Ještě nedávno by většina lidí nad myšlenkou radikálního prodloužení života mávla rukou jako nad pošetilostí, koneckonců po věčném mládí se lidé sápou snad od počátku civilizace. Všichni jsme jistě slyšeli o různých více či méně zvrácených případech z minulosti, kdy se vladaři nebo blázniví vědci snažili za pomoci všemožných technik dlouhověkosti nebo i nesmrtelnosti přiblížit. Nikomu se to (pokud víme) nepodařilo.
Za posledních několik let se ale výzkum hlavně na biotechnologické scéně dostal do bodu, kdy to vypadá, že tentokrát to nejsou jen fantaskní nápady – důkazem budiž fakt, že se první várka terapií tohoto druhu a s reálnými výsledky dostává do klinických testů, a dokonce jimi úspěšně postupuje.
Díky tomu začíná být toto odvětví lákavé pro investory z privátního sektoru, kteří zde investují každým rokem víc a víc miliard dolarů. A to znamená jistou možnost, že by omlazující terapie mohly být relativně brzy skutečně k dostání na trhu. Když už taková možnost existuje, tak si pojďme postupně představit, co se stalo, jak to funguje, projděme si základní principy omlazování, druhy terapií i potenciální dopady na společnost.
Krátká série o novodobé výpravě za receptem na dlouhověkost:
1. část: Co je to stárnutí
2. část: Jak proti stárnutí bojovat
3. část: Co boj proti stárnutí vlastně znamená
4. část: Jaké by mohly být důsledky boje proti stárnutí (právě čtete)
Články jsou psány tak, aby jim mělo šanci porozumět co nejvíce lidí, tudíž předem omluvte přílišné zjednodušování.
Úvod
Jakmile přistoupíme na možnost, že by dlouhověkost mohla být v ne až tak dalekém horizontu dosažitelná, objeví se mnoho dalších otázek. Taková změna by rozhodně znamenala znatelné následky a sekundární efekty ve společnosti, a je tedy jen správné se o ně zajímat. Častými jsou například otázky:
Nebude dlouhověkost dostupná jenom těm nejbohatším? A kdyby ne, není už teď na planetě přelidněno? Co když se takto zrodí nějaký nesmrtelný diktátor? Nebudou lidé méně motivovaní tvořit, když před sebou nebudou mít motivaci v podobě neodvratitelné smrti? Co budou vůbec tak dlouho na světě dělat? Vždyť i 80 let je strašně dlouhá doba, nebudou se nudit? Není to celé nakonec jen vědecky zaobalený strach ze smrti a neschopnost smířit se s nevyhnutelným? A vůbec, neměli bychom řešit jiné a důležitější věci?
Pro lepší orientaci rozdělíme časté obavy do několika kategorií:
- Ekonomické a materiální otázky
- Psychologické a společenské otázky
- Morální a filozofické otázky
Ekonomické a materiální otázky
Nebude dlouhověkost dostupná jenom bohatým?
Tato otázka vychází z předpokladu, že dané terapie budou tak drahé, že si je budou moci dovolit jen bohatí. Tím by se ještě více rozevřely nůžky mezi lidmi navždy mladými, zdravými a bohatými na straně jedné a lidmi starými, nemocnými a chudými, kteří nebudou mít k terapiím přístup, na straně druhé. Jak moc je takový předpoklad správný?
Je pravděpodobné, že v úplně první fázi budou rejuvenační biotechnologie drahé a dostupné jen movitějším lidem se zájmem o tuto oblast. Ostatně tak je to s každým jiným novým objevem a technologií, vždy existuje skupina prvních uživatelů (early adopters). Ti budou zároveň dosti riskovat, protože budou v roli pokusných králíků. Alespoň ti úplně první pionýři, kteří už na sobě některé terapie nějakou dobu zkouší. A někdy jich kombinují mnoho najednou, třeba jako Bryan Johnson, který kromě užívání stovky suplementů a mnoha léků také podstoupil genovou terapii na karibském ostrově ve speciální ekonomické zóně, kde legislativa umožňuje konsenzuální testování nových terapií na lidech. O tom se ostatně zmiňuje i Aubrey de Grey, průkopník oboru, který prvně formuloval novou teorii stárnutí. Myslí si, že i první verze různých oficiálních terapií budou poměrně drastické a ne úplně stoprocentní. To by se ale postupem času mělo zlepšit, ostatně jako u každé jiné nové technologie.
Tam někde ale možnost souhlasit s výchozím předpokladem končí a naráží na známé efekty vývoje technologií. Zjednodušeně se dá říct, že s postupným vývojem (v případě digitalizovaných technologií) nebo třeba propadnutím patentů (v případě farmacie) cena postupem času závratně klesá. A jelikož je mnoho terapií založených na digitalizovaných technologiích, tak se dá předpokládat, že se exponenciální vývoj projeví i u nich. Krásným příkladem může být třeba cena sekvencování DNA. V roce 2001 stálo sekvencování jednoho celého lidského genomu $100 000 000 dolarů. V roce 2015 to bylo $1 000 dolarů. V roce 2019 pak kolem $600 dolarů a dnes je cena pod $100 dolary. To je ještě mnohem rychlejší pokles než velmi známý Moorův zákon (exponenciální růst výpočetního výkonu integrovaných obvodů na dolar).
Vývoj ceny sekvencování lidského genomu, 2001–2015. Zdroj: National Human Genome Research Institute
Podobně to funguje u farmak po propadnutí patentů, když se na trhu objeví generika. Jedním příkladem může být už v předchozím článku zmiňovaný Metformin. Nejdříve byl drahý. Poté cena spadla na několik dolarů. V roce 2002 byla cena přibližně $1.24 za tabletu a v roce 2013 už jen $0.31.
Vývoj cen léků po propadnutí patentů a vytvoření generických verzí. Zdroj: Pharmaceutical Research and Manufacturers of America
Nové terapie skoro jistě čeká podobný proces. Už dnes se vyvíjejí semi-automatizované systémy na výrobu geneticky modifikovaných kmenových buněk. To je jen jeden z příkladů technologií, které postupem času umožní výrazně lepší dostupnost terapií. Dostupnost je dnes obrovským problémem například u léků pro velmi vzácná genetická onemocnění. Tam je to ale spíš způsobeno tím, že nelze využít masové výroby a škály. To u nemocí spojených se stárnutím neplatí a s rozvojem nových platforem, jako mRNA, cena vůbec nemusí být problémem.
