MUDr. Lucie Hrdličková, Ph.D. je dětský onkolog a paliatr. A také vedoucí lékařka týmu dětské podpůrné péče FN Motol, který se mimojiné věnuje paliativní péči pro nenarozené děti.
Mnoho lidí se domnívá, že se smrtí dítěte, které zemřelo před narozením, se nejlépe vyrovnává tím, že na něj rodiče zapomenou. Rodiče však své dítě milují již dlouho před narozením a zapomenout na něj nemohou. Naopak mnoho z nich si přeje vzpomínky na dobu, kdy miminko žilo (první pohyby na ultrazvuku, kopance v břiše, tlukot srdce), sdílet, ale okolí jim k tomu často nedá příležitost. Jak funguje perinatální hospic? A jak dětská paliativní centra (o vzniku jednoho z nich se můžete dozvědět víc v dokumentu Nech plakat jen polovinu srdce, kde Dr. Hrdličková rovněž vystupuje). Dětský paliatr neumí předpovídat budoucnost, ale může pomoci rodičům udělat taková rozhodnutí, aby v budoucnosti neměli výčitky.
Toto nebyl jednoduchý rozhovor. Ale domníváme se, že by ho měl slyšet každý, protože se v něm mluví o tom, co to vlastně znamená — být člověk.
Na Smrtelníku jsme už několikrát psali o tom, že dlouhý život se nedá jen koupit ani vyoptimalizovat, ať už drahými skenery, longevity klinikami, nebo celým spektrem zázračných doplňků. Nejnovější výzkum k tomu přidává tvrdá data a dokazuje, že velký díl toho, jak dlouho a hlavně jak zdravě se dožíváme, máme jednoduše v genech. Studie prezentovaná na výroční konferenci Evropské společnosti pro lidskou genetiku v Göteborgu vyšla z takzvané Leidenské studie dlouhověkosti a místo jednotlivců zkoumala celé dlouhověké rodiny. To je podstatný rozdíl, protože právě porovnání v rámci rodin pomáhá oddělit skutečně genetické vlivy od životního stylu a prostředí. A výsledek lze shrnout takto: lidé středního věku, jejichž rodiče se dožili vysokého věku, onemocněli srdečními a metabolickými chorobami v průměru o třináct let později než jejich vrstevníci s rodiči, kteří zemřeli dříve. Delší zdraví se tak dědí z generace na generaci.
Vědci prohledali genomy dvou set dvanácti dlouhověkých rodin a postupně zúžili pátrání z dvaceti tisíc genů na dvanáct vzácných variant. Jedna z nich, v genu s označením CGAS, se ukázala jako obzvlášť zajímavá, a to kvůli tomu, jak souvisí se zánětem. Zánět je obranná reakce těla, užitečná, když bojujeme s infekcí nebo hojíme ránu. Když ale v těle roky “doutná” potichu, tělo pomalu opotřebovává, a právě tuto skrytou dlouhodobou zánětlivost dnes vědci považují za jeden z hlavních motorů stárnutí. Vědci ale vyzkoumali, že u členů dlouhověkých rodin běží jakoby na poloviční výkon, takže jejich tělo reagovalo mírněji. Zestárli tedy pomaleji, aniž by přišli o obranyschopnost. Je důležité dodat, že jde zatím o ranou fázi a předběžné výsledky z konference. Ale i tak platí, že zatímco longevity průmysl slibuje, že si zdraví a čas přikoupíme, ukazuje se, že tu nejsilnější kartu jsme dostali nebo nedostali už při narození.
