V Číně roste nový trh, kterému se říká ekonomika doprovodu. Za peníze si tam najmete společníka na výstup na horu, na běhání nebo jen na večeři, abyste u ní neseděli sami. Psychoterapeutka Placená společnost šetří zákazníkům bolest z odmítnutí, protože když si tuto službu zaplatíte, vždy ji dostanete. Podle čínských státních médií dosáhla hodnota tohoto odvětví loni v přepočtu zhruba sto padesáti šesti miliard korun. Osamělost se stala zbožím jako každé jiné. Není to náhoda. Jednočlenných domácností bylo v Číně v roce 2024 přes sto milionů a do roku 2030 by se jejich počet mohl zdvojnásobit.
O rozsahu problému svědčí i to, že jednou z nejstahovanějších aplikací v zemi se stala Are You Dead?, tedy Jsi mrtvý?, kde uživatel pravidelně mačká tlačítko na důkaz, že ještě žije, a když to přestane dělat, appka uvědomí jeho nouzový kontakt. Za tím vším stojí proměna, kterou popisuje sinolog Martin Kříž. Ještě před dvěma generacemi žila většina Číňanů ve vícegeneračních rodinách pohromadě, jenže urbanizace a dozvuky politiky jednoho dítěte tenhle svět rozebraly. Kříž k tomu dodává trefnou myšlenku, že současná technika sice zkrátila vzdálenost mezi lidmi, ale žádnou blízkost zatím nevytvořila. Osamělost je ale globální jev, který Světová zdravotnická organizace označuje za naléhavou zdravotní hrozbu a který nejtvrději dopadá na mladé. Podle výzkumu agentury STEM se i v Česku cítí osamělá až třetina lidí a jednočlenných domácností u nás přibylo z třiadvaceti na dvaatřicet procent.
V Teheránu se čtvrtý den rozloučení se zavražděným Alím Chameneím proměnil v událost, která dávno přesáhla osobní zármutek. Podle reportáže The Guardian zaplnily hlavní ulice íránské metropole davy lidí. V horku přesahujícím šestatřicet stupňů zněla městem smuteční hudba, náboženské zpěvy i výzvy k odvetě. Intimní okamžik smrti se zde změnil ve veřejnou scénu, na níž stát předváděl kontinuitu, sílu a schopnost sjednotit společnost kolem společného symbolu.
Odchod politického vůdce nekončí jeho smrtí. Teprve veřejné rozloučení rozhoduje o tom, jak bude jeho příběh dál vyprávěn a jakou roli získá v kolektivní paměti. V Íránu se z Chameneího pohřbu stal obraz odporu a mučednictví, ale také připomínka toho, že státem organizovaný smutek nikdy není pouze emocí. Může být jazykem moci. A někdy i způsobem, jak mrtvé tělo zůstává součástí živé politiky.
Že umělá inteligence spotřebovává ohromné množství energie, o tom se mluví už delší dobu. V posledních měsících ale nabírá na síle ještě další téma s tím spjaté a pro člověka mnohem důležitější — voda. Datacentra je totiž nutné neustále chladit a chlazení polyká velké objemy pitné vody, často přímo tam, kde už s ní bývají problémy. V Morgan County v americkém státě Georgia si obyvatelé po zahájení stavby velkého centra společnosti Meta stěžují, že jim z kohoutku teče hnědá voda, kvůli které jim přestaly fungovat domácí spotřebiče a musí si na pití i vaření vozit balenou. Případ se dostal až do Kongresu, kde poslankyně Alexandria Ocasio-Cortez ukazovala dvě sklenice zkalené vody odebrané přímo na místě. V Utahu zase návrh datacentra v oblasti vysychajícího Velkého solného jezera vyvolal skoro čtyři tisíce oficiálních protestů a napříč Spojenými státy už přes padesát měst zavedlo zákaz nebo moratorium na stavbu nových center. Jak to shrnul jeden z provozovatelů, datacentrum se stalo novým strašákem.
Loni datacentra po světě spotřebovala víc elektřiny než kterákoli země kromě deseti největších a do čtyř let se má jejich spotřeba víc než zdvojnásobit. Jen výroba elektřiny pro ně si podle zprávy Univerzity OSN vyžádá do roku 2030 zhruba 9,3 bilionu litrů vody. To je tolik, kolik by jako pitná voda vystačila celému světu na rok a tři čtvrtě. A to je pořád jen voda na elektřinu, nikoli na samotné chlazení serverů, které spotřebovává další obrovské objemy. Třeba vygenerování jednoho složitějšího videa si vyžádá kolem čtyř litrů vody. Kolik přesně která služba spotřebuje, se přitom z velké části neví, protože firmy svá čísla tají a vědci je musí jen odhadovat.