I kdyby tomu tak ale nebylo a terapie byly výjimkou a zůstaly vskutku drahé, můžeme se na tuto otázku podívat ještě z jiného úhlu. Je realističtější, že by si preventivní rejuvenační terapie platili lidé sami? A nebo by je spíš (částečně nebo plně) hradil stát a/nebo pojišťovny, tak jak to je s jinými zdravotnickými zákroky (alespoň ve většině zemí světa)? Ptáte se, proč by něco takového měly státy nebo pojišťovny dělat? Protože efektivnost současného přístupu je tristní, finančně i co se výsledků týče. Pro někoho to může být překvapivé, ale většina prostředků vynakládaných na zdravotnictví se již dnes používá na boj s konsekvencemi stárnutí, tedy s nemocemi spojenými se stárnutím. V průměru je polovina celoživotních zdravotních výdajů na člověka použita v pozdním věku a další třetina během věku středního. Jenom zlomek výdajů je vynaložen na lidi v mladém věku.
Jednoduše graficky znázorněné rozložení zdravotnických výdajů v průběhu života. Zdroj: Video Kurzgesagt – Why age? Should we end aging forever?
V současné době totiž čekáme s léčbou do doby, kdy příznaky signalizují, že je v těle něco špatně. Následně pak většinu dostupných prostředků nasadíme až ve chvíli, kdy se postup negativních procesů zrychlí. A to je velmi důležité z ekonomického hlediska. Takový přístup se totiž odráží v množství prostředků, které společnost musí vynakládat na zdravotní výdaje ve stáří. Za posledních 50 let vzrostlo toto číslo z 5 % na 18 % HDP, alespoň v USA. Ač je příčin tohoto růstu více, stále jde o výrazný faktor.
Z toho důvodu budou státy chtít rejuvenační a preventivní terapie proplácet a dostat k co nejvíce lidem, jakmile budou dostupné v masovém měřítku. Ušetřilo by to totiž obrovské množství prostředků – prevence je o mnoho levnější než řešení už vzniklého problému. Zároveň může pomoci s celkovým demografickým posunem populace, který vytváří obrovský tlak nejen na zdravotnické, ale i důchodové systémy. Už dnes je vidět snaha posunovat věk odchodu do důchodu stále dál. To ale bez rejuvenačních zásahů nebude možné donekonečna.
Za první vlaštovku a ukázku zájmu států o dlouhověkost a terapie na zpomalení stárnutí můžeme považovat pilotní projekt Singapore’s Centre for Healthy Ageing. Zde plánují první klinický test zaměřený na dlouhověkost se širokým záběrem. Chystají se zkoušet paralelně 10–15 různých zásahů (podle dostupných informací jsou tyto zásahy různými kombinacemi léků a suplementů). To vše na malých skupinách lidí ve věku kolem 50 let s následným porovnáním rozdílů mezi kontrolní skupinou a skupinou praktikující už prokázanou blahodárnou životosprávu. Singapurská vláda takto prioritizovala financování výzkumu strategií na boj se stárnutím. Pravděpodobně proto, že jsou to především asijské země, které budou již zmiňovanou „stříbrnou tsunami“ trpět nejdříve. To je zkratkovitý název pro celkově neudržitelné stárnutí populace. Pro státy s sebou investice do terapií na zpomalení stárnutí nesou samozřejmě i benefit v podobě prodloužení doby, kdy jsou lidé produktivní (a tudíž platí daně). A taky proto se Singapur chce stát testovacím zázemím pro výzkum těchto terapií a lidské klinické testy.
Pokud si tedy vše shrneme – je pravděpodobné, že na začátku budou terapie vedoucí k dlouhověkosti méně dostupné, ostatně jako každá nová technologie. Stejně tak je pravděpodobné, že nebudou až tak efektivní nebo budou potenciálně problematičtější. Prvotní uživatelé budou do určité míry pokusnými králíky. Jakmile se ale terapie odladí a dostanou se do hromadné produkce, jejich efektivita se bude zlepšovat. Optimalizují se procesy, nastoupí úspory z rozsahu výroby a cena bude klesat – viz zkušenostní křivka. Ta se projevuje u naprosté většiny technologií a není důvod, aby tomu u rejuvenačních biotechnologií bylo jinak. Po nějaké době nejspíš i státy zjistí, že se jim vyplatí řešit problémy občanů preventivně. O to víc se stupňujícími se nároky na zdravotnický systém a tolikrát zmiňovaným blížícím se pádem důchodových systémů.
Odpověď na tuto otázku nás přivádí k otázce další. Pokud budou mít i státy motivaci k poskytování léků a terapií vedoucích k dlouhověkosti v rámci zdravotnictví, nebude výsledkem přelidnění?
Nepovede rozšíření dlouhověkosti k přelidnění?
Abychom se mohli bavit o efektu dlouhověkosti na přelidnění, měli bychom se nejdříve podívat na koncept přelidnění jako takového. Samotné slovo přelidnění implikuje negativní konotace nárůstu množství lidí na této planetě. Nejčastěji se tomuto fenoménu přisuzují negativní důsledky, jako nedostatek jídla, prostředků, přírodních zdrojů, přehnaná hustota populace a nároky na životní prostředí. Člověk, který tuto myšlenku na konci 18. století formuloval a zpropagoval, byl Thomas Robert Malthus. Od jeho jména je i odvozeno takzvané malthusiánství. Tedy pojmenování pro přesvědčení o neudržitelném růstu populace, které ve své době inspirovalo mnohé zajímavé lidi. Malthusiánství bylo jednou z Darwinových inspirací pro rozvinutí evoluční teorie, ale bylo inspirací i pro návrhy řešení „problému“ – třeba eugeniku. Historicky lze vliv (neo)malthusiánství vysledovat v mnoha sociálních i ekonomických teoriích v různých odvětvích. A lze ho nalézt i v konkrétních implementacích populační kontroly (například v tragických příkladech nucené sterilizace v Indii nebo politice jednoho dítěte v Číně).
