V Ostravě byla letos uvedena divadelní inscenace BŮH od Ferdinanda von Schiracha a nejde jen o další obyčejné divadelní drama. Na jevišti stojí osmasedmdesátiletý architekt Richard Gärtner, fyzicky zdravý muž, který po smrti manželky ztratil chuť dál žít. Chce odejít ze života s pomocí lékaře a diváci mají rozhodnout, jestli na to má mít právo. Divadlo tím dostává do sálu otázku, která se obvykle schovává za zavřenými dveřmi nemocnic, soudů a rodinných rozhovorů. Kde končí ochrana života a kde začíná právo člověka říct, že už nechce pokračovat?
Právě v tom je celý příběh silný. Není postavený na jednoduchém soucitu s těžce nemocným člověkem, ale na mnohem nepohodlnější situaci. Gärtner neumírá na rakovinu ani neleží v posledním stádiu nemoci. Je sám, starý, zlomený a přesvědčený, že jeho život už pro něj nemá smysl. V Ostravě se podle článku na ČT24 pro Gärtnerovo právo na asistovaný odchod vyslovilo zhruba 55 procent hlasujících. Smrt sice není anketa, ale zároveň se jí jako společnost nemůžeme donekonečna vyhýbat.
Pokud umělá inteligence nahrazuje lidské zaměstnance rychleji, než je ekonomika schopna je znovu absorbovat, podkopává tím spotřebitelskou poptávku, na níž jsou firmy samy závislé. Vzniká paradox, který ekonomové Brett Hemenway Falk z University of Pennsylvania a Gerry Tsoukalas z Boston University popisují jako cestu do celkové chudoby: AI bude schopná vyrobit téměř cokoliv, ale nikdo nebude mít peníze na to, aby si to koupil. Továrny poběží, sklady se naplní, služby budou dostupné, jen zákazníci zmizí, protože jejich příjem vzala ta samá automatizace, která to vše vyrobila.
Podle autorů chytřejší AI situaci podle ještě více zhoršuje. Nazývají to efektem Červené královny, pojmem z evoluční biologie: organismy se musí neustále vyvíjet jen proto, aby přežily, ne proto, aby se zlepšily v absolutním smyslu. Když se AI stane produktivnější, zesílí motivace firem nahrazovat lidi. Všichni konkurenti mají přitom stejnou příležitost, takže všichni zdvojnásobí úsilí. Konkurenční výhody se na úrovni trhu navzájem vyruší, ale škody způsobené tím, že ještě víc lidí přišlo o příjem, se nevyruší. Rychlejší běh situaci pro všechny zhoršuje. Autoři posoudili šest běžně navrhovaných řešení, od univerzálního základního příjmu přes daně z kapitálových výnosů po podílové vlastnictví zaměstnanců, a dospěli k závěru, že účinné je pouze jedno: přímý poplatek za každého zaměstnance nahrazeného AI.
Demografové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zveřejnili studii, která poprvé detailně zmapovala, jak moc záleží na adrese bydliště, když jde o délku života. Výzkumníci nepočítali jen naději dožití, ale i takzvaná ztracená léta, tedy o kolik roků přijde obyvatel určitého regionu jen proto, že se narodil na špatném místě a nemá přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Vítěz a poražený jsou překvapivě konkrétní. Nejdelší život čeká obyvatele Nového Města nad Metují v podhůří Orlických hor, kde průměrný člověk „přijde zbytečně“ jen o 10,5 roku. Na druhém konci žebříčku stojí Bílina v uhelném severozápadě Čech, kde lidé ztrácejí bezmála 15 let. Praha, kam by člověk přirozeně přísun kvality života situoval, ve výsledcích nijak nevyniká. Obecně platí, že okolí Brna a podhorské oblasti vykazují nejlepší výsledky, zatímco průmyslové regiony severozápadních Čech a části Moravskoslezska a Zlínska jsou na opačném konci.