Výrobci čipů slibují, že problém vyřeší sami. Nvidia oznámila, že její nejnovější servery přejdou výhradně na kapalinové chlazení v uzavřeném okruhu, které podle firmy odbourává takřka veškerou spotřebu vody. Ale i to má háček. Profesor Andrew Chien z Chicagské univerzity upozorňuje, že nulová spotřeba je nereálná a že takové systémy jsou drahé, a hlavně platí, že každé zefektivnění zatím okamžitě pohltí další růst poptávky. AI se napije méně na jeden dotaz, jenže dotazů přibývá rychleji, než se daří šetřit. Nejstřízlivější rada nakonec zaznívá od samotných vědců a je překvapivě prostá. Kaveh Madani z institutu OSN pro vodu to shrnuje tak, že nejčistší použití AI je žádné, a jeho kolegové dodávají, že na výpočty, otevírací dobu obchodu nebo recept fakt nepotřebujete jazykový model, když si vystačíte s vyhledávačem nebo s knihou.
Téma už proniká i do reklamy. Ve světových metropolích se objevila kampaň značky Polaroid. Její billboard s nápisem, ať si lidé radši skočí do vody, než ji datacentra vypijí, visel od pláže na newyorském Coney Islandu až po londýnské metro. Polaroid takovou kampaň proti předigitalizovanému světu vede opakovaně, jejím jádrem je myšlenka, že v éře umělé inteligence je samotná existence analogového foťáku aktem vzpoury.
Johan de Vries chodí na techno party ve svých 94 letech. Ne se na ně dívat z kraje parketu, ale tančit uprostřed davu, který průměrně bývá o tři generace mladší. Tenhle Nizozemec, kterého celý svět zná pod jménem House Opa Johan, tedy „děda od house“, objevil elektronickou hudbu až v 71 letech, kdy se poprvé vypravil na festival. Co začalo jako zvědavost, změnilo se v lásku, a jeho videa, jak se vlní mezi ravery, se pravidelně šíří internetem s dosahem, který by mu mohla závidět spousta mnohem mladších umělců.
K devadesátinám mu fanoušci uspořádali výlet na Ibizu, kde obrazil největší kluby ostrova, a v legendárním Ushuaïa ho pustili zdarma, přidělili mu osobního bodyguarda a nechali ho vyjít na pódium a tančit nad hlavami tisíců lidí. Na Amsterdam Dance Event v roce 2024 měl naplánované čtyři různé akce a chodil na ně dál, jako by věk byla jen položka v občance, ne důvod, proč přestat. House Opa Johan je předzvěstí toho, že generace, které vyrostly na elektronické hudbě, jednou zestárnou, a není důvod si myslet, že s důchodem pověsí techno party na hřebík. Ukazuje, že stárnout se dá i tak, že člověk prostě nepřestane tančit.
Ve věku 88 let zemřel 11. června David Hockney, jeden z největších malířů 20. a 21. století. Maloval prakticky až do konce a byl to stejně velký umělec jako svéhlavý člověk, který nesnášel, když mu kdokoli, a stát už vůbec, organizoval život. Kromě umění byl inspirativní i ignorováním jakýchkoliv longevity tendencí. Kouřil od sedmnácti a rád připomínal, že mu přestat poručili už čtyři lékaři a všichni čtyři jsou dávno po smrti. Není to jen vtipná historka, je to celá jeho filozofie ve zkratce. Už v roce 2005 přišel na konferenci labouristů s cedulí, na níž stálo, že smrt si přijde pro každého, i pro toho, kdo nekouří. Ne proto, že by si nebezpečí cigaret nevšiml, ale proto, že trval na tom, že je to jeho riziko a jeho radost, do které nikomu nic není.
