Znáte dokument What is a woman? Krátce po své premiéře v roce 2022 byl v USA postupně zcenzurován na všech platformách. Nakonec zůstal jen na platformě X Elona Muska, kde film za pár týdnů vidělo neuvěřitelných 177 milionů lidí. Zápletka je přitom prostá: Dokumentarista Matt Walsh chodí po transgenderově šílející Americe a ptá se: „Co je žena?“ Na prostou otázku mu nikdo nedokáže odpovědět. Anebo se bojí odpovědět? „Ženou je každý, kdo se tak cítí,“ zazní konečně jedna z odpovědí. „Dobrá, já se cítím jako kočka, jsem tedy kočka?“ ptá se filmař a reakcí jsou mu zejména nadávky a vyhrocené emoce.
Co má toto téma společného s tématy našeho serveru? Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, se ve svém díle zabýval zejména sexualitou a smrtí. Tyto dva pudy považoval za hlavní hybné síly lidské psychiky. Freudova teorie je založena na myšlence, že lidské chování je ovlivněno jak touhou po slasti a rozmnožování (libido), tak i tendencí k destrukci (pud smrti). Eros a Thanatos neustále soupeří, ovlivňují naše prožívání. Jeden nás přitahuje, druhý nás odpuzuje, ale na hluboké nevědomé úrovni jsou dost možná jen dvojím projevem stejné věci. Zakladatel popartu Andy Warhol tento poznatek kdysi zjednodušil do slavného výroku: „Sex and death – that’s all that sells.“
O smrti jsme už napsali mnohé. Pojďme proto probrat sex.
V USA dlouhodobě roste trend dávat novorozencům unisex jména. Například jméno Riley skončilo v roce 2020 mezi 50 nejoblíbenějšími pro obě pohlaví. Jiná jména, která začala jako ryze mužská (např. Ashley nebo Madison), se postupně stala dominantně ženskými. Pozorujeme tedy kulturní posun v tom, jak vnímáme „mužská“ a „ženská“ jména. Ale hlavní důvod oblíbenosti unisexových jmen spočívá ve víře, že dítě by mělo mít svobodu si během dospívání vybrat svůj gender. John pro chlapce a Mary pro dívky se zkrátka zdá být pro budoucnost příliš limitující. Jedna z populárních teorií o dospívání, která měla dominantní vliv v USA během doby, kdy každý slušný člověk musel být woke (proto cenzura zmiňovaného snímku – režisér dokonce musel na čas dostat policejní ochranu), totiž vychází z přesvědčení, že novorozenec nemá žádný evolučně-biologický gender. Hmotné tělo prý není rozhodující, protože se pravá identita (tedy pocit, kdo jsem – muž, nebo dívka) vytváří až během růstu a poznávání se (tzv. „gender journey“). Zastánci této teorie věří, že větší společenská akceptace různorodosti a větší svoboda projevit se logicky způsobuje, že více a více mladých lidí pociťuje v posledních letech genderový nesoulad. Avšak může být takové vysvětlení skutečně správné? Co když strmý nárůst počtu mladých lidí, kteří se identifikují jako transgender (dnes to je v USA každé třicáté dítě), má jiný důvod?
V první řadě je zásadní nezanedbávat důležitost výše zmiňované kolektivní víry. Protože víra vždy ovlivňuje kulturní stereotypy. Pokud své emočně nestabilní dítě svěříte školnímu poradci, který teorii o gender journey věří a vychází z ní, co z takových rozhovorů může vzejít? Pravda? Nebo zmatek a ještě větší nejistota? Přitom celá teorie o novorozenci jako genderové „tabula rasa“ je nesmírně sporná. Mužské a ženské pohlavní hormony (testosteron a estrogen) v průběhu vývoje výrazně ovlivňují mozek, podílejí se na utváření struktury neuronové sítě, mění kognitivní funkce, emoční regulaci i chování. Zároveň existuje mohutná vědecká evidence, že příliš mnoho svobody škodí. Pokud se dětem nestanoví jasné hranice, naruší to u mnoha z nich psychický vývoj. Úkolem dospělého je definovat normalitu. Dítě ji nezná. Pokud se do normality výjimečně dítě nevejde, mělo by si takovou pozici vybojovat až v dlouhém čase, který jako jediný umí otestovat, co představuje jeho autentický vnitřní postoj. Zákon, který stanoví, že pokud rodič nebo učitel ihned neoslovuje své dítě „správným“ zájmenem, které si vybralo, tak se na něm dopouští faktického násilí (reálná situace v některých státech Kanady), hledání „normality“ příliš nepomáhá.