Demografka Klára Hulíková z Přírodovědecké fakulty UK identifikuje několik opakujících se faktorů v nejhůře hodnocených oblastech: špinavá průmyslová výroba, vyšší nezaměstnanost, nižší příjmy, nižší zdravotní gramotnost a nevhodný životní styl. Jako příklad uvádí Valašské Meziříčí, kde muži ztrácejí až 13,1 roku života. V okolí chemičky a strojírenských firem se v údolí drží smog, zároveň jde o region s tradičně vysokou konzumací alkoholu. Alkoholici přitom umírají průměrně v 51 letech, nejčastěji na jaterní onemocnění, srdečně-cévní choroby nebo úrazy a sebevraždy. Dalším faktorem je dostupnost péče: pohraniční regiony jako Jablunkov, Rumburk nebo Tachov ztrácejí roky na nemoci, které by se daly léčit, kdyby se lidé včas dostali ke specialistovi.
Povídka Teorie všeho od Davida Kyjovského začíná jako běžný akademický dialog mezi vědci, kteří se snaží uchopit podstatu reality. Ale postupně se proměňuje v existenciální sci-fi s překvapivě zajímavým a nečekaným přesahem. Text pracuje s klasickým motivem, který v sobě nese ambici vysvětlit vesmír jednou rovnicí, což mu dodává přesvědčivost i napětí, protože čtenář je postupně vtahován do procesu myšlení, nikoli pouze do jeho výsledků. Realita se ukazuje jako nestabilní simulace, která může být kdykoliv vypnuta, restartována nebo upravena někým, kdo stojí mimo náš svět.
Vesmír a život najednou přestává být autonomní a důležitou strukturou. Stává se pouhým experimentem. Tento významový posun získá nečekaný existenciální dopad, když lidská existence ztrácí svou samozřejmost a stává se podmíněnou, téměř nahodilou konfigurací. Povídce se tak zadařilo vytvořit poměrně vtipnou metaforu k současnému myšlení mnoha techno-gigantů ze Silicon Valley.
Řada lidí, jejichž práce se točí kolem umělé inteligence, začala prožívat stav, kterému se říká AI brain fry, doslova spálený mozek. Jde o akutní kognitivní vyčerpání, které se projevuje neschopností soustředit se, zpomaleným rozhodováním a pocitem, který účastníci výzkumu Boston Consulting Group popisovali různě, někdo jako mentální mlhu, jiný jako bzučení v hlavě, další jako pocit, že má v hlavě otevřených tucet záložek prohlížeče naráz. Inženýr Francesco Bonacci, zakladatel Cua AI, to formuloval na X možná nejpřesněji: „Každý den končím vyčerpaný, ne z té práce samotné, ale z toho jejího řízení. Šest paralelních větví, čtyři rozpracované funkce, dva ‚rychlé fixy‘, které se proměnily v králičí nory, a rostoucí pocit, že úplně ztrácím nit.“ Výzkum mezi téměř patnácti sty zaměstnanci ukázal, že 14 procent uživatelů AI v práci tento stav zažívá, v marketingu a v provozních pozicích už přes čtvrtinu. A důsledky nejsou jen osobní: lidé s AI brain fry dělají o devětatřicet procent častěji vážné chyby a jsou o stejný podíl náchylnější odejít z práce.
Důležitá nuance, kterou autoři studie zdůrazňují: AI sama o sobě není problém. Když ji lidé používají k odbourání rutinních a opakujících se úkolů, jejich míra burnoutu klesá o 15 procent. Co je kognitivně ničí, je dohled nad AI agenty. Lidé, kteří museli AI nástroje intenzivně monitorovat a kontrolovat, vykazovali o 14 procent vyšší mentální zátěž, o 12 procent vyšší únavu a o devatenáct procent vyšší informační přetížení než ti, jejichž práce s AI byla méně náročná. Jinými slovy: AI, která za vás dělá nudnou práci, vás osvobozuje. AI, kterou musíte nepřetržitě hlídat, vás vyčerpává.
