Tento článek publikoval Vlastimil Marek (1946–2021) v září 2012, tedy v době, kdy se o eutanazii a dobré smrti v Česku mluvilo spíš šeptem. Marek v něm popisuje vizi vědomého a duchovně ukotveného odchodu ze života a proplétá ji s tibetským buddhismem i vědou. Dnes jsou sice myšlenky Vlastimila Marka především minulostí, zůstávají však uloženy v archivu Paměti národa, na stránkách knih, na jeho blogu a ve vzpomínkách přátel. Jedna za základních otázek, kterou pokládal, ale zůstává: jak chceme umírat a kolik svobody si při tom dovolíme?
Pokusím se do současného chaosu pojmů, převážně ohýbajícího původně neutrální, nebo dokonce pozitivní významy negativním směrem, přidat alternativní, tedy (ze)nové variace i na lidsky odvěké téma smrti. Ne proto, abych se ospravedlnil, a nedělám si iluze, že mi bude porozuměno tak, jak o tom uvažuji a jak se to snažím naznačit: počítám nejméně se třemi generacemi, které se budou muset naučit nejen jak přirozeně a nejlépe orgasmicky porodit, ale také jak důstojně a vědomě šťastně, duchovně a v extázi zemřít. Chci naznačit možnou alternativní interpretaci… a případný další společenský vývoj…
Tak jako jsme my Zápaďané ve srovnání s provázaností indické klasické hudby s duchovním životem člověka hudební barbaři, kteří neumí ani svou hudbu ani svá těla a mysli vyladit, jsme i v otázkách smrti a umírání, co se týká znalostí a praktik mnohých kultur, a zejména buddhistů a zvláště pak Tibeťanů (včetně jejich propracovaného rituálu powa, teorie o převtělování a existence tulků) zoufalí amatéři. Současný dalajlama na toto s duchovností propojené téma prohlásil: „V souvislosti mnoha po sobě jdoucích životů je smrt něco, jako když si převléknete své šaty. Když jsou šaty příliš staré a obnošené, vyměníte je za nové. To působí na váš postoj ke smrti. Vzniká tím jasnější uvědomění, že smrt je součástí života.“
„Okamžik smrti je velice silnou příležitostí k dosažení probuzení,“ cituje ve své diplomové práci o buddhistické thanatologii a eutanazii příslušnice mladé generace tibetské zdroje… a už ani nevysvětluje, že samo slovo buddha znamená probuzený. Není to pro mne osobně nic nového. Ve svých jednadvaceti letech jsem prožíval existenciální krizi, chorobně jsem se totiž bál smrti, a vyřešil to intuitivně tak, jak je u mě zvykem: rázně. Začal jsem pracovat v Pohřební službě Praha a měl jsem pak to štěstí octnout se 21. srpna 1968 uprostřed bojů o Československý rozhlas a v následných dnech odvážet mrtvá těla jak Čechů, tak ruských vojáků do márnic a krematorií.
Byly totiž doby, kdy naši předci ještě před Inky dokázali sami určit datum, kdy zemřou. A dokonce si vybrali, kdo umře s nimi. Udělali velkou oslavu a umřeli šťastní. A teď jsou na věčnosti.
Před lety jsem pak přispěl do sborníku, který se zabýval (u nás tehdy a zatím tabu) otázkou důstojného umírání (Bojíte se smrti? Olympia 2001), a ještě předtím jsem ve čtvrtém čísle Baraky zveřejnil několik statí v této oblasti renomovaných autorů (Grof, Kübler-Rossová, Halifaxová, ale i Schroeder-Sheckerová, která hrávala umírajícím na svou harfu a jejíž CD jsem odvysílal v pořadu Oaza na stanici Vltava)… V dobách, kdy ČT2 vysílala zajímavé diskuzní pořady na různá i dnes velmi kontroverzní témata, si mne dokonce otec a syn Milan a Martin Schulzové pozvali mezi jiné odborníky do pořadu Sněží právě na toto téma.
Jako ostatní, kteří před smrtí a umíráním nezavírají oči, vím, jak úzce souvisí kvalita života s kvalitou umírání – a všichni víme, nebo nechceme vědět, jak nedůstojně se umírá v Čechách –, ale i s kvalitou společnosti jako takové. Co se týká současného stavu světa, Stanislav Grof cituje Terence McKennu, který se k této záležitosti vyjádřil v roce 1992 lakonicky, ale výstižně: „Ať tak, či onak, historie hloupé opice je u konce.“ A tvrdí: „Zdá se, že procházíme procesem, který je paralelní s fenoménem psychologické smrti a znovuzrození… Budeme-li se i nadále nechávat slepě ovládat problematickými destruktivními a sebedestruktivními tendencemi, které vyvěrají z hlubin našeho nevědomí, nelze pochybovat, že zničíme nejen sami sebe, ale i veškerý život na této planetě.“
Samozřejmě souhlasím i s jeho názorem, že „ve světě nelze očekávat žádné výrazné změny dříve, než se podaří docílit, aby lidstvo prošlo hlubokou emoční a duchovní transformací“. I Grof ví a píše, že „jakékoliv úsilí o změnu vývoje lidstva by mělo začít psychologickou prevencí, kterou je třeba uplatňovat již v raném období… a že to vyžaduje změnit podmínky vztahující se k těhotenství, porodu a poporodní péči, to znamená zvýšit v průběhu těhotenství úroveň emoční připravenosti matky, realizovat přirozený porod a v poporodním období zdůrazňovat význam emočně nezastupitelného kontaktu mezi matkou a dítětem“. O čem jiném už nejen já více jak patnáct let znovu a znovu píši a přednáším?