Popis výše však nemá mnoho společného s děním v ČR, kde na rozdíl od jiných západních zemí nenajdeme mnoho škol, které by nabízely významnou podporu transgenderové a nebinární mládeži. Přesto i u nás za posledních deset let přibylo nově diagnostikovaných případů genderové „nejistoty“ čtyřnásobně. Psychiatr Jiří Horáček v jednom z rozhovorů, kde se dotýká tohoto problému, konstatuje: „Objevuje se zvýšený výskyt dříve relativně vzácných fenoménů, jako je hraniční porucha osobnosti nebo třeba poruchy pohlavní identity. Je hraniční porucha osobnosti dneska diagnostikována stejně jako před 15 nebo 20 lety? Stoprocentně nikoliv. Není ale možné, aby tato diagnóza vzrostla pětkrát, desetkrát… To prostě není možné.“
V našich podmínkách se nabízí trochu jiné vysvětlení. V rámci různých bohulibých kampaní za destigmatizaci psychiatrických diagnóz se o různých poruchách duševního zdraví zkrátka začalo více mluvit. A protože se dospívající lidé v dnešním složitém světě z mnoha důvodů necítí dobře, dochází k tzv. psychiatrizaci jejich subjektivních pocitů. Místo snahy své situaci porozumět, trénovat resilienci, flexibilitu vlastního myšlení a soustředění na budování offline vztahů s opravdovými lidmi, se ze špatného pocitu vytvoří diagnóza, které mladý člověk snadno propadne. Najednou už není potřeba pracovat sám na sobě. Z mladého člověka se stane oběť a z diagnózy problém, který by měl vyřešit někdo jiný. Jinými slovy, pokud například uvěřím, že můj špatný pocit z bytí je zapříčiněn primárně tím, že má duše je uvězněna ve špatném těle, moderní medicína nabízí řešení. A LGBT+ komunita zase všestrannou podporu. Trans lobby samozřejmě podobná vysvětlení zcela odmítá a označuje je za transfobní a protivědecká. Nárůst případů genderové dysforie je z jejího pohledu výhradně důsledkem toho, že lidé se nyní konečně nacházejí v bezpečnějším prostředí, které jim umožňuje plně vyjádřit, kým jsou. Kde je pravda? Závěr ať si udělá každý sám.
Skupina výzkumníků oslovila několik desítek čerstvě atestovaných psychiatrů s otázkou, jak by léčili hypotetického dospívajícího – ukázalo se, že naprostá většina z nich by mu okamžitě dala psychiatrickou diagnózu. Ve skutečnosti lékaři posuzovali převyprávěný příběh Toma Sawyera, mladíka sice nekonformního, o kterém si ale nemyslíme (a určitě si to nemyslel ani autor knihy o tomto hrdinovi Mark Twain), že byl duševně nemocný. Článek s výsledky studie, jehož hlavním autorem je psycholog Vojtěch Pišl z plzeňské lékařské fakulty, zveřejnil odborný časopis Frontiers in Psychiatry. I řada dalších odborných publikací popisuje, jak se dnes ze studu stává psychická porucha, z běžného smutku deprese a z truchlení po smrti blízkých patologický stav.