Že umělá inteligence spotřebovává ohromné množství energie, o tom se mluví už delší dobu. V posledních měsících ale nabírá na síle ještě další téma s tím spjaté a pro člověka mnohem důležitější – voda. Datacentra je totiž nutné neustále chladit a chlazení polyká velké objemy pitné vody, často přímo tam, kde už s ní bývají problémy. V Morgan County v americkém státě Georgia si obyvatelé po zahájení stavby velkého centra společnosti Meta stěžují, že jim z kohoutku teče hnědá voda, kvůli které jim přestaly fungovat domácí spotřebiče a musí si na pití i vaření vozit balenou. Případ se dostal až do Kongresu, kde poslankyně Alexandria Ocasio-Cortez ukazovala dvě sklenice zkalené vody odebrané přímo na místě. V Utahu zase návrh datacentra v oblasti vysychajícího Velkého solného jezera vyvolal skoro čtyři tisíce oficiálních protestů a napříč Spojenými státy už přes padesát měst zavedlo zákaz nebo moratorium na stavbu nových center. Jak to shrnul jeden z provozovatelů, datacentrum se stalo novým strašákem.
Loni datacentra po světě spotřebovala víc elektřiny než kterákoli země kromě deseti největších a do čtyř let se má jejich spotřeba víc než zdvojnásobit. Jen výroba elektřiny pro ně si podle zprávy Univerzity OSN vyžádá do roku 2030 zhruba 9,3 bilionu litrů vody. To je tolik, kolik by jako pitná voda vystačila celému světu na rok a tři čtvrtě. A to je pořád jen voda na elektřinu, nikoli na samotné chlazení serverů, které spotřebovává další obrovské objemy. Třeba vygenerování jednoho složitějšího videa si vyžádá kolem čtyř litrů vody. Kolik přesně která služba spotřebuje, se přitom z velké části neví, protože firmy svá čísla tají a vědci je musí jen odhadovat.
Výrobci čipů slibují, že problém vyřeší sami. Nvidia oznámila, že její nejnovější servery přejdou výhradně na kapalinové chlazení v uzavřeném okruhu, které podle firmy odbourává takřka veškerou spotřebu vody. Ale i to má háček. Profesor Andrew Chien z Chicagské univerzity upozorňuje, že nulová spotřeba je nereálná a že takové systémy jsou drahé, a hlavně platí, že každé zefektivnění zatím okamžitě pohltí další růst poptávky. AI se napije méně na jeden dotaz, jenže dotazů přibývá rychleji, než se daří šetřit. Nejstřízlivější rada nakonec zaznívá od samotných vědců a je překvapivě prostá. Kaveh Madani z institutu OSN pro vodu to shrnuje tak, že nejčistší použití AI je žádné, a jeho kolegové dodávají, že na výpočty, otevírací dobu obchodu nebo recept fakt nepotřebujete jazykový model, když si vystačíte s vyhledávačem nebo s knihou.
Téma už proniká i do reklamy. Ve světových metropolích se objevila kampaň značky Polaroid. Její billboard s nápisem, ať si lidé radši skočí do vody, než ji datacentra vypijí, visel od pláže na newyorském Coney Islandu až po londýnské metro. Polaroid takovou kampaň proti předigitalizovanému světu vede opakovaně, jejím jádrem je myšlenka, že v éře umělé inteligence je samotná existence analogového foťáku aktem vzpoury.
Česko má za sebou nejteplejší den v historii měření. V neděli 28. června vyšplhal teploměr na 41,9 stupně a vedra, která jsme donedávna brali jako jižanskou exotiku, jsou teď i u nás. Nejbližší úkol je pro nás praktický, totiž naučit se s horkem žít po vzoru jihu Evropy, zatáhnout přes den okenice, zpomalit v poledních hodinách, větrat v noci a hlídat ty nejzranitelnější. Jenže za tímto, řekněme běžným, oteplováním číhá ještě jeden problém, který pramení z toho, že vůbec nějakou energii používáme. Ať topíme uhlím, nebo solárem, ať jezdíme spalovákem, nebo elektromobilem, vždycky po sobě zanecháme teplo. A pokud ho budeme vyrábět čím dál víc, jednou nás dožene bez ohledu na to, jak čistě budeme žít.
