Případ ukradené a nalezené lebky Zdislavy z Lemberka, šlechtičny ze 13. století, která se za svého života proslavila péčí o nemocné a chudé a po své smrti byla prohlášena za světici, si získal poměrně značnou pozornost. Pohnutky pachatele otevírají legitimní otázku: dává uctívání fyzických pozůstatků světců skutečně smysl? Katolická tradice relikviím přisuzuje posvátnou moc, blízkost ke svatému tělu jako cestu k Bohu. Zároveň je to praxe, která stojí na fyzickém vztahu k mrtvole, k zubu, kosti, lebce.
Uživatel Karel Strakoš napsal na Facebook krátce po nálezu monolog, který tuto ambivalenci pojmenovává po svém. Monolog lebky Zdislavy z Lemberka předkládáme:
Ach, vy moje milé od narození umírající ovečky.
Já, Zdislava, kost mrtvá a dokonale zbytečná, vás tu z betonu zdravím.
Tak co, už jste se dosyta pomodlili před vitrínou? Už jste pocítili tu svatou husí kůži, když jste civěli na mou lebku jako na zlaté tele?
Výborně, já jsem si mezitím užívala nový betonový hábit. Tvrdý, šedý, upřímný.
Ten chudák, co mě ukradl a zalil do betonu, tomu odpouštím. Jeho čin byl poctivější než vaše svíčky a modlitby.
Vy ostatní jste mě jen uctívali, žádali o uzdravení, dívali se, fotili, házeli mince do kasičky a potom šli zase hřešit.
Já, svatá Zdislava, patronka manželství a nemocných. Celý život jsem dávala chudým, a teď ležím ve skleněné krabici jako exponát.
Mně je jedno, jestli jsem v betonu, v zemi, nebo v popelu. Jsem mrtvá. Kosti nemají city. Ale kdybych mohla mluvit k živým lidem, řekla bych jim totéž, co jsem říkala za života. Přestaňte se dívat na mrtvoly. Jděte k živým. K nemocným, k hladovým, k těm, co se dáví ve své vlastní slabosti. Tam je vaše práce.
A vy, moji drazí věřící, vy jste ti největší cynici ze všech. Potřebujete mou mrtvou hlavu, abyste uvěřili, že někde tam nahoře je ještě něco. Protože ve vašich vlastních životech už dávno nic není. Já jsem se stala vaší svátostí.
Já, lebka bez těla, pravím vám, nechť shnije vaše úcta. Nechť se rozpadne na prach jako všechny vaše svatyně. Já jsem nikdy nechtěla býti uctívána. Já jsem chtěla, aby se činilo dobro.
Živá, bych vám byla totiž k ničemu, protože bych vás poslala pomáhat do špitálu, místo toho, abyste tu civěli na mrtvou kost.
Tak mě zase dejte zpátky do vitríny, ať můžete dál předstírat zbožnost. Nebo mě nechte zalitou v betonu. Je mi to dokonale ukradené. Já jsem už dávno za vaším Dobrem i Zlem, za vaší vírou i nevírou. Za vašimi Bohy. Jsem jen lebka, která se směje. Směje se vašemu divadlu, vašim biskupům v mercedesech, vašim poutím za selfíčky a vaší potřebě mrtvých celebrit.
Pojďte blíž a nakloňte se k betonu.
To, co slyšíte je smích. Suchý, věčný, cynický smích lebky, která vidí, jak laciná je vaše úcta.
A teď běžte. Jděte žít svůj malý a pohodlný život. A občas si vzpomeňte, že svatá Zdislava z Lemberka leží ve vitríně a je jí tam lépe, než mezi vámi.
Neboť jen ten, kdo mě znesvětil, mě alespoň na chvíli pochopil.