Trans a LGBT aktivisté také často obecně argumentují, že za obrovský nárůst „queer“ mládeže je částečně zodpovědná změna jazyka a vynález nových a lepších slov k popisu identit. Starší LGB lidé se mnohem častěji identifikují jako gayové nebo lesby, zatímco označení jako pansexuální a bisexuální jsou častější mezi mladými lidmi. Stejný trend je patrný i u genderu – identifikace jako muž nebo žena je normou mezi staršími trans lidmi, zatímco mladší trans lidé se častěji identifikují jako „nebinární“ nebo „genderově fluidní“. Není pravděpodobně náhoda, že termíny, které se stávají stále populárnějšími – pansexuální, nebinární, genderfluidní atd. – jsou také ty, které lidem umožňují volit si, zda se budou, nebo nebudou otevřeně hlásit ke své „queerovosti“. Identifikace jako pansexuální ve skutečnosti nevyžaduje, abyste měli vztah s osobami stejného pohlaví. Stejně tak jen velmi málo „nebinárních“ lidí podstoupí chirurgickou změnu pohlaví. Podstatou těchto identit je, že jsou fluidní a lze si je „nasadit“ a „sundat“ podle libovůle jednotlivce. To je zejména pro teenagery, kteří experimentují s tím, kým vlastně jsou, neuvěřitelně atraktivní. Také jim to umožňuje účastnit se populárního trendu LGBTQIA+ a podobných hnutí relativně nezávazným způsobem. Mimochodem, málokdo si uvědomuje, kolik „nových a lepších“ slov k popisu sexuální identity v posledních letech v anglicky mluvícím světě vzniklo:
- Agender/Neutrois — neidentifikují se vůbec s konceptem pohlavní identity
- Androgyne/Androgynous — mají mužské i ženské pohlavní charakteristiky a definují se jako třetí pohlaví
- Bigender — střídají identifikaci mezi mužskou a ženskou, na rozdíl od androgynního typu, který prožívá obě současně
- Cis/Cisgender — opak Transgenderu, tj. lidé se stejným pohlavím, s jakým se narodili (tedy naprostá většina populace)
- Gender Fluid — v čase proměnlivé preference sebevyjádření
- Gender Nonconforming / Variant — širší kategorie pro ty, kdo se nechtějí identifikovat s rolemi, které od jejich pohlavní identity okolní prostředí očekává
- Gender Questioning — pro ty, kdo se ještě hledají
- Genderqueer — obecná kategorie pro nekonformní pohlavní identifikaci, většina položek z tohoto celého seznamu sem zapadá
- Intersex — osoba, která se narodila s pohlavními orgány, které nejsou ani mužské, ani ženské (termín nahradil pojem „hermafrodit“)
- Neither — přeložte si to jako „Necítím se být ani mužem, ani ženou. A tečka.“
- Non-binary — tito lidé odmítají rozdělení na ženské/mužské role, pohlaví vnímají jako mnohem širší komplex faktorů
- Pangender — podobné jako „androgynní“, ale o něco širší, dá se definovat jako že zahrnuje všechna možná (známá i neznámá) pohlaví
- Sapiosexual — lidé, které eroticky vzrušuje inteligence
- Trans/Transgender — širší kategorie zahrnující ty, kdo se cítí být jiným pohlavím, než kterým se narodili; mohou a nemusí podstupovat hormonální nebo chirurgickou změnu pohlaví
- Transsexual — ti, kdo navenek vystupují jako příslušníci opačného pohlaví, než se kterým se narodili; zároveň většinou podstupují hormonální nebo chirurgickou změnu pohlaví
- Two-spirit — termín se vztahuje k nativním Američanům, tj. Indiánům; ve více než 150 kmenech existovala okolím respektovaná genderová kategorie člověka se „dvěma dušemi“, mužskou i ženskou
Zkusme se však na tento trend podívat i z druhé strany. Co když je koncept identity založený na binaritě pohlaví v dnešní době opravdu přežitkem? Volba, která je příliš svazující ve světě, kde existuje AI (která zcela podkopává lidskou výjimečnost), IVF (takže dnes může mít dítě více rodičů než jen dva) nebo metoda CRISPR (která umí vytvořit zcela nové živočišné druhy). Co když opravdu kulturně podmíněné duální pohlavní dělení představuje pro některé dnešní mladé lidi příliš svazující civilizační konstrukt, protože pro ně nakonec není tolik důležité, jaké mají biologické tělo, ale fakt, že se svou identitou můžou hravě pracovat, pokud se tak rozhodnou? Proti takovému narativu by asi nebyli ani konzervativci, ani ta část lékařské veřejnosti, která má problém zejména s obtížně vratnými chirurgickými zásahy do tělesné konzistence, protože s sebou nesou nemalá zdravotní rizika. (Ještě větší kritika provází rozvolněné užívání blokátorů puberty u nezletilých, které zastavují přirozené dospívání, takže dítěti sice dávají „čas na rozmyšlenou“, ale v dospělosti podle mnoha studií značně zvyšují rizika onkologických onemocnění.)
Jinými slovy, co když možnost řízené „mentální práce“ s vlastní identitou dokonce představuje evolučně výhodnou kompetenci? Ze které bude časem benefitovat stále více mladých lidí a superbabies, protože jim umožní kreativně vytvářet originální životní role a zcela unikátní vztah s realitou?
