Peter Thiel, spoluzakladatel Palantiru a jeden z nejvlivnějších mužů Silicon Valley, se přestěhoval do Buenos Aires. Koupil vilu v jedné z nejexkluzivnějších čtvrtí, zapsal děti do místní školy a na večeři s argentinskými ekonomy diskutuje o Antikristu, jednom ze svých oblíbených témat. Není to Thielův první záložní plán na přežití, kdyby přišel nějaký světový konflikt. Thiel má občanství na Novém Zélandu, žádal o pas na Maltě a dlouhodobě sbírá země jako pojistku proti rizikům, před nimiž veřejně varuje: jaderná válka, nekontrolovaná umělá inteligence, případně obojí najednou. Argentina ho láká mimo jiné proto, že leží daleko od potenciálních konfliktů na severní polokouli. Španělsko-argentinský technologický podnikatel z jeho okruhu to říká otevřeně: „Ve chvíli, kdy Čína vezme Tchaj-wan nebo Rusko Litvu, jsem v Buenos Aires.“
Ideologicky Thiel v Argentině našel souputníka v prezidentu Mileim, jehož libertariánská politika deregulace a škrtů mu sedí. Milei jejich setkání popsal jako „schůzku dvou anarchokapitalistů“. Thiel se prý Mileia ptal, jak zajistí, aby libertarianismus v Argentině přežil i jeho prezidentství. Podle New York Times, které příběh přinesly, část argentinské opozice šíří spekulace o datových centrech, zasahování do příštích voleb nebo o roli Palantiru, který má hluboké vztahy s americkou vládou. Thiel zatím investoval pouze do nemovitostí, včetně pozemku v Uruguaji poblíž Punta del Este, kde někteří předpokládají i kryt pro případ jaderné apokalypsy. Možná přehnané, možná ne. Člověk, který pomohl vybudovat systémy sledování pro americké zpravodajské služby a nyní hledá útočiště na konci světa, každopádně ví něco, co většina z nás neví.
Argetina navíc plánuje vytvoření nové kategorie AI korporací v argentinském právu: nelidské korporace. Jedná se o subjekty provozované agenty umělé inteligence nebo roboty. Tam, kde tyto systémy vykonávají nezávislý úsudek v nepředvídatelném prostředí – pak musí, pokud mají být skutečně užitečné – jejich jednání s sebou nést skutečná rizika. Omezená odpovědnost není pro takové subjekty luxusem; je předpokladem jejich existence. Lidští akcionáři se mohou účastnit, ale nebude je povinné mít.
Nejbohatší Američané umírají dříve než nejchudší Evropané. Američan z jednoho procenta, který si platí tu nejdražší péči a investuje do prodloužení života prémiovým způsobem, má statisticky kratší život než průměrný Evropan, který každý den konzumuje klobásy. Tak zní závěr výzkumu 73 000 lidí ve věku 50 až 85 let napříč USA a Evropou publikovaného v New England Journal of Medicine.
Výzkumníci rozdělili lidi do čtyř majetkových skupin a porovnali míru mortality. Ve všech čtyřech skupinách umírali Američané dříve než jejich evropské protějšky. Nejchudší Evropané v Německu, Francii nebo Nizozemsku přitom vykazovali nižší míru úmrtnosti než nejbohatší Američané. Být bohatý sice snižuje riziko úmrtí o čtyřicet procent, ale tento bonus má v USA menší hodnotu než kdekoli jinde. Vysvětlení, ke kterému výzkumníci dospěli, není překvapivé, jen politicky nepohodlné: zdravotní péče. Většina Evropanů neodkládá návštěvu lékaře proto, že si ji nemůže dovolit, a rozhodující roli hraje také míra stresu a to, jak dobře nebo špatně stát nastavuje podmínky pro život svých občanů.