„Umění a poezie mají v existenci lidstva podstatnou a nepostradatelnou úlohu. Člověk může žít autentickým lidským životem jen tak, že má do určité míry účast na nad-lidském životě ducha neboli toho, co je v něm věčné. Potřebuje zoufale básníky a poezii tím více, že se nacházejí mimo nevděčnou lopotu a mimo nevděčné zákony zachovávání a vedení rozumového živočicha a že vydávají svědectví svobodě ducha. Poezie je nutná právě v té míře, jak je neužitečná a svobodná, protože lidem přináší vidění skutečnosti mimo skutečnost, zkušenost skrytých významů věcí, temné společenství se světem krásy, bez nichž lidé nemohou ani žít, ani vést mravní život.“
— Jacques Maritain, francouzský filosof a spoluator formulace Všeobecné deklarace lidských práv
Česko stojí před jednou z nejdůležitějších zdravotnických otázek příští dekády. Paliativní péče už dávno neznamená pouze poslední dny života, ale způsob, jak těžce nemocným lidem umožnit žít závěr života důstojněji a více podle jejich vlastních hodnot. Jak upozorňuje Zdravotnický deník, kapacity současného systému tomu ale zdaleka neodpovídají. Podle předsedy České společnosti paliativní medicíny Ondřeje Kopeckého bude Česko v horizontu deseti let potřebovat 800 až 1 000 nových lékařů v této oblasti, zatímco dnes má jen zlomek tohoto počtu specializovaných odborníků. Nedostatek se netýká jen lékařů, ale také mobilních hospiců a nemocničních paliativních týmů, jejichž síť je stále nerovnoměrná a v mnoha regionech nedostatečná.
Paliativní péče je přitom jedním z důležitých testů vyspělosti společnosti a měřítkem toho, jak vážně bereme lidskou důstojnost. Moderní medicína nesmí být definována pouze schopností prodlužovat život, ale také schopností rozpoznat chvíli, kdy je největší hodnotou úleva a respekt k přání nemocného člověka. Připravovaná Strategie rozvoje paliativní péče do roku 2035 proto může být zásadním krokem, pokud se promění v reálnou dostupnost služeb, stabilní financování a systematické vzdělávání odborníků.
The Washington Post popisuje rostoucí fenomén takzvaných živých pohřbů. Tedy rozloučení, která se nekonají až po smrti, ale ještě ve chvíli, kdy je člověk naživu a může být jejich součástí. Ember Maucere ze státu Idaho v USA si po návratu agresivní rakoviny prsu uspořádala vlastní třídenní „restival“, směs festivalu, posledního setkání a velmi osobního obřadu. Přišlo více než sto blízkých, hrála hudba, tančilo se, jedlo se, vzpomínalo a plakalo. Nešlo o popření smrti, ale přesně naopak. O její přijetí bez nemocniční sterility, bez černé divadelní kulisy a bez čekání na chvíli, kdy člověk naposledy vydechne.
Živé pohřby poukazují na něco podstatného o našem vztahu ke konci života. Často umíme mluvit krásně o mrtvých, ale neumíme říct živým, co pro nás znamenají. A tak nejdůležitější věty necháváme na okamžik, kdy už je pozdě. Tento nový typ rituálu obrací logiku pohřbívání. Dává umírajícímu možnost být přítomen vlastnímu odkazu a pozůstalým dovoluje začít truchlit společně, otevřeně a bez předstírání, že smrt nenastane. Naopak nabízí možnost smířit se se smrtí ještě před smrtí. Důstojnost konce života nespočívá jen v péči o tělo, ale také v péči o poslední rozhovory, poslední doteky a poslední pravdivá setkání.
V Česku dnes žije 1158 lidí, kterým je sto a více let. Za posledních deset let se jejich počet téměř zdvojnásobil, přičemž výrazně převažují ženy. Nejstarší ženě v Česku je 108 let, nejstaršímu muži 106. Stoletý člověk byl někdo, o kom se mluvilo v celé vesnici, psalo se o něm v novinách a rodina ho ukazovala jako živý důkaz, že život umí být někdy nečekaně dlouhý. Dlouhověkost přestává být výjimečným osudem několika jednotlivců a stává se stále viditelnější součástí reality, na kterou se musí připravit zdravotnictví, sociální systém i rodiny.