Většinou si přitom namlouváme příběh se šťastným koncem. Do poloviny století přejdeme na solár a vítr, opustíme fosilní paliva, srazíme emise a planetu zachráníme. I kdyby tahle optimistická verze vyšla, narazíme na něco, čemu fyzici říkají hluboké oteplování. Nejde o skleníkové plyny, ale o samotnou fyziku. Pokaždé, když použijeme energii k čemukoli, část se podle druhého termodynamického zákona nevyhnutelně promění v odpadní teplo, ať jde o motor auta, výrobu oceli, nebo o generování videa pomocí AI. To teplo tady zůstává a planetu ohřívá bez ohledu na to, jak je zdroj čistý.
Dnes je to zanedbatelné, řádově procenta toho, co napáchá skleníkový efekt. Odpadní teplo ale narůstá v souvislosti s tím, jak se naše spotřeba energie zhruba každých třicet až padesát let zdvojnásobuje a roste exponenciálně. Jako jeden z prvních to popsal harvardský astrofyzik Eric Chaisson už v roce 2008 a došel k tomu, že naše civilizace možná naráží na základní limit růstu daný čistě termodynamikou. Pokud trend potrvá, odhadují vědci, že za nějakých sto padesát až dvě stě let bude samotné odpadní teplo stejně velký problém jako dnešní oteplování od emisí. A tentokrát se z něj nevyvlékneme tím, že vyměníme jeden zdroj za druhý, protože nejde o palivo, ale o energii jako takovou. Jedinou částečnou výjimkou jsou slunce a vítr, které nepřidávají žádné nové teplo, protože jen využívají energii mířící k Zemi tak jako tak, kdežto všechno, co vyhrabeme zpod země, ať ropa, nebo jádro, přidává do systému teplo nové.
Lidstvo se celá staletí hnalo za tím, jak získat a využít víc energie, od ohně přes páru až po čipy, a jsme v tom úspěšní až příliš. Na rozdíl od emisí, kde „stačí vyměnit“ špinavý zdroj za čistý, na odpadní teplo žádný jednoduchý technický trik neexistuje. Co v tuto chvíli umíme nabídnout, jde proti celému modernímu příběhu o pokroku – totiž že budeme muset srovnat účty s každou novou spotřebou tak, že ji někde jinde umenšíme. Pokud zvládneme tu současnou zkoušku s emisemi, možná se na tu těžší s hlubokým oteplováním líp připravíme. Globální oteplování je ve srovnání s ním teprve začátek, takový test, jestli se vůbec dokážeme jako lidstvo včas a rozumně domluvit, jak celé téma uzavírá fyzik Mark Buchanan ve své eseji z roku 2023.
Johan de Vries chodí na techno party ve svých 94 letech. Ne se na ně dívat z kraje parketu, ale tančit uprostřed davu, který průměrně bývá o tři generace mladší. Tenhle Nizozemec, kterého celý svět zná pod jménem House Opa Johan, tedy „děda od house“, objevil elektronickou hudbu až v 71 letech, kdy se poprvé vypravil na festival. Co začalo jako zvědavost, změnilo se v lásku, a jeho videa, jak se vlní mezi ravery, se pravidelně šíří internetem s dosahem, který by mu mohla závidět spousta mnohem mladších umělců.
K devadesátinám mu fanoušci uspořádali výlet na Ibizu, kde obrazil největší kluby ostrova, a v legendárním Ushuaïa ho pustili zdarma, přidělili mu osobního bodyguarda a nechali ho vyjít na pódium a tančit nad hlavami tisíců lidí. Na Amsterdam Dance Event v roce 2024 měl naplánované čtyři různé akce a chodil na ně dál, jako by věk byla jen položka v občance, ne důvod, proč přestat. House Opa Johan je předzvěstí toho, že generace, které vyrostly na elektronické hudbě, jednou zestárnou, a není důvod si myslet, že s důchodem pověsí techno party na hřebík. Ukazuje, že stárnout se dá i tak, že člověk prostě nepřestane tančit.
