„Umění a poezie mají v existenci lidstva podstatnou a nepostradatelnou úlohu. Člověk může žít autentickým lidským životem jen tak, že má do určité míry účast na nad-lidském životě ducha neboli toho, co je v něm věčné. Potřebuje zoufale básníky a poezii tím více, že se nacházejí mimo nevděčnou lopotu a mimo nevděčné zákony zachovávání a vedení rozumového živočicha a že vydávají svědectví svobodě ducha. Poezie je nutná právě v té míře, jak je neužitečná a svobodná, protože lidem přináší vidění skutečnosti mimo skutečnost, zkušenost skrytých významů věcí, temné společenství se světem krásy, bez nichž lidé nemohou ani žít, ani vést mravní život.“
— Jacques Maritain, francouzský filosof a spoluator formulace Všeobecné deklarace lidských práv
Povídka Teorie všeho od Davida Kyjovského začíná jako běžný akademický dialog mezi vědci, kteří se snaží uchopit podstatu reality. Ale postupně se proměňuje v existenciální sci-fi s překvapivě zajímavým a nečekaným přesahem. Text pracuje s klasickým motivem, který v sobě nese ambici vysvětlit vesmír jednou rovnicí, což mu dodává přesvědčivost i napětí, protože čtenář je postupně vtahován do procesu myšlení, nikoli pouze do jeho výsledků. Realita se ukazuje jako nestabilní simulace, která může být kdykoliv vypnuta, restartována nebo upravena někým, kdo stojí mimo náš svět.
Vesmír a život najednou přestává být autonomní a důležitou strukturou. Stává se pouhým experimentem. Tento významový posun získá nečekaný existenciální dopad, když lidská existence ztrácí svou samozřejmost a stává se podmíněnou, téměř nahodilou konfigurací. Povídce se tak zadařilo vytvořit poměrně vtipnou metaforu k současnému myšlení mnoha techno-gigantů ze Silicon Valley.
Sedmnácté číslo časopisu Smrtisyn nepůsobí jako běžný magazín, který najdete v trafice, ale jako drsný ponor do míst, kam se většina bojí podívat. Revue adorující dekadenci, zánik, marnost, patologickou sexualitu a nihilistický úděl našeho života tentokrát působí sevřeněji, jistěji a zároveň syrověji než kdy dřív. Texty i vizuální práce se pohybují na hraně mezi fascinací a odporem, mezi tělesností a jejím rozkladem, mezi touhou něco zachytit a vědomím, že všechno nevyhnutelně mizí. Výraznou stopu tu zanechává Jan Gemrot se svou povídkou „Hrob“, která pracuje s motivem pohřbení zaživa a postupného rozpadu identity. Vizuální rovinu silně utváří František Štorm, jehož grafika ze série „Nekonečný kalendář“ otevírá celé číslo, a další autoři jako Josef Bolf nebo Jan Vytiska, kteří posouvají obsah do obrazové roviny. Nechybí ani kratší sekce typu „Zrůdálosti“, kde se objevují reálné, často absurdní zprávy o smrti, násilí a lidské bizarnosti.
Celek působí kompaktně právě díky tomu, že se neopírá o efektní témata, ale o důslednou práci s motivy těla, zániku a prázdnoty. Vedle současných textů se tu objevují i starší básně, které vytvářejí zajímavý kontrast a ukazují, že tenhle typ uvažování má hlubší kořeny. Smrtisyn tak funguje jako kontinuální projekt, který se nesnaží být líbivý ani aktuální v běžném smyslu, ale spíše umělecky mapuje určitou polohu lidské zkušenosti. Dobrá zpráva je, že nemusíte zůstat jen u jednoho čísla. Všechny díly jsou zdarma ke stažení, takže se dá projít celý tento temný archiv od začátku až po současnost a sledovat, jak se svět postupně skládá i rozpadá. A právě v tom je jeho síla.
