Pravděpodobně jste to slyšeli a mluví se o tom hlavně v číslech: na světě se rodí čím dál méně dětí a bude se jich rodit ještě méně. Veřejná diskuze o klesající porodnosti probíhá i v České republice. Nově se podkladem stala statistika za rok 2024, podle níž se narodilo lehce přes 84 tisíc dětí, což představuje historické minimum od druhé světové války. Pokračování tohoto trendu se v budoucnu projeví výrazným stárnutím populace a nedostatkem lidí v produktivním věku. V souvislosti s tím se objevují i složitější otázky, jako kdo zaplatí daně a jak vůbec bude vypadat realita budoucnosti, kde bude víc starých než mladých.
Někteří to mohou označit za požehnání. Méně lidí totiž znamená nižší uhlíkové emise. A nejen to. Náš kolektivní koláč materiálních statků by mohl být rozdělen na větší díly, takže teoreticky bychom si mohli užívat méně konkurence o zdroje, to znamená i dostupnější bydlení a vyšší mzdy. Z této perspektivy se pokles populace zdá být možným řešením na některé problémy, s nimiž si vlády nedokáží poradit.
Z druhé strany se k budoucnosti s malým počtem potomků připojuje další aspekt: umělá inteligence (AI) a její vliv na trh práce. Tedy hlavně obavy z nezaměstnanosti způsobené automatizací. Průzkumy veřejného mínění dokládají, že v souvislosti se zaváděním AI mají lidé z budoucnosti spíše strach. Podle šetření Indexu inovací (ČSOB/Mastercard) se 39 % Čechů obává, že jim AI vezme práci, zatímco 51 % lidí věří opaku, zbytek nemá jasný názor. Mezi mladými lidmi je znepokojení silnější a například 53 % nejmladší generace (do 27 let) se bojí, že kvůli AI přijde o zaměstnání. Je tedy možné, že se před námi rýsuje vize budoucnosti, kde nebude jen stárnoucí populace a málo dětí, ale část společnosti se vlivem automatizace práce pomocí umělé inteligence bude cítit zbytečná, vyčleněná či neviditelná.
Zároveň technologický pokrok v čele s AI a moderní medicínou otevírá další možnou velkou lidskou kapitolu: rození geneticky vylepšených superdětí, které by mohly být zdravější a inteligentnější než kdy dříve. Jak spolu tyto všechny jevy souvisejí? A mohla by nižší porodnost společnosti dokonce prospět v éře, kdy pro lidi možná nebude dost práce? Nebo naopak menší počet dětí, potažmo mladých lidí ohrozí inovativní potenciál lidstva a budeme se muset spolehnout jen na lidi natolik vylepšené jedince, aby byli schopni udržet krok třeba se sílící AI?
Vytrácení mladých
V roce 1950 připadalo v Indii na jednu ženu průměrně 4,8 dítěte; v roce 2021 už jen 2,2. Například ve Spojených státech činí současná porodnost kolem 1,6 dětí, v Japonsku 1,2 a v Jižní Koreji dokonce jen zhruba 0,75 dítěte na ženu. Evropa a východní Asie patří k nejstarším populacím, například v Japonsku je průměrný věk okolo 50 let. Pro srovnání v Nigérii je to 19 let. Mnohé evropské země (Itálie, Španělsko, východní Evropa) i například Čína již zažívají absolutní pokles počtu obyvatel. Z globálního pohledu sice celkový počet obyvatel na naší planetě stále ještě roste setrvačností minulých vysokých porodností, ale již nyní demografové předpovídají, že koncem 21. století nastane demografický vrchol a poté pokles. Populační úbytek tedy není problém jen bohatého Západu, ale postupně zasáhne i rozvojové regiony. Výjimkou zatím zůstává subsaharská Afrika, kde porodnost dosud převyšuje 4 děti na ženu a polovina obyvatel je mladší 20 let; avšak i tam se v dalších generacích očekává pokles. Svět tak prochází obratem od dřívějšího přelidňování k možnému vymírání. Historicky přitom ještě v 60. letech varovali odborné knihy před explozí populace (např. v knize The Population Bomb od Paula Ehrlicha).
