Debata o maximální délce lidského života často působí, jako by věda už měla jasno a řešila pouze to, zda je biologickým stropem 120, 130, nebo třeba 150 let. Výzkumník stárnutí Saul Justin Newman ale v rozhovoru pro časopis Nature upozorňuje, že taková jistota neodpovídá kvalitě dostupných dat. Informace o lidech, kteří se údajně dožili mimořádně vysokého věku, jsou často založené na neúplných matrikách, chybných záznamech nebo dokumentech vzniklých v době, kdy registrace narození a úmrtí nebyla spolehlivá. Newman proto tvrdí, že současná věda nemá dostatečně pevný základ ani pro určení přesného horního limitu lidského života, ani pro sebevědomé prohlášení, že žádný takový limit neexistuje.
Jeho kritika míří také na populární příběhy o takzvaných modrých zónách, tedy oblastech s údajně mimořádným počtem stoletých lidí. Kostarika, Loma Linda, Okinawa, Sardinie nebo řecký ostrov Ikaria se staly symbolem dlouhověkosti a základem celého trhu s knihami, dokumenty, dietami a návody na zdravý život. Jenže mimořádná čísla mohou v některých případech souviset také se špatně vedenými registry, neohlášenými úmrtími nebo penzijními podvody. Newmannovy závěry nejsou bez odporu a část demografů naopak tvrdí, že věk obyvatel modrých zón byl ověřován důkladně. Právě tento spor ale ukazuje, jak obtížné je oddělit skutečný biologický jev od chyby v datech a později také od atraktivního marketingového příběhu.
Otázka dlouhověkosti se mezitím změnila v lukrativní průmysl, který nabízí doplňky stravy, testy, injekce, omlazovací procedury a složité biohackingové režimy. Čím méně jistých odpovědí věda poskytuje, tím více prostoru vzniká pro ty, kteří jistotu prodávají. Zpochybnění nadsazených tvrzení přitom neznamená, že výzkum stárnutí nemá smysl ani že zdravý životní styl neovlivňuje délku a kvalitu života. Znamená pouze, že mezi fakty o zdraví a přísliby prolomení lidských biologických hranic je stále zásadní rozdíl.
Na Netflixu je druhá řada italského seriálu Příběh mojí rodiny, rodinného dramatu, které se zabývá smrtí nikoli jako efektní zápletkou, ale jako událostí, která dál pracuje v životech pozůstalých. První řada sledovala nevyléčitelně nemocného Fausta, jenž své rodině zanechal hlasové zprávy pro dobu, kdy už nebude naživu. Seriál uspěl nejen u diváků, ale i v číslech. Dostal se do globální TOP 10 Netflixu, nasbíral přibližně 7,1 milionu hodin sledování a čeští diváci mu na ČSFD udělili 80 %.
Rok po Faustově smrti se ukazuje, že rodinný slib daný člověku na konci života může být stejně křehký jako samotná rodina. Smrt blízkého člověka totiž neuzavírá příběh, ale mění pravidla hry pro všechny, kteří v něm zůstali. Druhá řada se vrací k postavám, které nesou následky ztráty každý po svém. Slib daný umírajícímu Faustovi se postupně ukazuje jako těžší závazek, než se zdálo, a příchod jeho otce Gaetana otevírá další vrstvu rodinné minulosti.
Vědci poprvé použili u lidských embryí novější metodu genetické úpravy, která dokáže měnit jednotlivé části DNA. Výzkum zatím neprošel recenzním řízením a podle samotných autorů není připravený pro použití v medicíně. Přesto vyvolává silnou debatu. Na jedné straně může podobný výzkum jednou pomoci při prevenci těžkých dědičných nemocí. Na druhé straně ale posouvá lidstvo blíž k velmi problematické hranici, a to možnosti upravovat budoucí děti ještě před narozením podle předem zvolených vlastností.
Právě představa „dětí na objednávku“ je největší společenskou otázkou u podobných technologií. Pokud by se úpravy embryí začaly používat mimo přísně kontrolovanou léčbu vážných nemocí, mohly by se stát nástrojem výběru a vylepšování lidí. Nejprve by šlo o snížení rizika nemoci, později o výšku, vzhled, výkon, inteligenci nebo jiné vlastnosti, které by si rodiče nebo trh začali přát. Vznikla by tím nová forma biologické nerovnosti, dostupná hlavně bohatým, a dítě by se mohlo změnit z člověka v projekt.
