Průvodce na druhou stranu

30.4.2025 Arleta Berndorff

Doprovází lidi na jejich poslední cestě. Je tím, kdo může darovat posledních pár minut klidu během umírání. V představách ho vidím, jak sám z mlhy poslušně přichází jako služebník, přítel i průvodce, aby mě připravil na můj poslední fyzický výdech.

Před 55 miliony let nesoucí název Hyracotherium, živící se listy, v kohoutku vysoký 25cm – koník. První prapředek dnešních koní. Dnes již 50 tisíc let spolutvoří dějiny vedle člověka. Nejvznešenější majestát zvířecí říše. Podle Tarkovského symbol krásy a pravdy.

Nejdříve loven pro maso. Později zkrocen a domestikován, nepozbyl na minutu své velikosti ani půvabu. Jeho role byla, je a bude nenahraditelná. A až přijde konec, bude to zase on, kdo na svých zádech poveze jezdce apokalypsy. Symbolický černý pohřební kůň táhnoucí kočár se zbytky lidského pokolení.

Když člověk osedlal koně, svět se pro něj významně zmenšil. Ze sedel se psaly dějiny. Kůň pomáhal tvořit obraz světa, jak jej známe dnes. Kůň byl potravou, silou, povozem, hrdinou, vzorem dokonalosti a v neposlední řadě přítelem. Jeho role v životě člověka se postupem času různě transformuje, formuje a nachází další a další uplatnění.

Merénský kůň, ifauna.cz, fotografka: Mgr. Renáta Kolářová

S koňmi se pojí mnoho romantických příběhů, básní, filmů a citátů. Pro mě jako „koňařku“ je těžké napsat koňskou satiru nebo citově nezabarvený formát. Proto mě omluvte, bude-li vám vadit tu a tam sentimentální odbočka do mé minulosti s koňmi či dávka patosu. Příběh, který Vám chci dnes vyprávět, je o sedmnáctiletém hřebci jménem Peyo, který se zdá být terapeutem srdcem i duší. Pravidelně navštěvuje nevyléčitelně nemocné pacienty v nemocnici Techer v Calais. Zní to jako fikce, ale všechno je to pravda.

The Guardian, fotograf: Jeremy Lempin / Divergence

Jeho přítomnost je jako něžné pohlazení pro těla a duše těch, kteří čelí nejtěžším bojům svého života. Někteří bývají ve fázích, z nichž není vyhlídka na výhru a ve kterých se jim Peyo stává tím posledním průvodcem na druhý břeh. Peyo má totiž schopnost, která z něj činí více než jen zvíře – je to společník, který je schopen nabídnout neocenitelnou podporu v těch nejtemnějších okamžicích. Sám si vždy vybere, kterého pacienta navštíví, přičemž před tím, než vstoupí do jejich pokoje, zaklepe kopytem na dveře nebo zahrabe nožkou ve vzduchu, jako by věděl, kdo potřebuje jeho přítomnost. Zní to pohádkově. Skoro neuvěřitelně.

Jako koňařka bych dokázala nad inteligencí této úrovně občas zapochybovat – vzpomínaje na momenty, kdy moje milovaná kobylka běžela lesem, a jakmile spatřila například plastový sáček, aktivovala své instinktivní chování, které ji velelo zběsile prchat s pocitem, že igelitový pytlík je úhlavní nepřítel. Nikdy bych však nemohla pochybovat nad jejím citem. Citlivost a empatie, která z tohoto zvířete vyzařovala, byla něčím jedinečná. Chvilka strávená vedle ní stačila k porozumění, že veškeré její nepochopitelné činy jsou možná vedlejším projevem bytosti natolik senzitivní, že se na ni pro jakýkoliv projev chvilkového zatmění mysli nelze zlobit.

The Guardian, fotograf: Jeremy Lempin / Divergence

Koně mají prý paměť jako sloni. Bůhví co musela zažít. Před i po krátké životní fázi strávené se mnou. Od doby, kdy jsem začala pravidelně vědomě či nevědomě přemýšlet o smrti, je pro mě ona symbolem míru a něhy v mém posledním pozemském okamžiku. Doufám, že to bude ona, kdo pro mě přijde, a už nás nic nerozdělí.

