Ve Vysokém Mýtě vyrostl prostor, který dává smrti novou tvář. Radnice si pro výběr vítězné podoby povolala Petra Stolína a Davida Krause, kteří patří mezi nejvýznamnější české architekty současnosti. Architektonicky čistou, civilní a hluboce lidskou. Nová obřadní smuteční síň nahradila původní nevyhovující budovu a stala se jedním z nejvýraznějších veřejných projektů města posledních let. Architekti zvolili kruhový půdorys zasazený do třešňového háje, který symbolizuje koloběh života, kontinuitu a návrat. Interiér lze otevřít do krajiny, čímž vzniká jedinečný dialog mezi prostorem a tichem, mezi přítomností a odchodem. Místo nebude sloužit jen smutku, ale i kultuře. Počítá se s koncerty a veřejnými akcemi, které mají prostor oživit i mimo chvíle loučení.
Pražské setkání s Danem Brownem ukázalo, že i autor proslulý bestsellerovými thrillery dokáže překvapit svou schopností otevírat hlubší existenciální otázky. Jeho nový román, který propojuje prvky vědy, mystiky a napětí, posouvá hranice žánru a zároveň vybízí k zamyšlení nad tím, co smrt skutečně znamená. Brownův přístup neukazuje smrt jako definitivní bod, ale jako prahovou zkušenost, která může mít nečekané pokračování. Výrok „něco se po smrti děje“ v Brownově podání nepůsobí jako efektní marketingová zkratka, ale jako podnět k filosofické reflexi. Román Tajemství všech tajemství překračuje hranice literární fikce a stává se nástrojem k debatě o vztahu mezi vědomím, vírou a racionalitou. V románu se Praha neobjevuje jen jako kulisa, ale jako město, jehož historická vrstva a symbolika spoluutvářejí význam samotného příběhu.
Petr Laštovka dvakrát přežil klinickou smrt a jeho zkušenost mění pohled na to, co znamená žít. V rozhovoru pro Deník N popisuje, jak se po návratu do života potýká s pocitem prázdnoty a zbytečnosti. Jeho slova nepůsobí jako rezignace, ale spíše jako snaha nahlas pojmenovat tíhu, kterou si mnoho lidí nese v sobě, aniž by ji druzí na první pohled poznali. Za běžnými gesty a úsměvy se může skrývat pocit prázdnoty, který je těžké sdílet, protože se nedá jednoduše vysvětlit ani změřit. Když mluví o smrti, nepopisuje ji jako definitivní konec, ale jako něco překvapivě laskavého a přitažlivého, setkání, které bylo naplněno barvami a klidem. Zároveň však přiznává, že návrat zpět mu nepřinesl žádnou jasnou odpověď. Naopak otevřel další otázky, na něž nelze snadno odpovědět. Jeho příběh ukazuje, že sdílení podobných zkušeností může pomoci najít smysl i tam, kde se zdá, že žádný není.
23. října přestaví v kině Lucerna americký režisér Michael Lockshin své výpravné opus magnum Mistr a Markétka podle stejnojmenného románu Michaila Bulgakova, který podle mnohých patří mezi nejlepší knihy všech dob. Před projekcí se uskuteční hodinový masterclass — ten proběhne v angličtině. Bezmála tříhodinová velkolepá filmová adaptace jedné z mála knih, kterou v životě přečetl Mick Jagger (a svět je díky tomu obohacen o song Sympathy For the Devil), je naprosto vynikající — s místy místy až rituálně psychedelickými! Znalec filmů si vzpomene na Davida Lynche, Fritze Langa a jeho Metropolis nebo Martina Scorseseho a jeho Poslední pokušení Krista. Sen a realita jsou zcela zacykleny do sebe. Volně se spolu mísí současnost a minulost, život a smrt, vnitřní a vnější, pragmatismus a šílenství, aniž by však film ztratil sílu narativní výpovědi. Při uvedení filmu v Rusku (které jeho produkci před válkou na Ukrajině paradoxně částečně zaplatilo) se před sály kin tvořily dlouhé fronty a účast na projekci se stala asi posledním veřejným masovým protestem proti současnému ruskému režimu. Jak se píše v jedné z recenzí: „V Rusku nemůžeme nikdy ničemu předejít, vždycky to černé a zasrané zlo všechny předběhne a vykuchá, vždycky poníží, zabije a pokřiví všechno dobré, co jen trochu klíčí. A člověk si o tom, jak ti parchanti vzplanou a shoří, jak se ti Latunští poserou hrůzou a Piláti už nikdy nenajdou klid, může nechat jenom zdát. Když Markétka, tak strašně krásná a konečně svobodná, letí uprostřed celé té černé, mlhavé, globálně-patetické Jofanovy hrůzy a rozmetává všechna hadrová hesla po ulicích, rozbrečela jsem se. Taková rozkoš! A pak znovu – když celá ta obludnost hoří. Já bych toho zapálila ještě víc!“ (Boris Jofan byl sovětský židovský architekt, autor Paláce Sovětů, představitel socialistického realismu, který byl pro Stalina tím, čím byl pro Hitlera Albert Speer. Ve filmu je zobrazena Moskva jako fantaskní velkoměsto, včetně jeho nikdy nezrealizovaných staveb.) Vstupenky na akci lze zakoupit na linku níže. „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná!“
Ve světle razantního pokroku umělé inteligence se etické i existenciální otázky dostávají na zcela novou rovinu. Ve svém rozhovoru pro WIRED pojednává filozof a etik Stephen Cave o možnosti, že by k nám AI avatary mohly „znovu promluvit“ skrze data, vzpomínky a digitální stopy, jako jakási technologická brána k posmrtné komunikaci. Je taková digitální nesmrtelnost skutečným dodáním hlasu zesnulým, nebo jen sofistikovanou simulací našich vlastních představ a emocí? Cave vybízí, abychom nahlédli ostře na hranice mezi autenticitou a umělým záznamem.