Vlastní lidskou autonomii stavěl na první místo. Loni pařížské metro odmítlo vylepit plakát k jeho velké výstavě ve Fondation Louis Vuitton kvůli tomu, že na fotografii drží cigaretu. Hockney to označil za šílenství a za důkaz, že panovačnost těch, kdo řídí naše životy, nezná mezí. V době, která se smrtelnosti nejradši brání a snaží se optimalizovat co jde, zní Hockneyho přístup k životu i ke smrti jako osvěžení. On ji bral jako přirozenou součást života, který se má hlavně žít. Když mu v Paříži uspořádali k osmdesátinám velkou retrospektivu, zůstala po ní na bílé zdi galerie dvě modře načmáraná slova, Love Life. Milujte život. Ne prodlužujte, ne chraňte před ním sami sebe, prostě ho mějte rádi.
V roce 2005 naklonoval japonský průkopník klonování Teruhiko Wakayama jednu samičku myši a pak začal tento klon znovu klonovat. A tak pořád dál, dvacet let v kuse, až se z jedné myši stalo přes 1 200 kopií napříč 58 generacemi. Dlouho se přitom mělo za to, že klonování je v podstatě dokonalé. Dnes se používá pro záchranu ohrožených druhů a stal se z něj i průmysl, který kopíruje plemenná zvířata, závodní koně i mrtvé mazlíčky. Studie zveřejněná v časopise Nature Communications ale ukázala pravý opak.S každým dalším překlonováním se totiž v genomu hromadily škodlivé mutace, kterých měly klonované myši nakonec třikrát více než myši narozené přirozenou cestou. Wakayama to přirovnává ke kopírce: když okopírujete obrázek, kvalita mírně klesne, a když pak kopírujete tu kopii, klesne ještě víc. U živých tvorů úspěšnost procesu nejprve rostla, ale od 27. generace se zlomila a u poslední 58. generace klesla na pouhých 0,6 procenta.
Co přesně za tím stojí, vědci úplně jistě nevědí. Mutace mohou být způsobeny absencí pohlavního rozmnožování, tedy mechanismu, který v normální reprodukci průběžně odplavuje genetické chyby, ale stát za nimi může i samotný proces klonování. Jak podotýká Ben Novak z organizace Revive & Restore, která biotechnologie v ochraně přírody financuje, je očekávatelné, že překlonovaná zvířata budou mít víc mutací, protože tkáň, ze které klony vznikají, hromadí chyby už za běžného života organismu. Cenné podle něj je, že to konečně někdo změřil, a to napříč tolika generacemi.
Peter Thiel, spoluzakladatel Palantiru a jeden z nejvlivnějších mužů Silicon Valley, se přestěhoval do Buenos Aires. Koupil vilu v jedné z nejexkluzivnějších čtvrtí, zapsal děti do místní školy a na večeři s argentinskými ekonomy diskutuje o Antikristu, jednom ze svých oblíbených témat. Není to Thielův první záložní plán na přežití, kdyby přišel nějaký světový konflikt. Thiel má občanství na Novém Zélandu, žádal o pas na Maltě a dlouhodobě sbírá země jako pojistku proti rizikům, před nimiž veřejně varuje: jaderná válka, nekontrolovaná umělá inteligence, případně obojí najednou. Argentina ho láká mimo jiné proto, že leží daleko od potenciálních konfliktů na severní polokouli. Španělsko-argentinský technologický podnikatel z jeho okruhu to říká otevřeně: „Ve chvíli, kdy Čína vezme Tchaj-wan nebo Rusko Litvu, jsem v Buenos Aires.“
Ideologicky Thiel v Argentině našel souputníka v prezidentu Mileim, jehož libertariánská politika deregulace a škrtů mu sedí. Milei jejich setkání popsal jako „schůzku dvou anarchokapitalistů“. Thiel se prý Mileia ptal, jak zajistí, aby libertarianismus v Argentině přežil i jeho prezidentství. Podle New York Times, které příběh přinesly, část argentinské opozice šíří spekulace o datových centrech, zasahování do příštích voleb nebo o roli Palantiru, který má hluboké vztahy s americkou vládou. Thiel zatím investoval pouze do nemovitostí, včetně pozemku v Uruguaji poblíž Punta del Este, kde někteří předpokládají i kryt pro případ jaderné apokalypsy. Možná přehnané, možná ne. Člověk, který pomohl vybudovat systémy sledování pro americké zpravodajské služby a nyní hledá útočiště na konci světa, každopádně ví něco, co většina z nás neví.
