Projekt Adopce významných hrobů, který spravuje Správa pražských hřbitovů, dává veřejnosti možnost podílet se na záchraně míst posledního odpočinku významných českých osobností. Na webu projektu lze najít desítky příběhů obnovených hrobů spisovatelů, umělců, vědců či lékařů, jejichž památka by bez této podpory postupně zmizela z krajiny města i z kolektivní paměti. Smyslem iniciativy je nejen fyzická obnova hrobů, ale především oživení příběhů, které k nim patří. Každá adopce se tak stává aktem kulturní odpovědnosti a výrazem úcty k historii, která formovala naši současnost.
„S tou možností, že existuje nějaká síla, která si nás k sobě přivolá, až nadejde čas, nemůžu vůbec nic dělat. Lepší je to přijmout. Je jednodušší nechat se unášet proudem té řeky, než se s ní pokoušet bojovat.“ Říká jedna z postav z fascinujícího seriálu Midnight Gospel (Půlnoční evangelium). Osmidílný animovaný nářez představuje spiritual psychedelic hack uprostřed Netflixu. Nechápeme, jak to tam mohlo projít, ani kdo to zaplatil, ani kdo to tam nechává. Nicméně vzít svůj deep-talks podcast (The Duncan Trussell Family Hour) a dodělat k němu sjeté dětské animace, které u diváka rozpojí audio a video sensoric experience, takže „přednáška“ uvízne v paměti jinak a zažijete ji jinak — a proto může mít nečekaně transformativní účinek — je velice chytrá metoda hyper learningu pro indigo children a nadané jedince. Pro ostatní bude seriál vypadat jako slovní průjem, zmatený chaos a ujetá snaha o bizár art. Pro naprostou většinu lidí tak bude vypadat… tipla si naše redakce. Ale to jsme se spletli! Protože hodnocení IMDb i ČSFD jsou zcela neuvěřitelná. A to je vlastně nakonec onen gospel = evangelium = εὐαγγέλιον = „dobrá zpráva“. Že existuje nemálo lidí v dnešním povrchně působícím světě, kteří „mají uši k slyšení“ (Marek 4:9). „Spiritualita je o tom dokázat určit, co je skutečné. Proto potřebuješ učitele — a ten učitel musí být oddaný pravdě. A smrt je úžasná učitelka. Přitom její hodiny vůbec nic nestojí.“ Pokud jsme vás naší minirecenzí zaujali, klidně začněte posledním dílem Stříbrná myška, o cyklu smrti a zrození, protože sur-realita Půlnočního evangelia se usmívá nad všemi postupy existování, které jsou „normální“.
Pražské setkání s Danem Brownem ukázalo, že i autor proslulý bestsellerovými thrillery dokáže překvapit svou schopností otevírat hlubší existenciální otázky. Jeho nový román, který propojuje prvky vědy, mystiky a napětí, posouvá hranice žánru a zároveň vybízí k zamyšlení nad tím, co smrt skutečně znamená. Brownův přístup neukazuje smrt jako definitivní bod, ale jako prahovou zkušenost, která může mít nečekané pokračování. Výrok „něco se po smrti děje“ v Brownově podání nepůsobí jako efektní marketingová zkratka, ale jako podnět k filosofické reflexi. Román Tajemství všech tajemství překračuje hranice literární fikce a stává se nástrojem k debatě o vztahu mezi vědomím, vírou a racionalitou. V románu se Praha neobjevuje jen jako kulisa, ale jako město, jehož historická vrstva a symbolika spoluutvářejí význam samotného příběhu.