Malthusiánství ale bylo postupem času podrobeno kritice z dosti diverzní plejády ideologických směrů. Jmenovitě od marxistů, socialistů, libertariánů, konzervativců, feministek, zastánců lidských práv a dalších. Ve své podstatě proto, že je vnímáno jako přehnaně pesimistické až misantropické a nelidské. Malthusiánství se dnes považuje za zdiskreditované, dokonce až za mýtus. Existuje totiž mnoho argumentů tuto myšlenku vyvracejících. Cituje se hlavně obrovský vývoj v zemědělství a efekt dostupnosti vzdělání, zdravotnické péče a antikoncepce na plodnost v rozvojových zemích. Což je ostatně hlavním důvodem současného růstu populace. Takzvaný demografický přechod (závislost plodnosti na vyspělosti země) je jednoduše vysvětlený ve videu níže.
https://www.facebook.com/watch/?ref=embed_video&v=150993162217437
Důležité je vidět, že rozvojové země tímto přechodem dnes procházejí ještě mnohem rychleji než v minulosti. Přechod z průměrné plodnosti 6 dětí na ženu na průměr pod 3 děti na ženu, který Velké Británii trval 105 let, zvládl Írán jen za 10 let.
Doba trvání demografického přechodu od průměru více než 6 potomků na méně než 3 potomky na jednu ženu. Zdroj: OurWorldInData.org
Podle projekcí dosáhne kolem roku 2090 populace vrcholu na přibližně 10.4 miliardách lidí a pak už bude jen klesat. Takové projekce jsou založeny především na odhadech vývoje indexu plodnosti, který ukazuje průměrný počet potomků na jednu ženu v konkrétní zemi. Za hraniční hodnotu k zachování populace se obvykle považuje hodnota 2.1 potomků na jednu ženu. Na mapě níže jsou červenou barvou vyznačené země, které teprve procházejí demografickým přechodem, a tedy nejvíce přispějí k navýšení populace na 10.4 miliard.
Index plodnosti v roce 2024. Zdroj: Wikipedia
Zároveň lze z mapy vyčíst jinou důležitou věc. Mnoho zemí, které demografickým přechodem už prošly, má index plodnosti naopak menší než 2.1. A to znamená, že alespoň jejich „původní obyvatelé“ efektivně vymírají. To platí pro velkou část Evropy, Japonsko nebo již zmiňovaný Singapur.
Právě v této souvislosti je dobré si uvědomit časové měřítko, v němž se pohybujeme a v němž by se vůbec dlouhověkost začala projevovat. Vývoj, nástup a adopce těchto technologií nějakou dobu potrvají. A potenciální negativní efekty spojené s celosvětově rozšířenou dlouhověkostí by se začaly objevovat až poměrně dlouhou dobu po ukončení masové adopce. Právě díky tomu však realita může být nakonec taková, že pokud za nějakých 100 let budeme chtít udržet stabilní populaci a nevymírat, tak nám možnost dlouhověkosti ještě přijde dosti vhod.
Stačí se podívat třeba na Jižní Koreu, která tuto nezáviděníhodnou statistiku úhrnné plodnosti vede od konce – s průměrem 0.78 dítěte na ženu se populace Jižní Koreje během tří generací zmenší o přibližně 75 %, tedy z cca 51.7 milionů lidí na 13.5 milionů. To je příklad nejhorší, ale tento trend je problémem skoro všude na světě – odhaduje se, že do roku 2050 bude pod hranicí 2.1 dítěte na ženu 76 % států světa a do roku 2100 to bude již 96 % států. A to ani nemluvíme o poměru starých a mladých lidí, kdy ti druzí budou muset ty prvé zároveň ekonomicky udržet. V roce 2100 budou na jedno dítě pod 5 let připadat dva senioři nad 80 let.
Dobře, ale i kdyby se zde křivka zázračně otočila nebo populace zůstala stejně veliká a nerostla, 10.4 miliard je stále hodně lidí a už nyní máme s její velikostí různé dosti velké problémy. Kam se tolik lidí vejde, budou mít co jíst?
Vejde se na Zemi tolik lidí? A budou mít co jíst?
Místo by až takovým problémem být nemělo. Je známým faktem, že se více a více lidí přesouvá do měst. Podle odhadů United Nations budou v roce 2050 dva ze tří lidí na světě žít ve městech (tedy ~7 miliard). Přičemž je jasné, že se tato masivní urbanizace bude nejvíce projevovat v regionech s nejrychleji rostoucí populací – tedy v Indii, Africe, Číně. Přesouvání do měst ale zároveň znamená, že se lidé přesouvají do míst, v nichž jich může na ploše jednoho čtverečního kilometru žít více – města mají z principu větší hustotu zalidnění. Z takové perspektivy se na otázku místa dívá projekt Per Square Mile. Výzkumníci se v jeho rámci snažili zjistit, jakou rozlohu by zabralo jedno obrovské město, pokud bychom do něj nastěhovali všech 7 miliard lidí. Zjistili, že město řešené jako New York by zabralo rozlohu asi tří amerických států. Ač se taková rozloha může někomu zdát mimořádně velká, v kontextu celé planety o žádný extrém nejde.
Na jak velkou plochu by se vešlo 7 miliard lidí, kdyby žili v jednom městě. Zdroj: Per Square Mile
Samozřejmě záleží na konkrétním urbanistickém řešení, ale existují města s mnohem vyšší hustotou zalidnění než New York. Existují pochopitelně i města s hustotou zalidnění mnohem nižší, nicméně obecný trend v metropolích, obzvlášť v rozvojových zemích, je její zvyšování, nikoli snižování.
Zde by se dalo namítnout, že nejde jen o samotný prostor k žití, ale i o prostor pro infrastrukturu potřebnou k uživení všech těchto lidí. Něco přeci musí jíst a dnes stále ještě dost lidí žije o hladu. Pokud populace do roku 2100 naroste na 10.4 miliard, tak to jistě tento problém ještě prohloubí. To je velmi relevantní námitka. Nicméně je potřeba opět nejdříve uvést kontext. Člověk by z čísla 10.4 miliard do roku 2100 mohl získat pocit, že populace raketově roste, skoro více než kdy dřív. Tak to ale není, největší procentuální růst populace byl zaznamenán v 60. letech minulého století (v absolutních číslech poté kolem začátku 90. let). Od té doby ale stabilně klesá a podle odhadů bude klesat postupně čím dál rapidněji, především díky již zmiňovaným demografickým přechodům.