Argetina navíc plánuje vytvoření nové kategorie AI korporací v argentinském právu: nelidské korporace. Jedná se o subjekty provozované agenty umělé inteligence nebo roboty. Tam, kde tyto systémy vykonávají nezávislý úsudek v nepředvídatelném prostředí – pak musí, pokud mají být skutečně užitečné – jejich jednání s sebou nést skutečná rizika. Omezená odpovědnost není pro takové subjekty luxusem; je předpokladem jejich existence. Lidští akcionáři se mohou účastnit, ale nebude je povinné mít.
V Bolívii existují místa, kterým se říká sloní hřbitovy. Ne proto, že by tam odcházela umírat zvířata, ale proto, že se tam podle svědectví uchylují lidé, kteří už nemají kam jinam jít. Jsou to lidé, které alkohol, chudoba a samota postupně vytlačily až tam, kde už je společnost přestává vidět. V polorozpadlých domech na okraji La Pazu pijí alkohol tak silný, až se pití stává pomalým odchodem ze světa. Tekutá forma asistovaného sebeusmrcení. Žádná paliativní péče, žádná poslední vůle, žádná rodina kolem postele. Jen matrace na zemi, špinavé zdi, levný jed v plastu a tělo, které se propadlo tak hluboko, že ho svět přestal počítat mezi živé ještě dřív, než skutečně zemřelo.
Na celé věci není nejděsivější samotný alkohol, ale příběhy o lidech, kteří měli být v extrémní opilosti dokonce pohřbíváni zaživa jako rituální oběť Pachamamě, matce zemi. To nám může znít jako temná legenda z jiné civilizace. Jenže i kdyby tyto hřbitovy zůstaly na hranici mýtu, ukazují něco velmi skutečného. Když člověk spadne dostatečně hluboko, svět ho přestane vnímat jako člověka. Stane se problémem, troskou, rozpadlým a zbytečným tělem. Bolivijský sloní hřbitov pro umírající alkoholiky proto není jen bizarní příběh z druhého konce světa. Je to místo, kam člověk nepřichází žít, ale dopít zbytek svého života a umřít v zapomnění.
Případ ukradené a nalezené lebky Zdislavy z Lemberka, šlechtičny ze 13. století, která se za svého života proslavila péčí o nemocné a chudé a po své smrti byla prohlášena za světici, si získal poměrně značnou pozornost. Pohnutky pachatele otevírají legitimní otázku: dává uctívání fyzických pozůstatků světců skutečně smysl? Katolická tradice relikviím přisuzuje posvátnou moc, blízkost ke svatému tělu jako cestu k Bohu. Zároveň je to praxe, která stojí na fyzickém vztahu k mrtvole, k zubu, kosti, lebce.
Uživatel Karel Strakoš napsal na Facebook krátce po nálezu monolog, který tuto ambivalenci pojmenovává po svém. Monolog lebky Zdislavy z Lemberka předkládáme:
Ach, vy moje milé od narození umírající ovečky.
Já, Zdislava, kost mrtvá a dokonale zbytečná, vás tu z betonu zdravím.
Tak co, už jste se dosyta pomodlili před vitrínou? Už jste pocítili tu svatou husí kůži, když jste civěli na mou lebku jako na zlaté tele?
Výborně, já jsem si mezitím užívala nový betonový hábit. Tvrdý, šedý, upřímný.
Ten chudák, co mě ukradl a zalil do betonu, tomu odpouštím. Jeho čin byl poctivější než vaše svíčky a modlitby.
Vy ostatní jste mě jen uctívali, žádali o uzdravení, dívali se, fotili, házeli mince do kasičky a potom šli zase hřešit.
Já, svatá Zdislava, patronka manželství a nemocných. Celý život jsem dávala chudým, a teď ležím ve skleněné krabici jako exponát.
Mně je jedno, jestli jsem v betonu, v zemi, nebo v popelu. Jsem mrtvá. Kosti nemají city. Ale kdybych mohla mluvit k živým lidem, řekla bych jim totéž, co jsem říkala za života. Přestaňte se dívat na mrtvoly. Jděte k živým. K nemocným, k hladovým, k těm, co se dáví ve své vlastní slabosti. Tam je vaše práce.
A vy, moji drazí věřící, vy jste ti největší cynici ze všech. Potřebujete mou mrtvou hlavu, abyste uvěřili, že někde tam nahoře je ještě něco. Protože ve vašich vlastních životech už dávno nic není. Já jsem se stala vaší svátostí.