Je možné, že klesající porodnost je i reakcí na vyhlídku světa, v němž nebude práce
Příčin demografického zlomu je mnoho a jistě jste je také zaslechli: s rostoucí životní úrovní a vzděláním (zejména žen) lidé odkládají a omezují rodičovství, dostupná antikoncepce a emancipace dávají možnost neplodit, pokud to nechceme. Ve městech je drahé bydlení a děti nejsou ekonomická výhoda jako dřív, když se hodily na pole a celkově ke zlepšení prosperity rodiny jako takové. Mladí lidé si dnes také více cení kariéry, osobního rozvoje či koníčků. Nebo také s nadsázkou můžeme říct, že smartphony jsou dnes zábavnější než děti. V moderních rozvinutých společnostech je mít děti volba, nikoli povinnost.
Evoluční biolog Jan Zrzavý tvrdí, že člověk nemá vrozený rozmnožovací pud a nevynakládá energii na šíření svých genů. Zájem o sex a malé děti si mnozí kompenzují například domácími mazlíčky a online sexem, ale z toho se děti nerodí. Zároveň vyšší doba dožití ve spojení s nízkou porodností a archaickým sociálním systémem znamená, že když se nemnožíme ani neumíráme „včas”, hrozí nám kolaps. Trend nízké porodnosti se některé vlády snaží zvrátit pronatalitní populační politikou. Například Maďarsko či Polsko zavedly štědré dávky pro rodiny, Japonsko a Jižní Korea dotují seznamky, bydlení pro mladé i technologie usnadňující výchovu. Ani tyto zásahy ale zatím nepřinášejí žádné viditelné výsledky.
Provokativním argumentem, proč se klesající porodnosti možná nebát je nastupující éra umělé inteligence, která slibuje, že převezme a zautomatizuje spoustu úkonů, kde bylo zapotřebí lidské činnosti. Teoreticky by menší počet obyvatel byl přirozenou adaptací na svět, kde pro lidi nebude tolik práce, a mohla by vzniknout udržitelná a kompatibilní ekonomika s nízkou nezaměstnaností. Zároveň by menší populace usnadnila některé sociální inovace – například zavedení univerzálního základního příjmu by bylo levnější, protože by se vyplácelo menšímu počtu občanů… Tedy čistě teoreticky.
Na druhou stranu úbytek mladé generace by byl pro lidstvo vážnou hrozbou, jak varuje například filozof Victor Kumar z bostonské univerzity. Mladí lidé totiž přinášejí nové nápady, zakládají firmy, tvoří umění a prosazují společenské změny. To vše by se postupně utlumilo. Bez dostatečně silných nových generací hrozí mentální zatuhnutí společnosti do gerontokracie, která bude hlavně udržovat status quo. „Nemocnice budou praskat ve švech, zatímco hřiště zejí prázdnotou,” popisuje tuto vizi Kumar. Zároveň by se zmenšila daňová základna právě ve chvíli, kdy porostou výdaje na zdravotní péči o početné seniory. Zatímco školy by se zavíraly nebo přeměňovaly v domovy důchodců, bude chybět financování inovací, infrastruktury i obranyschopnosti. Stárnoucí svět tak může zažít nejen ekonomickou stagnaci, ale přímo úpadek. Technologie sice mohou částečně pomoci (např. automatizace může nahradit nedostatek personálu, AI může zvýšit produktivitu), ale s vymizením mladých inovátorů by mohl stagnovat i rozvoj samotných technologií.
Depersonalizace a AI
Sázka na umělou inteligenci probíhá naplno a jak už jsme psali i zde na Smrtelníkovi, jde o vysokou hru s geopolitickými dopady, zatímco na pozadí se odehrává zápas mezi technologickými miliardáři i boj o budoucnost člověka jako takového. Už to, jak se v prvních dvou dekádách 21. století proměnilo digitální prostředí v ekonomiku pozornosti, kde je čas strávený na internetu cennou komoditou, se stalo předstupněm k sociálním a ekonomických změnám v důsledku sofistikované algoritmizace světa okolo nás. Globálně trávíme na sociálních sítích v průměru zhruba 2 hodiny a 23 minut denně, v České republice to bylo 2 hodiny a 24 minut v roce 2024. Podle zprávy DataReportal téměř 38 % veškerého času stráveného online připadá na platformy jako Facebook, TikTok či YouTube. Z hlediska jednotlivých platforem dosahuje nejvyšší průměrné denní doby na uživatele TikTok, zatímco celkový největší podíl času uživatelů si ukrajuje YouTube (díky své masové uživatelské základně a délce videí). Sociální sítě se tak staly prostorem, kterému miliardy lidí dobrovolně věnují několik hodin denně a tím se vytváří obrovský segment populace, který je plně zaměstnaný konzumací digitálního obsahu.
