Jak se dožít 1000 let – 3. část: Co boj proti stárnutí vlastně znamená

Ještě nedávno by většina lidí nad myšlenkou radikálního prodloužení života mávla rukou jako nad pošetilostí, koneckonců po věčném mládí se lidé sápou snad od počátku civilizace. Všichni jsme jistě slyšeli o různých více či méně zvrácených případech z minulosti, kdy se vladaři nebo blázniví vědci snažili za pomoci všemožných technik dlouhověkosti nebo i nesmrtelnosti přiblížit. Nikomu se to (pokud víme) nepodařilo. Za posledních několik let se ale výzkum hlavně na biotechnologické scéně dostal do bodu, kdy to vypadá, že tentokrát nejde jen o fantaskní nápady bláznivých vědců – důkazem budiž fakt, že se první várka terapií tohoto druhu a s reálnými výsledky dostává do klinických testů, a dokonce jimi úspěšně postupuje. Díky tomu začíná být toto odvětví lákavé pro investory z privátního sektoru, kteří zde investují každým rokem víc a víc miliard dolarů. A to znamená jistou možnost, že by omlazující terapie mohly být relativně brzy skutečně k dostání na trhu. Když už taková možnost existuje, tak si pojďme postupně představit, co se stalo a jak je to vůbec možné, a nastiňme si základní principy omlazování, druhy terapií i potenciální dopady na společnost.

Krátká série o novodobé výpravě za receptem na dlouhověkost:

1. část: Co je to stárnutí
2. část: Jak proti stárnutí bojovat
3. část: Co boj proti stárnutí vlastně znamená (právě čtete)
4. část: Jaké by mohly být důsledky boje proti stárnutí (připravujeme)

Články jsou psány tak, aby jim mělo šanci porozumět co nejvíce lidí, tudíž předem omluvte přílišné zjednodušování.

Úvod

Pokud jste se nad možností dlouhověkosti i díky předchozím článkům zamysleli, jistě vás během chvíle napadlo mnoho otázek. Kdyby dlouhověcí lidé měli žít třeba sto až stovky let, mělo by to na společnost obrovský dopad. Zasáhlo by to nějakým způsobem snad každý aspekt společnosti a nemuselo by to být jen dobrým směrem.

Ale ještě předtím, než začneme jednotlivé ekonomické, společenské a filozofické otázky podrobně rozebírat, si pojďme položit otázku jinou. Jde o otázku, z níž mnoho ostatních obav vychází. Jde o otázku motivace a vůbec definice „boje proti stárnutí“. Měli bychom se snažit stárnutí léčit, nebo dokonce vyléčit? Je to dobrý nápad? Není to nepřirozené? A co přesně to léčení či vyléčení vůbec v dohledné době znamená? Samotná představa neomezeného prodlužování života mnoho lidí znepokojuje. Je přece přirozené se narodit, prožít dětství, dospět, zestárnout a umřít – tak to fungovalo po celou historii. Jedním z důvodů tohoto znepokojení je často poměrně naivní představa o hezkém a poklidném zestárnutí, kterou mají lidé v mládí. Převládá pravděpodobně díky tomu, že lidé ve víru života málokdy stárnutí věnují pozornost. Realita je ale taková, že ve skutečnosti nechce být starý nikdo. Reálné stáří se totiž od oné představy příjemného stárnutí liší. Reálné stáří znamená tělesné i mentální problémy spojené s chřadnutím fyzické stránky. Tyto problémy pak vedou ke společenskému odloučení až ostrakizaci a ageismu (diskriminaci vůči starým lidem). Nebo k nedobrovolné závislosti na ostatních. A k řadě mnoha dalších nepříjemných projevů, které většině lidí neumožní ono kýžené zestárnutí prožít. Ba naopak, často je donutí spíše odcházet nedůstojně dlouho, v bolestech, odkázané na své blízké (v tom lepším případě). Právě tuto realitu lidé často za pomoci idealizovaných představ přebíjejí.

