapitulaci roku 2025, „další slib, který dorazí právě včas na to, aby nikdo neočekával splnění toho předchozího“, pak je otázka, jestli se kolonizace Měsíce opravdu uskuteční, méně důležitá než otázka, proč se o ní mluví právě teď a právě tímto způsobem. Dožijeme se kolonizace Marsu? Možná. Ale spíš se dožijeme dalšího posunu termínu.
V roce 1947, dva roky po tom, co atomové bomby srovnaly se zemí Hirošimu a Nagasaki, vytvořili vědci z Manhattanského projektu jeden z nejsilnějších symbolů dvacátého století. Hodiny soudného dne nejsou skutečné hodiny, ale metafora: půlnoc představuje okamžik, kdy lidstvo zničí samo sebe, a ručička ukazuje, jak blízko jsme tomu podle vědeckého panelu Bulletin of the Atomic Scientists, organizace spoluzaložené Albertem Einsteinem a J. Robertem Oppenheimerem. Nejdál od půlnoci byly v roce 1991 po konci studené války, kdy ukazovaly sedmnáct minut. Od té doby se téměř nepřetržitě posouvají vpřed.
Ve středu 27. ledna 2026 se ručička posunula na 85 sekund do půlnoci, což je nejblíže, co hodiny za téměř osmdesát let své existence kdy byly. Mezi hlavní faktory patří rostoucí jaderné napětí, konec smlouvy New START, klimatická krize, biologické hrozby a stále výrazněji také umělá inteligence, konkrétně její nasazení v armádách, šíření dezinformací a riziko zneužití při vývoji biologických zbraní.
Zajímavou shodou je, že přesně tentýž den publikoval Dario Amodei, spoluzakladatel a šéf firmy Anthropic, která stojí za jedním z nejpokročilejších AI systémů na světě (Claude), esej s názvem The Adolescence of Technology. Amodei v ní přirovnává současnou situaci k nebezpečné pubertě civilizace a píše, že „lidstvo dostane do rukou téměř nepředstavitelnou moc a je hluboce nejasné, zda naše sociální, politické a technologické systémy mají dostatečnou vyspělost k tomu, aby ji zvládly“. Aby čtenáři pomohl představit si, co nás čeká, nabízí myšlenkový experiment: co by se stalo, kdyby se někde na světě ze dne na den zhmotnil celý stát tvořený padesáti miliony géniů, z nichž každý je chytřejší než kterýkoli nositel Nobelovy ceny a navíc přemýšlí stokrát rychleji než člověk? Přesně takový stát podle něj brzy vznikne – akorát jeho obyvateli nebudou lidé, ale instance umělé inteligence běžící v datových centrech. Amodei tedy mezi rizika řadí ztrátu kontroly nad autonomními systémy, zneužití AI k vývoji biologických zbraní, technologicky podpořený autoritářský režim i masovou nezaměstnanost, a odhaduje, že k těmto scénářům by mohlo dojít během jednoho až dvou let.
Na celé situaci je pozoruhodné právě to napětí, které si málokdo uvědomuje: varování o konci světa už nevydávají jen nezávislí vědci stojící mimo systém, ale šéfové firem, které onu hrozbu aktivně budují. Jak poznamenává americký server Vox, je to, jako by stratégové plánující jadernou válku zároveň posouvali ručičku na hodinách soudného dne.
Trh s humanoidními roboty je dnes něco mezi závodem ve zbrojení a zlatou horečkou. Morgan Stanley odhaduje, že do roku 2050 dosáhne hodnoty pěti bilionů dolarů a na světě bude fungovat zhruba miliarda humanoidních robotů, tedy víc než jeden na každého desátého člověka. Pro kontext: to je dvojnásobek současných tržeb dvaceti největších automobilek světa. O tenhle koláč se pere víc než tucet firem a každá z nich sází na jinou strategii. Tesla s robotem Optimus vsadila na masovou výrobu a Elon Musk sliboval tisíce kusů v továrnách do konce roku 2025, ale realita ho předběhla jen částečně, protože v provozech Tesly zatím funguje řádově desítky prototypů druhé generace. Boston Dynamics, legendární pionýr robotické akrobacie, mezitím na CES 2026 oznámil zahájení komerční výroby plně elektrického Atlasu a plány na nasazení desítek tisíc kusů v závodech mateřského Hyundai. Čínský Unitree Robotics nabízí model G1 za šestnáct tisíc dolarů a letos představil ještě levnější R1 za necelých šest tisíc, přičemž podle Morgan Stanley je G1 pravděpodobně nejpoužívanější humanoidní robot na světě právě díky nízké ceně. A norsko-kalifornská 1X Technologies otevřela předobjednávky na domácího robota Neo za dvacet tisíc dolarů nebo formou předplatného za 499 dolarů měsíčně, s dodávkami v roce 2026.
Koncem ledna 2026 zveřejnila kalifornská firma Figure AI video, ve kterém její humanoidní robot Figure 02 čtyři minuty zcela autonomně vyklízel myčku, ukládal čisté nádobí do skříněk a znovu ji plnil špinavým, a to v šedesáti jedna po sobě jdoucích úkonech bez jediného lidského zásahu či restartu. Když mu něco překáželo, přivřel šuplík bokem, a když potřeboval zvednout dvířka myčky, kopl do nich nohou. Firma to označila za nejsložitější autonomní úkol, jaký kdy humanoidní robot bez přerušení zvládl. Figure AI přitom není nováček. Jejich roboty už v závodě BMW v Spartanburgu naložily přes devadesát tisíc dílů pro třicet tisíc aut během jedenáctiměsíčního testovacího nasazení. Firma v roce 2025 získala miliardu dolarů investic a chystá komerční nasazení svého nového modelu Figure 03, navrženého přímo pro domácnosti i průmysl.
A pak už zbývá otázka, kterou čísla o bilionových trzích elegantně obcházejí: co to znamená pro lidi, kteří dnes dělají práci, jíž se roboty učí? Morgan Stanley odhaduje, že do roku 2050 by humanoidní roboty mohly ovlivnit 75 procent profesí a zasáhnout mzdy v objemu tří bilionů dolarů jen v USA, včetně sedmdesáti procent stavebních profesí, šedesáti sedmi procent v zemědělství a čtyřiceti procent zaměstnanců celkově. Zatím se o tom mluví jako o řešení nedostatku pracovních sil ve stárnoucích společnostech.