Já, lebka bez těla, pravím vám, nechť shnije vaše úcta. Nechť se rozpadne na prach jako všechny vaše svatyně. Já jsem nikdy nechtěla býti uctívána. Já jsem chtěla, aby se činilo dobro.
Živá, bych vám byla totiž k ničemu, protože bych vás poslala pomáhat do špitálu, místo toho, abyste tu civěli na mrtvou kost.
Tak mě zase dejte zpátky do vitríny, ať můžete dál předstírat zbožnost. Nebo mě nechte zalitou v betonu. Je mi to dokonale ukradené. Já jsem už dávno za vaším Dobrem i Zlem, za vaší vírou i nevírou. Za vašimi Bohy. Jsem jen lebka, která se směje. Směje se vašemu divadlu, vašim biskupům v mercedesech, vašim poutím za selfíčky a vaší potřebě mrtvých celebrit.
Pojďte blíž a nakloňte se k betonu.
To, co slyšíte je smích. Suchý, věčný, cynický smích lebky, která vidí, jak laciná je vaše úcta.
A teď běžte. Jděte žít svůj malý a pohodlný život. A občas si vzpomeňte, že svatá Zdislava z Lemberka leží ve vitríně a je jí tam lépe, než mezi vámi.
Neboť jen ten, kdo mě znesvětil, mě alespoň na chvíli pochopil.
Řada lidí, jejichž práce se točí kolem umělé inteligence, začala prožívat stav, kterému se říká AI brain fry, doslova spálený mozek. Jde o akutní kognitivní vyčerpání, které se projevuje neschopností soustředit se, zpomaleným rozhodováním a pocitem, který účastníci výzkumu Boston Consulting Group popisovali různě, někdo jako mentální mlhu, jiný jako bzučení v hlavě, další jako pocit, že má v hlavě otevřených tucet záložek prohlížeče naráz. Inženýr Francesco Bonacci, zakladatel Cua AI, to formuloval na X možná nejpřesněji: „Každý den končím vyčerpaný, ne z té práce samotné, ale z toho jejího řízení. Šest paralelních větví, čtyři rozpracované funkce, dva ‚rychlé fixy‘, které se proměnily v králičí nory, a rostoucí pocit, že úplně ztrácím nit.“ Výzkum mezi téměř patnácti sty zaměstnanci ukázal, že 14 procent uživatelů AI v práci tento stav zažívá, v marketingu a v provozních pozicích už přes čtvrtinu. A důsledky nejsou jen osobní: lidé s AI brain fry dělají o devětatřicet procent častěji vážné chyby a jsou o stejný podíl náchylnější odejít z práce.
Důležitá nuance, kterou autoři studie zdůrazňují: AI sama o sobě není problém. Když ji lidé používají k odbourání rutinních a opakujících se úkolů, jejich míra burnoutu klesá o 15 procent. Co je kognitivně ničí, je dohled nad AI agenty. Lidé, kteří museli AI nástroje intenzivně monitorovat a kontrolovat, vykazovali o 14 procent vyšší mentální zátěž, o 12 procent vyšší únavu a o devatenáct procent vyšší informační přetížení než ti, jejichž práce s AI byla méně náročná. Jinými slovy: AI, která za vás dělá nudnou práci, vás osvobozuje. AI, kterou musíte nepřetržitě hlídat, vás vyčerpává.
Co je za tím, vysvětluje britský pedagogický psycholog Carl Hendrick na svém Substacku. Připomíná čtyřicet let starou práci kognitivní psycholožky Lisanne Bainbridge z roku 1983 nazvanou Ironies of Automation. Bainbridgová tehdy zkoumala automatizaci jaderných elektráren a továren a došla k překvapivému závěru: čím sofistikovanější je automatizovaný systém, tím náročnější, ne snazší, je v něm role člověka. Designéři AI automatizací se snaží člověka eliminovat tam, kde to jde, a člověku zbude přesně to, co designér nedokázal automatizovat, tedy ta nejtěžší a nejméně podporovaná část práce. Práce se tedy nezmenšuje, naopak se zhušťuje a posouvá k tomu, na co stroj nestačí: k posuzování, ověřování, rozhodování.
Studie také odhalila zajímavou hranici: produktivita s AI roste, dokud používáte jeden, dva nebo tři nástroje současně. Po třetím nástroji se ovšem křivka obrací a produktivita začíná klesat. Tedy kombinace agentů funguje jen do určitého počtu, pak narazíte na strop lidské pozornosti.