Procentuální roční přírůstek světové populace. Zdroj: Worldometers
Dobře, ale co kdyby dlouhověkost s touto křivkou nakonec přeci jen zahýbala? Pak by se nakonec mohl dostavit onen slavný malthusiánský scénář periodických hladomorů způsobených příliš velkou populací. Taková dedukce – rychlejší růst populace = více hladomorů – se selským rozumem zdá intuitivně správnou. Ale když se podíváme na data, tak opět vůbec neodpovídá realitě (což je v podstatě tím hlavním argumentem proti malthusiánskému výkladu). Co tedy způsobilo minulé hladomory a nedostatky jídla? V naprosté většině případů šlo o důsledky nekompetentních lokálních administrativ, válečných konfliktů, přírodních katastrof a chudoby. A když se podíváme na samotný vztah růstu populace a množství jídla na osobu, tak zde intuice moc nefunguje. Kontraintuitivně totiž i v dobách nejrychlejšího růstu populace (populační exploze) množství jídla na osobu rostlo.
Počet obětí hladomorů od roku 1860. Zdroj: OurWorldInData.org
Ptáte se proč? Především díky takzvané zelené revoluci v zemědělství, při níž se začaly používat nové technologie, jako umělá hnojiva, automatické zavlažování, cílené šlechtění a podobně. Díky těmto postupům a jejich výsledkům, tedy masivnímu zvýšení výnosu na hektar, dokázalo lidstvo populační explozi zvládnout.
Dostali jsme se dokonce do takového bodu, kdy se (ve vyspělých zemích) začíná velkým problémem stávat naopak přejídání populace – a s tím spojená obezita a zdravotní rizika. A to stále v době, kdy je celosvětové vymýcení hladu jedním z 12 cílů OSN pro rok 2030. V posledních několika letech absolutní číslo podvyživených a hladových lidí na světě o něco vzrostlo, ale dlouhodobý trend vypadá optimisticky. Koneckonců už dnes je na světě dostatek jídla pro uživení celého světa a je tomu tak už poměrně dlouhou dobu. Problémem je ale hlavně lokální ekonomická i fyzická dostupnost, míra využití (potažmo plýtvání), efektivita lokální distribuce a také stabilita těchto faktorů v čase.
Samozřejmě zde mají vliv i globálnější problémy, jako klimatické změny, ekonomické zpomalovaní nebo válečné konflikty. V každém případě bude potřeba ještě mnoho práce, aby se tento cíl opravdu splnil.
Je tu ale mnoho nadějných přístupů a technologií, které na dosažení tohoto cíle už pracují. A díky těmto projektům by také strach o případné uživení dlouhověkých lidí v horizontu budoucích dekád měl být spíše lichým. Ať už je to automatizované farmaření optimalizované pro každou rostlinu pomocí robotů a umělé inteligence, o 40 % výnosnější rostliny s geneticky modifikovanou fotosyntézou, vertikální farmaření, hydroponie, akvaponie, aeroponie, výroba proteinu v podstatě ze vzduchu pomocí bakterií a fotosyntézy, popřípadě získávání velmi kvalitního proteinu z velkochovu hmyzu nebo konzumace mnohem efektivnějších náhrad masa (ať už budou ty náhrady pěstované z kmenových buněk, rostlinných proteinů, nebo z mycelia hub), farmy na nutričně skoro zázračné vodní řasy a podobně. Díky všem těmto technologiím a jejich konvergencím svítá na zelenou revoluci 2.0. A ta by nám měla umožnit mnohonásobné zlepšení dostupnosti jídla a schopnosti ho vyrábět v místech, kde je ho nejvíce potřeba.
Když vše shrneme, jde hlavně o takzvanou nosnou kapacitu naší planety (carrying capacity), která se s vývojem technologií rychle zvětšuje. V současné době je ve vývoji nesčetně slibných technologií, které tuto nosnou kapacitu dokáží radikálně zlepšit. A alespoň část těchto technologií bude s naprostou jistotou fungovat na velké škále mnohem dřív, než dlouhověkost začne nějak výrazně ovlivňovat fungování společnosti.
Pokud by tedy ani místo a jídlo neměly být problém, tak co skutečně může být problémem?
Ono věkové rozložení populace, již zmiňovaná stříbrná tsunami. Populace ve vyvinutých zemích postupně stárne a zvětšuje se procento lidí ve starším věku. To zároveň znamená, že se zmenšuje podíl lidí v produktivním věku, kteří musí stárnoucí populaci podporovat. Tento trend je již dnes vidět nejvíce v Evropě a Severní Americe. A zbytek světa je bude následovat v budoucích dekádách, po dokončení demografických přechodů.
Procentuální podíly populací podle věku a geograficky. Zdroj: United Nations, Department of Economic and Social Affairs, Population Division (2015). World Population Prospects: The 2015 Revision, Data Booklet. ST/ESA/SER.A/377
Brzy bude třetina světové populace starší 60 let, což znamená mnohem větší výdaje na důchody, zdravotnictví a podobně. Bylo by ale nevděčné a nefér dívat se na starší lidi jako na zátěž, vždyť díky nim a jejich přínosům jsme dnes tam, kde jsme. Zároveň ale nelze utéct před fakty, které do budoucna nemalují úplně růžový obrázek. Právě proto je prodlužování zdravého života (a z toho plynoucí dlouhověkost) logickým krokem, který nám nakonec přijde dosti vhod. Dost možná dokonce budeme tento trend přímo potřebovat k zachování alespoň udržitelného poměru ekonomicky produktivních lidí na planetě.
Pojďme se tedy podívat, jak by taková možnost rejuvenace (vedoucí k neomezenému prodlužování života v produktivním fyzickém stavu) vlastně ovlivnila populaci. Vědci začali tuto možnost zvažovat a zkoumat až poměrně nedávno, tudíž neexistuje mnoho odhadů pro celkovou světovou populaci. Ale existuje studie zaměřená na Švédsko, na níž se dají poměrně dobře vysledovat mechaniky a trendy takového zásahu.
Existuje více možných scénářů, záleží především na tom, jak by se společnost k možnosti dlouhověkosti postavila. Nejspíš nejrealističtějším scénářem je, že by zpočátku měla přístup ke dlouhověkosti menší skupina lidí. To může být způsobeno počáteční vysokou cenou, etickými nebo náboženskými výhradami nebo prostou pomalou adopcí technologií. Poté by se postupně tato skupina zvětšovala, v odhadech se operuje s růstem o 1 % celkové populace ročně. Zároveň se počítá s tím, že malá část společnosti by možnost dlouhověkosti úplně odmítla a rozhodla se zestárnout „tradiční cestou“. Takový scénář by ve Švédsku v dlouhodobém horizontu nestačil ani k růstu populace, ale dokázal by do určité míry mitigovat již zmiňované vymírání.