Jenže nejde jen o to, kolik času u obrazovek strávíme. Algoritmy sociálních sítí a platforem a nástroje umělé inteligence postupně mění, jak chápeme sami sebe a jak se chováme i ke světu okolo. Místo abychom se snažili zjistit, co opravdu chceme, necháváme si to nenápadně podsouvat. Doporučovací systémy nám filtrují, co je pro nás (údajně) nejlepší, co se nám má líbit, co máme slyšet. Tváří se, že nám šetří čas a ulehčují volbu, ale zároveň nás o volbu pomalu připravují. Paradoxně nás algoritmy nevedou k větší spokojenosti, ale spíš k větší uzavřenosti, osamělosti a závislosti na nich. Nejde jen o hlubší vztahy, ale také o obyčejné drobnosti, jako je prohození pár slov s cizím člověkem. Individualita, kterou tolik chráníme, se tak snadno otáčí v samotu.
Čím víc úkolů přebírají stroje a algoritmy, tím méně je příležitostí k lidskému kontaktu.
Pod nánosem platforem, sofistikovaného marketingu a algoritmizací různých služeb nakonec mnozí lidé žijí s pocitem, že je moderní svět nevidí – jako by na jejich existenci nezáleželo. Socioložka Allison J. Pughová to popisuje jako krizi depersonalizace, tedy pocit, že člověk je pro ostatní neviditelný a postradatelný, což nakonec graduje do epidemie osamělosti. Pughová tvrdí, že problém není ani tak nedostatek kontaktů jako spíš nedostatek uznání. Moderní ekonomika podle ní zachází s lidmi jako s čísly nebo ozubenými kolečky a lidem schází pocit, že jsou viděni a slyšeni jako lidé. Depersonalizace dostihuje všechny: bohaté, chudé, producenty i konzumenty. Nejvíce viditelné je to v sektoru služeb, který je pod náporem silné standardizace a digitalizace, kde automatizovaná zákaznická podpora nebo třeba algoritmické rozvážkové platformy odstřihávají i ten poslední zbývající osobní kontakt. Mnoho zaměstnanců v těchto službách si stěžuje na ztrátu identity v práci: jsou zaměnitelní, nikdo nezná jejich jméno, jen plní mechanické úkoly. Kurýři přirovnávají svou roli k mechanickému stroji: „V podstatě pracuju jako prodejní automat, který jen něco doveze,“ řekl Pughové jeden z nich ze San Francisca. Zákazníci s ním takřka nepromluví, jen ukážou, kam složit balík, a transakce je hotova. Digitalizace a umělá inteligence ale pronikají i do kvalifikovaných profesí, kde nahrazují dřívější mezilidskou interakci. I dobře placený manažer může mít pocit, že je jen uživatelský účet v korporátním systému, a ne lidská bytost. Z druhé strany je vyvíjen tlak na AI transformaci firem, která nahradí i spousty dobře placených pozic, a pokud nebude provedena, může vést ke krachu firem, jak nedávno poznamenala Senta Čermáková v podcastu Aktuálně.cz.
Nejdál je v automatizaci a algoritmizaci práce samozřejmě Čína, která se stala světovou jedničkou v nasazení průmyslových robotů a výrobní automatizace. V roce 2023 bylo v čínských továrnách provozováno už 1,755 milionu průmyslových robotů, což bylo meziročně o 17 % více. Továrny s těmito roboty často fungují jako lights-out provozy (továrny potmě bez potřeby lidské obsluhy). Například společnost Xiaomi otevřela v Pekingu plně automatizovanou továrnu na chytré telefony, kde výroba běží 24 hodin 7 dní v týdnu bez pracovníků na lince. Podobné „dark factories“ v Číně kombinují roboty, umělou inteligenci, internet věcí a 5G k dosažení maximální efektivity a minimální závislosti na člověku a jeho pracovním výkonu.