Ale zpět k Peyovi, který je v tomto fyzickém světě pro pacienty laskavým průvodcem temnotou. Spolu se svým ošetřovatelem Hassenem Bouchakourem, který se stal jeho neodmyslitelným společníkem při pravidelných návštěvách v centru paliativní péče nemocnice v Calais na severu Francie. Tam je Peyo znám pod přezdívkou „doktor Peyo“, což není jen vděčné označení, ale i výraz úcty, kterou k němu má nemocniční personál, pacienti i jejich rodiny.

Aby ne! Jeho příběh začal být zajímavý už při jeho jezdecké kariéře, konkrétně drezúrním ježdění, kdy jeho majitelé a jezdec začali pozorovat, že po závodech si Peyo sám hledá lidi v publiku, kteří se zdáli být fyzicky nebo emocionálně oslabeni. Ti, kteří byli v těžších chvílích, zřejmě vyzařovali nějakou jemnou, ale nepopiratelnou energii, kterou Peyo vycítil.

The Guardian, fotograf: Jeremy Lempin / Divergence

Jeho zvláštní zájem o lidi se postupně stal předzvěstí toho, co se později ukázalo jako skutečný životní úkol – být průvodcem a oporou pro ty, kteří to nejvíce potřebují. Je fascinující, jak Peyo svou výjimečnou intuicí dokáže nejen rozpoznat, kteří pacienti potřebují jeho přítomnost, ale také vycítí, kdy se pacient nachází na prahu svého posledního okamžiku. Jeho cit pro to, kdy se jeho přítomnost může stát tou nejlepší útěchou, překvapuje nejen vědce, ale i lékaře a zdravotníky.

Podle Hassena Bouchakoura, který s ním tuto cestu už několik let sdílí, Peyo od svého „přechodu“ na terapii podpořil téměř 1000 pacientů, kteří čelili závěrečným fázím svého života. Dnes, po letech výzkumu, vědci potvrzují, že koně, jako je Peyo, mají neuvěřitelnou schopnost vnímat lidské emoce a fyzické stavy. Ačkoli přesný mechanismus, jakým tuto schopnost využívají, zůstává záhadou, odborníci se domnívají, že koně jsou schopni reagovat na jemné změny v řeči a projevech těla člověka. Což je prý přesně to, co dává Peyovi schopnost tak intuitivně vybrat ty, kteří potřebují útěchu.

Ruční kresba k článku od Arlety Berndorff

Propojení člověka s koněm dle mého názoru dokáže přesahovat vědomosti konvenčního lidského výzkumu. O svého koně jsem přišla v pubertě, v době, kdy jsem se začala hádat s tátou a musela odejít na internátní školu. Moje citlivá kobylka zvyklá pouze na mě začala být problematická a můj otec se ji rozhodl nechat převychovat, přejezdit na jiný druh ježdění a prodat. Já jsem u toho díky vzdálenosti i bolesti, kterou mi celá situace působila, nebyla. Jednoho dne jsem se vrátila k otci a moje kobylka byla pryč. Byla pryč a lidi, kteří ji koupili, byli pochybní a nedalo se jim dovolat. Po čase komunikace si smazali účty na Facebooku a zablokovali čísla.

Bolest, kterou cítím i teď, když o tom píšu, je těžké popsat. Pouto se nikdy nepřetrhlo. Hledala jsem ji všude. Ve všech různých diskuzních koňařských skupinách, v plemenných online knihách, psala různým lidem od koní. Chvíli jsem měla pocit, že jsem na stopě, nakonec jsem konečně získala číslo na paní, která ji podle jednoho seznamu měla vlastnit. Když jsem konečně sebrala odvahu jí zavolat, řekla mi, že uvedená informace je chybná. Život šel dál a mně se o ní pravidelně zdály sny. Vždy jednou za měsíc nebo pár týdnů. V těch snech se pokaždé vracela domů.

https://www.youtube.com/watch?v=4djmorJoroU

Vždy byla buď zablácená nebo zraněná, ale pokaždé jsme se k sobě vrátily. Jednoho dne jsem cítila obrovskou bolest, která pramenila odněkud hluboko zevnitř. Které jsem nerozuměla. Od té doby se mi ty sny přestaly zdát. Napsala jsem pro ni píseň a rozhodla se pro myšlenku, že zemřela. Je jí lépe a nyní se prohání po věčných pastvinách. Čeká, až mě bude moci vyzvednout.