„Cítím se jako malý mimozemšťánek ve světě, kterému nerozumím a děsí mě. Je moc rychlý… Pluji si ve své kuličce se svými plyšovými objímáčky a žiju vlastním tempem a pak z ničeho nic nějaká podivná lidská bytost agresivně otevře dvířka a snaží se mě vytáhnout do chaotického světa lidí. Jen co jsem vytažen, můj zevnějšek se mění na 1,75 cm vysokou a asi 48 kg těžkou „holku“ s dlouhými blond vlasy, modrýma očima a malými, avšak stále znatelnými prsy. Nelíbí se mi to. Když pak před svými rodiči, kteří jsou tak zoufale lidi, řeknu něco ve smyslu, že si chci ostříhat vlasy „na kluka“ a obarvit na modro, nebo že si je chci dokonce oholit, dozvím se, proč bych to dělala, vždyť jsem přece „krásná holka“. Mimozemšťani nemají pohlaví. Chci vypadat jako já, ten mimozemšťánek, který jsem. Nechci, aby na mě byly nasazovány nějaké lidské formy o tom, zda jsem holka či kluk, kde mám nakupovat, kdo se mi má líbit atd. Copak nestačí, že s vámi musím žít ve vašem chaotickém světě? Nemůžu tu ovlivnit, jak funguje prakticky nic, tak proč bych nemohl změnit alespoň něco tak nicotného jako mé vlasy?“ (z deníku Dexter Franc, 15 let)
Praktickým výsledkem takových úvah můžou být na jedné straně bizarní případy tzv. furries, tedy dětí, které se ve školách identifikují jako zvířata a převlékají se za ně. Většinu z nich podobná hra na antropomorfizované archetypy kočiček a pejsků brzo přejde, ale pokud si jednou zapamatujete, že se lze cítit jako zvíře, strom, planeta nebo roční období, pochopíte možná kousek z toho, co se snaží po dlouhá tisíciletí řada duchovních učitelů vysvětlovat svým žákům. Totiž že identita je tvárný konstrukt, se kterým lze libovolně pracovat, a cesta k osvícení a transcendenci vede právě tudy. Protože nirvána je stav, kdy vše „vyvane“ (odtud etymologicky slovo „nirvána“), kdy se lidská identita zcela vytratí (odtud slavné spojení „smrt ega“), a jediný zážitek, který přetrvá, je absolutní klid a pocit, že jsme úplně vším. Že naše pravá identita je vlastně vše stvořené, že jsme ve skutečnosti zcela dokonalou a nedělitelnou jednotou, že jsme úplně celý vesmír. V takovou chvíli zarecituje mistr žákům slavný kóan: „Ještě nikdo se nenarodil a ještě nikdo nezemřel.“ A Jim Carry dodá:
„Kdysi jsem býval chlapík, který prožíval vesmír. Dnes se cítím jako vesmír, který prožívá chlapíka.“
„Vždycky jsem měl odpudivou potřebu být něco víc než člověk,“ přiznával David Bowie, který se nikdy nebál experimentování s mnohočetnými identitami. Většina lidí na něco takového samozřejmě není připravena. A proto touží po návratu krásného starého světa, kde existovaly jen dvě pohlaví a vše bylo v jejich očích černobílé, srozumitelné a „v pořádku“. „Lidé se vracejí k minulosti, která ještě měla budoucnost,“ vystihl tyto pocity filozof Tim Vermeulen. Avšak „starý dobrý svět“ ani „stará dobrá budoucnost“ se už pravděpodobně nikdy nevrátí. Jedinou jistotou ve světě, který právě přichází, zůstane neustálá změna. A v takovém světě budou mít výhodu lidé, kteří se naučí zpracovat zdánlivý všudypřítomný chaos a lépe používat sami sebe. Tedy aktivovat veškerý potenciál, který jako lidské bytosti máme. Opravdovou výhodu bude mít mysl, která během hrátek s realitou objeví prostor, kam se lze dostat, pouze pokud necháme vědomě zhroutit veškeré koncepty a konstrukty, které považujeme za dané a neměnné. A kam se lze dostat pouze branou bez dveří.
„Neměj žádná přání ani očekávání. Ale buď vždy vědomí v přítomném okamžiku.“ (Dugpa Künleg, bláznivý jogín, o naší pravé identitě)
„V podstatě nemáme pevnou identitu a můžeme sama sebe pojímat jako cokoliv mezi tělesným já a Absolutním Vědomím,“ vysvětluje psychiatr Stanislav Grof ve své knize Kosmická hra. A dodává, že během tzv. holotropních stavů můžeme přesvědčivě prožívat „ztotožnění se zvířaty, rostlinami i anorganickými materiály“ až po zážitek, „který v sobě zahrnoval překročení veškerých hranic analytického myšlení, v němž jsou obsaženy veškeré představitelné polarity v nedělitelné jednotě.“ Evoluce neskončila. Naopak se v budoucnosti ještě mnohokrát změní představa, co vlastně znamená být člověkem.