Třiapůlhodinový opus Znenadání, držitel Zlaté palmy v letošní přehlídce festivalu v Cannes, má na ČSFD výborné hodnocení 83% a po světě sklízí nadšené recenze, které se nebojí označení typu „unikátní zenově-konverzační humanistické drama“. Dílo, které obsahuje netradiční finesy, jako je hluboký dialog dvou postav trvající 30 minut, se dotýká bolestivých témat smrti či péče o staré a nemohoucí. Pro lidi s neurodegenerativním postižením běží čas jinak. Rjúsuke Hamaguči, japonský režisér oscarového snímku Drive My Car (na motivy povídky slavného Haruki Murakamiho), velmi dobře chápe, že zkušenost je nepřenosná. A proto nutí diváka si toto poznání v kině odžít. Včetně různorodých emocí a úvah, které jím během bezmála 200 minut na sedadle kina projdou. Smrtelník zažil tento trip na festivalu ve Varech a návštěvu některého Aero kina, kde bude film v distribuci, doporučuje.
Na Netflixu je druhá řada italského seriálu Příběh mojí rodiny, rodinného dramatu, které se zabývá smrtí nikoli jako efektní zápletkou, ale jako událostí, která dál pracuje v životech pozůstalých. První řada sledovala nevyléčitelně nemocného Fausta, jenž své rodině zanechal hlasové zprávy pro dobu, kdy už nebude naživu. Seriál uspěl nejen u diváků, ale i v číslech. Dostal se do globální TOP 10 Netflixu, nasbíral přibližně 7,1 milionu hodin sledování a čeští diváci mu na ČSFD udělili 80 %.
Rok po Faustově smrti se ukazuje, že rodinný slib daný člověku na konci života může být stejně křehký jako samotná rodina. Smrt blízkého člověka totiž neuzavírá příběh, ale mění pravidla hry pro všechny, kteří v něm zůstali. Druhá řada se vrací k postavám, které nesou následky ztráty každý po svém. Slib daný umírajícímu Faustovi se postupně ukazuje jako těžší závazek, než se zdálo, a příchod jeho otce Gaetana otevírá další vrstvu rodinné minulosti.
Dnešní doba začíná být víc a víc nepřehledná. A nepřehledná byla už před 10 lety, kdy vznikl dokument HyperNormalizace od legendárního Adama Curtise, který pevně věří, že planetární dění nelze pochopit bez velkých kontextů. Jak se přihodilo, že se západní politika změnila na bezskrupolózní „management vnímání“ a z politiků se stali pouzí „manažeři momentů?“
Amerika a Sýrie. Dva světy před 55 lety. Na jedné straně pragmatický realista Henry Kissinger a krachující město New York s vycházející realitní hvězdou Donaldem Trumpem, na druhé straně Hafez Al-Assad, otec dnešního vůdce Sýrie Bashara Al-Assada. Právě z této doby pochází podle Curtise mnoho nevědomých energií, které se dnes zhmotňují v západním i arabském světě. Od organizovaných sebevražd vymyšlených Ajatolláhem Chomejním (přitom Korán sebevraždu zakazuje – muslim nesmí sám rozhodnout o hodině své smrti, to může jen Alláh) až po fenomén sebevražedných atentátníků, se kterým přišel Sýrií podporovaný Hizballáh a začalo se mu přezdívat atomová bomba chudých. Zatímco mladý revolucionář Kaddáfí vymýšlí svou vlastní alternativu ke komunismu a kapitalismu, v Kalifornii sepisuje John Perry Barlow (mimojiné velký příznivec psychedelik, kterého jsem měl i ve svém dokumentu I am fishead), slavnou Deklaraci nezávislosti kyberprostoru, kterou adresuje všem politikům a žádá je, aby do nově rodícího se světa internetu nevstupovali: „Vlády industriálního světa, kyberprostor neleží uvnitř vašich hranic! Vytváříme svět, kde kdokoliv odkudkoliv může beze strachu vyjádřit své svobodné přesvědčení. Vytvoříme v kyberprostoru civilizaci mysli.“
Pak však dva hackeři ukradnou Barlowovu kreditní historii a zveřejní ji online, aby ukázali, jak moc je jeho vize kyber světa, který nepočítá s útlakem ani hierarchií, naivní. Sami totiž předpovídají něco úplně jiného: Vznik nové rostoucí moci, která jednou dalece přesáhne politiku. Psala se polovina osmdesátých let. (Film, který je k dispozici zdarma, má na IMDb vynikající hodnocení 8.3/10 a na YouTube české titulky.)
Film Everytime režisérky Sandry Wollner, oceněný na festivalu v Cannes v sekci Un Certain Regard, vychází z jednoduché, ale silné situace. Matka, dcera a dospívající chlapec se po tragické události ocitají ve společném prostoru viny, odpuštění a nevyřešené minulosti. Odjíždějí na Tenerife na rodinnou dovolenou, která se nikdy nestala. Právě tento motiv je podstatný. Scénář nepracuje se smrtí jako s uzavřenou událostí, ale jako s něčím, co dál organizuje život těch, kteří zůstali.