To je dobrá zpráva, ale zároveň i velká otázka. Nestačí totiž pouze žít déle. Důležité je, jak takový dlouhý život vypadá. Jestli člověk zůstává obklopený lidmi, jestli má dostupnou péči, jestli není sám, jestli se o něm nemluví jen jako o položce v systému. Dlouhověkost není pouze úspěchem medicíny, výživy a lepších životních podmínek. Je také testem společenské vyspělosti a zkouškou pro nás všechny. Jak se postaráme o lidi, kteří žijí déle než všechny generace před nimi?
Webbův teleskop přinesl dosud nejpřesnější pohled na exoplanetu LHS 3844b, známou také jako Kua’kua, která původně mohla působit jako jeden z kandidátů na vzdálený svět vhodný pro život. Jde o skalnatý svět přibližně o třetinu větší než Země, vzdálený asi 49 světelných let. Nová pozorování ukazují planetu bez výrazné atmosféry, vystavenou extrémním podmínkám a pravděpodobně zcela nehostinnou pro život. Namísto další představy o „druhé Zemi“ se před námi otevírá obraz kosmické pustiny, kde se život nikdy nemusel objevit a kde zůstává jen těleso bez života obíhající kolem své hvězdy. Každá další nehostinná exoplaneta zároveň zpřesňuje obraz Země jako mimořádně stabilního a křehkého prostředí, kde atmosféra, voda, teplota i geologický vývoj vytvořily vzácnou souhru okolností, což nám pomáhá pochopit, jak vzácné jsou podmínky, v nichž může vzniknout a dlouhodobě přetrvat život.
V Ostravě byla letos uvedena divadelní inscenace BŮH od Ferdinanda von Schiracha a nejde jen o další obyčejné divadelní drama. Na jevišti stojí osmasedmdesátiletý architekt Richard Gärtner, fyzicky zdravý muž, který po smrti manželky ztratil chuť dál žít. Chce odejít ze života s pomocí lékaře a diváci mají rozhodnout, jestli na to má mít právo. Divadlo tím dostává do sálu otázku, která se obvykle schovává za zavřenými dveřmi nemocnic, soudů a rodinných rozhovorů. Kde končí ochrana života a kde začíná právo člověka říct, že už nechce pokračovat?
Právě v tom je celý příběh silný. Není postavený na jednoduchém soucitu s těžce nemocným člověkem, ale na mnohem nepohodlnější situaci. Gärtner neumírá na rakovinu ani neleží v posledním stádiu nemoci. Je sám, starý, zlomený a přesvědčený, že jeho život už pro něj nemá smysl. V Ostravě se podle článku na ČT24 pro Gärtnerovo právo na asistovaný odchod vyslovilo zhruba 55 procent hlasujících. Smrt sice není anketa, ale zároveň se jí jako společnost nemůžeme donekonečna vyhýbat.
Pokud umělá inteligence nahrazuje lidské zaměstnance rychleji, než je ekonomika schopna je znovu absorbovat, podkopává tím spotřebitelskou poptávku, na níž jsou firmy samy závislé. Vzniká paradox, který ekonomové Brett Hemenway Falk z University of Pennsylvania a Gerry Tsoukalas z Boston University popisují jako cestu do celkové chudoby: AI bude schopná vyrobit téměř cokoliv, ale nikdo nebude mít peníze na to, aby si to koupil. Továrny poběží, sklady se naplní, služby budou dostupné, jen zákazníci zmizí, protože jejich příjem vzala ta samá automatizace, která to vše vyrobila.