Na druhou stranu existují i lidé, kteří idealizované představy o stáří nemají, a právě proto se ho ani nechtějí dožít. Říkají, že chtějí umřít dřív, než dosáhnou nějakého vyššího věku. Ale zároveň některým z těchto lidí přijde představa prodlužování života odpuzující. Tady se opět objevuje podobné zkreslení jako u idealizovaného zestárnutí a opravdového stáří. Jakmile se totiž člověk dožije věku, ve kterém si v mládí plánoval zemřít, na takový plán v naprosté většině případů zapomene. Je jednoduché vymýšlet a plánovat, jak by se mělo budoucí já chovat a co by mělo udělat. Těžší je to ale opravdu udělat, jakmile se z budoucího já stane já současné. Obzvlášť pokud jde doslova o vlastní život. Málokterý člověk totiž opravdu chce umřít.

Jsme vlastně jako děti, které si chtějí ještě chviličku hrát venku před západem slunce. Tu možnost – hrát si na zahradě při západu slunce – si můžeme představit jako život. A smrt jako rodiče svolávající k domu. Možnost prodloužení života je možností zůstat venku o něco déle, s o něco delším západem slunce. Ideální by bylo mít možnost zůstat venku tak dlouho, dokud se sami necítíme unavení. A až ve chvíli, kdy jsme unaveni, se odebrat domů a užít si zasloužený odpočinek.

Zároveň se sluší dodat, že kvůli výše zmíněným problémům ve stáří nikoho ani moc neláká představa dlouhého života ve starém těle. O tom ostatně vypráví i řecký mýtus o Tithónovi, do něhož se zamilovala bohyně Éós. Ta si u Dia pro svého milence vyprosila nesmrtelnost, aby spolu mohli trávit věčné krásné chvíle. Nicméně zapomněla specifikovat, že by Tithónos měl být i věčně mladý. A tak se pak s narůstajícím věkem scvrkával. Až se z něj stal prostý cvrček, protože zároveň neustále mrmlal.

Nekonečného života ve starém těle se lidé báli již před tisíci lety. Není tedy divu, že se při přemýšlení o neomezeném prodlužování života taková podmínka objeví jako první. Aby člověk vůbec chtěl žít dlouho, musel by zároveň být zdravý a v mladém těle. To se ale některým zase nezdá úplně přirozené, což je nejspíš ta nejčastější intuitivní výtka vůči dlouhověkosti – že to není přirozené. Nepomáhá tomu ani způsob, jakým je dlouhověkost v mladém těle zobrazována v různých uměleckých dílech. Nejčastěji je přisuzována ne úplně pozitivním postavám. Různým upírům, krutým hraběnkám koupajícím se v krvi, bláznivým vědcům, alchymistům apod.

Tato intuitivní výtka je skvělou možností, jak se na téma dlouhověkosti podívat i z trochu jiného úhlu. Většinou se totiž lidé při diskutování tohoto tématu baví hlavně o případech dovedených do extrému a vyjmutých z kontextu. Někdy ale stačí jen trochu změnit perspektivu, aby se ukázalo, že ta zdánlivě nepřirozená věc je vlastně úplně přirozenou. A že ji ve skutečnosti už všichni dávno děláme.

Pojďme si to ilustrovat pomocí pěti rozdílných, a přesto velmi podobných otázek, které snad zmiňovaný jiný úhel pohledu dokáží zprostředkovat. Schválně si na ně teď zkuste sami odpovědět:

1. Chtěli byste mít možnost potlačovat projevy smrtelné nemoci, abyste prožili závěr svého života bez zbytečného trápení? Využitím této možnosti byste si navíc přidali třeba pět let zdravého života (oproti neléčenému průběhu smrtelné nemoci).

2. Chtěli byste mít možnost dlouhodobě léčit smrtelnou nemoc, abyste prožili závěr svého života v relativně dobrém zdraví? Využitím této možnosti byste si navíc přidali třeba dvacet let zdravého života (oproti neléčenému průběhu smrtelné nemoci).

3. Chtěli byste mít možnost se starat o své tělo a podporovat ho pomocí preventivních zásahů, abyste mohli kvalitně žít ve zdraví, jak jen dlouho vám vaše tělo dovolí?