Midjourney je AI firma, kterou až dosud znal svět jako generátor obrázků z textu. Nyní oznámila svůj první hardwarový produkt, a nečekaně jde o skener, který má za zhruba šedesát vteřin zmapovat celé lidské tělo. Vystoupíte na plošinu, ta vás rychlostí pár centimetrů za vteřinu spustí do vody a cestou dolů vás obklopí prstenec ultrazvukových senzorů, který firma sama přirovnává k hejnu delfínů snímajících vás echolokací ze všech stran. Výsledkem má být trojrozměrná mapa těla do zlomku milimetru, podobná tomu, co dnes umí magnetická rezonance, jen prý téměř stokrát rychleji a bez záření.
Skener nemá stát v nemocnici, ale v lázních. První Midjourney Spa se má otevřít koncem roku 2027 v San Franciscu, kde zhruba deset skenerů bude součástí saun, ledových lázní a vířivek. Zakladatel David Holz to shrnul do věty, že firma toužila po něčem stejně mocném jako rezonance a stejně všedním jako návštěva wellness. Skenování zdravého těla se tu tedy nemá stát lékařským úkonem, ale vedlejším produktem příjemně stráveného odpoledne. Do roku 2031 chce mít Midjourney po světě padesát tisíc takových strojů a slibuje, že s dostatkem včasného zobrazování by se svět mohl vyhnout třetině všech úmrtí a polovině nákladů na zdravotnictví.
Má to samozřejmě i svou stinnou stránku. Firma nepomůže jen vašemu zdraví, ale hlavně získává vaše tělo jako obraz. Při miliardě skenů měsíčně, o které Holz sní, by vznikl největší soubor obrazových dat o lidských tělech v dějinách, a stejně jako u generátoru obrázků platí, že skutečným produktem nakonec nejste vy, ale to, co se z vás dá vytěžit. Sluší se dodat, že zatím jde o prototyp první generace bez schválení amerického lékového úřadu a že tvrzení o převaze nad rezonancí je prozatím jen marketing. Tak jako tak je příznačné, že vizi věčného zdraví nám dnes nepřináší lékař ani kněz, ale firma na umělé obrázky, která nás zve, ať se z vlastní pomíjivosti přijdeme vykoupat do bazénu.
Ve věku 88 let zemřel 11. června David Hockney, jeden z největších malířů 20. a 21. století. Maloval prakticky až do konce a byl to stejně velký umělec jako svéhlavý člověk, který nesnášel, když mu kdokoli, a stát už vůbec, organizoval život. Kromě umění byl inspirativní i ignorováním jakýchkoliv longevity tendencí. Kouřil od sedmnácti a rád připomínal, že mu přestat poručili už čtyři lékaři a všichni čtyři jsou dávno po smrti. Není to jen vtipná historka, je to celá jeho filozofie ve zkratce. Už v roce 2005 přišel na konferenci labouristů s cedulí, na níž stálo, že smrt si přijde pro každého, i pro toho, kdo nekouří. Ne proto, že by si nebezpečí cigaret nevšiml, ale proto, že trval na tom, že je to jeho riziko a jeho radost, do které nikomu nic není.
Vlastní lidskou autonomii stavěl na první místo. Loni pařížské metro odmítlo vylepit plakát k jeho velké výstavě ve Fondation Louis Vuitton kvůli tomu, že na fotografii drží cigaretu. Hockney to označil za šílenství a za důkaz, že panovačnost těch, kdo řídí naše životy, nezná mezí. V době, která se smrtelnosti nejradši brání a snaží se optimalizovat co jde, zní Hockneyho přístup k životu i ke smrti jako osvěžení. On ji bral jako přirozenou součást života, který se má hlavně žít. Když mu v Paříži uspořádali k osmdesátinám velkou retrospektivu, zůstala po ní na bílé zdi galerie dvě modře načmáraná slova, Love Life. Milujte život. Ne prodlužujte, ne chraňte před ním sami sebe, prostě ho mějte rádi.