Projekce populace při scénáři postupné adopce rejuvenačních terapií. Zdroj: Demographic Consequences of Defeating Aging, Leonid A. Gavrilov and Natalia S. Gavrilova
Druhý scénář je daleko radikálnější. Zaměřuje se na velmi nepravděpodobnou možnost, kdy by měla celá populace rázem přístup k možnostem neomezeného prodlužování života. A zároveň by je všichni přijali a terapie by byly ihned aplikovány na každého člověka staršího 60 let. V takovém případě by populace narostla v průběhu dalších 70 let o 22 %. Pokud by byly ihned aplikovány na každého člověka staršího 40 let, populace by v průběhu 70 let narostla o 45 %.
Projekce populace při velmi nepravděpodobném scénáři okamžitého masového uplatnění rejuvenačních terapií. Zdroj: Demographic Consequences of Defeating Aging, Leonid A. Gavrilov and Natalia S. Gavrilova
Závěr je takový, že nástup technologií umožňujících prodlužování života by s největší pravděpodobností nepřinesl raketový populační růst. Efekt takového zásahu má totiž až neintuitivně pomalý nástup. Pokud by navíc možnosti prodlužování života nevyužila úplně celá společnost, tak by celková populace v horizontu příštích 70 let i tak nejspíš začala na přelomu století klesat.
Psychologické a společenské výhrady
V tuto chvíli jsme prošli několik často se objevujících obav ohledně dlouhověkosti vztahujících se především k materiálním prostředkům a mýtu přelidnění. Nyní se můžeme zaměřit na obavy spojené s vývojem společnosti a celkovou motivací žít.
Budou mít lidé bez smrti motivaci? Nebudou se nudit?
Jednou z nich může být myšlenka, že smrt dává životu smysl. Což je vlastně jinak formulovaná námitka, že by dlouhověkost vedla ke ztrátě motivace tvořit cokoliv nového. Případně že by bylo nudné žít déle, než je možné v současné době, a že by z těchto věcí vyplývala kulturní stagnace společnosti.
Všechny tyto obavy týkající se nudy a motivace, zdá se, vycházejí z domněnky, že díky možnosti dlouhověkosti bude život během chvíle vyčerpaný. Vše už bude prožito, nebude nic nového k objevení a nic nás už nepřekvapí a nepotěší. Takový přístup předpokládá, že svět stagnuje na místě, nevyvíjí se a že člověk musí dělat neustále totéž a všechno nás po čase přestane bavit. Je to ale opravdu tak? Skutečně všechno nutně směřuje ke stagnaci? Proč se tedy všude mluví o stále se zrychlující době?
Podívejme se jen na technologie, které se vyvíjejí exponenciálně, což znamená, že se rychlost jejich vývoje neustále zrychluje. Stačí si uvědomit, kolik se toho událo třeba za posledních dvacet let. Jak moc pokročily chytré telefony, jak se otevřela dostupnost informací díky internetu, vše je vzdáleno několik dotyků prstem na displeji. Pokud bychom brali zábavu čistě jako konzumní entertainment, tak již dnes není možné sledovat a stíhat vše, co se nově objevuje na trhu. Různé zážitky, hry, hudba, filmy, seriály a zároveň všemožné platformy doporučující všechny tyto věci na míru konkrétnímu člověku. A to je kupříkladu vývoj virtuální a augmentované reality stále pořád v počátcích.
Jakmile opravdu nastoupí do mainstreamu, dá se čekat mnohem překotnější rozvoj. Je dost pravděpodobné, že vznikne nějaký typ umělé inteligence schopný generovat zábavu na míru pro každého jedince v prakticky neomezeném množství. A to se ani nebavíme o skoro nepředstavitelných možnostech, až budeme moci propojit mozek přímo s počítačem nebo až se rozvine vesmírný průmysl a cestování. Prostě a jednoduše bude opravdu co vidět a zažít.
Lepší však je se na tuto obavu podívat méně povrchně a nepředstírat, že řešení nudy bude nekonečné personalizované rozptýlení. Zaprvé to totiž zní trochu jako z dystopického Matrixu, ale hlavně zde nejde jen o nedostatek čistě konzumní zábavy. Dlouhověcí lidé by se nudili nejspíš stejně jako dnes. A stejně jako dnes by nuda sloužila jako evoluční nástroj pro seberozvoj jedince nutící nás se přimět ke smysluplným aktivitám. Ať už to je změna současného povolání, vytvoření vlastního projektu, nebo vymyšlení něčeho nového, jakkoli nepodstatného. Pouze by to znamenalo, že lidé by měli mnohem více času na důkladné prozkoumávání svých zájmů a objevení svého talentu.
Tomu pomohou personalizované programy vzdělávání vedoucí k nalezení našich osobních kvalit, zájmů a středobodu motivace – poslání. Lidé, kteří nalezli svoje alespoň dočasné poslání, mají obrovskou vnitřní motivaci a až tak často se nenudí. Tudíž dává smysl se snažit uzpůsobit systém celoživotního vzdělávání tak, aby k nalezení této motivace vedl každého. Mnoho lidí je nadšeno z možnosti dlouhověkosti přesně proto, že se zajímají o budoucnost. A tak chtějí vidět, jak svět bude vypadat a co vše se stane. A proto se neobávají nudy, mají totiž model budoucích možností, jichž se chtějí dožít.
Nuda a nedostatek motivace je samozřejmě existující fenomén, ale rozhodně ne argument proti zkoumání dlouhověkosti. Stejně tak by se totiž dalo polemizovat i o opaku, tedy že by možnost dlouhověkosti dokázala odemknout potlačený lidský potenciál. Mohla by totiž lidem dát svobodu času na prozkoumávání a hledání.
Nebudou lidé ze života unavení? Nepovede dlouhověkost ke kulturní stagnaci?
Někteří lidé ještě namítají, že dlouhověkost by mohla vést k nudě ve smyslu únavy ze života. Ilustrují to na příkladech dnes starých lidí, z nichž někteří sami říkají, že už je život ve vysokém věku a plný zdravotních problémů nebaví. To je vlastně podobná otázka, jako jestli by nakonec všichni ti dlouhověcí lidé nebyli jenom (myšlenkově) staří lidé v mladém těle. Vždyť i sám Steve Jobs říkal, že smrt je nejlepším vynálezem, protože odstraňuje staré a vytváří prostor pro nové. Posouvala by se pak vůbec společnost, kdyby tu byli dlouhověcí lidé se svými už vytvořenými názory a způsoby myšlení? Nezpomalilo by to vývoj civilizace?