4. Chtěli byste mít možnost si postupně prodlužovat život ve zdravém a mladém těle do libovolné délky?

5. Chtěli byste mít možnost být nesmrtelní?

Chtěli byste mít možnost potlačovat projevy smrtelné nemoci?

Opravdu málokdo na první otázku odpovídá záporně. Většina lidí je ráda za alespoň nějakou léčbu nebo potlačení symptomů nemoci (smrtelné či nesmrtelné). Pokud smrtelnou nemoc nahradíme stárnutím jako takovým, tak v podstatě popisujeme současný stav geriatrie (oboru medicíny zaměřujícího se na problémy lidí ve stáří). Nezasahuje se, dokud něco není viditelně špatně. Pak se zásah nejčastěji rovná spíše potlačování projevů než řešení původních příčin, protože to zatím moc dobře ještě neumíme. Podávané léky se nazývají geriatrika, jde tedy o léky používané na problémy spojené se stářím. Jako příklad může posloužit krevní tlak. Mnoho lidí bere různé léky na snížení či zvýšení krevního tlaku, což pocitově zlepšuje život, nicméně tyto léky málokdy řeší původní příčiny způsobující dané problémy. Efekt geriatrik na délku dožití můžeme zjednodušeně vidět na grafu níže.

Křivka dožití s použitím geriatrik, v podstatě se prodlužuje doba, kdy žijeme staří, ve špatném zdraví a s vyšší morbiditou Zdroj: Lifespan.io

Na grafu je vidět, že geriatrika dokáží v průměru přidat několik let života. Bohužel je ale těch pár let nejčastěji přidaných až v době toho nejhoršího zdravotního stavu, kdy jsou všechny nemoci spojené se stářím už v plném proudu. Geriatrika sice tedy o něco prodlužují život, ale v té nejhorší možné chvíli – což vůbec není ideální.

Chtěli byste mít možnost dlouhodobě léčit smrtelnou nemoc?

To nás dovádí ke druhé otázce – na tu si záporně odpoví rovněž málokdo. Málokdo odmítne dlouhodobou léčbu smrtelné nemoci, když léčba existuje. V takových situacích je problém spíš opačný. Dlouhodobé léčby smrtelných nemocí jsou velmi náročné (jak fyzicky, psychicky, tak finančně), a tudíž si je často lidé nemohou dovolit nebo je pojišťovny nechtějí proplácet. Samozřejmě záleží na dané zemi, ale třeba v USA jde o obrovský problém. Třetina fundraiserů na GoFundMe (největší sociální crowd fundraising platformě) shání peníze čistě na proplácení svých obrovských zdravotnických výdajů.

Možnost dlouhodobé léčby smrtelné nemoci by se dala ilustrovat třeba na léčbě HIV, která dnes funguje a umožňuje lidem žít o mnoho déle. V kontextu stárnutí můžeme podobnou dlouhodobou léčbu přirovnat k udržování dobré životosprávy. Dostatek fyzické aktivity a spánku, vyvážená strava, nekouření, psychický stav atd. Všechny tyto předpoklady snižují průměrnému člověku šanci na předčasnou smrt, a tedy i prodlužují předpokládanou délku dožití alespoň o několik let. Zároveň mu i dovolují strávit delší část stáří produktivně.

To ostatně bylo a je hlavním cílem většiny vědců a lékařů zabývajících se stárnutím – zkrátit dobu takzvané zvýšené morbidity (nemocnosti ve stáří). V podstatě se snaží zvětšit poměr části života, v níž mohou lidé žít produktivně a ve zdraví (healthspan).

Kýžený efekt geriatrik, prodloužit takzvaný „healthspan“ – dobu, kdy člověk nemá akutní zdravotní potíže a dokáže být produktivní Zdroj: Lifespan.io

Chtěli byste mít možnost kvalitně žít ve zdraví, jak jen dlouho vám vaše tělo dovolí?

