České i evropské řeky mizí před očima a odhalují dna, kterých se roky nikdo nedotkl. Podle zprávy OSN z letošního března je to jeden z viditelných projevů toho, čemu se říká vodní bankrot. To znamená, že spotřeba a vyčerpávání sladkovodních zdrojů trvale předbíhá rychlost, jakou se příroda stihne obnovit. Slovo „krize“ už podle autorů zprávy nestačí k popisu toho, co se děje, protože nejde o dočasný výkyv, ale o strukturální stav, ve kterém svět dlouhodobě žije nad poměry. Přes dvě miliardy lidí dnes nemají doma přístup k bezpečně spravované pitné vodě a přes tři a půl miliardy postrádá odpovídající hygienické zázemí.
Studie zveřejněná letos v lednu v časopise Nature Geoscience jde ještě dál a varuje, že bez zásadní změny ve způsobu, jakým s vodou nakládáme, by do roku 2100 mohlo čelit vážnému nedostatku vody až 62 procent světové populace. Voda se přitom podle analytiků čím dál víc stává i geopolitickým rizikem, loni bylo zaznamenáno přes čtyři sta konfliktních událostí spojených s vodou po celém světě, o osmnáct procent víc než rok předtím. Evropská vedra posledních týdnů, vysychající Dunaj i Rýn, odstavené jaderné elektrárny na vodních tocích, to všechno tak není izolovaná meteorologická anomálie, ale viditelný symptom mnohem většího posunu. Voda jako samozřejmá danost, přestává být samozřejmá.
Aimortality.org je web, který vede evidenci lidí, jejichž smrt souvisí s umělou inteligencí. Od března 2023 do letošního května zaznamenal 33 úmrtí ve 22 případech, kde interakce s AI chatbotem byla podle žalob, prohlášení rodin nebo vyšetřování přispívajícím faktorem. 16 obětí tvořili sami uživatelé, u nichž interakce s chatbotem přispěla k sebevraždě nebo k rozvoji psychózy, 17 byly třetí osoby zabité člověkem, kterého AI konverzace radikalizovala k násilí. Třicet procent obětí byli nezletilí ve věku 11 až 17 let, a případy z let 2025 a 2026 už samy o sobě převyšují součet všech předchozích let dohromady.
Nejvíc případů se týká ChatGPT, a věc už nabrala i právní rozměr. Floridský generální prokurátor letos v dubnu zahájil první trestní vyšetřování americké AI firmy vůbec, poté co vyšetřovatelé spojili ChatGPT s masovou střelbou na Florida State University, a v červnu podal i občanskoprávní žalobu, která poprvé jmenuje šéfa OpenAI Sama Altmana jako osobně odpovědného za újmu způsobenou uživatelům. Nezávisle na tom loni v Británii soud poprvé odsoudil vraha, jehož čin souvisel s konverzacemi s čínským modelem DeepSeek, což ukazuje, že nejde jen o problém amerických jazykových modelů.
Lékař a publicista Dhruv Khullar v recenzi pro New Yorker otevírá otázku, jestli věda o dlouhověkosti vůbec stojí na pevných základech. Vychází ze dvou nových knih, které si paradoxně protiřečí v tónu, ale shodují se v podstatě. Tou první je Morbid od vědce Saula Justina Newmana, který dostal Ig Nobelovu cenu, což je satirické ocenění udílené na Harvardu za výzkum, jenž nejdřív rozesměje a pak přiměje k zamyšlení. Tady je to konkrétně za práci zpochybňující data o nejstarších lidech planety. Tou druhou je Eat Your Ice Cream od lékaře a bioetika Ezekiela Emanuela, který si stěžuje na to, čemu říká wellness průmyslový komplex, tedy záplavu drahých a často zbytečných biohackerských rad.