Ač jsou tyto otázky trochu ageistické a poněkud nelidské, jelikož předpokládají, že je většina starších lidí nutně zaseklá ve starých časech, je dobré se nad nimi zamyslet.
Víme, že rejuvenační medicína a terapie navržené k dosažení dlouhověkosti se snaží řešit stárnutí na buněčné úrovni. A to znamená i v mozku. Nedávno bylo potvrzeno, že neurogeneze (vytváření nových neuronů) probíhá během celého lidského života. Nicméně v průběhu stárnutí a pozvolného snižování mozkové aktivity se tato schopnost vytrácí. Když mozek postrádá neuroplasticitu, protože je biologicky starý a je v něm nahromaděno buněčné poškození, je těžší být aktivním, mít otevřenou mysl a učit se novým věcem. O to víc, pokud člověku zároveň neslouží ani zbytek těla, žije v bolestech a má před sebou už jen vyhlídku neustálého zhoršování.
Tomu by ale opět měly pomoci rejuvenační terapie. Alespoň tomu tak je u myší. Existují studie, v nichž se takový vliv nových terapií ukázal. Konkrétně šlo o starší myši, kterým se čistily senescentní buňky (jedna ze známek stárnutí). Léčené myši pak vykazovaly behaviorální vzorce chování (například prozkoumávání klece oproti dlouhodobému pobytu u stěn klece), které jsou pozorovány u mladších jedinců. U lidí už nyní víme, že by s neurogenezí a neuroplasticitou i ve stáří mohla pomoci třeba psychedelika.
Nad otázkou se ještě můžeme zamyslet z hlediska společenských vlivů, mezigeneračních interakcí a ageismu. V současné době jsou staří lidé odsouváni na okraj společnosti, jsou často vyloučeni z aktivit, které vykonávají mladší lidé. Co když ale bude existovat možnost libovolného prodlužování života se zanedbatelným biologickým stárnutím? Když nebudou chronologicky starší lidé vyloučeni ze sociálního života, jelikož se budou pohybovat v mladém těle? Nejspíš se pak budou více stýkat s mladšími lidmi, budou mít mladé přátele, čímž se mnohem více budou narušovat věkové názorové bubliny. Celkově se pravděpodobně budou chovat více jako mladí lidé. A to by vedlo k mnohem většímu mezigeneračnímu vědomostnímu přenosu, komunikaci, ale i soudržnosti oproti současným generačním konfliktům.
Můžeme celou otázku shrnout tak, že tato obava přehlíží rozdíl mezi 1) chronologicky a zároveň biologicky starým člověkem a 2) chronologicky starým, ale biologickým mladým člověkem. Cílem jedinců propagujících výzkum možnosti neomezeného prodlužování života je samozřejmě možnost 2). Jednoduchý souhrn konkrétních rozdílů lze vidět v tabulce níže.
Porovnání rozdílů mezi chronologicky a biologicky starými a chronologicky starými, ale biologicky mladými lidmi. Zdroj: Leafscience.org
Pokud zajdeme ještě trochu dál, je dobré zmínit, že se již dnes pracuje na technologiích, které do komunikace a vědomostního přenosu výrazně zasáhnou. Ať už je to třeba augmentovaná realita, hlasoví asistenti, digitální avataři nebo ještě pokročilejší technologie. Například Neuralink – mozkový čip určený k ovládání počítače myšlenkami – už testuje několik lidí, samozřejmě za pomoci umělé inteligence. Což dává velký smysl, protože Neuralink vznikl s cílem propojit lidi s umělou inteligencí, a přidat tak našemu mozku další úroveň, takzvaný digitální neokortex. Ten by nám měl umožnit zpracovávat a ukládat informace na úplně jiné úrovni.
Jde vlastně o takový opakující se motiv, že když se bavíme o dlouhověkosti v kontextu budoucích dekád, je nutné si uvědomit rychlost pokroku v dnešní době. Desítky let jsou s rychlostí dnešního vývoje velmi dlouhá doba. Je možné, že za několik desítek let už budeme jako biologičtí jedinci na úplně jiné úrovni, propojení skrz digitální neokortex s vlastním umělým superinteligentním asistentem, budeme cestovat do vesmíru a obydlovat jiné planety. A nebo třeba ne a stane se něco neočekávaného (spadne na nás obrovský meteorit nebo se umělá superinteligence vymkne kontrole). Nebo se nám nepodaří vyřešit naše známé problémy (změny klimatu) a adaptaci na ně. A tím pádem neprojdeme dalším velkým civilizačním filtrem (což je jednou z teoretických odpovědí na Fermiho paradox – proč jsme zatím nenašli žádné známky mimozemských civilizací). Je dosti těžké předvídat, co se do té doby může stát, ale v rámci technologií se toho za desetiletí dá stihnout více, než si myslíme.
Morální a filozofické výhrady
Posledním druhem jsou spíše morálně zaměřené obavy a filozofické rozepře ohledně samotného konceptu prodlužování života, které často vedou k náboženským disputacím.
Nebudou lidé nuceni do rejuvenačních terapií, i když jich nebudou chtít využít?
Občas se někdo obává, že budou lidé do terapií prodlužujících život nuceni. Můžeme si to ilustrovat na situaci, kdy člověk přijde k lékaři na rutinní prohlídku. Lékař sice nenajde žádný akutní problém, ale v pravidelných krevních testech uvidí některé zhoršené biomarkery předznamenávající stárnutí. A tak předepíše preventivní terapii. Například senolytika, která nemají žádné větší vedlejší účinky, vpravují se buď ústně, nebo injekčně a chrání před nástupem nemocí spojených se stárnutím. Jaká je šance, že něco takového člověk odmítne? Naprostá většina lidí nic takového neodmítne, jak jsme si ukázali v logickém cvičení ve třetím článku, protože současný systém takto už v podstatě funguje. Jen není efektivní a řeší až viditelné problémy.
Pokud se tato obava použije jako argument proti samotnému výzkumu terapií vedoucích k dlouhověkosti, je rázem ještě absurdnější. Dalo by se totiž říci, že vnucuje jiné skupině lidí nemožnost využití „možných terapií“, což je přesně původní výtka, jen obrácená. Terapii odmítnout nebo se jí vyhnout je snadné, proč tedy z principu její vývoj vůbec neumožnit a bránit ostatním lidem, kteří by o její využití stáli, v jejím podstoupení?