Ani třetí otázka se nesetkává s častým odmítnutím. Tato možnost ostatně skoro vystihuje ideál zestárnutí, tak jak si ho lidé vysnívají. Plnohodnotně dožít svůj život v co nejlepším zdraví, do požehnaného věku. Na tom se shodnou snad všichni, že být zdravý – jak dlouho je to jen možné – je lepší, než jakýkoli čas strávený v nemohoucnosti. V kontextu stárnutí to lze srovnat s příslibem novodobých léků a terapií, které by nás mohly dovést k zdravějšímu prožití stáří. Některé specializované terapie jsou už dnes v pokročilých stádiích klinických testů, takže pokud půjde vše dobře, mohly by být dostupné třeba i do 10 let. Jak už bylo zmíněno, většina vědců se nesnaží v první řadě o prodloužení celkové doby dožití (lifespan). Ale jelikož je mnoho slibných terapií založeno na řešení prvotních příčin problémů (a nikoli pouze jejich symptomů), tak jejich uvedením do praxe se pravděpodobně alespoň do určité míry celková doba dožití prodlouží. Důležitý je hlavně onen cíl prvotně pomoci starším lidem fungovat ve zdraví déle, než bylo doposud možné.

Možný efekt novodobých terapií na křivku dožití Zdroj: Lifespan.io

Chtěli byste mít možnost si libovolně prodlužovat život ve zdravém těle?

A to nás dovádí k otázce čtvrté. Ta je většinou hranicí, u níž lidé zmiňují nepřirozenost. V této intuitivně legitimní výtce se ale skrývá několik obrovských háčků, s nimiž se budeme muset nějak vyrovnat. První háček tkví především v tom, že třetí a čtvrtá možnost budou s nástupem moderních biotechnologií a rejuvenačních terapií v podstatě tímtéž. Tedy že využívání třetí možnosti, tedy terapií na zkvalitnění života ve stáří (tak jak to lidé dnes běžně dělají), povede k prodlužování života tak nějak mimoděk. Je to výsledkem procesu, jak takzvaná rejuvenační medicína bude fungovat (pokud bude fungovat). Za předpokladu, že je nová teorie stárnutí správná (a zásahy na ní založené ponesou kýžené výsledky), půjde nejspíše o řadu zákroků adresujících různé více či méně specifické problémy. Více specifické problémy si můžeme představit jako léčbu nebo prevenci osteoporózy kmenovými buňkami. Méně specifickým problémem můžou být třeba senescentní buňky (jedna ze známek stárnutí), na které dostaneme senolytikum. Tento lék bude senescentní buňky čistit, čímž bude fungovat jako prevence chabosti ve stáří.

Je dost pravděpodobné, že tyto léky budou lidé brát a takové zákroky podstupovat. Proč? Protože už dnes berou geriatrika a podstupují různé operace nebo terapie na zkvalitnění života. Co když ale tyto nové léky a zákroky budou skutečně léčit prvotní příčiny nemocí spojených se stářím, a ne jen potlačovat jejich symptomy (jako geriatrika)? Nebudou zároveň i zpomalovat stárnutí? Neumožní nám dokonce omládnout v biologickém slova smyslu? Je to dost možné, ostatně se to už i podařilo v nedávném klinickém testu, během nějž vědci studovali balíček několika poměrně jednoduše dostupných látek a léků.

A to jsou přesně důvody, proč je argument nepřirozeností poněkud absurdní. Snažit se být zdravý, produktivní a neumřít, dokud to jde, není vůbec nepřirozené. Je to asi tak nepřirozené, jako nechat si injekcí do těla vpravit malé množství nemoci, aby si na nemoc tělo vytvořilo protilátky. Této nepřirozené věci se říká vakcína. Stejně nepřirozená je operace prováděná obrovským přístrojem střílícím koncentrovaný paprsek fotonů do oka. Tomuto přístroji můžeme říkat třeba LASIK. Tisíce lidí ho denně používají za účelem korekce rohovky. Ještě více nepřirozené je vpravování kovových šroubů a tyčí do těla za účelem vyztužení kosti. Nebo třeba trvale implantované přístroje podporující životně nezbytné funkce těla.

