Česko má za sebou nejteplejší den v historii měření. V neděli 28. června vyšplhal teploměr na 41,9 stupně a vedra, která jsme donedávna brali jako jižanskou exotiku, jsou teď i u nás. Nejbližší úkol je pro nás praktický, totiž naučit se s horkem žít po vzoru jihu Evropy, zatáhnout přes den okenice, zpomalit v poledních hodinách, větrat v noci a hlídat ty nejzranitelnější. Jenže za tímto, řekněme běžným, oteplováním číhá ještě jeden problém, který pramení z toho, že vůbec nějakou energii používáme. Ať topíme uhlím, nebo solárem, ať jezdíme spalovákem, nebo elektromobilem, vždycky po sobě zanecháme teplo. A pokud ho budeme vyrábět čím dál víc, jednou nás dožene bez ohledu na to, jak čistě budeme žít.
Většinou si přitom namlouváme příběh se šťastným koncem. Do poloviny století přejdeme na solár a vítr, opustíme fosilní paliva, srazíme emise a planetu zachráníme. I kdyby tahle optimistická verze vyšla, narazíme na něco, čemu fyzici říkají hluboké oteplování. Nejde o skleníkové plyny, ale o samotnou fyziku. Pokaždé, když použijeme energii k čemukoli, část se podle druhého termodynamického zákona nevyhnutelně promění v odpadní teplo, ať jde o motor auta, výrobu oceli, nebo o generování videa pomocí AI. To teplo tady zůstává a planetu ohřívá bez ohledu na to, jak je zdroj čistý.
Dnes je to zanedbatelné, řádově procenta toho, co napáchá skleníkový efekt. Odpadní teplo ale narůstá v souvislosti s tím, jak se naše spotřeba energie zhruba každých třicet až padesát let zdvojnásobuje a roste exponenciálně. Jako jeden z prvních to popsal harvardský astrofyzik Eric Chaisson už v roce 2008 a došel k tomu, že naše civilizace možná naráží na základní limit růstu daný čistě termodynamikou. Pokud trend potrvá, odhadují vědci, že za nějakých sto padesát až dvě stě let bude samotné odpadní teplo stejně velký problém jako dnešní oteplování od emisí. A tentokrát se z něj nevyvlékneme tím, že vyměníme jeden zdroj za druhý, protože nejde o palivo, ale o energii jako takovou. Jedinou částečnou výjimkou jsou slunce a vítr, které nepřidávají žádné nové teplo, protože jen využívají energii mířící k Zemi tak jako tak, kdežto všechno, co vyhrabeme zpod země, ať ropa, nebo jádro, přidává do systému teplo nové.
Lidstvo se celá staletí hnalo za tím, jak získat a využít víc energie, od ohně přes páru až po čipy, a jsme v tom úspěšní až příliš. Na rozdíl od emisí, kde „stačí vyměnit“ špinavý zdroj za čistý, na odpadní teplo žádný jednoduchý technický trik neexistuje. Co v tuto chvíli umíme nabídnout, jde proti celému modernímu příběhu o pokroku – totiž že budeme muset srovnat účty s každou novou spotřebou tak, že ji někde jinde umenšíme. Pokud zvládneme tu současnou zkoušku s emisemi, možná se na tu těžší s hlubokým oteplováním líp připravíme. Globální oteplování je ve srovnání s ním teprve začátek, takový test, jestli se vůbec dokážeme jako lidstvo včas a rozumně domluvit, jak celé téma uzavírá fyzik Mark Buchanan ve své eseji z roku 2023.
https://aeon.co/essays/theres-a-deeper-problem-hiding-beneath-global-warming