Projekty obřích amerických datacenter vypadají zblízka ještě šíleněji, než si umí člověk představit. Nejde jenom o jejich příkon, ale o to, kde chcete energii vzít, s jakou účinností ji vyrábět a z čeho. Představte si baterii plynových elektráren, které mají celkový výkon asi jako 10-12 Temelínů — a většina jejich výstupu jen zahřívá okolí plus chrlí do atmosféry dodatečné CO2. Datacentra se mají navíc stavět hlavně v Utahu, kde je už tak teplo a hlavně tam není dost vody na chlazení, takže ta se plánuje odebírat z podzemích rezervoárů „s nejistou kapacitou a nejasným ekologickým dopadem“. V Evropě máme green deal s ultimátními cíli, aniž by bylo jasné, jak je zajistit bez rozvratu společnosti a ekonomiky. Američané pro změnu plánují spálit, co jim přijde pod ruku, jen aby Čína neměla AGI (superinteligenci) první. Obojí je poměrně na hlavu.
Článek Hospodářských novin „Život dat po smrti“ upozorňuje na stále důležitější problém digitální pozůstalosti. Profily na sociálních sítích, e-mailové účty, soukromé zprávy, fotografie, cloudová úložiště nebo účty u online služeb po smrti automaticky nezmizí. Mohou zůstat aktivní, být převedeny do pamětního režimu, smazány, zpřístupněny pozůstalým, nebo naopak zůstat uzamčené podle pravidel konkrétní platformy.
Téma je praktické i právní. Některé služby, například Google nebo Meta, umožňují uživatelům předem nastavit, co se má s účtem po smrti stát, případně určit kontaktní osobu. Neexistuje ale jednotné pravidlo platné pro všechny platformy, a proto se digitální pozůstalost může pro rodinu změnit v nepřehledný problém. Stejně jako řešíme závěť, majetek nebo poslední přání, začíná být důležité myslet i na data. Jde především o soukromí, památku, rodinný archiv a hranici mezi tím, co má po smrti zůstat zachováno, a co má definitivně zmizet.
Pražský rodák Franz Kafka přikázal svému blízkému příteli Maxu Brodovi, aby jeho nedokončené romány, deníky i další dosud nepublikované písemnosti po spisovatelově smrti spálil. Brod ale neposlechl, literární dílo postupně vydával a zavdal na pozdější globální kafkovský hype. Dnes prakticky všichni pozůstalí stojí před dilematem, zda mají pozůstalost sestávající z dat zachovat, nebo provést jakousi digitální kremaci a vše smazat.
Nejnovějším trendem v longevity byznysu není další klinika ani předplatné, ale adresa. Bydlení samo se stává produktem, který slibuje delší život. Ukázkovým příkladem je newyorský luxusní projekt One High Line, jehož developeři pronajali pět pater komerčních prostor společnosti Atria, jednomu z hráčů odvětví dlouhověkosti. Ta svým členům za zhruba 20 až 75 tisíc dolarů ročně nabízí pokročilou diagnostiku od celotělové magnetické rezonance přes genetický screening až po detailní zobrazování srdce. Nejžádanějším vybavením prémiové rezidence tak přestal být bazén na střeše nebo restaurace s michelinským šéfkuchařem a stal se jím celotělový sken.
Atria není výstřelek, ale špička rychle rostoucího trhu. První kliniku otevřela už v roce 2022 v budově 432 Park na newyorské Billionaires‘ Row a od té doby přibyly pobočky v Palm Beach, Beverly Hills, Miami i Menlo Parku. Její šéf Alan Tisch to shrnuje příznačně, totiž že restaurací a kaváren už má New York dost a opravdovým odlišovacím prvkem je dnes centrum zdraví a dlouhověkosti. Podle Philipa Newmana ze společnosti Longevity.Technology dnes po světě funguje kolem tří set padesáti longevity klinik, které slučují celotělové skeny, sledování biomarkerů a personalizovanou medicínu do jednoho předplatného, přičemž model se teprve začíná stěhovat do rezidencí, fitness center a telemedicíny, protože, jak Newman bez okolků dodává, na udržování lidí déle naživu se dají vydělat slušné peníze.
Bohatí ostatně utráceli za zdraví odjakživa, dříve jezdili do lázní, později si platili osobní trenéry a lékaře, kteří jim prodávali víc času a pozornosti. Longevity jako součást nemovitosti neprodává jen lepší péči, ale také tichou separaci. Ovšem, jak jsme nedávno psali, nejbohatší Američané v průměru umírají dříve než nejchudší Evropané, protože o průměrné délce života nerozhoduje ani tak privátní MRI jako dostupná zdravotní péče, nižší míra stresu a podporující stát.
Bývalý národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil kritizuje plánovaný přesun agendy závislostí z Úřadu vlády pod Ministerstvo zdravotnictví. V rozhovoru upozorňuje, že česká politika závislostí byla více než třicet let budována jako nadresortní agenda, protože se netýká pouze léčby, ale také prevence, sociálních služeb, bezpečnosti, regulace trhu, školství, daní, hazardu, alkoholu, tabáku, konopí a dalších návykových látek. Přesun pod jeden resort podle něj může zúžit celou oblast na čistě zdravotnický pohled a oslabit schopnost státu koordinovat opatření mezi jednotlivými ministerstvy. Vláda schválila přesun protidrogové agendy z Úřadu vlády na Ministerstvo zdravotnictví od července 2026, včetně odboru protidrogové politiky a Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti.