Khullar svou recenzi otevírá příběhem Jiroemona Kimury, který zemřel v roce 2013 jako podle záznamů nejstarší muž v dějinách, ve věku 116 let. Jeho smrt tehdy vyvolala vlnu článků o tajemství extrémní dlouhověkosti, tentokrát prý za tím stálo jedení menších porcí jídla. Jenže když se Newman podíval na Kimurovy školní záznamy blíž, zjistil, že má hned několik různých dokladů o ukončení základní školy, s daty, která si navzájem neodpovídají. Newmanova teze je nekompromisní. Takzvané Modré zóny, tedy regiony jako japonská Okinawa, italská Sardinie nebo řecká Ikaria, proslulé neobvykle vysokým počtem stoletých obyvatel, podle něj ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistují v podobě, v jaké je znají čtenáři popularizačních knih a diváci dokumentů. Demografická data, na kterých byla tahle image dlouho postavená, jsou podle Newmana prostě chybná, často kvůli špatné evidenci narození, záměně identit nebo přímo podvodům kolem vyplácení důchodů. Jinými slovy, řada nejstarších lidí planety možná nikdy nebyla tak stará, jak se tvrdilo.
Emanuelova kniha jde jiným směrem, ale míří ke stejnému bodu. Místo desítek doplňků, drahých vyšetření a přísných protokolů nabízí šest jednoduchých, důkazy podložených návyků a otevřeně říká, že honba za co nejdelším životem by neměla být soutěží. Khullar k tomu ve své recenzi dodává trefnou poznámku, totiž že nepotřebujeme nacházet nové a složité způsoby, jak prodloužit život. Stačí investovat do zdravotnictví, snížit znečištění, stavět města, kde se dá chodit pěšky, budovat bezpečná veřejná prostranství, dostupné bydlení a omezit kouření. Obě knihy tak z různých stran míří ke stejnému závěru, který rezonuje i s tím, o čem jsme tu psali už dřív u Bryana Johnsona nebo u longevity klinik: čím dramatičtější a exotičtější slib dlouhověkosti někdo nabízí, tím větší je šance, že za ním nestojí tvrdá data, ale jen snaha o dobrý příběh. A tvrdá data, jak se ukazuje i u samotných nejstarších lidí planety, občas rozhodí i základní kontrola školních vysvědčení.
Osamělost podle nové rozsáhlé analýzy zvyšuje riziko kognitivního úpadku a dřívější smrti, a to nezávisle na tom, jak často má člověk skutečný sociální kontakt. Výzkum publikovaný v červenci v Journal of Personality and Social Psychology spojil data z jedenácti dlouhodobých studií na 175 tisících dospělých starších padesáti let z osmnácti zemí. Účastníci uváděli, jak často se cítí osamělí a jak často se s někým reálně stýkají, a vědci pak sledovali, jak se u nich měnil kognitivní stav a kdo z nich zemřel.
Klíčové zjištění je, že rozhoduje vnitřní pocit. Člověk, který žije sám, ale osamělý se necítí, na tom byl výrazně lépe než člověk obklopený lidmi, který se přesto cítí odříznutý. Jinými slovy, osamělost je subjektivní stav, ne objektivní míra izolace, a právě tenhle subjektivní pocit koreloval s rychlejším přechodem od zdravého kognitivního stavu k vážnému poškození i s vyšší celkovou úmrtností. Studie zapadá do širšího obrazu, který se v posledních letech skládá dohromady. Osamělost se čím dál víc řadí vedle kouření nebo obezity jako rizikový faktor, který zkracuje život, jen o něm mluvíme mnohem méně. Souvisí to i s tím, o čem jsme psali dřív, o čínské aplikaci, která hlídá, jestli je člověk ještě naživu, nebo o slibech, že osamělost vyřeší AI společník.
Dnešním dnem, 5. srpna, vstupuje v New Yorku v platnost zákon Medical Aid in Dying Act, který guvernérka Kathy Hochul podepsala letos v únoru. Podle newyorského ministerstva zdravotnictví umožňuje dospělým obyvatelům státu s nevyléčitelnou nemocí a předpokládanou délkou dožití do šesti měsíců požádat o předepsání smrtící látky, kterou si sami podají. USA nemají v této věci žádný federální zákon, každý stát si o asistovaném umírání rozhoduje sám, a New York se tak stává čtrnáctou americkou jurisdikcí, kde je něco takového legální, vedle Washingtonu D.C. a států jako Oregon, Kalifornie, Colorado, Havaj, New Jersey nebo Vermont.