I přes tuto obrovskou nepřirozenost moderní medicíny podstupují denně různé procedury miliony lidí. Novodobé terapie budou jen prodloužením této série nepřirozených zásahů, které lidé dennodenně podstupují s cílem zlepšit kvalitu svého života. Akorát budou (oproti současným možnostem) mnohem neviditelnější a budou preventivně řešit původní příčiny. A to zároveň bude mít s velkou pravděpodobností jeden vedlejší efekt – prodlužovaní délky dožití.

Budou tedy lidé i nadále investovat do svého zdraví i v pozdějším věku? Budou chtít prožít lepší a kvalitnější stáří, i když bude vedlejším efektem delší doba dožití? Nejspíše ano, protože to tak bylo vždycky. Jakmile má člověk specifický problém a jeho léčba je dostupná, tak v tom momentě nepřemýšlí, jestli mu řešení daného zdravotního problému zároveň o něco prodlouží život.

To, co se intuitivně zdá nepřirozené, je právě naopak téměř definicí přirozenosti. Lidé od počátku věků upravují své okolí a sama sebe ve svůj prospěch. A snaha být zdravý a produktivní se od toho vůbec neliší. Jen když se nad tím zamýšlíme bez kontextu, ve chvíli, kdy žádný takový problém osobně neřešíme, se může zdát touha po zdraví nepřirozená.

Proti tomu se dá namítnout, že všechny tyto biotechnologie a terapie jistě nebudou hned ze začátku fungovat úplně perfektně. A s tím se dá souhlasit. Je velmi nepravděpodobné, že v takto mladém oboru budou najednou všechny věci hned fungovat tak, jak si představujeme. Nejpravděpodobnější je, že prvotní terapie budou schopny mít zhruba takový efekt, jaký vidíme v grafu níže pod písmenem C. Tedy že prodlouží délku dožití třeba o 15 let.

ARD: Se stářím spojené nemoci, A: Před vývojem medicíny, B: Současná medicína, C: Prvotní rejuvenační terapie. Zdroj: Blagosklonny, M. V. (2012). How to save Medicare: the anti-aging remedy. Aging (Albany NY), 4(8), 547-52.

A tady se skrývá druhý neintuitivní háček. Zamyslete se, jak se změnil svět a technologie za posledních 10 let. Neustále se mluví o stále se zrychlující době a takzvaném exponenciálním růstu technologií a rozvoj umělé inteligence za posledních několik let je toho skvělým příkladem. Vytvoření umělé superinteligence je na obzoru a vážně se spekuluje, zda to bude trvat několik málo let, nebo přinejhorším deset. Tuto souvislost je důležité si uvědomit, protože nové „omlazující“ biotechnologie a jejich rozvoj jsou do velké míry založeny na exponenciálních digitálních technologiích, jako umělá inteligence, dostupnost nepřeberného množství zdravotních dat, výpočetního výkonu atd.

To znamená, že s vývojem těchto digitálních technologií zároveň poroste i rychlost vývoje v „digitalizované medicíně“. Proč to zmiňovat právě v tomto kontextu? Protože i kdyby prvotní terapie měly jen „slabý“ efekt a dokázaly prodloužit život třeba o 15 let, tak má člověk stále o 15 let delší šanci se dožít dalších verzí terapií. Verzí vyladěných a ještě efektivnějších.

