Americký technologický milionář a biohacker Bryan Johnson oznámil, že se nechal naklonovat. Nejde však o skutečné dítě ani lidskou kopii rostoucí ve zkumavce. Z jeho krve vědci získali buňky, které pomocí takzvaných Yamanakových faktorů přeprogramovali do embryonálního stavu. Takto vytvořené indukované kmenové buňky se mohou teoreticky proměnit v různé druhy tkání. Johnson jim říká „baby Bryan“ a tvrdí, že by na nich mohl testovat léčbu, získávat mladé buňky a v budoucnu z nich pěstovat náhradní orgány, které by jeho tělo díky shodné DNA nemuselo odmítnout.
Johnson svou nejnovější cestu za biologickou nesmrtelností představil krátce poté, co mu lékaři diagnostikovali autoimunitní gastritidu. Z nevyléčitelného onemocnění udělal další kapitolu svého projektu proti stárnutí a technologii označuje za budoucnost obnovy lidského těla. Odborníci však jeho slova výrazně mírní. Vytvoření vlastních kmenových buněk není totéž jako naklonování člověka a medicína zatím neumí spolehlivě vypěstovat plně funkční lidské orgány připravené k transplantaci.
Pavel Jungwirth, jeden z nejlepších českých vědců a držitel ceny Neuron za celoživotní dílo, si vzal v šedesáti letech život. Pod článkem o této smutné situaci na serveru Novinky vznikla neobvykle kultivovaná diskuze, která se zabývá fenoménem sebevraždy. Nepřekvapí příspěvky typu ‚Geniální muž, škoda ho, velká škoda.‘ nebo ‚Psychika dokáže s člověkem zacloumat. Příliš chytří lidé mívají křehkou psychiku.‘ Řada lidí ale zpochybňuje samotné právo člověka předčasně odejít nebo kritizuje způsob komunikace o takové věci: ‚Mne na tom příspěvku dost vadí nedůstojné slovo „spáchat“, jako by se jednalo o nějaký zločin.‘ Česká věda každopádbě ztrácí asi vůbec nejtalentovanějšího chemika své generace.
Ve znepokojivém sestřihu lze pozorovat šéfy nějvětších AI firem odpovídat na otázku, zda ve světle různých doomerských AI teorií „preferují, aby lidská rasa přetrvala“. Otázka je jednoznačná. Odpovědi několika jednotlivců, kteří prakticky rozhodují o životech miliard lidí, už méně. Váhají, vykrucují se, ani se nesnaží přestírat, že na tuto otázku mají jasnou odpověď. Co se to vlastně děje? I Hitler chtěl tisíciletou říši pro lidi (i když jen pro sebe a „jeho“ Árijce). Stejně jako třeba jehovisté. Stejně jako většina utopistů. Jak se stane, že zradíš vlastní druh? Ve prospěch úplného Neznáma? Rasu, rodinu nebo národ — to už jsme v historii viděli. Ale vlastní druh? Který je podle všeho vybaven nejsložitějším strukturovaným útvarem ve známém vesmíru (zvaným mozek)? AI je vůči mozku stále na promilích komplexity. Až do této chvíle bylo cílem mnoha lidí stvořit (nějakou) představu ráje pro (nějaké) lidi. Ale toto je úplně nový level. Pracovat na „ráji bez lidí“.
Skupina sedmnácti senátorů navrhuje upravit pravidla péče o nevyléčitelně nemocné. Lékaři by mohli nepokračovat v léčbě, která už pacientovi nepřináší žádný prospěch a pouze prodlužuje umírání. Návrh má zároveň jasněji potvrdit právo člověka odmítnout léčbu, i když takové rozhodnutí může vést k jeho smrti. Kritici v návrhu vidí otevírání dveří eutanazii. Jeho předkladatelé to odmítají a upozorňují, že cílem není aktivně ukončovat život, ale zabránit léčbě za každou cenu.
Formální i dramaturgická kvalita AI filmové produkce neustále vzrůstá. Každý záběr tohoto 13-minutového sci-fi horroru o smrti po smrti byl vygenerován v Seedance 2.0 — režisér Neill Blomkamp jej prostřednictvím promptů režíroval záběr po záběru. Postavy mají tváře a hlasy 32 skutečných lidí, kteří byli vyfotografováni a jejichž hlasy byly nahrány na základě smluv o užití jejich podoby a hlasu. Výtvarné návrhy vytvořili lidští umělci.
Myšlenka probudit se desítky nebo stovky let po smrti zní jako science fiction, přesto už ji dnes bere vážně více než 650 lidí. Po vyhlášení klinické a právní smrti jsou jejich těla nebo pouze mozky ochlazeny na −196 °C a uloženy v kapalném dusíku. Místo klasického zmrazení se používá vitrifikace, při níž jsou tělní tekutiny nahrazeny kryoprotektivními látkami, aby se zabránilo tvorbě ledových krystalů, které by nenávratně poškodily tkáně. Současný výzkum se zaměřuje především na bezpečnější rozmrazování, nové kryoprotektivní látky a technologie, které by jednou mohly opravit vzniklá poškození.
Kryonika už dávno není jen zálibou technologických nadšenců. Mezi kryoprezervovanými lidmi jsou například baseballová legenda Ted Williams, průkopník Bitcoinu Hal Finney nebo Robert Ettinger, autor knihy The Prospect of Immortality a zakladatel moderního hnutí kryoniky. Vedle známých osobností však tuto možnost volí i běžní lidé, kteří si zákrok financují například prostřednictvím životního pojištění a doufají, že budoucí medicína jednou zvládne napravit nejen následky kryoprezervace, ale i nemoc, na kterou zemřeli.