Ovšem čím víc úkolů přebírají stroje a algoritmy, tím méně je příležitostí k lidskému kontaktu. „V době, kdy se navrhuje svěřit mnoho lidských úkolů AI, platí, že jen člověk dokáže účinně dosvědčit lidství druhého člověka,” píše socioložka Pughová. Současně ale vidíme, že i ve sférách lidské osamělosti se objevují snahy o náhradu technikou: od sociálních robotů pečujících o seniory až po AI konverzační společníky. Bude-li tento trend pokračovat, mohl by skutečně nastat úpadek lidství, tedy společnosti, kde lidé sice fyzicky existují, ale psychologicky jako by tu nebyli.
V tomto ohledu se dopady AI a porodnosti mohou protínat. V současnosti mladí lidé mohou intuitivně cítit, že budoucnost je nejistá, a možná právě proto méně zakládají rodiny. Je tedy možné, že klesající porodnost je i reakcí na vyhlídku světa, v němž nebude práce. Méně narozených dětí bude znamenat méně budoucích nezaměstnaných. Zní to sice cynicky, ale stojí za úvahu, zda menší populace skutečně usnadní zvládnutí ekonomiky s rozjetou AI. Otázkou by pak už jen bylo, jak lidem dát smysl. Tím se vracíme k myšlence, že lidský kontakt, kreativita a péče mohou být tím, co lidem zbývá.
Superděti: geneticky vylepšení lidé jako řešení?
Zatímco porodnost klesá a vývoj technologií zvyšuje nároky na schopnosti lidí, existuje ještě cesta, přímo fantastická: posunout evoluci do vlastních rukou. Místo kvantity dětí se zaměřit na kvalitu, využít vědu k vytvoření lepší nové generace. Pokusy vyšlechtit nové lepší lidi samozřejmě nejsou vůbec nové. Pokoušeli se o to nacisté, dalším málo známým pokusem o zlepšení lidstva byla specializovaná spermobanka Repository for Germinal Choice založená v USA v roce 1980, která se snažila selekcí dárců – převážně držitelů Nobelovy ceny – zplodit superděti. Ačkoli projekt čelil posměchu a etickým kritikám pro svůj zjevný odkaz na eugeniku inspirovanou nacismem, narodilo se z něj 218 dětí.
Vize superdětí (superbabies), tedy geneticky vylepšených dětí, se vrací zpět díky novým technologiím, jako je editace DNA (metoda CRISPR), která teoreticky umožňuje upravit embrya tak, aby výsledné děti měly některé žádoucí vlastnosti navíc či naopak postrádaly rizikové predispozice. Už dnes se běžně používá preimplantační genetická diagnostika při umělém oplodnění, při níž se vybírají embrya bez závažných dědičných chorob. Nejnovější postupy dokáží z genomu embrya odhadnout i komplexní rysy (inteligenci, sklon k určitým nemocem) pomocí tzv. polygenických skóre. V USA se objevil startup Heliospect Genomics, který sliboval za úplatu poradit rodičům, které embryo má nejvyšší šanci na vysoké IQ. Zámožným párům nabízel za poplatek zhruba 50 000 $ analýzu až 100 embryí, přičemž se chlubil, že dokáže vybrat embryo, z něhož by vyrostlo dítě až o 6 IQ bodů inteligentnější než průměrný sourozenec.
Radikálnější vizí je však přímo editovat geny embryí, a vytvořit tak skutečně výjimečné jedince. V eseji nebo přímo návodu How to Make SuperBabies se uvádí, že za posledních 20 let genomika, jako obor pro studium genomu, identifikovala mnoho genových variant ovlivňujících zdraví či inteligenci. Kdybychom měli bezpečný způsob, jak tyto varianty u budoucích dětí pozměnit, mohli bychom prý doslova stvořit „děti, které by žily o několik dekád déle než ne-upravení vrstevníci, měly intelektuální kapacitu na úrovni nositelů Nobelovy ceny a jen výjimečně trpěly depresemi či jinými duševními poruchami”. Podle této vize leží v lidském genofondu ohromný nevyužitý potenciál, který brzdí jen zastaralé předsudky. Současná věda je však v tomto směru opatrná a většina genetiků i etiků volá spíše po moratoriu. Když čínský výzkumník He Jiankui v roce 2018 oznámil narození prvních geneticky upravených dětí (dvojčat s upraveným genem CCR5 pro odolnost vůči HIV), vyvolalo to celosvětové pobouření a čínský soud ho poslal na 3 roky do vězení.