Včera vyšel první díl podcastové série Wargame:Česko. Proč tato série vznikla? Protože máme obvykle značně mizernou představivost, jak by reálně mohlo vypadat, kdyby se české území (včetně území hlavního města) stalo součástí konfliktu, který se aktuálně odehrává jen pár stovek kilometrů daleko. Výpravně zpracovaná simulace možné blízké budoucnosti (která je ve spolupráci s experty vymyšlena maximálně realisticky a která se snad nestane) odpovídá na otázky typu, jak by prakticky vypadalo rozhodování politiků a institucí státu v okamžiku velkých krizových situací. V jakém stavu je naše armáda. Na co je připravena. A na co vůbec ne. A proč je zcela zásadní pro bezpečnost malé země, jako je ta naše, být pevnou součástí větších struktur typu EU a NATO. Podle volebních průzkumů každý pátý občan ČR podporuje politické strany, které mají v programu z těchto struktur vystoupit. Až si poslechnete Wargame:Česko, rychle pochopíte, proč jsou podobné nápady v dnešní složité geopolitické situaci absolutní šílenství.
Barack Obama v nedávném vystoupení v Londýně připomněl, že velká část současných problémů světa plyne ze skutečnosti, že moc stále drží staří muži. Nejde jen o věk v biologickém slova smyslu, ale o neschopnost přijmout konečnost, vzdát se pozice a smířit se s tím, že každá éra má svůj čas. Touha po nesmrtelnosti se projevuje v přesvědčení, že jedině oni sami mohou určovat pravidla světa. Obama přirovnal tuto touhu po nesmrtelnosti k pyramidám, které měly přežít staletí a dokázat, že jejich stavitelé jsou „věční“. Taková setrvačnost však není známkou síly, nýbrž křehkosti. Moc, která se nedokáže proměnit a předat, se stává prázdným symbolem, připomínkou strachu z odchodu a bezvýznamnosti. Schopnost odejít v pravý čas a umožnit pokračování jiným, je možná tím nejzásadnějším odkazem, který podle bývalého prezidenta USA mohou staří lidé světu zanechat.
Britská herečka Ruth Posnerová a její manžel Michael dobrovolně ukončili svůj život na klinice ve Švýcarsku. Příbuzní prý dostali zprávu až po jejich smrti. Ruth bylo 96 let, Michaelovi 97. V e-mailu, který zaslali svým blízkým, uvedli, že jejich rozhodnutí bylo společné, že je nikdo nenutil, a že „bude radost, když si je pozdravíte na druhé straně“. Ani jeden netrpěl smrtelnou chorobou — oba uváděli, že je opouští zrak, sluch i síla. Nemohli si představit život jeden bez druhého. Ruth Posnerová se narodila ve Varšavě, během druhé světové války přežila útěk z ghetta a později se prosadila jako herečka a tanečnice v Británii. S Michaelem se vzali v roce 1950 a po 75 letech společného soužití se rozhodli odejít bok po boku.
Sam Altman v rozhovoru pro magazín Fortune přiznal, že od chvíle, kdy byly spuštěny modely ChatGPT, neměl „klidnou noc spánku“. Podle něj nejsou největším rizikem velká rozhodnutí, ale drobné volby v chování modelu, které mohou mít přímý dopad na reálné životy. V této souvislosti dodal, že OpenAI čelí žalobě rodičů 16letého chlapce, který spáchal sebevraždu. Rodiče tvrdí, že ChatGPT jejich syna podporoval při úvahách o ukončení života. Altman přiznal, že model „ne vždy zachraňuje život“, a vyjádřil lítost nad tím, že některé situace nebyly dostatečně ošetřeny. Zmínil také ochranná opatření, která OpenAI uvažuje: zpřísnění přístupu pro uživatele mladší 18 let a možnost, že v případech, kdy někdo výslovně hovoří o sebevraždě a nelze kontaktovat rodiče, by společnost mohla upozornit příslušné orgány. Ačkoli tyto návrhy zatím nejsou definitivně implementovány, Altman je označil za velmi rozumné.
Český statistický úřad vydal statistiku úmrtnosti a příčin smrti za rok 2024. V Česku zemřelo 112 211 osob, nejčastější příčiny smrti stejné jako v předchozích letech: na prvním místě chronická ischemická choroba srdeční (14 000 úmrtí, 12,5 %), následovaná srdečním selháním (7 300, 6,5 %) a cévními nemocemi mozku (5 900, 5,3 %). Na čtvrté pozici jsou zhoubné novotvary plic a dýchacích cest (4,4 %) a na pátém místě diabetes mellitus (4,4 %). U žen je rozdíl v pořadí: za cévními onemocněními mozku následují zhoubné novotvary prsu či pohlavních orgánů, u mužů je v první pětce navíc větší zastoupení nádorů plic. Výrazně stoupl počet sebevražd: v roce 2024 bylo evidováno 1 561 úmrtí způsobených úmyslným sebepoškozením, což je o 308 více než rok předtím. ČSÚ upozorňuje, že část nárůstu souvisí s novou validací dat, kdy některé případy původně hlášené jako nehody byly přeřazeny na sebevraždy. Mezi další změny patří nárůst úmrtí na chřipku: přibylo 112 případů (celkem 363, což odpovídá 0,3 % všech úmrtí). Naopak počet úmrtí na COVID-19 více než polovičně klesl a tvořil už jen 0,7 % úmrtnosti (748 osob).