Přesto je důležité připomenout, že zatím nebyl oživen ani jediný kryoprezervovaný člověk. Vědecká komunita považuje návrat člověka k životu po kryoprezervaci za čistě hypotetický scénář. Vývoj v oblasti kryobiologie a uchovávání orgánů sice postupuje rychle kupředu, ale otázka, zda bude jednou možné probudit člověka z kapalného dusíku (a bude to stále on), zůstává jednou z nejvíce sporných otevřených výzev současné vědy.
Zármutek po smrti blízkého není jen smutek. Může narušit paměť, soustředění, spánek, rozhodování i fungování celého těla. Přestože se většina pozůstalých postupně dokáže nové realitě přizpůsobit, přibližně sedm až deset procent lidí může podle odborných odhadů trpět dlouhodobým a ochromujícím zármutkem. Takzvaná porucha prodlouženého truchlení byla v roce 2022 zařazena mezi oficiální psychiatrické diagnózy, což má umožnit snazší rozpoznání lidí, kteří potřebují odbornou pomoc.
Rozhodnutí ale vyvolává spor o to, zda medicína nezačíná považovat přirozenou reakci na smrt za nemoc. Kritici varují před zbytečným předepisováním léků a snahou vtěsnat truchlení do přesného časového limitu. Výzkum zároveň ukazuje, že některým lidem mohou pomoci cílené psychoterapeutické metody, včetně terapie EMDR, která pracuje s traumatickými vzpomínkami. Cílem přitom není na zemřelého zapomenout ani zármutek odstranit, ale postupně se naučit žít se ztrátou, která už nikdy zcela nezmizí.
Francouzský parlament ve středu definitivně schválil zákon umožňující asistovanou sebevraždu, když se pro vyslovilo 291 poslanců proti 241 a 29 se zdrželo. Smrtící látku si bude moci pacient podat sám, a pokud toho fyzicky nebude schopen, udělá to za něj lékař nebo zdravotní sestra. Zákon se týká pouze dospělých Francouzů nebo rezidentů, kteří trpí vážnou a nevyléčitelnou nemocí v pokročilé či terminální fázi a jsou schopni svobodně a vědomě vyjádřit svou vůli. Žádost musí posoudit alespoň dva lékaři a další zdravotník, a i po schválení má pacient minimálně dva dny na rozmyšlenou, než své rozhodnutí potvrdí.
Cesta k zákonu nebyla přímočará, dolní komora nakonec přehlasovala zamítavé stanovisko horní komory, a boj ještě nekončí. Premiér Sébastien Lecornu i předseda Senátu Gérard Larcher už oznámili, že se obrátí na Ústavní radu, francouzskou obdobu ústavního soudu, která by mohla rozhodnout v polovině srpna. Debata přitom společnost dlouhodobě štěpí stejně jako všude jinde, zastánci mluví o právu na důstojnou smrt bez zbytečného utrpení, odpůrci z řad části lékařů i katolické církve varují, že by k tomuto kroku mohli být dotlačeni i ti nejzranitelnější. Veřejnost je ale při tom všem jednoznačná, únorový průzkum agentury Ifop ukázal podporu 84 procent Francouzů.
V Londýně se objevila guerillová reklama, kterou aktivistická skupina Everyone Hates Elon nainstalovala na autobusovou zastávku přímo u londýnského sídla Mety. Je to parodie na kampaň, ve které si firma Meta na propagaci svých chytrých brýlí s kamerou najala Kylie Jenner. Podle úhlu pohledu se plakát mění z hladké reklamní fotky na černobílý, kostlivý rentgenový snímek s nápisem „pořád vás sledujeme“, odkazující na kultovní sci-fi They Live, kde si hlavní hrdina nasadí brýle a najednou vidí skrytou pravdu za reklamou i mocí. Aktivisté k tomu dodávají, že Meta roky sledovala lidi online a teď chce dělat totéž i ve fyzickém světě.
Nejnovější generace brýlí umí nepřetržitě nahrávat tři minuty v kuse, aniž by to okolí tušilo, a v roce 2024 se dvěma studentům Harvardu podařilo propojit rozpoznávání obličeje z brýlí s databázemi a během pár vteřin z náhodných kolemjdoucích vytáhnout jméno, adresu, telefon a jména příbuzných. Zákony na tohle tempo zatím nestačí. Nejde přitom jen o hypotetické riziko, brýle si oblíbila i takzvaná manosféra, jejíž tvůrci s nimi natáčejí, jak na ulici nečekaně oslovují ženy, které netuší, že jsou nahrávány.
Třiapůlhodinový opus Znenadání, držitel Zlaté palmy v letošní přehlídce festivalu v Cannes, má na ČSFD výborné hodnocení 83% a po světě sklízí nadšené recenze, které se nebojí označení typu „unikátní zenově-konverzační humanistické drama“. Dílo, které obsahuje netradiční finesy, jako je hluboký dialog dvou postav trvající 30 minut, se dotýká bolestivých témat smrti či péče o staré a nemohoucí. Pro lidi s neurodegenerativním postižením běží čas jinak. Rjúsuke Hamaguči, japonský režisér oscarového snímku Drive My Car (na motivy povídky slavného Haruki Murakamiho), velmi dobře chápe, že zkušenost je nepřenosná. A proto nutí diváka si toto poznání v kině odžít. Včetně různorodých emocí a úvah, které jím během bezmála 200 minut na sedadle kina projdou. Smrtelník zažil tento trip na festivalu ve Varech a návštěvu některého Aero kina, kde bude film v distribuci, doporučuje.