23. října přestaví v kině Lucerna americký režisér Michael Lockshin své výpravné opus magnum Mistr a Markétka podle stejnojmenného románu Michaila Bulgakova, který podle mnohých patří mezi nejlepší knihy všech dob. Před projekcí se uskuteční hodinový masterclass — ten proběhne v angličtině. Bezmála tříhodinová velkolepá filmová adaptace jedné z mála knih, kterou v životě přečetl Mick Jagger (a svět je díky tomu obohacen o song Sympathy For the Devil), je naprosto vynikající — s místy až rituálně psychedelickými! Znalec filmů si vzpomene na Davida Lynche, Fritze Langa a jeho Metropolis nebo Martina Scorseseho a jeho Poslední pokušení Krista. Sen a realita jsou zcela zacykleny do sebe. Volně se spolu mísí současnost a minulost, život a smrt, vnitřní a vnější, pragmatismus a šílenství, aniž by však film ztratil sílu narativní výpovědi. Při uvedení filmu v Rusku (které jeho produkci před válkou na Ukrajině paradoxně částečně zaplatilo) se před sály kin tvořily dlouhé fronty a účast na projekci se stala asi posledním veřejným masovým protestem proti současnému ruskému režimu. Jak se píše v jedné z recenzí: „V Rusku nemůžeme nikdy ničemu předejít, vždycky to černé a zasrané zlo všechny předběhne a vykuchá, vždycky poníží, zabije a pokřiví všechno dobré, co jen trochu klíčí. A člověk si o tom, jak ti parchanti vzplanou a shoří, jak se ti Latunští poserou hrůzou a Piláti už nikdy nenajdou klid, může nechat jenom zdát. Když Markétka, tak strašně krásná a konečně svobodná, letí uprostřed celé té černé, mlhavé, globálně-patetické Jofanovy hrůzy a rozmetává všechna hadrová hesla po ulicích, rozbrečela jsem se. Taková rozkoš! A pak znovu – když celá ta obludnost hoří. Já bych toho zapálila ještě víc!“ (Boris Jofan byl sovětský židovský architekt, autor Paláce Sovětů, představitel socialistického realismu, který byl pro Stalina tím, čím byl pro Hitlera Albert Speer. Ve filmu je zobrazena Moskva jako fantaskní velkoměsto, včetně jeho nikdy nezrealizovaných staveb.) Vstupenky na akci lze zakoupit na linku níže. „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná!“
Podstoupil Ozzy eutanazii? Legenda Ozzy Osbourne z kapely Black Sabbath, přezdívaný princ temnot, zemřel 22. července 2025 ve věku 76 let, krátce po svém závěrečném koncertu v Birminghamu. Kromě nekonečných kondolencí a vzpomínek se na sociálních sítích spustila lavina spekulací: někteří fanoušci na platformách X, Reddit i Facebook tvrdí, že závěrečný koncert Back to the Beginning možná sloužil jako promyšlené rozloučení. Nebo dokonce jako součást plánu asistované sebevraždy ve Švýcarsku. Tyto domněnky se opírají o dřívější prohlášení Ozzyho a jeho manželky Sharon, týkající se zhoršujícího se zdravotního stavu zpěváka, který bojoval s Parkinsonovou chorobou. Oba uvedli, že pokud by se Ozzyho stav zhoršil a on ztratil důstojnost, neváhali by odjet do Švýcarska využít možnosti asistovaného sebeusmrcení (psali jsme také na Smrtelníku). Sharon tehdy v rozhovorech otevřeně popsala, že nemá smysl zůstat „uvězněn“ v těle, které už nefunguje. Když se proto po Ozzyho smrti objevily záběry a vzpomínky na jeho závěrečný koncert v Birminghamu, mnozí v nich četli víc než jen hudební tečku. Jeho vystoupení působilo jako slavnostní odchod: Ozzy sedící na trůnu, obklopený hudbou, přáteli a fanoušky, s úsměvem i vědomím, že se loučí. Na platformách jako X a Reddit se rychle objevily komentáře typu: „Ozzy splnil svůj plán eutanazie a rozlučkový koncert byl jeho vlastní pohřeb. Nic nemůže být víc metal.“ Přestože neexistuje žádné potvrzení a rodina ústy dcery Kelly Osbourne tyto spekulace odmítla, poslední okamžiky metalové legendy blíže nepopisovala. Pro fanoušky, kteří roky sledovali Ozzyho otevřenost k tématu smrti a v poslední době i k rozhodování o vlastním konci, má verze o plánovaném závěrečném defilé zvláštní přitažlivost. Představa, že se legenda sama stala režisérem svého posledního aktu, je sama o sobě příběhem, který zapadá do mytologie metalu.
