Paliativní péče nemusí být smutná čekárna na smrt. Linda Havlíček Skarlandtová z paliativního týmu Fakultní Thomayerovy nemocnice v rozhovoru pro Novinky popisuje prostředí, kde se vedle bolesti a strachu také mluví, směje a občas se používá i černý humor. Smyslem paliativy podle ní není smrt urychlit ani prodlužovat, ale zajistit, aby člověk netrpěl bolestí, úzkostí nebo dušností, mohl být s blízkými a měl možnost uzavřít věci, které jsou pro něj důležité. Taková péče přitom nemusí trvat posledních pár hodin. Může člověka provázet týdny, měsíce i roky.
Skarlandtová sama poznala umírání i z druhé strany, když na onkologické onemocnění zemřel její otec a později rakovina plic zasáhla také její matku. Právě zkušenost s odchodem blízkých jí změnila pohled na konec života. U lůžka podle ní často nejvíc škodí snaha předstírat, že se nic neděje. Nemocný ví, že umírá, rodina to ví také, ale všichni se navzájem chrání mlčením. Přitom otevřený rozhovor může přinést úlevu a prostor říct věci, na které už nemusí být další příležitost. Protože až se člověku čas začne skutečně krátit, spousta věcí, které celý život považoval za důležité, najednou důležitá být už nemusí a naopak.