Řekněme tedy, že první verze terapií dokáží po začátku užívání přidat člověku k jednomu předpokládanému roku života dalšího půl roku navíc. To není vůbec nemožné, dnešní medicína už dokáže přidat více než čtvrt roku. Pak se člověk, který by měl průměrně umřít v 85 letech, ale začne v 55 letech s preventivními terapiemi, průměrně dožije 100 let. Rozdíl mezi 55 a 100 lety je 45 let, což je velmi dlouhá doba, během níž se s velkou pravděpodobností terapie vylepší. To znamená, že už třeba v 65 letech (10 let po prvních zákrocích) budou dostupné terapie, které dokáží přidat místo půl roku třeba tři čtvrtě roku života. A tak se dožijí pacienti průměrně zas o několik let navíc. Tímto postupným vývojem se časem dostaneme do bodu, kdy k jednomu roku života bude možné přidat více než jeden rok dožití navíc. V takovém bodě dosáhneme takzvané „longevity escape velocity“ – česky nejspíš únikové rychlosti dlouhověkosti. Občas se tento koncept nazývá i „Methuselaritou“, termínem odvozeným od technologické singularity. Co to znamená? Úplně nejjednodušeji se tento koncept dá popsat jako bod zlomu, kdy právě k jednomu roku života dokáže medicína člověku přidat více než jeden rok života navíc. Což jinými slovy znamená omládnutí o více než jeden biologický rok za jeden rok chronologický. Lidem zajímajícím se o kosmonautiku může tento koncept přijít velmi podobný takzvané „únikové rychlosti“ – rychlosti tělesa potřebné k úniku z gravitačního působení planety. Z ní je koncept únikové rychlosti dlouhověkosti odvozen. Jen je gravitační působení planety nahrazeno rychlostí stárnutí a úniková rychlost rychlostí možného omlazování.

Zde se nabízí výtka, že i kdyby ony terapie doopravdy fungovaly, tak prodlužování života má jistě přirozený limit. Podle některých studií se limit odhaduje na 120–150 let. Problematická je však metodika těchto studií. Proč? Protože se v podstatě dívaly jen na demografická data z minulosti. To jim na jednu stranu nelze úplně vyčítat – data z budoucnosti ještě nemáme. Na druhou stranu z takových dat nedává úplně smysl odvozovat „absolutní“ limit věku. Lidem v minulosti se totiž nemohlo dostat žádných z potenciálních terapií nebo zásahů, které jsme popsali v předchozím článku.

Podle některých jiných studií by mohl být limit délky života daný geneticky. To ale stojí na podobně vratkém základu. A to především proto, že jednou ze slibných nových biotechnologií je genová editace. Představme si ale, že by limit skutečně byl geneticky z nějakého důvodu třeba 125 let, po jejichž dosažení by každý člověk rázem umřel. To je pořád 45 průměrných let od našich současných 80 let dožití, a tudíž se máme o co snažit. A opět, 45 let je dostatečně dlouhou dobou na další výzkum. Když tedy známe únikovou rychlost dlouhověkosti, můžeme přistoupit k páté otázce – k nesmrtelnosti. Co to vlastně znamená? A je to vůbec možné?

Efekt periodického aplikování rejuvenačních terapií na křivku dožití Zdroj: Lifespan.io

Chtěli byste mít možnost být nesmrtelní?

Nebylo by to ono, kdyby i v této otázce nebyl schovaný háček. A to konkrétně v tom, že nesmrtelnost (ve smyslu nemožnosti smrti) je čistě biologickými zásahy nejspíš nedosažitelná.

Možnost kontinuálního prodlužování života totiž ještě neznamená, že se člověk dokáže vyhnout jiným příčinám smrti. Naopak – s delším (i biologicky mladým a zdravým) životem se zároveň zvyšuje počet situací, kdy se člověk vystavuje šanci zásahu nějaké hloupé náhody. Viz Murphyho zákony – „Co se může pokazit, to se pokazí“. Podle některých odhadů by se lidé narození v roce 2100 s přístupem k už dávno fungujícím rejuvenačním terapiím mohli v průměru dožívat třeba 5000 let. Kdyby lidé umírali jen „nepřirozeně“, a ne v souvislosti s problémy spojenými se stářím, mohlo by jít až o 9000 let. To všechno jsou ale v současné době spíše zábavné spekulace, které neověří nikdo jiný než čas.

Nekonečno je každopádně zajímavý koncept, ovšem těžko uchopitelný, zvlášť v časové rovině. Podobně je to s nesmrtelností. Lidé o nesmrtelnosti diskutují mnohem raději než o dlouhověkosti, ale ta diskuze se v současné době stále ještě hodí spíše do sci-fi klubu, na rozdíl od diskuze o dlouhověkosti. A to je jeden z důvodů, proč se vědci od slova nesmrtelnost spíše distancují.

