Život ve smrti – Kyjev, duben 2025

5.6.2025 Tereza Šlápotová

Přijíždíme do Kyjeva po velké silnici a člověk začíná vidět známky něčeho, co normálně nevidí. Není to válka, taková ta klasická, jak si ji představuješ z učebnic dějepisu. Je to nejistota. Protitankoví ježci, vojenské kontroly, cedule vedoucí ke krytům a zdánlivě náhodně umístěné barikády.

Čekal bys mrtvo. Život se ovšem nezastavil. Lidé jezdí do práce, vodí děti do školek a škol, mládež se na ulicích baví.

Trosky života,
nevzdat se, nezapomenout,
krůček od smrti.

Foto: Tereza Šlápotová

Ubytováváme se v hotelu kousek od prezidentského paláce, kde by podle všech informací mělo být nejbezpečněji. Za zády nám vlají ukrajinské vlajky pod logem NATO, jasná známka toho, kam místní chtějí směřovat, kam chtějí patřit. Ve městě je cítit neklid. V noci na dnešek Rusové odpálili raketu na obytný dům. Zabili dvanáct lidí, z toho dvě oběti byly ještě dětmi.

Kyjev žije. I když umírá. Z hotelu je to jenom pár set metrů k pomníku padlých, kde potkávám vdovu po místním hrdinovi. Nevím, co jí mám říct, slova nemají velkou váhu. A co mám dělat, netuším. Zeptám se jí na souhlas, jestli ji můžu vyfotit. Beze slov. Pouze posunky.

Projíždíme městem, abychom se dostali na místo, kde máme předávat drony pro místní jednotky. Potkáváme se s lidmi, o kterých nevíme, jestli za týden budou ještě naživu. Válka nesmlouvá. Válka je nekompromisní. Zároveň se spolu smějeme, možná spíš usmíváme, a nikdo z nás nemá pocit, že by se loučil na dlouhou dobu.

Foto: Tereza Šlápotová

Prvním úkolem dne bylo předat drony. Byla by to hezká počítačová hra. Jenže je to realita. Na určené místo se sjíždí zástupci různých jednotek, aby si převzali pozorovací drony ze sbírky NEMESIS. V očích vděčnost, ve tváři únava. A u někoho třeba ruka v sádře. Počty, papíry, všechno musí přesně sedět, protože bez preciznosti a naprosté důvěry by tento příběh nefungoval.

Díky skvělé organizaci Skupiny D a mnoha dárcům ale funguje skvěle. Do té míry, že vojáci s novými drony odjíždějí rovnou na frontu a posílají nám v řádu hodin či dní fotky dronů v akci. S poděkováním, že díky nim zase mohou o něco lépe bránit svoji vlast. A hlavně svůj národ.

Vybaví se mi myšlenky Tomáše Sedláčka:

„Evropa je ve válce. Ukrajina sice zastavila Putinova vojska, ale nezastavila Putinovy ambice. Ten si sice původně myslel, že jeho útok zastihne západní svět nepřipravený a rozdrolený. Nestalo se. Děje se to teprve teď. Amerika dává (zatím verbálně) od konfliktu na Ukrajině ruce pryč čím dál tím víc. A to samé platí i o Evropě.“ – (16. 5. 2025 z článku „Poslední léto v míru?“ pro Hospodářské noviny)

Díky Bohu za všechny, kteří podporují Ukrajinu. Jakkoliv. I drobná podpora pomáhá.

Naše další zastávka je kousek od Kyjeva. SOS vesnička. Místo, kde vidíme a vnímáme, jak se konflikt dotýká těch nejmenších a nejzranitelnějších – malých dětí. Je vidět, že tři roky války poznamenaly do velké míry i personál vesničky, ale to je něco, co na sobě nenechá znát. Procházíme vesničkou, kde nám paní ředitelka ukazuje jednotlivé domečky a vypráví nám příběhy jednotlivých SOS rodin, které v ní před válkou bydlely.

Foto: Tereza Šlápotová

Zmiňuje se o tom, že na začátku války se Rusové dostali necelých pět kilometrů od místa, kde se vesnička nachází. Zeptám se s pokorou a zvědavostí: „Proč jste neodešli?“ Paní ředitelka na mě pohlédla a s klidem, ale i jistou dávkou smutku v očích odpověděla: „Protože jsme věděli, že děti, které tu máme, už byly jednou opuštěné. Nemohli jsme být další, kdo je opustí.“

Jednalo se o rozhodnutí, které nebylo jednoduché, ale bylo zakořeněné v hlubokém smyslu pro odpovědnost a v lásce. Zůstali, protože věřili, že právě jejich přítomnost může být pro děti kotvou v časech nejistoty.

Naši hostitelé nás pozvali i na skromný oběd. Povídali jsme si o všednostech života, smáli se a žertovali a já doufám, že jsme jim alespoň na chvíli dali zapomenout na hrůzy války. V hlavě mi ale stále zůstává otázka, jestli je to něco, na co si opravdu zvykli.

Foto: Tereza Šlápotová

V rámci konverzace se nám paní ředitelka zmínila o tom, že během včerejšího útoku na Kyjev dopadla jedna z raket nedaleko jejího domu. Dává nám adresu. Chceme to místo najít, podívat se, možná pomoci.

Přijíždíme k domu, kam podle informací paní ředitelky raketa dopadla. Hledáme místo dopadu, ale ne a ne ho najít. Kde by mohlo být? Pak si vpovzdálí všimneme bagru, který odklízí sutiny domu.

Místo, kde člověku dojdou slova. Jak vůbec psát o atmosféře místa, kam před pár dny dopadla raketa a zabila deset dospělých a dvě děti?

Se zvláštní apatií lidé odklízejí trosky a snaží se improvizovaně zasklít okna, která výbuch vysklil ještě v několika okolních ulicích. Pracují, ale v srdci mají bolest nad smrtí svých sousedů a přátel.

Foto: Tereza Šlápotová

A já se jen v duchu ptám, jak je něco takového možné. Jak může člověk spáchat něco tak ďábelského? Zavraždit nevinné děti? Je-li toto člověk? Odpověď na to nemám.

Slzy tady nikomu nepomůžou. Pomůže podpora v jakékoli podobě.

Loučení s úsměvem,
možná je poslední,
nikdy netušíš,
které to bude.
Krutost, co nesmlouvá,
starým či dětem
životy zhasíná
každým náletem.
Nad troskami němí,
brečíce stojíme,
důkazy zkázy
zpochybnit nejde.
Hračky malých dětí
a teď u nich pár svíček,
může si člověk
na tohle zvyknout?

Cesty jsme se zúčastnili v rámci mise Post Bellum a Skupiny D.
Podpořte jejich aktivity, jež chrání naši budoucnost.

Skupina D – https://www.dronynemesis.cz/
Post Bellum – Pomoc Ukrajině – https://www.postbellum.cz/pomoc-ukrajine/
Speechless reconciliation – https://www.speechlessreconciliation.org/

Článek vznikl za podpory Václava Dejčmara a portálu Smrtelník, děkujeme.

Autorkou článku a fotografkou je Tereza Šlápotová, místopředsedkyně ML Praha.