V minulosti bylo povolání kata jedním z těch, která se dědila z generace na generaci, a současně patřila k těm nejvíce opovrhovaným. Kat nejenže dostával za svou práci slušné výdělky, ale byl i společensky izolován a lidé se mu vyhýbali, považovali ho (a jeho rodinu) za „nečisté“. Například kat i s manželkou se mohl zúčastnit muziky či tancovačky jen za přísných pravidel. Musel svou účast ohlásit a schvaloval ji hostinský i muzikanti. Tancovat pak mohli jen sami: muzikanti hráli pouze pro ně, nikdo jiný nesměl na parket a po jejich odchodu musela být podlaha vykropena a vymetena, protože „nečistí“ tančili. Na druhou stranu lidé ke katovi potají chodili, když něco doopravdy potřebovali. Často v noci přicházeli pro radu, jaké bylinky, masti nebo postupy použít, když je trápily různé tělesné problémy. Kat totiž znal lidské tělo do nejmenších detailů, věděl, kde je citlivé, jak reaguje na bolest a jak se hojí. Tato odbornost se z mučírny tiše přelévala do role léčitele a praktického rádce. Když pak roku 1788 císař Josef II. zrušil mučení a trest smrti, řemeslo kata začalo rychle ztrácet smysl.