V Nizozemsku poprvé v historii podstoupilo eutanázii dítě mladší dvanácti let. Stalo se tak už loni, na veřejnost se ale případ dostal teprve teď, když o něm promluvila ministryně zdravotnictví Sophie Hermansová. Dítě bylo nevyléčitelně nemocné, jeho přesný věk známý není. Nizozemsko od roku 2024 umožňuje po dohodě s rodiči ukončit život dětí ve věku od jednoho do dvanácti let, které trpí nesnesitelně a bez naděje na zlepšení. Do té doby byla eutanázie možná jen u novorozenců nebo u dětí starších dvanácti let. Lékař k ní navíc smí přistoupit pouze tehdy, pokud utrpení nelze nijak odstranit a zároveň se předpokládá, že dítě brzy zemře. Dřív v takové situaci zbývala jen paliativní péče, případně možnost přestat dítěti podávat stravu a tekutiny a nechat ho takto odejít, což mohlo trvat dlouhé dny i déle.
Švýcarská spolková rada schválila v polovině června změnu zdravotnické legislativy, díky níž bude od ledna 2027 povinné zdravotní pojištění hradit větší část nákladů na specializovanou paliativní péči. Cílem je, aby lidé v terminálním stádiu nemoci nemuseli za péči o dobré umírání platit vysoké částky, ať už chtějí dožít doma, nebo ve specializovaném ošetřovatelském zařízení. Dosud totiž tento typ péče spadal pod běžné úhrady, které na něj nestačily, takže rozdíl nesli sami nemocní a jejich rodiny. A šlo o poměrně vysoké částky.
Nově proto pojišťovna pokryje větší díl nákladů a zároveň se zastropuje, kolik smí pacient za den zaplatit ze svého. Jde zatím o přechodné opatření, které má platit do roku 2032, kdy Švýcarsko plánuje zavést jednotný systém financování zdravotní péče. Nejde tedy o úplnou revoluci, přesto je to pozitivní signál ze strany státu, který pomáhá odstranit finanční zátěž spojenou s důstojným odchodem.
Moderní longevity kultura proměnila péči o tělo v nekonečný projekt řízený čísly. Sledujeme spánek, tep, počet kroků, glukózu, regeneraci i teplotu v ložnici a každou odchylku vnímáme jako selhání, které je potřeba opravit. Článek „Optimalizujeme se k smrti“ od legendárního tvůrce špičkových destilátů Martina Žufánka upozorňuje na paradox této posedlosti. Ve snaze žít co nejdéle začínáme žít jako pacienti, přestože jsme zdraví. Místo aby technologie sloužily člověku, člověk se podřizuje grafům a skóre, která z běžného dne dělají laboratorní experiment. Technologie mohou být užitečným pomocníkem, problém ale nastává ve chvíli, když začnou určovat, zda jsme svůj den strávili správně. Zdraví se potom přestává chápat jako schopnost žít (tedy naplno prožívat proud různorodých zkušeností) a fungovat i mimo ideální podmínky.
Text zároveň míří na rychle rostoucí průmysl dlouhověkosti, který ze strachu ze stárnutí a smrti vytvořil mimořádně výnosný obchod. Chytré hodinky, testy, doplňky stravy, předplatné a drahé programy slibují delší a kvalitnější život, ale často jen převádějí základní doporučení do podoby produktu. Přitom dlouhodobé výzkumy opakovaně ukazují, že pro dlouhý život nejsou rozhodující jen dokonale vyrovnané hodnoty v aplikaci, ale především kvalitní vztahy, pohyb, přiměřenost a smysluplně strávený čas. Chvíle, které stojí za to skutečně žít.