Podle autorů chytřejší AI situaci podle ještě více zhoršuje. Nazývají to efektem Červené královny, pojmem z evoluční biologie: organismy se musí neustále vyvíjet jen proto, aby přežily, ne proto, aby se zlepšily v absolutním smyslu. Když se AI stane produktivnější, zesílí motivace firem nahrazovat lidi. Všichni konkurenti mají přitom stejnou příležitost, takže všichni zdvojnásobí úsilí. Konkurenční výhody se na úrovni trhu navzájem vyruší, ale škody způsobené tím, že ještě víc lidí přišlo o příjem, se nevyruší. Rychlejší běh situaci pro všechny zhoršuje. Autoři posoudili šest běžně navrhovaných řešení, od univerzálního základního příjmu přes daně z kapitálových výnosů po podílové vlastnictví zaměstnanců, a dospěli k závěru, že účinné je pouze jedno: přímý poplatek za každého zaměstnance nahrazeného AI.
Demografové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy zveřejnili studii, která poprvé detailně zmapovala, jak moc záleží na adrese bydliště, když jde o délku života. Výzkumníci nepočítali jen naději dožití, ale i takzvaná ztracená léta, tedy o kolik roků přijde obyvatel určitého regionu jen proto, že se narodil na špatném místě a nemá přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Vítěz a poražený jsou překvapivě konkrétní. Nejdelší život čeká obyvatele Nového Města nad Metují v podhůří Orlických hor, kde průměrný člověk „přijde zbytečně“ jen o 10,5 roku. Na druhém konci žebříčku stojí Bílina v uhelném severozápadě Čech, kde lidé ztrácejí bezmála 15 let. Praha, kam by člověk přirozeně přísun kvality života situoval, ve výsledcích nijak nevyniká. Obecně platí, že okolí Brna a podhorské oblasti vykazují nejlepší výsledky, zatímco průmyslové regiony severozápadních Čech a části Moravskoslezska a Zlínska jsou na opačném konci.
Demografka Klára Hulíková z Přírodovědecké fakulty UK identifikuje několik opakujících se faktorů v nejhůře hodnocených oblastech: špinavá průmyslová výroba, vyšší nezaměstnanost, nižší příjmy, nižší zdravotní gramotnost a nevhodný životní styl. Jako příklad uvádí Valašské Meziříčí, kde muži ztrácejí až 13,1 roku života. V okolí chemičky a strojírenských firem se v údolí drží smog, zároveň jde o region s tradičně vysokou konzumací alkoholu. Alkoholici přitom umírají průměrně v 51 letech, nejčastěji na jaterní onemocnění, srdečně-cévní choroby nebo úrazy a sebevraždy. Dalším faktorem je dostupnost péče: pohraniční regiony jako Jablunkov, Rumburk nebo Tachov ztrácejí roky na nemoci, které by se daly léčit, kdyby se lidé včas dostali ke specialistovi.
Povídka Teorie všeho od Davida Kyjovského začíná jako běžný akademický dialog mezi vědci, kteří se snaží uchopit podstatu reality. Ale postupně se proměňuje v existenciální sci-fi s překvapivě zajímavým a nečekaným přesahem. Text pracuje s klasickým motivem, který v sobě nese ambici vysvětlit vesmír jednou rovnicí, což mu dodává přesvědčivost i napětí, protože čtenář je postupně vtahován do procesu myšlení, nikoli pouze do jeho výsledků. Realita se ukazuje jako nestabilní simulace, která může být kdykoliv vypnuta, restartována nebo upravena někým, kdo stojí mimo náš svět.
Vesmír a život najednou přestává být autonomní a důležitou strukturou. Stává se pouhým experimentem. Tento významový posun získá nečekaný existenciální dopad, když lidská existence ztrácí svou samozřejmost a stává se podmíněnou, téměř nahodilou konfigurací. Povídce se tak zadařilo vytvořit poměrně vtipnou metaforu k současnému myšlení mnoha techno-gigantů ze Silicon Valley.