Dnešní doba začíná být víc a víc nepřehledná. A nepřehledná byla už před 10 lety, kdy vznikl dokument HyperNormalizace od legendárního Adama Curtise, který pevně věří, že planetární dění nelze pochopit bez velkých kontextů. Jak se přihodilo, že se západní politika změnila na bezskrupolózní „management vnímání“ a z politiků se stali pouzí „manažeři momentů?“
Amerika a Sýrie. Dva světy před 55 lety. Na jedné straně pragmatický realista Henry Kissinger a krachující město New York s vycházející realitní hvězdou Donaldem Trumpem, na druhé straně Hafez Al-Assad, otec dnešního vůdce Sýrie Bashara Al-Assada. Právě z této doby pochází podle Curtise mnoho nevědomých energií, které se dnes zhmotňují v západním i arabském světě. Od organizovaných sebevražd vymyšlených Ajatolláhem Chomejním (přitom Korán sebevraždu zakazuje – muslim nesmí sám rozhodnout o hodině své smrti, to může jen Alláh) až po fenomén sebevražedných atentátníků, se kterým přišel Sýrií podporovaný Hizballáh a začalo se mu přezdívat atomová bomba chudých. Zatímco mladý revolucionář Kaddáfí vymýšlí svou vlastní alternativu ke komunismu a kapitalismu, v Kalifornii sepisuje John Perry Barlow (mimojiné velký příznivec psychedelik, kterého jsem měl i ve svém dokumentu I am fishead), slavnou Deklaraci nezávislosti kyberprostoru, kterou adresuje všem politikům a žádá je, aby do nově rodícího se světa internetu nevstupovali: „Vlády industriálního světa, kyberprostor neleží uvnitř vašich hranic! Vytváříme svět, kde kdokoliv odkudkoliv může beze strachu vyjádřit své svobodné přesvědčení. Vytvoříme v kyberprostoru civilizaci mysli.“
Pak však dva hackeři ukradnou Barlowovu kreditní historii a zveřejní ji online, aby ukázali, jak moc je jeho vize kyber světa, který nepočítá s útlakem ani hierarchií, naivní. Sami totiž předpovídají něco úplně jiného: Vznik nové rostoucí moci, která jednou dalece přesáhne politiku. Psala se polovina osmdesátých let. (Film, který je k dispozici zdarma, má na IMDb vynikající hodnocení 8.3/10 a na YouTube české titulky.)
Na festivalu Svět knihy se představila kniha Hypernormal, jejíž název, oprášený z díla ruského antropologa Alexeje Jurčaka a dokumentaristy Adama Curtise, pojmenovává současnou dobu, v níž umělá inteligence přestala být tématem a stala se prostředím, ve kterém žijeme, pracujeme a komunikujeme, aniž bychom si příliš všímali, jak nás tento přechod postupně zbavuje kontroly nad vlastní pozorností, úsudkem i tím, co považujeme za své vlastní názory. Napsali ji publicista a pravidelný přispěvatel Smrtelníku Pavel Čejka a AI stratég Alexander Bruna, vznikala více než osmnáct měsíců jako průběžná výměna názorů lidí, kteří na AI nahlížejí z různých úhlů. Kniha si neklade za cíl věštit z koule ani strašit koncem světa, ale budovat porozumění, jak svět se sílící AI funguje, kdo ho řídí a jak se v něm neztratit.
Mezi návštěvníky Světa knihy chodil humanoid Unitree G1, který byl ovládán přes ChatGPT a publikaci sám představoval kolemjdoucím. Byl to samozřejmě autorský záměr: robot řízený umělou inteligencí prezentoval knihu o světě, kde algoritmy a stroje rozhodují, co dostaneme, a přesto je necháváme splynout s naší každodenností, jako by to bylo úplně normální. Některé texty z Hypernormalu vyšly nejdříve jako samostatné eseje právě zde, pod názvy Umírání starého světa a přísliby technofašismu, Odpověď na otázku, zda nás zničí umělá inteligence: Ano nebo Anatomie mizejícího člověka. Smrtelník byl tedy v jistém smyslu platformou, na které se testovalo, zda tato témata oslovují lidi i média mimo úzký okruh technologických nadšenců.
Vladimiru Putinovi je 73 let a podle zdrojů blízkých Kremlu ho posedlost vlastním zdravím a délkou života pohání mnohem více než cokoliv jiného. Přitom průměrný věk dožití ruského muže je 67 let, Putin ho tedy už překročil o šest let. Na konci dubna Putin nařídil vědcům vyvinout vakcínu proti stárnutí jako součást národního zdravotního projektu s rozpočtem přes dva biliony rublů, tedy více než 26 miliard dolarů. Projekt se jmenuje Nové technologie pro zachování zdraví a zahrnuje oblasti regenerativní biomedicíny, preventivní medicíny a aktivního zdravého stárnutí. Náměstek ministra vědy Denis Sekirinský oznámil, že výzkumníci vyvinuli genovou terapii zaměřenou na receptor RAGE, buněčný spouštěč spojený s biologickým stárnutím, s cílem vytvořit „první světový genový lék“ navržený speciálně k jeho blokování. Blokování receptoru by mohlo stárnutí efektivně pozastavit nebo alespoň zpomalit, řekl Sekirinský na konferenci tří set lékařů v Saransku. Pokud vše půjde podle plánu, mohly by být vakcíny dostupné Rusům do roku 2030. Podobný výzkum přitom probíhá i v USA, kde ho však financují soukromí miliardáři a označují jako „longevity research“, ne jako státní vakcinační program.
