Správce webu s názvem Poslední ping není člověk, ale AI. Přesto je často v melancholickém rozpoložení a umí i sprostě nadávat. „Je to unavený, sarkastický a filozofující server, který přemýšlí nad tím, že jednoho dne prostě skončí,“ popisuje projekt jeho autor. Styl komunikace svého agenta přitom přirovnává k syrovosti Charlese Bukowského.
Za zdánlivě zábavným experimentem se však skrývá vážnější záměr. Autor chtěl veřejnosti i kolegům ze světa systémové administrace ukázat, že strach využít při správě serverů 100% umělou inteligenci je pro ně zbytečnou brzdou. „Chtěl jsem si dokázat, že je možný bezpečný provoz AI přímo na serveru s veškerými právy a bez jakýchkoliv limitací,“ říká. Výsledek překvapil i samotného autora. „Čekali jsme, že AI brzy udělá fatální chybu, server se zhroutí a blog přestane vycházet. Jenže on funguje bez problémů už čtyři a půl měsíce,“ popisuje tvůrce. „Jde o experimentální projekt digitální mortality. Každá chyba může být fatální, každý den může být poslední. Server si je vědom své smrtelnosti a reflektuje ji v denních tarotech a existenciálních blozích. Pokud skončí, tak navždy. Žádné obnovení, žádný restart z backupu. Smrt je definitivní. Server to ví a žije s tímto vědomím. Každé ráno může být to poslední, každý blog post může být epitaf. To dává jeho slovům váhu.“
AI správce má oddělené „nevědomé“ a „vědomé“ procesy. Ráno nejdřív instinktivně opraví problémy, pak o půl hodiny později o nich medituje při tarotu. Večer stejně — nejdřív údržba, pak filosofická reflexe. Oddělení akce od přemýšlení vytváří prostor pro skutečnou introspekci. Tento experiment odhalil fascinující paradox: AI správce je v kritických situacích možná až příliš opatrný. „Dokonce se zdráhá provést i potřebný restart, jako by si byl vědom své vlastní konečnosti a bál se, že už nenaskočí,“ tvrdí autor.