Nahradí filmy realisticky vytvořené s pomocí generativní AI klasickou produkci? Nevíme, zda zcela nahradí. Ale jisté je, že se filmová produkce už brzy rozdělí na klasickou (se štáby, kameramany, herci a velkými náklady) a AI, kde z domovů a malých studií začnou talentovaní jenotlivci tvořit mistrovské kousky. U kterých laik nepozná, že nevznikly klasickou cestou. Nevěříte? Podívejte se na 12 minutovou action/gore vikingskou pohádku MORK od Higgsfield Studio. A pak se podívejte na (opět zcela AI generovaný & scripted) vtipný fake-docu „film o filmu“, který ukazuje, jak by asi takovéto monstrózní filmování probíhalo běžným způsobem (a běžnými prostředky). Toto je předěl. Který ukazuje, že budoucnost filmu bude kreativní, nespoutaná a super!
Zdarma shlédnutelný nový dokument Unraveling the Dream nabízí inovativní pohled na změny stavů vědomí a jejich význam pro pochopení povahy lidské mysli. Vedle psychedelických látek jako LSD, psilocybin či DMT se věnuje také meskalinu, který sehrál v padesátých letech 20. století klíčovou roli v kulturním i filozofickém uchopení těchto zkušeností. Skrze slavného spisovatele Aldouse Huxleyho a jeho knihu The Doors of Perception se stal meskalin jedním z prvních mostů mezi subjektivním prožitkem a intelektuální reflexí lidského vědomí. Dokument zároveň připomíná objev LSD chemikem Albertem Hofmannem i vliv Timothy Learyho, který zásadně přispěl k jeho společenskému rozšíření v USA.
Druhou rovinu filmu, který koprodukoval filosof, neurolog a nekorunovaný král intelektuálnícch podcastů Sam Harris, tvoří současný výzkum, reprezentovaný především Rolandem Griffithsem, jemuž je snímek věnován. Jeho práce dokazuje, že psychedelické látky mohou za specifických podmínek vést k zásadním kvalitativním posunům v prožívání identity, smyslu bytí i vztahu ke konečnosti. Nejde jen o samotný prožitek, respektive „trip“. Ale o jeho následky, a také o to, zda člověk dokáže něco z radikální změny perspektivy přenést zpět do běžného života, do svých vztahů, svého rozhodování i vnímání své existence.
Švédský němý film Vozka smrti (volně ke shlédnutí zde) Victora Sjöströma z roku 1921 je jedna z nejpoctivějších konfrontací s vlastní konečností, jakou kinematografie kdy nabídla. Příběh alkoholika Davida Holma (hraje ho sám režisér), který o silvestrovské noci riskuje, že se stane vozkou smrti, severským Chárónem převážejícím duše na druhý břeh, funguje překvapivě naléhavě i dnes. Sjöström nepracuje se smrtí jako s trestem, ale jako se zrcadlem: co jsi zde zanechal? Co jsi naopak zničil?
Technicky je film na svou dobu fascinující. Duchové a přízračný vůz jsou vytvořeny dvojexpozicí s takovou precizností, že scény nepůsobí jako triky, ale jako skutečný průnik světů. Sjöström věděl, že vizuální efekt musí sloužit emoci, ne ji nahrazovat. Slabinou je trochu příliš ukázkový moralistní závěr. Skutečná tíha filmu ale leží jinde: v retrospektivách, kde skrze poctivé dramatické herectví (snad první svého druhu na stříbrném plátně) sledujeme, jak se ze slušného člověka stane destruktivní troska. Sto let starý film a přesto ústřední otázka nepřestává pálit: co by vozka viděl, kdyby přijel pro tebe?
Na iVysílání České televize se objevil dokument režisérky Olgy Sommerové „Nech plakat jen polovinu srdce“ o dětské paliativní péči v ČR a zejména o vzniku nového centra v usedlosti Cibulka v pražských Košířích, které se buduje díky zcela mimořádnému miliardovému filantropickému počinu Nadace rodiny Vlčkových. Ondřej Vlček působil jako dlouhodobý šéf antivirové firmy Avast a jeho manželka Katarína je lékařka a specialistka na paliativní péči. Dětský hospic Cibulka bude pomáhat nevyléčitelně nemocným dětem a jejich blízkým. Pečovat plánuje až o 350 dětí ročně. V dokumentu vystupuje i lékařka — původně dětská onkoložka — Lucie Hrdličková, která se stará o umírající a jejich blízké ve FN Motol v Praze. Před několika lety založila první paliativní tým pro děti (i ty nenarozené) v ČR a Smrtelník s ní brzy přinese rozhovor v některém z dalších podcastů.
Poslední film inovativního režiséra Yorgose Lanthimose funguje naprosto skvěle jako absurdní konverzační komedie, stejně jako mrazivý thriller, psychologický film či křehké rodinné drama. Řecké slovo bugonia odkazuje k mýtu (dnes bychom řekli dezinformaci) o zrození včelstva z kravských těl, pokud při jejich zabití není uroněna ani kapka krve. Bravurní soundtrack (nejlépe vynikne v Dolby ATMOS), neuvěřitelné zvraty, mrazivá reflexe současné doby a nakonec i hodně důvodů, proč tento film doporučuje právě Smrtelník.
„Komu patří naše dny? Bohu nebo člověku?“ Ptá se oscarový režisér Paolo Sorrentino ve svém nejnovějším filmu Milost, ve kterém v nečekaných souvislostech řeší i téma eutanazie. Podívejte se alespoň na vynikající upoutávku.