Mnohem větší smysl dává zaměnit koncept nesmrtelnosti za koncept „indefinite lifespan expansion“ – česky neomezeného prodlužování délky dožití. K dosažení možnosti neomezeného prodlužování délky dožití bychom nejspíš potřebovali celou paletu terapií zaměřujících se na každou jednu známku stárnutí. A tuto paletu terapií bychom pak museli periodicky podstupovat.

Pokud bychom opravdu měli dostatečně efektivní a opakovatelnou paletu terapií, pak by bylo možné dosáhnout až neomezeného omlazování biologického těla. Teoreticky by pak mohl být člověk chronologicky starý třeba 150 let, ale biologicky pouhých 25. V takovém scénáři by se zdraví postupem času nezhoršovalo, protože by bylo možné kontinuálně preventivně odstraňovat škody. Takové škody, které vedou ke zvýšené morbiditě ve stáří, respektive k biologickému stárnutí samotnému. Realisticky je to asi nejblíže tomu, co si člověk představí pod věčným mládím.

Chtěli byste mít možnost…

Všimli jste si, že jsme se přes neomezené prodlužování délky dožití dostali zpět ke čtvrté otázce? To byl nakonec účel těchto pěti otázek. Ukázat, že náš intuitivní pocit o nepřirozenosti prodlužování života moc nedává smysl. A to je způsobené hlavně neuvědomováním si kontextu fungování a prožívání stárnutí a způsobu, jak s ním lidé už dnes bojují.

Co je tedy oním původně zmiňovaným háčkem, s nímž se budeme muset vyrovnat? Že pátá možnost (neomezené prodlužování života) je vlastně převlečená a periodicky aplikovaná možnost čtvrtá. A že čtvrtá možnost tak nějak přirozeně vyplývá z možnosti třetí, kterou nikdo už teď za nepřirozenou nepovažuje. Většina ji totiž s radostí již dávno využívá.

Toto logické cvičení nám tedy snad zprostředkovalo pohled z jiné perspektivy. Zde můžeme navázat a podívat se na stárnutí z perspektivy další. Proč? Protože se většina vědců zabývajících se stárnutím shoduje, že bude potřeba nějak radikálně změnit pohled na stárnutí a přístup k němu. A to proto, že pokud to neuděláme, čeká nás velká demografická a ekonomická krize. Někteří dokonce označují stárnutí populace za obdobu klimatické změny, ovšem ve zdravotnictví.

Stejně jako s klimatickou změnou může být část problémů ovlivněna změnou návyků jednotlivců, ale pravděpodobně bude potřeba i dalších zásahů. Podle některých je tedy možné, že se kromě možného geo-engineeringu v řešení klimatické krize dočkáme i gero-engineeringu v řešení krize stárnutí. Ta je někdy dokonce (kontroverzně) přezdívána jako stříbrná tsunami.

Jestli jste dočetli až sem, nejspíš vás už napadlo několik konkrétních výtek. Třeba že nežijeme v utopické společnosti, kde všichni mají přístup k dostupnému zdravotnímu vybavení a péči. A to nás dovádí k otázce, jestli zmiňované terapie a zákroky – pokud budou fungovat a člověk je bude chtít absolvovat – nebudou dostupné jen těm nejbohatším. To je velmi dobrá a často pokládaná otázka. Ale podobných otázek je víc.

Namátkou: Není už teď na planetě přelidněno? Co když takhle vznikne nějaký nesmrtelný diktátor? Nebudou lidé méně motivovaní tvořit, když před sebou nebudou mít „motivaci“ v podobě neodvratitelné smrti? Co budou vůbec tak dlouho na světě dělat? Vždyť i 80 let je strašně dlouhá doba, nebudou se nudit? Není to celé nakonec jen vědecky zaobalený strach ze smrti a neschopnost smířit se s nevyhnutelným? A vůbec, neměli bychom řešit jiné a důležitější věci? Na všechny tyto otázky se podrobně podíváme v následujícím díle této série.

To top