K zachování původního modelu vyzývá také otevřený dopis akademiků, klinických odborníků, expertů na veřejné zdraví, výzkumníků a dalších profesionálů adresovaný předsedovi vlády. Na stejný problém upozorňuje i ukázka z filmu Historie budoucnosti, kde je zachycen výzkum profesora Davida Nutta a jeho týmu. Tato analýza porovnávala škodlivost různých drog nejen podle dopadů na samotného uživatele, ale také podle škod pro okolí a společnost. Výsledkem bylo, že alkohol vyšel jako celkově nejškodlivější droga, před heroinem a crack kokainem. Právě tento typ dat ukazuje hlavní problém české debaty. Legální alkohol zůstává společensky tolerovaný, politicky chráněný a běžně dostupný, zatímco u konopí nebo psychedelických látek stát často uplatňuje mnohem tvrdší represivní přístup, přestože jejich rizikový profil je v odborných srovnáních odlišný. Jedná se o střet mezi politikou založenou na důkazech, prevenci a snižování škod a politikou, která stále zachází s návykovými látkami podle historických předsudků, společenské přijatelnosti a trestní setrvačnosti.
V roce 2005 naklonoval japonský průkopník klonování Teruhiko Wakayama jednu samičku myši a pak začal tento klon znovu klonovat. A tak pořád dál, dvacet let v kuse, až se z jedné myši stalo přes 1 200 kopií napříč 58 generacemi. Dlouho se přitom mělo za to, že klonování je v podstatě dokonalé. Dnes se používá pro záchranu ohrožených druhů a stal se z něj i průmysl, který kopíruje plemenná zvířata, závodní koně i mrtvé mazlíčky. Studie zveřejněná v časopise Nature Communications ale ukázala pravý opak.S každým dalším překlonováním se totiž v genomu hromadily škodlivé mutace, kterých měly klonované myši nakonec třikrát více než myši narozené přirozenou cestou. Wakayama to přirovnává ke kopírce: když okopírujete obrázek, kvalita mírně klesne, a když pak kopírujete tu kopii, klesne ještě víc. U živých tvorů úspěšnost procesu nejprve rostla, ale od 27. generace se zlomila a u poslední 58. generace klesla na pouhých 0,6 procenta.
Co přesně za tím stojí, vědci úplně jistě nevědí. Mutace mohou být způsobeny absencí pohlavního rozmnožování, tedy mechanismu, který v normální reprodukci průběžně odplavuje genetické chyby, ale stát za nimi může i samotný proces klonování. Jak podotýká Ben Novak z organizace Revive & Restore, která biotechnologie v ochraně přírody financuje, je očekávatelné, že překlonovaná zvířata budou mít víc mutací, protože tkáň, ze které klony vznikají, hromadí chyby už za běžného života organismu. Cenné podle něj je, že to konečně někdo změřil, a to napříč tolika generacemi.
Zdravotní výbor Senátu schválil a doporučil plénu ke schválení novelu o rozhodování na konci života, kterou připravila senátorka a lékařka MUDr. Věra Procházková. Zákon by lidem v terminální fázi života dal právní rámec pro důstojné rozhodování o vlastním odchodu, včetně možnosti asistované smrti za jasně daných podmínek. Inspirací je lucemburský zákon, jeden z nejpřísněji nastavených v Evropě. Smrtelník téma sleduje od začátku. Procházková byla hostem našeho podcastu a v loňském roce jsme spolu s Procházkovou uspořádali na toto téma konferenci v Senátu.
Vědci popsali nový způsob, jak přesněji sledovat biologické stárnutí organismu. Studie publikovaná v časopise Nature vychází z dat tisíců jedinců a ukazuje, že změny v genové aktivitě mohou pomoci odhadnout biologický věk u laboratorních zvířat, primátů i lidí. Nejedná se o předpověď konkrétního data smrti, ale o analýzu molekulárních změn, které doprovázejí stárnutí organismu. U lidí navíc výsledky souvisejí také s rizikem úmrtí.
Chronologický věk říká, jak dlouho člověk žije, zatímco biologický věk lépe popisuje, v jakém stavu jsou jeho buňky a tkáně. Studie je důležitá hlavně tím, že ukazuje stárnutí jako měřitelný biologický proces, který lze sledovat přes konkrétní změny v buňkách. V budoucnu může být tato metoda využitelná při testování léčebných postupů, preventivních intervencí a výzkumu mechanismů, které rozhodují o kvalitě a délce života.