Chci naznačit, že právě tak, jako jsem se učil a zvládl umění zůstat – ideologicky, lidsky i umělecky – svobodný v dobách totalitně třeskutého materialismu a komunismu, zvládl jsem i některé další aspekty, jež v téhle konzumní a nefungující společnosti vyvolávají spíše odsuzující komentáře. Vědomá a svobodná volba okamžiku smrti je tak jen dalším korálkem na náhrdelníku lidské existence… a snad bude po nějaké době, budou-li třeba i příklady, hodným (duševního, sociologického ale hlavně ekologického) následování. Celý život jsem se totiž vědomě snažil zanechat co nejmenší ekologickou stopu: nikdy jsem neměl auto a poslední roky jsem radikálně snížil spotřebu a nejen třídím odpadky, ale i recykluji a kompostuji. I v životě běžném jsem se snažil, jako buddhisté, nezanechávat stopy (tedy ani ty emoční, v myslích jiných lidí).
Dovedu si představit, že v budoucí neagresivní a mírumilovné společnosti, ve které se po tři generace narodí děti přirozeně a orgasmicky, bude nejen běžná eutanazie, ale poroste počet těch, kteří oslavně ukončí svůj život.
Chci naznačit, že ani budoucnost smrti nebude, co bývala… tedy že se blíží doba, kdy bude běžné a pro společnost přínosné, že budou lidé umírat spíše vědomě ekologicky… než trpně a nedůstojně čekat na vysvobození z utrpení (nemocného, protože od počátku poškozeného a traumatizovaného) těla.
Byly totiž doby, kdy naši předci ještě před Inky dokázali sami určit datum, kdy zemřou. A dokonce si vybrali, kdo umře s nimi. Udělali velkou oslavu a umřeli šťastní. A teď jsou na věčnosti. Když všechno, co máte zasadit, jste zasadili, když všechno, co je třeba postavit, je postaveno, je čas jít, prohlásil italský architekt peruánského původu Luis Longhi v Lidových novinách (14. 1. 2012). Mimochodem, není to nádherný příklad hodný následování i pro lidstvo jako takové?
Smrt, zejména v kontextu tibetského buddhismu, představuje jedinečnou a pro Západ zatím netušenou, a tím i nevyužívanou příležitost k dosažení duchovního probuzení (už i u nás jsou v češtině k dostání základní knihy). Ale pojďme dál: co znamená smrt pro již probuzeného? Vědomá smrt pak v kontextu konkrétních životů není a nebude sebevraždou (tak jako není eutanazie zabitím a Nansenovo přeseknutí kočky nebylo porušením základního pravidla Nezabiješ), ale tvůrčím a inspirativním činem, přesahujícím dobové zvyky)… tedy spíše vědomým a nenásilným duchovním vyvanutím… i ve smyslu další lekce studentům současným i budoucím…
K čemu mířím? Dovedu si v této souvislosti představit, že v budoucí neagresivní a mírumilovné společnosti, když to dobře dopadne, ve které se po tři generace narodí děti přirozeně a orgasmicky, bude nejen běžná eutanazie, ale poroste počet těch, kteří již zasadili a postavili všechno, co bylo třeba, a kteří právě tak běžně, jako v Indii odcházeli do bezdomoví, vědomě (i s ohledem na ekologické potřeby komunity a společnosti) a oslavně ukončí svůj život… A důvtipným v tomto okamžiku došlo, že se tím elegantně vyřeší (tak jako to vyřešila příroda: tam je dlouhé umírání protimluv, protože oběť dopadená predátorem ztuhne, jak ji zevnitř zaplaví hormony, ne stres) i umírání (což je vlastně, stejně jako porodní stoly, HDP, ekonomické vědy a symfonický orchestr, ale především strach ze smrti, války, napalm, jatka a eldéenky, lidský vynález).
V duchu nadpisu tohoto zamyšlení… vědomá smrt v budoucnu bude na konci naplněného života (pro druhé) opět ctností…
Vlastimil Marek (1946 – 2021) byl spisovatel, publicista, muzikant, zenový buddhista a propagátor hnutí New Age, kvůli čemuž se dostal do hledáčku StB. Jeho raná publikační činnost je součástí samizdatové knihovny Libri Prohibiti, v roce 1979 se mu podařilo vycestovat do Japonska a strávil nějaký čas v zenovém klášteře. Po roce 1989 byl vyhledávaným autorem, zabývajícím se duchovností. Vydával časopisy Mana, Baraka, napsal několik knih, absolvoval stovky přednášek a léta měl svůj pořad v Českém rozhlase. Mezi jeho velká témata patřila zenová filozofie, léčebné aspekty hudby, přirozené porody a dobré umírání. Jeho dílo je částečně shromážděno na tomto blogu. Markův příběh je součástí projektu Paměť národa.