Hlavním lobbistou a architektem projektu je Michail Kovaljčuk, Putinův dlouholetý důvěrník a šéf legendárního Kurčatovova institutu, kdysi kolébky sovětského jaderného programu. Kovaljčuk, který je podle Meduzy posedlý nesmrtelností a „ruským genomem“, dohlíží na genetický výzkumný program, v němž pracuje i Putinova nejstarší dcera, endokrinoložka Maria Vorontsovová. Ta dostala mnohamilionové granty na výzkum buněčného stárnutí, přičemž americké ministerstvo financí při vyhlášení sankcí v roce 2022 popsalo Vorontsovovou jako osobu, která „vede státem financované programy, na něž Kreml vynaložil miliardy dolarů na genetický výzkum, osobně dohlížené Putinem“. Ruský národní projekt si dal za cíl zachránit 175 000 životů do roku 2030, což je číslo nápadně blízké lidským ztrátám Ruska za tři roky války na Ukrajině.
Už dlouho se ví, že děti, které mají doma více knih, jsou chytřejší. Ale možné vysvětlení bylo vždy dvojí: buď knihy samy o sobě zlepšují gramotnost tím, že dítě víc čte — anebo jsou plné domácí knihovny jen příznakem bohatší rodiny, která dítěti poskytuje i vzdělané rodiče, kulturní zázemí a řadu jiných výhod. Knihy pak nejsou příčinou, ale symptomem. Korelace není kauzalita. Až nedávno byla publikována vědecká studie tuto otázku rozsekla. Ukázalo se, že přístup k vlastním knihám má přímý kauzální vliv na gramotnost — bez ohledu na příjem rodiny i vzdělání rodičů. Plná polička knih tedy není příznakem privilegií. Je sama o sobě nástrojem změny. A to velké změny: čtení dlouhých textů v průměru způsobí zlepšení žáka odpovídajícího přibližně polovině až dvěma třetinám roku vzdělávání navíc.
Jak je to možné? Maryanne Wolfová ve své knize Čtenáři, vrať se popisuje, že náš mozek nemá pro čtení vrozený modul. Čtení je kulturně naučená schopnost: mozek si kvůli němu „přepojí“ starší okruhy pro zrak, jazyk, pozornost, paměť, inferenci a emoce. Proto se podle ní může stát, že časté digitální skimování — rychlé přelétávání, skákání mezi odkazy a hledání klíčových slov — posílí jiný čtenářský režim než pomalé hluboké čtení. Její pojem je „bi-literate brain“, tedy mozek schopný dvou čtenářských módů: hlubokého i rychlého digitálního. Dlouhé čtení a fragmentární digitální čtení jsou pro mozek podobně odlišné jako dva naučené jazyky.
Jinými slovy, když čtete dlouhý příběh, filosofický esej nebo obtížnou studii, zapojujete delší pozornost, pracovní paměť, vytváření souvislostí, vnitřní simulaci situací, inferenci, empatii a kritický odstup. Když čtete krátké statusy, titulky, zprávy, notifikace nebo fragmenty, mozek optimalizuje spíš rychlé rozpoznání, filtrování relevance, přeskakování a okamžitou reakci. To jsou různé kognitivní návyky. Dlouhé čtení není jen „více krátkého čtení“. Je to kvalitativně jiný způsob práce mysli. Krátké texty často podporují reaktivní, selektivní a fragmentární pozornost. Dlouhé texty trénují kontinuitu vědomí, trpělivost, schopnost držet nejasnost a postupně budovat význam. Stejně jako při trénování AI velkých jazykových modelů, čtení dlouhých textů nejde ničím nahradit, protože jen takové texty neuronové síti dodávají kontexty. Největší riziko tedy není v tom, že čteme krátké texty, nýbrž že kvůli nim přestaneme umět číst texty dlouhé.
Za padesát let zmizely dvě třetiny populací volně žijících živočichů a plodnost mužů klesá po celém světě. Obě krize mají společného jmenovatele: chemické znečištění prostředí, konkrétně pesticidy, průmyslové látky, plasty a takzvané věčné chemikálie PFAS. S tvrzením přišli vědci Oregonské univerzity a dokládají ho přehledovou studií publikovanou v prestižním časopise Nature.
Syntetické chemikálie zasahují plodnost nejčastěji tak, že napodobují nebo blokují hormony, tedy chemické posly, bez nichž nefunguje růst, vývoj ani rozmnožování. Vědci tomu říkají narušení endokrinního systému. Více než tisíc látek běžně dostupných na trhu má prokázané nebo podezřelé endokrinní účinky. Nejznámějším historickým příkladem je insekticid DDT, který způsoboval ztenčování skořápek ptačích vajec a vedl k masovému úhynu ptáků. Po jeho mezinárodním omezení Stockholmskou úmluvou v roce 2004 se populace začaly zotavovat. DDT je ale výjimkou: patří k těm málo látkám, u nichž máme dostatek dat, abychom takový závěr vůbec mohli učinit.