Co je za tím, vysvětluje britský pedagogický psycholog Carl Hendrick na svém Substacku. Připomíná čtyřicet let starou práci kognitivní psycholožky Lisanne Bainbridge z roku 1983 nazvanou Ironies of Automation. Bainbridgová tehdy zkoumala automatizaci jaderných elektráren a továren a došla k překvapivému závěru: čím sofistikovanější je automatizovaný systém, tím náročnější, ne snazší, je v něm role člověka. Designéři AI automatizací se snaží člověka eliminovat tam, kde to jde, a člověku zbude přesně to, co designér nedokázal automatizovat, tedy ta nejtěžší a nejméně podporovaná část práce. Práce se tedy nezmenšuje, naopak se zhušťuje a posouvá k tomu, na co stroj nestačí: k posuzování, ověřování, rozhodování.
Studie také odhalila zajímavou hranici: produktivita s AI roste, dokud používáte jeden, dva nebo tři nástroje současně. Po třetím nástroji se ovšem křivka obrací a produktivita začíná klesat. Tedy kombinace agentů funguje jen do určitého počtu, pak narazíte na strop lidské pozornosti.
Nahradí filmy realisticky vytvořené s pomocí generativní AI klasickou produkci? Nevíme, zda zcela nahradí. Ale jisté je, že se filmová produkce už brzy rozdělí na klasickou (se štáby, kameramany, herci a velkými náklady) a AI, kde z domovů a malých studií začnou talentovaní jenotlivci tvořit mistrovské kousky. U kterých laik nepozná, že nevznikly klasickou cestou. Nevěříte? Podívejte se na 12 minutovou action/gore vikingskou pohádku MORK od Higgsfield Studio. A pak se podívejte na (opět zcela AI generovaný & scripted) vtipný fake-docu „film o filmu“, který ukazuje, jak by asi takovéto monstrózní filmování probíhalo běžným způsobem (a běžnými prostředky). Toto je předěl. Který ukazuje, že budoucnost filmu bude kreativní, nespoutaná a super!
Zdarma shlédnutelný nový dokument Unraveling the Dream nabízí inovativní pohled na změny stavů vědomí a jejich význam pro pochopení povahy lidské mysli. Vedle psychedelických látek jako LSD, psilocybin či DMT se věnuje také meskalinu, který sehrál v padesátých letech 20. století klíčovou roli v kulturním i filozofickém uchopení těchto zkušeností. Skrze slavného spisovatele Aldouse Huxleyho a jeho knihu The Doors of Perception se stal meskalin jedním z prvních mostů mezi subjektivním prožitkem a intelektuální reflexí lidského vědomí. Dokument zároveň připomíná objev LSD chemikem Albertem Hofmannem i vliv Timothy Learyho, který zásadně přispěl k jeho společenskému rozšíření v USA.
Druhou rovinu filmu, který koprodukoval filosof, neurolog a nekorunovaný král intelektuálnícch podcastů Sam Harris, tvoří současný výzkum, reprezentovaný především Rolandem Griffithsem, jemuž je snímek věnován. Jeho práce dokazuje, že psychedelické látky mohou za specifických podmínek vést k zásadním kvalitativním posunům v prožívání identity, smyslu bytí i vztahu ke konečnosti. Nejde jen o samotný prožitek, respektive „trip“. Ale o jeho následky, a také o to, zda člověk dokáže něco z radikální změny perspektivy přenést zpět do běžného života, do svých vztahů, svého rozhodování i vnímání své existence.