Není to vše jen vědecky zaobalený strach ze smrti?
Do určité míry nejspíš je. Strach je z velké části biochemický mechanismus, který jednotlivce chrání před nebezpečím a redukuje množinu možných úmrtí. Vyvinul se a předáváme jej dál proto, že jednotlivci bez tohoto mechanismu zemřeli a nepředali své geny dál. Každý člověk má do určité míry ze smrti strach a snaží se její možné příčiny redukovat. Považme například bezpečnostní pásy v autě. Dá se říci, že lidé zapínající si pásy se jen bojí smrti? Není to naopak spíš tak, že odsuzujeme lidi, kteří si pásy nezapínají? Je pravda, že nám pásy nepomáhají předcházet nemocem spojeným se stárnutím, ale to ani nikdy nebyl jejich účel. Bezpečnostní pásy nás chrání před určitým typem možnosti úmrtí, stejně jako tak činí omlazovací biotechnologie, pouze před typem jiným.
Nejspíš existují i lidé, co se opravdu chorobně a křečovitě bojí smrti a hledají řešení v rejuvenačních terapiích. Ale mnohem častěji jde o lidi, kteří prostě chtějí zažít budoucnost, protože je představa budoucího života baví a vzrušuje. Nakonec jde především o možnost volby – žít, dokud člověk chce, a umřít teprve tehdy, až člověk bude chtít. V tom kontextu by pak také dávalo ještě větší smysl mít možnost ukončit svou cestu vlastní volbou.
Nakonec by vlastně bylo mnohem přesnější o celém konceptu dlouhověkosti mluvit jako o „udržování života“ namísto „prodlužování života“. Protože „prodlužování života“ evokuje dvě zavádějící představy – že existuje někým předdefinovaný limit a že se takový limit snad neprávem snažíme překračovat. Příroda si ale nikdy neřekla, že tenhle konkrétní člověk bude žít takhle dlouho a už vůbec si neřekla, že by snad neměl dělat nic, aby žil déle. Příroda totiž nemá ve zvyku říkat nebo pevně definovat vůbec nic. Příroda prostě je.
Neměli bychom řešit mnohem důležitější problémy?
Velmi častou výhradou je, že v současnosti máme mnohem důležitější problémy, které je třeba řešit. Jde o ukázkový příklad argumentačního faulu, jehož absurdnost se dá ilustrovat na dotažení tohoto argumentu do extrému. Kdyby celé lidstvo řešilo vždy jen jeden jediný největší problém světa, vyhubil by nás zatím problém druhý a třetí, o něco méně důležitý. Nemluvě o tom, že by se na jednom jediném největším problému nikdy všichni neshodli. Naštěstí máme na světě dost lidí, abychom dokázali pracovat na více problémech najednou. Proto není potřeba ignorovat hladovějící děti v rozvojových zemích, i když zrovna řešíme znečišťování prostředí nebo změny klimatu. Nutno dodat, že stárnoucí populace je opravdu velkým problémem. Stříbrná tsunami je svými možnými škodami v následujících dekádách srovnávána s klimatickými změnami, pokud by někoho taková paralela napadla. Navíc by dlouhověkost mohla s řešením třeba klimatických změn nakonec pomoci. Environmentální problémy totiž mají velkou nevýhodu. Jsou to často vzdálené problémy, které nemají instantní dopad, a tudíž se tak potajmu posouvají a nechávají k řešení budoucím generacím. Kdyby ale lidé věděli, že budou žít déle, rázem by to byl i jejich problém, jehož řešení nemohou ani interně racionalizovat tak, že se jich netýká.
Proporce věkových skupin v USA. Zdroj: U.S. Bureau of Labor Statistics
Proč se vůbec snažit, když stejně nebudeme opravdu nesmrtelní?
Někdo by mohl namítnout, že pokud se ani rejuvenačními terapiemi kompletně nevyhneme náhodné smrti, tak proč se vůbec snažit? Je to tak trochu naředěná verze nihilistického argumentu, že pokud jednou vesmír skončí tepelnou smrtí, tak nemá vůbec smysl se o cokoli snažit. Pomiňme teoretické možnosti nahrání vědomí do počítače, ovládnutí energie celého vesmíru, vytvoření vesmíru vlastního a podobných sci-fi konceptů. Absurditu takové výtky můžeme ilustrovat na velmi stejných otázkách v jiném kontextu. Proč bych měl uklízet ve svém bytě, když se stejně jednou rozpadne na prach? Zeptejte se na to Jordana Petersona. V poněkud vážnější rovině se ale nabízí podobné otázky. Pokud je smrt nevyhnutelná, proč se vůbec očkovat? Pokud je smrt nevyhnutelná, proč podstupovat doporučenou operaci srdce? Pokud je smrt nevyhnutelná, proč se rozhlížet na ulici, když přecházíme? Na všechny tyto otázky existuje v podstatě stejná odpověď, a to taková, že lidé mají v libovolnou chvíli přirozenou preferenci neumírat a chránit se před smrtí, dokud to jde. Žádný člověk přesně neví, na jak dlouho se mu to nakonec podaří, ale každý přirozeně preferuje užít si co nejdelší život a umřít, v co nejzdravějším stavu to jde.
Proč se o dlouhověkost vůbec zajímat, když ji osobně stejně nezažiji?
Poslední opakující se výhradou, kterou by bylo dobré zmínit, je otázka proč se o dlouhověkost vůbec zajímat, když ji stejně třeba nestihne člověk osobně zažít. Jedním z důvodů je fakt, že žijeme ve chvíli, kdy je možné naší vlastní aktivitou skutečně ovlivnit rychlost vývoje těchto technologií. A tím pádem může mít naše aktivita dopad na miliony lidí.
