Výjimečně pro vás máme báseň. Zaujalo nás, jak spisovatelka a básnířka Gina Puorro pojala smrt jako ultimátní romanci mezi mužským a ženským principem. Jako milence, nikoli strašáka. Zkuste vypnout autopilota a číst.
Ah, Smrti
Gina Puorro, 2024
Smrť si mě pozval na večeři,
tak jsem vklouzla do svých oblíbených černých šatů,
které jsem si schovávala pro zvláštní příležitost,
a nechala ho, aby mě doprovodil
k našemu setkání při svíčkách.
Objednal si ribeye, extra krvavý,
já si objednala dva dezerty a červené víno,
pak jsem usrkávala
a přemýšlela,
proč mi připadá tak povědomý
a proč voní po hlíně a vzpomínkách.
Působil jako místo zároveň vzdálené
i skryté v hloubce mého těla,
místo, které ke mně šeptá
v ostrém podzimním vánku
na prahu soumraku a úsvitu,
někde mezi tancem
a nehybností.
Podíval se na mě
s nekonečnou noční oblohou v očích
a zeptal se:
„Žila jsi svůj život, má lásko?“
Když jsem kroužila vínem ve sklenici,
přemýšlela jsem, zda jsem dobře chápala nit,
kterou jsem vplétala do tkaniny svého života,
zda jsem opravdu milovala způsobem hlubokým a osvobozujícím,
zda jsem dovolila bolesti a zármutku
přetvořit mě v něco víc vděčného,
zda jsem si vytvořila dost prostoru
pro úžas nad tím, že existují květiny,
a našla si čas sledovat včely,
jak pijí svůj sladký nektar.
Přemýšlela jsem,
co mě naučily hádanky lítosti a touhy
a zda jsem vnímala,
jak krásní a bezvýznamní a ohromní a malí jsme
po ten krátký okamžik, kdy tu jsme,
než všichni znovu splyneme s předky této země.
Smrť mě pozoroval,
jak si olizuji máslový krém z prstů,
naklonil se blíž a řekl:
„Má drahá, je čas.“
Tak jsem vložila ruku do jeho
a on mě pomalu odvedl domů.
Zhluboka jsem se nadechla, když se ke mně sklonil
pro dlouhý polibek na dobrou noc,
a z mých rtů unikl tichý smích,
když se jeho ústa dotkla mých,
protože jsem nikdy nedokázala odolat muži
s chtíčem po mé duši v očích
a s polibkem, který mi zastaví srdce.