Projekt DoStovky.cz od známého spisovatele a influencera Petra Ludwiga představuje promyšleně vystavěnou encyklopedii dlouhověkosti, kterou automaticky vybudovali AI agenti, které Ludwig provozuje a úkoluje. Encyklopedie stojí na syntéze rozsáhlého množství vědeckých dat — zejména metaanalýz a randomizovaných kontrolovaných studií. Multi-agenti se dlouhé hodiny věnují důsledné metodologické práci s informacemi a jejich vícenásobnému ověřování prostřednictvím paralelních běhů a neustálé vzájemné kontroly. V prostředí, kde se témata spojená s longevity často pohybují mezi popularizací a fake news, tak vzniká strukturovaný a transparentní zdroj, který se opírá o evidence-based principy a usiluje o maximální přesnost založenou na současném stavu poznání. Jak konstatuje sám tvůrce: „Aktuálně je hotových 16 PDF reportů postavených dohromady na 1 290 meta-analýzách, RCT studiích a dalších odborných zdrojích. Každé tvrzení prochází minimálně 5x ověřením nejlepších současných AI modelů. Spojit dohromady tolik meta-analýz a studií, vyhodnotit jejich kvalitu a aplikovat nejpřísnější standardy evidence-based medicíny by ještě nedávno bez AI zabralo týmu lidí několik měsíců.“
Vedle fyziologických procesů a vlivu konkrétních látek či suplementů se řeší i každodenní návyky, životní styl, kvalita spánku, práce se stresem i schopnost dlouhodobě udržet smysluplné životní směřování. Zařazení témat, jako je psychická zátěž, vnitřní motivace nebo rovnováha mezi výkonem a regenerací, znovu připomíná, že lidské zdraví nelze redukovat na soubor čísel a biomarkerů. Projekt tak propojuje precizní práci s vědeckými poznatky i reflexi toho, co znamená žít déle a zároveň dobře.
Zrzaví přežívají. Nová studie publikovaná v Nature a vedená Harvard Medical School ukazuje, že genetická varianta způsobující zrzavé vlasy byla v posledních deseti tisících letech v západní Eurasii aktivně preferována přirozeným výběrem. „Dlouhá léta se vědci domnívali, že přirozený výběr u člověka po neolitické revoluci slábne, protože kultura, technologie a lékařství nás začaly chránit před tlaky přežití,“ shrnul postoj, s nímž nová studie polemizuje, hlavní autor Ali Akbari. Tým pod jeho vedením z laboratoře Davida Reicha analyzoval přes 5 800 starých a 6 400 moderních genomů, dohromady téměř 16 000 vzorků DNA z Evropy, Blízkého východu, Kavkazu a části střední Asie a severní Afriky. Jednou z nejvýraznějších stop, které studie našla, je gen MC1R, odpovědný za zrzavé vlasy a světlou pleť. Jeho frekvence v populaci za posledních deset tisíc let soustavně roste.
Nejpravděpodobnější vysvětlení je prozaické: zrzaví zemědělci se světlou pletí měli v severních zeměpisných šířkách výhodu, protože jejich strava, chudá na mastné ryby a na vitamin D, vyžadovala efektivnější syntézu vitaminu v kůži. A světlejší pleť ji umí. Dnešní obecný strach ze slunečního spálení a rakoviny kůže je tak vedlejším efektem adaptace, která kdysi znamenala přežití.
Básniřka Elena Pecenová ve svých předchozích knihách, Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky (NAVU, 2022) a Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (Adolescent, 2023), tematizovala digitální zkušenost, rozhraní, prolínání těla a technologie. Teď napsala knihu o smrti Jediný únor je opravdový měsíc, v níž sleduje odcházení blízké osoby, v jejím případě babičky, což Pecenová přiznává s překvapivou upřímností: „Že je ta kniha o babičce, jsem pochopila až v půlce psaní.“ Smrt v knize nikde přímo nejmenuje. Čtenář se k ní dostává postupně, verš po verši, stejně jako se k jejímu vlastnímu pochopení dostávala autorka sama. „Je o pocitu, kdy se člověk ráno probudí a uvědomí si, že se stal nějaký metafyzický zlom. Mysl si s tím prostě neumí poradit,“ popisuje autorka. Celý rozhovor s ní vyšel na Seznam Zprávách.