Opravdová editace DNA totiž naráží na základní princip toho, že většina vlastností, které bychom chtěli změnit, jako inteligence, fyzická výkonnost či odolnost vůči nemocem, není výsledkem jediného genu, ale extrémně složitých polygenetických vzorců. Například inteligence je podle současných odhadů určena desítkami tisíc drobných variant, z nichž každá přispívá zanedbatelně. Ale dohromady určují rozdíl mezi průměrným IQ a IQ génia. Dnes ještě neumíme spolehlivě vzít DNA jednoho embrya a chirurgicky v něm přepsat všechny tyto varianty. I kdybychom chtěli, chybí nám přesná mapa souvislostí. Ale s pokračujícím vývojem umělé inteligence a jejím používáním i v medicíně a chemii (v roce 2024 dostal Nobelovu cenu za chemii zakladatel DeepMind Demis Hassabis za předpověď trojrozměrné struktury proteinů pomocí AI modelu AlphaFold) se nejspíše i v tomto směru dočkáme dynamického pokroku.
Je tedy vývoj superdětí, které budou optimalizací toho nejlepšího z nabídky rodičů, nevyhnutelný? Pokusme se odpovědět otázkou: pokud by někdo legálně (nebo i pololegálně) nabídl rodičům možnost, aby měli dítě, které má statisticky vyšší šanci na zdraví, vyšší inteligenci nebo vyšší status, přijali by tuto nabídku? Je v tom trochu i paradox: evoluce, která je sama založená na mutaci a výběru, poprvé směřuje do stavu, kdy si „výběr” přisvojí vědomí. Člověk zůstává součástí přírody, ale příroda se ocitá ve skleněné zkumavce v laboratoři. Výsledek bude záležet na know-how, penězích a regulacích.
Budoucnost lidství
Jak tedy propojit klesající porodnost, nástup AI a krizi lidství? Toto je jen teoretické shrnutí směrů, ale berte je prosím s rezervou. Když se k tomuto článku vrátíte za pár let, možná bude směšný, ale možná se bude přibližovat nějaké realitě.
Čistě teoreticky nám klesající porodnost dává příležitost: je snazší vytvořit spravedlivou a udržitelnou společnost pro 6 miliard lidí než pro 10 miliard. Menší počet dětí by mohl umožnit více investovat do každého dítěte – na kvalitní výchovu, vzdělání, zdravotní péči. Pokud se státy poučí z minulosti, mohou nastavit rodinné podmínky tak, aby lidé nemuseli volit mezi kariérou a rodinou (např. pružná pracovní doba, dostupné bydlení a školky – i to jsou faktory ovlivňující porodnost). Lze si představit hezkou budoucnost, kde i při nízké porodnosti bude péče o potenciál dětí středobodem pozornosti společnosti. Budoucnost, kde by si jen elita mohla dovolit superděti se sice nyní jeví jako dystopie, ale může se stát jednou z variant pro řešení nějakých dilemat. Úvaha je taková, že by se rodilo mnohem méně dětí, ale byly by to výjimečně schopné děti. Tato generace by si možná poradila s problémy, na které ta naše nestačí. Ovšem i tak platí, že genetické vylepšování lidí naráží a nejspíš i bude narážet na spoustu etických otázek.
Na prahu revoluce AI často zaznívá otázka, co zůstane člověku. Když AI převezme mnoho práce, je pro nás patrně závazkem redefinovat to, co dává lidskému životu smysl: možná více péče o druhé, více tvořivosti, více komunitních aktivit. I v post-pracovní éře tedy bude důležité, aby lidé nacházeli uznání. A aby dokázali vlastními silami kultivovat svou osobnost, vztahy, flexibilitu myšlení a definovat smysl své existence. Podstatné budou činnosti, které nelze plně automatizovat. Empatie, vědomí sounáležitosti a porozumění sama sobě jsou nejspíš kvality, které bychom se měli naučit rozvíjet. Možná nám pomůžou technologie (např. s nalezením osobního potenciálu nebo se vzděláváním na míru), ale cílem by stále mělo být zejména posílení role člověka. Nikoli jeho vytěsnění na okraj dění.
