Ústavní soud zamítl stížnost invalidního důchodce Petra Bartheldiho, který se u české justice domáhal práva na eutanazii. Bartheldi utrpěl po dopravní nehodě těžké zranění páteře a žádal, aby soudy uznaly jeho právo na asistovanou smrt jako součást práva na lidskou důstojnost. Podle něj mu současný stav znemožňuje vést plnohodnotný život a způsobuje mu nepřiměřené utrpení. Soud ale rozhodl, že český právní řád eutanazii ani asistovanou sebevraždu neumožňuje. Zvažovali jsme právo na možnost svobodně se rozhodnout o svém životě a jeho konci a rovněž jsme uvažovali o právu na život, které zohledňuje i povinnost státu život chránit. Zvažovali jsme i otázku duševního a fyzického stavu stěžovatele a došli jsme k závěru, že jeho zdravotní omezení je přiměřené ve vztahu k právu na ochranu života,“ uvedla soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová. Jinými slovy, i nadále bude jakákoli forma eutanazie v ČR kvalifikována jako vražda či napomáhání k sebevraždě.
O smrti
a nesmrtelnosti.
Bez předsudků
Youtuber Mikýř se ve svém novém satirickém videu zaměřil na podnikatele a biohackera Bryana Johnsona, který je považován za globální symbol posedlosti dlouhověkostí. Johnson otevřeně mluví o své honbě za zastavením biologického stárnutí, investuje miliony dolarů ročně do přísného režimu, transfuze mladé plazmy i experimentálních terapií a tvrdí, že brzy přepíše naše chápání lidského věku. Jenže za fascinujícím marketingem se skrývá i spousta otazníků. Všechny podobné pokusy o „elixír nesmrtelnosti“ v nás nutně vyvolávají staré otázky: kam až jsme ochotni zajít, abychom prodloužili svůj čas na zemi? Kde končí vědecký pokrok a začíná hazard se zdravím i etikou? Nebo to je celé komedie? Nebo byznys?
Nový průzkum Pew Research Center z května 2025 odhaluje, že víra v posmrtný život a duchovní přítomnost zvířat, hor, řek či stromů je globálně překvapivě běžná. Více než polovina dotázaných v 36 zemích věří, že existuje život po smrti, přičemž v zemích jako Indonésie (85 %) nebo Keňa (80 %) je souhlasně nakloněna většina populace. Nejde přitom o víru starších generací, mladší dospělí (18–34 let) jsou těmto otázkám stejně nebo někdy i více otevřeni než jejich rodiče. Překvapivě se ukazuje, že duchovní přesvědčení nejsou vázána na tradiční náboženskou identitu. Dokonce i lidé bez vyznání ve Skandinávii či Japonsku věří, že příroda a její tvorové mohou mít vlastní spirit nebo energii.
Debata o asistované sebevraždě se u nás i jinde obvykle točí kolem etiky, práva a medicínských protokolů. Méně často se však stočí k tomu, co se děje mezi dvěma lidmi ve chvíli, kdy se jeden rozhodne odejít a druhý mu s tím chce pomoci. Právě tento opomíjený rozměr, který bychom mohli nazvat posledním vztahem, rozebírá čerstvě vydaný text německých autorů Thomase Reustera a Floriana Brunse v prestižním časopise Nature. Autoři se ptají, co se vlastně odehrává v okamžiku a těsně poté, kdy člověk vyřkne slova „Chci umřít. Pomoz mi s tím.“ Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Pomocník – většinou mluvíme o lékaři, autoři však záměrně používají slovo pomocník, protože jde o osobu se svým svědomím, pohledem na svět a vlastními pochybnostmi, která se sama svobodně rozhoduje, zda vůbec pomůže – není pouhým pasivním nástrojem, který jen splní cizí přání. Pomocník zároveň otevírá prostor pro proměnu celého rozhodnutí. Z filosofického pohledu – od Kanta přes Levinase až po Gadamera – je vztah mezi člověkem, který žádá o pomoc se smrtí, a jeho pomocníkem jedním z nejniternějších dialogů, jaké můžeme zažít. V tomto rozhovoru je přítomna svoboda i zranitelnost, jistota i pochybnost. Možná proto asistovaná sebevražda není nikdy jen technický akt, ale spíše křehký příběh, jehož konec se může změnit i ve chvíli, kdy se zdá být všechno rozhodnuto. Reuster a Bruns zároveň zdůrazňují, že do hry mohou vstoupit prvky nevyzpytatelnosti – lidské slovo, dotek, pohled –, které mohou změnit konečné rozhodnutí. Pomocník totiž nenese jen břemeno praktického výkonu, ale i morální a emoční zátěž, kterou společnost často přehlíží. Asistovaná sebevražda proto není jen medicínský úkon, ale otevřený proces, v němž se setkávají dvě bytosti, a který se může vyvíjet do poslední chvíle.