Bakalářskou práci, která se zabývá motivem smrti boha ve filosofii Friedricha Nietzscheho, doporučujeme jako zajímavé rychločtení na víkend. Kde leží základy nihilismu slavného filosofa? Proč hledal nadčlověka a toužil po zboření hodnot nastolených křesťanstvím? Jakou měl výchovu a rodinné zázemí? A jaký byl vliv hyperprotektivní matky a přísného otce, který před svou předčasnou smrtí v dopise příteli „…popisuje malého Fritze jako divoké a tvrdohlavé dítě, které se zklidní pouze dostane-li výprask. Měl-li by Friedrichův otec možnost působit ve výchově syna déle, jeho cílem by dozajista byla snaha zlomit v dítěti jeho tvrdohlavost, aby se mohlo v budoucnu otevřít boží vůli.“ Nietzsche od mládí trpěl krátkozrakostí, různými zažívacími problémy, revmatickými bolestmi levé ruky, v mládí byl léčen s kapavkou a záškrtem. Pravidelné silné migrény, které v pozdějším věku vedly k progresivní paralýze a demenci, byly pravděpodobně způsobeny retro-orbitálním meningiomem za pravým okem postupně prorůstajícím do lebeční dutiny. Kolik bolesti může jedinec vytrpět, aby neztratil schopnost věřit?
Projekt Glaz Bridge, vedený kurátorkou Martinou Sikorovou, přináší nový pohled na pietní umění prostřednictvím kolekce Skleněná duše. Tato kolekce představuje tavené skleněné urny jako umělecké objekty, které nejen uchovávají popel zesnulých, ale slouží i jako estetické a emocionální připomínky v domácím prostředí. Díla vznikla ve spolupráci s předními českými umělci, jako jsou Zdeněk Lhotský, Martin Janecký, Vladimír 518, Alžběta Jungrová, Michal Škapa, Viktorie Beldová a mnoho dalších. Tito umělci přistupují k tématu pietních schránek z různých perspektiv, čímž vznikají unikátní artefakty, které propojují tradiční sklářské techniky s moderním designem a osobními příběhy.
Petr Laštovka se ve své knize Umřel jsem, ale už je mi líp nebojí otevřeně mluvit o své zkušenosti s rakovinou a klinickou smrtí – a to s nečekaným nadhledem a humorem. Přestože umírání označuje za strašlivé, smrt samotnou vykresluje jako nečekaně příjemnou a barevnou. Laštovkův příběh ukazuje, jak se s vážnou nemocí dá bojovat nejen tělem, ale i duchem – a jak může smrt paradoxně vrhnout nové světlo na to, co je v životě skutečně důležité. Jeho otevřenost boří tabu kolem umírání a ukazuje, že i v těch nejtemnějších chvílích je možné najít něco lidského a krásného.
Damien Hirst, proslulý svými odvážnými zkoumáními smrti a pomíjivosti, opět přivedl diváky k hlubokému zamyšlení. Jeho výstava The Weight of Things, která proběhla v MUCA v Mnichově od října 2023 do března 2024, stavěla do popředí nevyhnutelnost konce a fyzickou přítomnost smrti. Formy zalité v pryskyřici, ikonické vitríny s preparovanými zvířaty a struktury rozkladu přenesly smrt do sféry estetiky a nutily návštěvníka konfrontovat vlastní smrtelnost. Damien Hirst se proslavil nejen svými ikonickými díly se zvířaty ve formaldehydu, ale také diamantovou lebkou For the Love of God (2007). Tato lebka, vytvořená z platiny a osazená 8 601 diamanty včetně centrálního růžového diamantu na čele, je fascinující reflexí smrti, luxusu a pomíjivosti. Dílo bylo původně oceněno na 50 milionů liber a svého času se řadilo mezi nejdražší umělecká díla, která kdy byla prodána, i když detaily prodeje zůstaly nejasné.
Madonna (66) se ve svém novém projektu Funeral Rites vrací ke ztrátě matky v dětství. „Když jsem byla dítě, zemřela mi matka. Vidět její krásnou tvář v otevřené rakvi a políbit její červené rty na rozloučenou ve mně zanechalo strašidelnou vzpomínku, hlubokou touhu a strašný strach z opuštění,“ přiznává Madonna v krátkém filmu, který je součástí umělecké spolupráce s fotografem Stevenem Kleinem a magazínem CR Fashion Book a v němž se prolínají témata smrti, zármutku, opuštění a spirituality.