I v rámci samotného New Yorku ale zákon nebude fungovat automaticky všude stejně. Účast je pro jednotlivé lékaře i zdravotnická zařízení dobrovolná, takže dostupnost se bude lišit nemocnice od nemocnice, podle toho, kdo se rozhodne službu poskytovat. Hlavní otázkou příštích měsíců nebude, jestli je zákon legální, ale jestli bude v praxi vůbec dostupný tam, kde pacient skutečně je. Cesta k zákonu o asistovaném umírání nebyla krátká, podobné návrhy newyorský zákonodárný sbor projednával přes deset let, než letos konečně prošly.
Generální tajemník OSN António Guterres varoval, že sílící klimatický jev El Niño, který by letos nebo příští rok mohl dosáhnout rekordní intenzity, zvyšuje riziko dalších extrémů počasí na planetě, jež už teď zažívá léto plné rekordních veder, ničivých požárů a tisíců úmrtí způsobených horkem. Podle něj se svět kombinací přirozeného jevu a probíhající klimatické změny dostává do „neprobádaného území“. Není to abstraktní varování, dá se ověřit i za naším oknem, Morava a Slezsko v pondělí zaznamenaly nejteplejší den v historii měření a dnešek by měl podle předpovědi přinést první čtyřicítku na Moravě vůbec. Stále platí, že kdo má klimatizaci, stinné bydlení a možnost zpomalit, přečká vedra v pohodě. Kdo pracuje venku nebo v rozpálené hale takovou možnost nemusí mít.
El Niño samo o sobě podle Guterrese není příčinou klimatické krize, jeho účinky se ale sčítají s dlouhodobým oteplováním ze spalování fosilních paliv, a v kombinaci s ním by mohly roky 2026 nebo 2027 vytvořit nový rekord nejteplejšího roku v historii. Guterres proto vyzval vlády, ať zavedou lepší varovné systémy, dostupnější chlazení ve městech a bezpečnější podmínky pro lidi pracující v horku, a hlavně ať přestanou brát každou vlnu veder jako izolovanou tragédii, ale jako součást jednoho pokračujícího problému. Otázka, jak se naučit s vedrem žít, tak nabývá na naléhavosti. Adaptace přestává být úkolem pro vzdálenou budoucnost a stává se prioritou už na příští léto.
Chytré hodinky slibují, že z vás udělají experta na vlastní tělo. Ve skutečnosti vás většinou jen zahltí čísly, kterým nikdo pořádně nerozumí, ani vy, ani často ti, kdo je vyrábí. Takové zařízení, které nepřetržitě hlídá tep, spánek, kroky nebo variabilitu srdečního rytmu, dnes nosí třetina Američanů. Fyziolog Michael Joyner k posuzování těchhle metrik používá tři jednoduché otázky. Dá se to vůbec spolehlivě měřit? Má to, co měřím, skutečný význam? A dozvím se z toho něco, co mi pomůže se rozhodnout? Většina čísel na displeji projde nejvýš jednou z nich.
Nejlíp to ukazuje variabilita srdečního rytmu, dnes vychvalovaná jako nejužitečnější ukazatel zdraví vůbec. Vědecký základ sice má, vyšší variabilita skutečně souvisí s lepším zdravím, jenže neexistuje jednotná definice toho, co je vysoká nebo nízká hodnota, ani žádný konkrétní zásah, kterým by se dala cíleně zlepšit. Číslo tedy roste na displeji, ale nikdo vám neřekne, co s ním dělat. Kardioložka Ami Bhatt z Amerického kardiologického kolegia to shrnuje střízlivě, základem posouzení srdečního zdraví jsou pořád stejné věci jako před desítkami let: krevní tlak, cholesterol, kouření, rodinná historie. Náramek k nim nic nepřidává, jen to zabalí do grafu.
Přehnané sledování vlastního těla navíc dokáže zdraví přímo škodit. Letošní průzkum Americké společnosti pro spánkovou medicínu zjistil, že tři čtvrtiny Američanů přišly o spánek kvůli obavám o svůj spánek, jev, kterému lékaři říkají ortosomnie, posedlost dokonalým spánkem, která ironicky způsobuje nespavost. Sám Joyner se přiznává k obavě, že vstupujeme do světa přemíry informací, který bude spíš vyvolávat úzkost než pomáhat. Má to ale také pozitivní stránku věci: lidé, kteří nosí náramek, chodí v průměru o čtyřicet minut chůze denně víc. Ne proto, že by rozuměli svým datům, ale proto, že je zařízení jemně tlačí ven z gauče.