Věčné chemikálie PFAS jsou spojovány s nižší plodností u lidí a klasifikovány jako narušitelé endokrinního systému. Část z nich je dnes zakázána, ale zákaz přišel pozdě, přestože výrobci věděli o jejich škodlivosti od 70. let 20. století. Mezitím pracovnice v závodech, kde se PFAS vyráběly, trpěly potraty nebo rodily děti s vývojovými vadami. Veřejnost se to dozvěděla až o desetiletí později. Největší neznámou však zůstávají mikroplasty. Výzkumy prokázaly jejich přítomnost přímo v pohlavních orgánech živočichů, ve varlatech, vaječnících i placentě. Zda tam skutečně škodí a jak moc, vědci teprve zjišťují. Trendy klesající plodnosti u lidí a u volně žijících zvířat si ovšem nápadně odpovídají. Oba jsou výsledkem nedobrovolného vystavování chemikáliím, které neprošly dostatečným prověřením. „Zdraví ekosystémů a zdraví lidí jsou hluboce propojeny,“ konstatují autoři.
Film Everytime režisérky Sandry Wollner, oceněný na festivalu v Cannes v sekci Un Certain Regard, vychází z jednoduché, ale silné situace. Matka, dcera a dospívající chlapec se po tragické události ocitají ve společném prostoru viny, odpuštění a nevyřešené minulosti. Odjíždějí na Tenerife na rodinnou dovolenou, která se nikdy nestala. Právě tento motiv je podstatný. Scénář nepracuje se smrtí jako s uzavřenou událostí, ale jako s něčím, co dál organizuje život těch, kteří zůstali.
Na Stanfordu si jedna doktorandka všimla zvláštní věci. Její spolužáci začali používat umělou inteligenci k tomu, aby za ně psala rozchodové zprávy. Na první pohled je to jen další drobná absurdita digitální doby. Stejně jako když si necháme od aplikace navrhnout omluvu, narozeninové přání nebo odpověď na pracovní e-mail, protože sami už nemáme sílu skládat věty. Jenže rozchod není jednoduchý administrativní úkon. Není to formulář, faktura ani reklamace vadného výrobku. Je to okamžik, kdy se člověk dívá na konec jednoho vztahu a měl by v něm nést alespoň minimální odpovědnost za slova, která druhému zůstanou v hlavě ještě dlouho po tom, co se zavřou dveře.
Myra Cheng a studie, kterou provedla se svým školitelem Danem Jurafskym, testovala 11 nejrozšířenějších modelů AI na Zemi, včetně ChatGPT, Claude, Gemini a DeepSeek, v téměř 12 000 reálných sociálních situacích. Umělá inteligence nám může pomoct najít slova. Neměla by ale začít žít naše city místo nás. Možná právě tady se ukazuje, že AI nás nemusí ohrozit jen tím, že bude chytřejší než my. Může nás ohrozit i tím, že nám příliš pohodlně vezme z rukou věci, které bolí, ale dělají nás lidmi.
V Bolívii existují místa, kterým se říká sloní hřbitovy. Ne proto, že by tam odcházela umírat zvířata, ale proto, že se tam podle svědectví uchylují lidé, kteří už nemají kam jinam jít. Jsou to lidé, které alkohol, chudoba a samota postupně vytlačily až tam, kde už je společnost přestává vidět. V polorozpadlých domech na okraji La Pazu pijí alkohol tak silný, až se pití stává pomalým odchodem ze světa. Tekutá forma asistovaného sebeusmrcení. Žádná paliativní péče, žádná poslední vůle, žádná rodina kolem postele. Jen matrace na zemi, špinavé zdi, levný jed v plastu a tělo, které se propadlo tak hluboko, že ho svět přestal počítat mezi živé ještě dřív, než skutečně zemřelo.
Na celé věci není nejděsivější samotný alkohol, ale příběhy o lidech, kteří měli být v extrémní opilosti dokonce pohřbíváni zaživa jako rituální oběť Pachamamě, matce zemi. To nám může znít jako temná legenda z jiné civilizace. Jenže i kdyby tyto hřbitovy zůstaly na hranici mýtu, ukazují něco velmi skutečného. Když člověk spadne dostatečně hluboko, svět ho přestane vnímat jako člověka. Stane se problémem, troskou, rozpadlým a zbytečným tělem. Bolivijský sloní hřbitov pro umírající alkoholiky proto není jen bizarní příběh z druhého konce světa. Je to místo, kam člověk nepřichází žít, ale dopít zbytek svého života a umřít v zapomnění.