https://www.nature.com/articles/s41599-025-05337-2
HBO přichází s novým dokumentárním seriálem „The Mortician“, který odkrývá zákulisí pohřebního průmyslu proslulé rodinné márnice v Los Angeles, která se léta dopouštěla morálně pochybných a nelidských praktik. Místo, kde se lidská ztráta často střetává s obchodními zájmy. Trailer slibuje syrový pohled do světa krematorií a pohřebních služeb, kde nejde jen o pietu a poslední rozloučení, ale i o zisk, moc a někdy i pochybnou etiku. Otevírá otázky, kolik z našeho odchodu je skutečně důstojnost a kolik dobře promyšlený obchodní model.
https://www.csfd.cz/film/1686151-krematorium/videa
Může psychologickou pomoc částečně převzít umělá inteligence? O tom mluví v rozhovoru pro Flowee psycholožka a psychoterapeutka Martina Mikesková. Podle ní je jisté, že technologie v terapii budou hrát stále větší roli — a to nejen jako pomůcka pro terapeuty, ale i jako první kontakt pro ty, kteří se ostýchají přijít osobně. „Myslím, že umělá inteligence nemůže zcela nahradit lidského terapeuta, a nemyslím si, že je to v tuto chvíli ani cílem vývojářů. Vnímám však, že AI může pomoci v určitých specifických situacích, například při poradenství, předběžné diagnostice nebo při odkázání na odbornou pomoc,“ říká Mikesková.
Loni se v Jižní Koreji prodalo víc vozítek pro psy než kočárků pro děti — zdánlivě absurdní detail, který ale dokonale vystihuje globální trend: lidé přestávají rodit děti a stále častěji nahrazují vztahy se svými vrstevníky poutem ke zvířatům. I Česko je dnes součástí stejného příběhu: mladí lidé se méně seznamují, méně souloží a čím dál častěji odkládají založení rodiny. Nebo ji nezakládají vůbec. Zároveň stoupá obliba mazlíčků, terapeutických zvířat, náhradních vztahů i technologických substitutů. Jde o globální krizi?
V Poslanecké sněmovně proběhl 18. června 2025 kulatý stůl na téma Rizika zákonné eutanazie. Konal se pod záštitou poslankyně Jany Bačíkové (ODS), místopředsedkyně Výboru pro sociální politiku, která veřejně vystupuje proti legalizaci eutanázie z důvodu možného zneužití. Diskuze se dále účastnili zástupci poskytovatelů paliativní péče, ředitelka hospice sv. Štěpána Monika Marková, a novinář Pavel Šafr. Z diskuse vyplynulo, že tradiční hodnoty, jako úcta k životu a význam kvalitní paliativní péče, byly zdůrazněny jako alternativa k legislativnímu modelu eutanazie. Krátký report vyšel v Konzervativních novinách.
https://www.konzervativninoviny.cz/rizika-zakonne-eutanazie
Ve svém nedávném podcastu s Pavlem Mackem („Smrt, Meditace, Mindfulness, Stoicismus“) host vstupuje do hloubky témat, která se dotýkají samotného jádra lidské existence. Rozebírá, jak uvědomění si vlastní smrtelnosti může paradoxně vést ke svobodě. Motivuje žít více naplno. Soustředit se na přítomný okamžik a jednat s větší jasností a integritou. Pavel Macek vnímá praktiky mindfulness a meditace jako nástroje, které umožňují zastavit vnitřní chaos, naladit nás na „vnitřní ticho“ i dají nám schopnost být sám se sebou – bez hodnocení či odsuzování.
Britský parlament v pátek podpořil přelomový zákon, kterým by se umožnilo dospělým lidem s terminalním onemocněním legálně požádat o asistované ukončení života vůbec poprvé v Anglii a Walesu. Návrh, pojmenovaný „Terminally Ill Adults (End of Life) Bill“, prošel třemi klíčovými čteními a dál míří do Sněmovny lordů, kde je očekávána tvrdá diskuze. Rozšířená většina veřejnosti (okolo 75 %) projekt podporuje, přičemž systém klade důraz na dvojí lékařský souhlas, panel profesionálů a ochranu proti nátlaku nebo nesvéprávnosti. Zákon by mohl vstoupit v platnost kolem roku 2029, pokud projde všemi fázemi a získá královský souhlas.
