V české legislativě se objevuje zásadní nerovnováha, která odhaluje limity toho, jak chápeme svobodu jednotlivce. Zatímco právo ženy ukončit těhotenství do dvanáctého týdne je uznáváno jako legitimní rozhodnutí o vlastním těle a garantováno zákonem, člověku, který nevyléčitelně trpí a žádá o důstojný odchod ze života, je tato možnost upírána. Rozhodování o počátku života je tedy vnímáno jako svobodná volba, ale v okamžiku jeho konce se tatáž svoboda náhle ztrácí. Argumenty proti eutanazii se často opírají o morálku či náboženské tradice, avšak ve výsledku popírají základní princip lidské důstojnosti. Diskuse o právu na důstojnou smrt tak není jen otázkou legislativy, ale i konzistence hodnot, které jako společnost vyznáváme.