Moje kobylka vypadala trošku jako Peyo. Oba jsou ryzáci s bílým znakem na čele. Líbí se mi představa, že on jako doktor Peyo vyprovodí pacienta na onen svět a ona ho na druhém břehu převezme a provede začátkem nového bytí. Těžko se mi teď zas dostává z představ zpátky k realitě, proto bych na závěr napsala, že koně jako Peyo bych v temných okamžicích přála každému.

Peyo a jeho ošetřovatel stále navštěvují pacienty a utěšují je až do konce. Protože pouto s koněm, pocit něhy a úcty k tomuto majestátnímu zvířeti nic na světě nedokáže nahradit. Věřím, že ani smrt ho nedokáže přetrhnout. Ještě bych ráda doplnila několik informací a zajímavostí ohledně terapie zaměřené nejen na koně, ale i jiné zástupce zvířecí říše.

Hiporehabilitace je speciální formou terapie využívající koně k podpoře fyzického i psychického zdraví. Je vhodná pro lidi s neurologickými, ortopedickými, psychickými i sociálními obtížemi. Mezi základní metody patří:

Hipoterapie – využívá pohybu koně k ovlivnění svalového tonusu, rovnováhy a koordinace. Pomáhá dětem s dětskou mozkovou obrnou, lidem po úrazech páteře nebo s roztroušenou sklerózou.
Aktivity s využitím koní – zaměřují se na emoční a sociální rozvoj. Jsou vhodné pro děti s autismem, lidi s depresí, úzkostmi nebo PTSD, ale i pro osoby se sníženým sebevědomím. (Haha, můžu potvrdit jak depresivní efekt, tak PTSD a v neposlední řadě i snížené sebevědomí – pocit, že vás poslouchá 500kilové zvíře, nebo pocit, že jste v nějaké symbióze a propojení, dokáže udělat se sebevědomím a sebehodnotou mnohé.)
Parajezdectví – sportovní disciplína přizpůsobená lidem s tělesným handicapem a posilující fyzickou kondici, motoriku i psychickou odolnost. Jak jsme si již napsali, výzkumy potvrzují, že kontakt se zvířaty snižuje stres, krevní tlak a podporuje tvorbu oxytocinu, hormonu štěstí.

Zooterapie obecně je pak terapeutický přístup za pomoci zvířat využívající jejich pozitivní působení na fyzický a psychický stav člověka. Aplikuje se napříč všemi věkovými kategoriemi a využívá se při léčbě nejrůznějších nemocí fyzického i psychického rázu, včetně podpory psychického rozvoje.

Felinoterapie (terapie s kočkami): Kočky svou klidnou přítomností a vrněním pomáhají snižovat stres, krevní tlak a zmírňovat pocity úzkosti u pacientů. (A pak vám k usínání udělají konečně hezky v hlavě a k ránu – většinou kolem 6.-7. hodiny ranní, když se rozednívá, na ně přijde jejich lovecký instinkt a terapeut se mění v lítou šelmu, která nenechá váš spánek už v žádné zdraví prospěšné fázi – naštěstí se tak stává většinou v raném věku kočky… berme tento dodatek s humorem.)
Delfinoterapie (terapie s delfíny): Interakce s delfíny může pozitivně ovlivnit osoby s neurologickými či psychosomatickými problémy, avšak v České republice není běžně dostupná; zájemci často cestují do zahraničí, například do Turecka.
Alpakoterapie (terapie s alpakami): Alpaky jsou díky své jemné a přátelské povaze ideálními terapeuty, zejména pro děti s autismem, kterým pomáhají zlepšovat sociální dovednosti a emoční pohodu.

Věřím, že terapeutickými se může stát většina zvířat, které mají srst a tělo. Které můžeme obejmout. Které mají oči, do kterých se můžeme podívat, a energii, kterou skrze ně můžeme vycítit. Ale pokud pro někoho funguje takto třeba i rybička, had nebo tarantule, jedině dobře! Ve všech případech asi záleží primárně na vztahu ke zvířeti, komunikaci a otevřené mysli.

Za mě už jenom díky, good luck a giddy up!

https://www.youtube.com/watch?v=oxtgSFZdD0E

requiem for a horse (https://www.youtube.com/watch?v=oxtgSFZdD0E)

Arleta Berndorff je česká rapperka a vizuální umělkyně. Fotka na titulce je z webu The Guardian, fotograf: Jeremy Lempin / Divergence