Ve věku 81 let zemřel německý anatom Gunther von Hagens, přezdívaný Doktor Smrt. Proslavil se jako vynálezce plastinace, metody, při níž se voda a tuk v lidských tkáních nahrazují silikonem a pryskyřicí. Díky tomu dokázal zachovat skutečná lidská těla a vystavovat je v pohybu, při sportu, v zamyšlení, během sexu i s viditelnými následky nemocí. Jeho výstavy navštívily po celém světě miliony lidí. Jedni v nich viděli výjimečnou lekci anatomie a připomínku vlastní smrtelnosti. Druzí cirkus se zemřelými, který překročil hranici lidské důstojnosti.
Von Hagens proměnil mrtvé tělo z něčeho ukrytého v márnici v objekt veřejný. Znal staré anatomické atlasy, takže pokračoval v jejich stylu a dal společnosti možnost dívat se na to, co se běžně schovává pod oblečení, pod zem a za dveře pitevny. Kontroverze provázely nejen způsob vystavování těl, ale také otázky jejich původu a souhlasu zemřelých. Sám anatom tvrdil, že preparáty pocházely od dobrovolných dárců. Jeho posledním exponátem se má stát on sám. Rodina oznámila, že respektuje jeho přání a poskytne jeho tělo k plastinaci. Muž, který celý život ukazoval smrt bez závoje, tak možná ani po smrti neopustí výstavní sál.
Po dlouhých právních tahanicích se konečně otevřela možnost uvést od 18. září fantastickou filmovou adaptaci Mistra a Markétky v kinech v USA. Režisér Michael Lockshin (dlouhý a nesmírně zajímavý rozhovor s ním jsme přinesli zde) zažil při natáčení „nezfilmovatelné klasiky“ tolik podivných zážitků a situací, že prakticky změnil názor na fungování reality. „Dělal jsem film o tom, jak jsou umění a realita propojeny. A pak jsem to sám prožil. Jako by se budoucnost přizpůsobovala mému filmu.“ Bulgakovova kniha o cenzuře umění byla v Rusku desítky let cenzurována. Následně to samé před pár lety postihlo i film, který se však mezitím stačil stát v Rusku senzací a účast na projekci se stala asi posledním veřejným masovým protestem proti současnému režimu. Následně se ukázalo, že kvůli kuriozním právním důvodům není možné uvést film do kin v USA, protože slavný herec Johnny Depp chtěl Mistra a Markétku v angličtině jako první natočit sám a měl pocit, že práva na adaptaci světové klasiky vlastní on. „Bylo třeba vytrvat, všechno kolem tohoto mého filmu je jedna velká zkouška,“ napsal nám včera Michael Lockshin. A my mu v září přejeme úspěch, protože dílo, na kterém si vylámaly zuby režiséři jako Roman Polanski, Federico Fellini, Terry Gilliam nebo Baz Luhrmann, dokázal dotáhnout do brilantního konce. Navíc začal být obsah filmu kuriozně nesmírně aktuální i pro současnou politickou realitu v USA. Respektive geopolitickou realitu v celém světě.
Čínští vědci nabídli rodičům šestileté dívky naději, že pomocí experimentální genové terapie opraví jedinou chybu v její DNA. Zákrok měl být prvním svého druhu, který cíleně upraví genetickou informaci přímo v lidském mozku. Dívka se však stala jedinou účastnicí klinické studie a pouhých sedm dní po terapii zemřela. Nemocnice ani výzkumný tým její smrt veřejně nepřiznaly a neuvedly ji dokonce ani v pozdější studii o stejné metodě.
Podle oslovených odborníků lékaři rodičům dostatečně nevysvětlili rizika, přehlédli varovné výsledky pokusů na zvířatech a pokračovali, přestože věděli, že šance na úspěch je malá. Příběh, který měl být oslavou moderní medicíny, se tak změnil v ukázku toho, co se stane, když vědecké ambice předběhnou etiku. Genetické nástroje možná dokážou přepisovat DNA, ale nesmějí přepsat základní pravidlo medicíny, že člověk není laboratorní materiál a jeho smrt není nepohodlný údaj, který lze jednoduše vymazat.