Foto na titulu je vygenerováno AI a pak remixováno AI.
Zdroje
Cyranoski, David a Ledrofrd, Heidi. 2018. Genome‑Edited Baby Claim Provokes International Outcry. Nature. 26‑11‑2018. https://doi.org/10.1038/d41586-018-07545-0
Dattani, Saloni; Rodés-Guirao, Lucas a Roser Max. Fertility Rate. 2025. Fertility Rate. Our World in Data. https://ourworldindata.org/fertility-rate
Devlin, Hannah; Burgis, Tom; Pegg, David; Wilson, Jamie. US Startup Charging Couples to ‘Screen Embryos for IQ’. The Guardian. 18‑10‑2024. https://www.theguardian.com/science/2024/oct/18/us-startup-charging-couples-to-screen-embryos-for-iq
Frey, Carl Benedikt a Osborne, Michael. 2013. The Future of Employment: How Susceptible Are Jobs to Computerisation? Oxford Martin School. 17‑09‑2013. https://www.oxfordmartin.ox.ac.uk/publications/the-future-of-employment
Gene‑Editing. CRISPR‑Tx. https://crisprtx.com/gene-editing
GeneSmith a kman. 2025. How to Make Superbabies. LessWrong. 19‑02‑2025. https://www.lesswrong.com/posts/DfrSZaf3JC8vJdbZL/how-to-make-superbabies
Harari, Yuval Noah. 2017. The Rise of the Useless Class. TED. 24‑02‑2017. https://ideas.ted.com/the-rise-of-the-useless-class/
Hill, Faith. 2023. The Great Cousin Decline. The Atlantic. 19‑12‑2023. https://www.theatlantic.com/family/archive/2023/12/cousin-relationships-fertility-rate/676892/
Johnson, Carolin Y. 2019. Chinese scientist who claimed to create gene-edited babies sentenced to 3 years in prison. The Washington Post. 30-12-2019. https://www.washingtonpost.com/science/2019/12/30/chinese-scientist-who-claimed-create-gene-edited-babies-sentenced-years-prison/
Krásenská, Daniela. 2025. Narodilo se nejméně dětí od vzniku Československa. Následky budou bolestivé. Seznam Zprávy. 31-03-2025. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-narodilo-se-nejmene-deti-od-vzniku-ceskoslovenska-nasledky-budou-bolestive-272449
Kumar, Victor. 2025. The Vanishing Of Youth. Aeon. 06‑05‑2025. https://aeon.co/essays/population-decline-will-rob-us-of-vital-social-force-youth
Nater, Olivia. 2024 The Truth About Baby Busts and Population Decline. Population Connection. 16‑01‑2024. https://populationconnection.org/blog/the-truth-about-baby-busts-and-population-decline/
Průzkum: 39 % Čechů se obává, že jim AI vezme práci. Newstream. 26-10-2024. https://www.newstream.cz/zpravy-z-firem/pruzkum-39-procent-cechu-se-obava-ze-jim-ai-vezme-praci
Pugh, Allison J. 2025. The Unseen. Aeon. 19‑06‑2025. https://aeon.co/essays/our-crisis-is-not-loneliness-but-human-beings-becoming-invisible
Savulescu, Julian. 2004. Procreative Beneficence: Why We Should Select the Best Children. Bioethics. 02‑04‑2004. https://doi.org/10.1111/1467-8519.00251
Stockton, Nick. 2015 Read This Before You Freak Out Over Gene‑Edited Superbabies. Wired. 04‑05‑2015. https://www.wired.com/2015/05/read-freak-gene-edited-superbabies/
Tachecí, Barbora. 2025 Člověk nemá rozmnožovací pud, ale zálibu v mláďatech a sexu, říká evoluční biolog. iRozhlas. 27‑04‑2025. https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/clovek-nema-rozmnozovaci-pud-ale-zalibu-v-mladatech-a-sexu-rika-evolucni-biolog_2504272230_lar