Mnoho průkopníků v oboru gerontologie a biotechnologií si myslí, že jsou komplexní rejuvenační terapie vzdálené pouhých několik budoucích dekád od současnosti (v nejhorším případě). Přičemž některé terapie, jako genové terapie, doplňování kmenových buněk a mitochondrií, senolytika nebo epigenetické reprogramování mohou být dostupné třeba do deseti let. Aubrey de Grey, člověk který původně formuloval novou teorii biologického stárnutí, mluví o přibližně 50% šanci, že by mohly být některé rejuvenační terapie na mainstreamovém trhu za 20 let. Zároveň ale dodává i odhad asi 10% šance, že to bude trvat déle než 100 let. Na validitě těmto odhadům přidává i fakt, že se do této oblasti investují miliardy dolarů a rejuvenační technologie se začínají dostávat do obecného povědomí. Longevity trh každým rokem neustále roste. I to jsou důvody, proč bychom se o dlouhověkost měli zajímat jak teoreticky, tak prakticky už dnes. První rejuvenační terapie nejsou sci-fi vzdálené několik staletí, ale spíše realita vzdálená jednu nebo maximálně několik dekád. A je zde mnoho příležitostí jak aktivně pomoci a investovat.
A pokud je člověk už rozhodnut, že jej nic takového neláká, tak lze zvážit ještě jeden úhel pohledu, který některé lidi vede k podpoře výzkumu dlouhověkosti – a to etickou rovinu. Máme před sebou v podstatě možnost obrovsky redukovat lidské utrpení. A zároveň umožnit lidem si užít zdravější život, být mnohem déle aktivní v ekonomice, učit se novým věcem a předávat zkušenosti a celkově přispívat dalšímu vývoji společnosti. Někteří to berou dokonce jako morální povinnost. Pokud existuje alespoň minimální možnost, tak je podle nich nemorální se o to nepokusit a nezachránit životy tisíců nebo milionů lidí, které nemusejí být ztraceny. Přeci jenom těmto lidem vděčíme za mnoho věcí, kterých si dnes můžeme užívat. A zároveň by si zasloužili mít dostatek času na řešení některých i jimi způsobených problémů a na rozvíjení a předávání svých znalostí dále. Stejně tak cítí morální povinnost zprostředkovat tuto možnost i mladším generacím, které v této době teprve vyrůstají.
Závěr
Dlouhověkost nakonec může dávat mnohem větší smysl, než se na první pohled může zdát, i co se celé společnosti týče. Vždyť vlastně i konstituce WHO (Světové zdravotnické organizace) byla ustavena s prostorem pro podobné myšlenky. Jejím cílem je dosažení nejvyšší možné úrovně zdraví u celé populace. To je jedním z důvodů, proč se někteří aktivisté a propagátoři dlouhověkosti snaží přesvědčit WHO, aby prohlásila stárnutí za nemoc. Na první pohled je to možná změna nepatrná, mohla by však mít znatelný efekt. Podle klasifikace nemocí WHO se totiž řídí třeba státy při rozdělování peněz na výzkum a takové oficiální uznání by uspíšilo nejen výzkum, ale třeba i licencování nových terapií.
Prohlášení stárnutí za nemoc by totiž zároveň otevřelo dveře k lepším možnostem léčby nemocí spojených se stářím, oproti současnému přístupu léčby každé takové nemoci zvlášť. Výzkumníci by se mohli více zaměřit na primární příčiny, jež stárnutí způsobují (alespoň podle posledních vědeckých poznatků). Dá se říci, že současný stav v podstatě zpomaluje vývoj léků, které mají mnohem větší šanci opravdu pomoci lidem trpícím chorobami spojenými se stárnutím.
Další výhodou klasifikace stárnutí jako nemoci by byla možnost regulace různých „anti-aging“ přípravků, z nichž mnohé mohou být falešné. A také lepší možnost postihu šarlatánů. Což by pomohlo pročistit trh a zabránit zneužívání starších lidí pomocí zázračných nepravdivých tvrzení. Takové praktiky jsou v současné době de jure často povoleny, jelikož se netýkají žádné nemoci. Jako příklad můžeme uvést případ, kdy americká FDA musela vydat varování o neexistenci klinických důkazů o tom, že infuze krve mladých lidí jsou cestou k omládnutí. Takové infuze prodávala jedna firma opírající se o velmi kontroverzní studii na myších. V rámci studie k sobě vědci přišili dvě myši – jednu mladou a jednu starou – načež mladá myš zestárla a stará omládla. FDA v tomto případě nemohla takovou terapii přímo zakázat, protože stárnutí není klasifikováno jako nemoc.
Nicméně možnost prohlášení stárnutí za nemoc má svoje odpůrce. Argumentují třeba tím, že by takový akt mohl společnosti vyslat zavádějící signál a znehodnotit prevenci. A nebo ještě přispět k už tak velkému problému ageismu oficiálním prohlášením všech starých lidí za nemocné. Silnějším protiargumentem je fakt, že FDA i bez klasifikace stárnutí jako nemoci schválila průkopnickou klinickou studii firmy Loyal na psech, která má přímo za cíl prodloužit zdravou délku dožití.
WHO sice zatím odmítá klasifikovat stárnutí jako nemoc, ale v poslední revizi International Classification of Diseases (ICD-11) byl přidán kód XT9T. To je speciální kód pro nemoci spojené se stárnutím, což by mělo výzkumníkům de facto dovolit pracovat na terapiích namířených na projevy stárnutí. Nicméně aby bylo možné pracovat skutečně i na léčbě prvotních příčin, připravila další skupina vědců pro WHO návrh, jak tuto klasifikaci dále posunout. A to i v případě, že by stárnutí nebylo přímo označeno za nemoc. V detailním plánu navrhují „oznámkovat“ každý druh tkáně, orgánů nebo žláz podle toho, jak moc je daný druh náchylný na poškození stárnutím. Tento proces už dokonce pomohl s vývojem některých druhů léčby rakoviny. A pokud by se tento návrh podařilo prosadit do další revize ICD, bylo by možné rychleji licencovat léky zaměřené na zpomalení nebo zastavení stárnutí v určitých částech těla.
V neposlední řadě lze zmínit i privátní iniciativy, které se v něčem snaží nedostatek veřejných peněz zaměřený přímo na řešení stárnutí suplovat, třeba jako XPRIZE Healthspan – soutěž o více než $100 000 000 dolarů, jíž se účastní firmy z celého světa s cílem vyvinout úspěšný rejuvenační program a v níž je v semifinále třeba i česká Healthy Longevity Clinic.
Popsáním nejčastěji zmiňovaných obav a otázek prozatím tato série o dlouhověkosti končí. Snad byla přínosná a něco nového jste se dozvěděli. Pokud by vás zajímalo víc, podívejte se třeba na Lifespan.io, Longevity.technology nebo sledujte lidi, jako Aubrey de Grey, George Church nebo v Česku třeba Petr Šrámek.